Nově oznámený objev pohřbu v dřevěné rakvi v Sakkáře, pocházejícího přibližně z doby před 5 000 lety, patří k nejzajímavějším zprávám týkajícím se výzkumů v Egyptě v tomto roce. Tento objev byl učiněn na poměrně překvapivém místě, v té části rozsáhlého pohřebiště dnes označovaného jako Severní Sakkára, která leží doslova jen několik desítek metrů od místního inspektorátu Nejvyšší rady pro památky EAR.
Dřevěná rakev, s výjimkou dna poměrně dobře zachovaná, byla nalezena ve skupině malých cihlových hrobek typu mastaby, těsně k sobě přiléhajících a ležících poměrně velmi blízko velkých cihlových hrobek, které byly za 1. dynastie postaveny na vrcholku významného geografického útvaru - skalního útesu, který se vypíná nad nilským údolím. V těchto velkých hrobkách, v minulosti někdy označovaných za královské, byli podle všeho pohřbeni vysocí hodnostáři a členové královské rodiny z doby těsně po sjednocení Egypta, někdy kolem roku 3000 př.n.l.
Skupina menších hrobek, v níž byla nalezena i zmíněná dřevěná rakev, patřila zřejmě lidem, kteří sloužili na královském dvoře a v tehdejší státní správě. Řečeno dnešní terminologií, šlo o příslušníky střední, resp. možná vyšší střední třídy. Je do určité míry s podivem, že v jedné z pohřebních komor se po tisíciletí dochovala dřevěná rakev, protože toto území sloužilo jako pohřebiště až do konce staroegyptské civilizace, tedy více než tři tisíce let. Zejména v 1. tis. př.n.l. tu bylo podzemí doslova provrtáno stovkami metrů podzemních chodeb a komor, které sloužily k pohřbívání obyvatel egyptské metropole Mennoferu (řecky Memfidy), kde v antické době podle některých odhadů žilo až milion obyvatel.
Výzkum v této oblasti, předtím buď vůbec neprozkoumané nebo prozkoumané pouze velmi zběžně, zahájil současný šéf Nejvyšší rady pro památky EAR Dr. Zahi Hawwás už před několika lety, ještě v době, kdy byl generálním ředitelem památkové zóny pyramidových polí. V těsné blízkosti uvedené hrobky tak byla již v 90. letech prozkoumána podstatně větší hrobová stavba, rovněž postavená z nepálených cihel, ale bohužel pro archeology vyloupená.
Pozoruhodný nález představují kosterní pozůstatky s částečně zachovanými zbytky kůže (například na nohou), které byly v dřevěné rakvi objeveny. Stopy pryskyřice, které se na kostech dochovaly, svědčí o snaze zabránit tímto způsobem rozkladu těla a patří tak k nejstarším dokladů mumifikace v Egyptě. Podle náboženských představ starých Egypťanů, doložených už ve 4. tis. př.n.l., bylo uchování těla nezbytnou podmínkou pro dosažení věčné existence, po níž všichni toužili. Základem této víry mohla být skutečnost, že v mělkých hrobových jamách, vyhloubeným přímo do písku, docházelo k přirozenému vysoušení lidských tkání a tedy i k přirozené mumifikaci, jakou známe i u nás z řady kostelních krypt, například v Brně, Žamberku, Klatovech, aj. Nepochybně k tomu přispělo i postupné vysychání celé severovýchodní Afriky po odeznění posledního subpluviálu, kdy se rozsáhlé oblasti mimo vlastní nilské údolí a řídce roztroušené oázy postupně měnilo z travnatých savan na suché stepi a polopouště. Výsledkem tohoto dlouhodobého klimatického vývoje je poušť, která dnes pokrývá naprostou většinu egyptského území.
S postupným vývojem egyptské společnosti, kdy docházelo k sociálnímu rozvrstvení, začali být zejména příslušníci vládnoucí elity pohřbíváni ve stále větších a složitějších hrobkách, s pohřebními komorami uloženými podstatně hlouběji, kde z řady důvodů k přirozené mumifikaci nedocházelo. Můžeme jen spekulovat o tom, jakým způsobem došli tehdejší Egypťané k tomuto poznání, protože teoreticky měly být podzemní pohřební komory zcela nepřístupné a navěky zajišťovat posmrtný klid těch, kdo v nich byli pohřbeni. Ať tomu bylo jakkoli, došli Egypťané k poznání, že těla uložená v takových hrobkách podléhají rozkladu,a začali proto hledat způsoby, jak je uchovat.
Základem mumifikace byla snaha co nejvíc snížit obsah vody v tělesných tkáních. Měkké tkáně, zejména mozek a vnitřnosti, které obsahovaly nejvíce vody, se po určitém počátečním experimentování z těla odstraňovaly a uchovávaly zvlášť (kromě mozku). Vlastní mumifikační techniky se postupem doby vyvíjely a zdokonalovaly, ale z původních staroegyptských pramenů k nim nemáme téměř žádné doklady, pokud jde o mumifikování lidí; zachovaly se pouze některé velmi pozdní prameny týkající se mumifikace posvátných zvířat. Zdaleka nejrozsáhlejším dochovaným popisem staroegyptských mumifikačních technik je tak zpráva řeckého cestovatele Hérodota, který pobýval v Egyptě někdy kolem roku 450 př.n.l. Jeho zpráva je samozřejmě značně neúplná, protože nepochybně sám neuměl egyptsky a téměř jistě ani žádnou mumifikační dílnu nenavštívil, aby mohl vycháízet z vlastního pozorování. Podle všeho byli pramenem jeho poznatků místní průvodci, kteří po způsobu svých současných kolegů byli někdy schopni navykládat dychtivému zájemci nejneuvěřitelnější údaje. Vyskytly se ostatně i pochybnosti o tom, zda Hérodotos Egypt skutečně navštívil, ale zdá se, že tomu tak skutečně bylo.
Různé druhy pryskyřic a dalších rostlinných materiálů se díky svým účinkům ke konzervaci tělesných tkání používaly možná už od predynastické doby. Množství těchto látek, použitých v průběhu více než tří tisíc let trvání egyptské civilizace, muselo být obrovské. Domácí zdroje z území Egypta nestačily už za Staré říše (27.-22. stol. př.n.l.) pokrýt poptávku, takže se ve velkém dovážely z oblasti dnešní Sýrie, Libanonu a Palestiny a také z bájné země Puntu, ležící snad někde při jižním konci Rudého moře nebo ještě dále na jih na východním pobřeží Afriky.
Mumifikace, původně vyhrazená pouze příslušníkům vládnoucí elity, se postupně rozšiřovala i do širokých vrstev obyvatel, samozřejmě v různých způsobech provedení, které odrážely jak společenské postavení, tak i ekonomické možnosti těch, kdo zajišťovali pohřeb. Díky tomu, že jsme schopni poměrně přesně sledovat vývoj mumifikačních technik v čase, slouží způsob mumifikace při nedostatku jiných pomůcek jako poměrně vhodný prostředek pro datování. Mumifikace se za dlouhá tisíciletí v egyptském prostředí tak vžila, že se zcela běžně používala i poté, co naprostá většina obyvatel přejala křesťanství. Existují dokonce doklady o tom, že křesťanské a staroegyptské (tedy z křesťanského hlediska pohanské) mumifikační dílny existovaly a fungovaly vedle sebe v pokojné symbióze. Mumifikaci učinil konec teprve příchod Arabů a příklon většiny obyvatel země k islámu v 8.-9. století našeho letopočtu.
Případné zájemce o detailnější poznání mumifikace lze odkázat např. na knihu německé egyptoložky R. Germerové, přeloženou před několika lety do češtiny, nebo na původní práce E. Strouhala nebo B. Vachaly.