Geneticky modifikované potraviny k Evropskému soudu?

30.4.2003

Evropská komise zaslala dvanácti členským zemím, mezi nimi Francii, Itálii, Německu a Rakousku, oficiální varování kvůli jejich legislativě ohledně geneticky modifikovaných potravin. Do 17.října loňského roku měly tyto země přijmout jasná pravidla pro uvolnění obchodu s geneticky modifikovanými potravinami a neučinily tak. Pokud nedojde ke změně tohoto stavu do dvou měsíců, Evropská komise postoupí celou záležitost Evropskému soudu.

Zatím platí moratorium na dovoz geneticky modifikovaných potravin (GMO), což většině našich sousedů vyhovuje a nechtějí ve skutečnosti tento stav změnit. Jejich jednání ukazuje, že vůbec nejde o jasná pravidla, ale o strach z dovozů ze Spojených států, které by mohly ohrozit nekonkurence schopné evropské zemědělství. Bohužel se skrýváním velmi přízemních cílů do vzletných frází se v Evropě setkáváme stále častěji, jak nám třeba ukázala Francie, kdy do vzletných frázích o míru v Iráku pokrytecky halila obavy o své pohledávky.

Bojový katamaran

29.4.2003
Takto bude vypadat válečný katamaran pojmenovaný X-craft

Americká firma Titan získala od amerického námořnictva zakázku na stavbu vojenského katamaranu (dvoutrupové lodi). Nové plavidlo s trupem z hliníkových slitin bude stát 60 milionů dolarů a nejprve poslouží pro testování hydrodynamických vlastností této nové koncepce bitevních lodí. Očekává se, že popluje rychlostí okolo 50 uzlů, což je pro loď poměrně rychle.

Nejdelší známý poločas rozpadu

28.4.2003

Nejdelší známý poločas rozpadu změřili v Institut d'Astrophysique Spatiale ve francouzském Orsay. Poločasem rozpadu nazýváme dobu, za níž se radioaktivním rozpadem rozloží polovina množství určitého radioaktivní látky . Pro určitý izotop (atom se stejným složením jádra) a stejný typ radioaktivního rozpadu jde o konstantu. V Orsay zjistili, že izotop bismut 209 podléhá radioaktivnímu rozpadu alfa s poločasem přes 20 miliard miliard let (nejde o tiskovou chybu). Nepřekvapí proto, že bismut 209 byl doposud pokládán na nejtěžší neradioaktivní atom. Teprve nové, citlivé metody pomohly zjistit, že tomu tak není. Není vyloučeno, že i u dalších lehčích izotopů, které pokládáme za stabilní, zjistíme radioaktivní rozpad.

Vyzářením částice alfa, jež vždy tvoří dva protony a dva neutrony, vznikne z bismutu 209 thalium 205.

Výroba vodíku termochemickým cyklem

28.4.2003

Vzhledem k rostoucím perspektivám automobilů poháněných palivovými články nabývá na důležitostí co nejlevnější výroba vodíku jako paliva. Nejlepší by samozřejmě bylo jej vyrábět z vody, která je velmi levná a navíc vzniká při výrobě elektřiny v palivových článcích, takže z hlediska látkového by šlo o uzavřený cyklus. Vodu můžeme rozložit elektrolýzou nebo zahřátím na dostatečně vysokou teplotu, což jsou nákladné způsoby i přes některá vylepšené (např.elektrolýza silně kyselého roztoku kyseliny sírové – tzv.hybridní sírový postup firmy Westinghouse.). Jako perspektivní se v současné době jeví tzv.termochemické způsoby, kdy fakticky dochází k rozkladu vody za použití různých anorganických látek jako katalyzátorů. Před zpuštěním poloprovozu je síro-jodová technologie využívající rozkladu jodovodíku HI, jež vzniká reakcí jodu s roztokem oxidu siřičitého. V poloprovozu se již testuje postup za využití bromidu vápenatého, při kterém vodík vzniká tepelným rozkladem bromovodíku.

Jako zatím nejperspektivnější se jeví nový postup vyvinutý v Argonne National Laboratory, protože nejvyšší potřebná teplota nepřesahuje 500 stupňů Celsia, což je zatím nejnižší dosažená teplota pro termochemický rozklad vody. Vodík se při něm uvolňuje reakcí kovového stříbra s kyselinou chlorovodíkovou a několika dalšími reakcemi za pomoci chloridu měďného a oxidu hořečnatého získáme zpět kovové stříbro a kyselinu chlorovodíkovou.

Po 55 letech objeven další vitamin

25.4.2003
struktura pyrrolochinolinchinonu

V japonském Ústavu fyzikálního a chemického výzkumu se podařilo identifikovat další látku, pyrrolochinolinchinon, kterou můžeme označit jako vitamín. Označujeme tak organické látky v nepatrných množstvích nepostradatelné pro udržení života, růst a vývoj živočichů, které musíme přivádět potravou. Ačkoliv sloučeninu samu známe již téměř 25 let, její význam jako vitaminu byl rozpoznán teprve nyní. Řadíme ji do skupiny vitaminů B. Jako jeho zdroj nám poslouží petržel, zelený čaj, kiwi, zelené papriky, papaya a kvašené sojové boby (nezapomínejme, že k objevu došlo v Japonsku). Pyrrolochinolinchin byl zatím zkoumám pouze u myší, jde tedy o myší vitamin. Zdali jde i o vitamin lidský, bude třeba teprve prokázat, protože nepostradatelnost různých sloučenin není u všech živočichů totožná. Např.většina savců bez větších problémů sama připravuje vitamin C, jež však člověk musí přijít potravou.

Kmenové buňky z dřeně mléčných zubů

23.4.2003

Výčet tkání a orgánů, v kterých se podařilo najít kmenové buňky s poměrně širokým rejstříkem možných "osudů", se rozrostl o dřeň mléčných zubů. Dr. Songtao Shi, který vede tým biologů v americkém National Institute of Dental and Craniofacial Research (NIDCR), zjistil, že buňky v dřeni mléčných zubů mají řadu pozoruhodných vlastností. Nejen že se dovedou proměňovat na zubní dřeň, ale zvládnou i jiné druhy "metamorfóz" - na kost a nebo dokonce i na neurony. Tyto buňky mají navíc překvapivě dlouhou životnost a relativně dobře se množí v laboratorních podmínkách. Podobné "dovednosti" nebývají u kmenových buněk získávaných z tkání a orgánů (např. kostní dřeně, nervové nebo i tukové tkáně) zcela běžné. V zubní dřeni mléčného zubu přežívají tyto buňky zřejmě z dob, kdy se zub vytvářel. Přítomnost těchto kmenových buněk ve formujícím se zubu je známa řadu let a vědci se je pokoušejí využít k tvorbě zubů in vitro ("ve zkumavce"). V poslední době vzbudila velkou pozornost práce týmu Pamely Yelickové z Forsyth Institute, která pěstovala na speciálních biodegradovatelných polymerech prasečí zuby tak, že polymerové "lešení" osazené kmenovými buňkami voperovala do břišní dutiny laboratorních potkanů. Potkani tak sloužili jako živé bioreaktory zajišťující pro růst "umělého zubu" optimální podmínky. Jako zdroj kmenových buněk pro tyto pokusy sloužily základy zubů získávané z prasečích plodů. Získávání lidských zubních kmenových buněk z obdobného zdroje (např. z plodů získaných po umělém přerušení těhotenství) by bylo silně kontroverzní především z etického hlediska. Výsledek studie na kmenových buňkách z mléčných zubů publikovaná v prestižním Proceedings of National Academy of Sciences of U.S.A. naznačuje, že tyto kmenové buňky mohou mít překvapivě široké uplatnění. Kromě zacelení zubů je snad bude možné využít pro regeneraci poškozených kostí a možná i k léčbě neurodegenerativních onemocnění. Dr. Shi pro buňky zavedl označení SHED z anglického "stem cells from human exfoliated deciduous teeth" čili "kmenové buňky z lidských vypadlých mléčných zubů" a je přesvědčen, že se tyto buňky v mnoha směrech výrazně liší od buněk, jež se nacházejí v dřeni trvalých "druhých" zubů. Výrazná je především jejich schopnost rychlého množení. Přesto nelze vidět v buňkách SHED všelék. Vědci ještě musí zodpovědět nejednu zapeklitou otázku. Jako ve všech případech využití kmenových buněk pro tvorbu nových specializovaných buněk, tkání či dokonce orgánů musí být důkladně prověřena plnohodnotnost nově vznikajících buněk. To není jednoduché, protože případný defekt na takto vzniklé buňce se může projevit až ve chvíli, kdy jsou na buňku kladeny nároky "plného provozu". Například nervové buňky "vychované" v laboratoři z buněk SHED se mohou ve všech směrech "tvářit" jako plnohodnotné neurony, ale po vpravení do mozku člověka trpícího Parkinsonovou chorobou by nemusely plnit všechny nezbytné úlohy a navíc by mohly v prostředí lidského mozku začít "vyvádět nebezpečná alotria", např. se dále měnit na jiné typy buněk, které nemají v mozku co dělat, nebo dokonce propadnout rakovinnému bujení. To všechno se musí důkladně prověřit. Před týmem Dr. Shi je tedy ještě hodně práce.

Je zajímavé, že objev buněk SHED je, jak už je to ve vědě obvyklé, tak trochu výsledkem slepé náhody. Šestiletá dcerka Dr. Shi si přizvala jednou večer tatínka k vytržení viklavého mléčného zubu a Dr. Shi si přitom všiml dřeně mléčného zubu. Vzal si proto zoubek do laboratoře a pokusil se z něj získat buňky. Nepovedlo se. Zub zůstal příliš dlouho v podmínkách, které buňkám nesvědčí. Příště už byl Dr. Shi lépe připraven a čerstvě vypadlý mléčný zub své dcerky umístil do živného roztoku a v něm si jej přenesl do laboratoře. Tak se mu povedlo nakultivovat první SHED buňky. Pro další výzkum ale pusinka malé Julie Shiové nestačila. Dr. Shi proto přemluvil rodiče kamarádů své dcerky, aby vytržené mléčné zuby nedávali dětem na noc pod polštář pro "zoubkovou vílu", jak je v anglosaských krajích zvykem, ale poskytli je pro výzkumné účely. Vydatný zdroj mléčných zubů byl skutečně třeba, protože v jednom mléčném řezáku se nachází jen 12 až 20 SHED buněk.

Solární články nově

22.4.2003

S vtipným nápadem, jak zvýšit účinnost solárních článků, přišel Rolf Koenenkamp se svými kolegy z německého Ústavu Hahna a Meitnerové. Jako podklad použili porézní oxid titaničitý dopovaný jako polovodič typu p. Ten pokryli teluridem kademnatým typu n. Rozhraní mezi polovodičem typu p a typu a, kde v solárních článcích vlivem absorpce slunečního záření vzniká elektrický proud, tedy není rovné, avšak velmi silně zvlněné s množstvím klků. V důsledku rozptylu světla na nerovném povrchu se zvýší jeho absorpce, takže polovodivé vrstvy silné 150 až 200 nm zcela postačí k pohlcení veškerého dopadajícího světla. Tímto způsobem se podařilo dosáhnout proudové hustoty 15 mA na čtvereční centimetr. Vliv na napětí pozorován nebyl, což není překvapující, protože proud je v elektrických článcích úměrný ploše elektrod, avšak napětí závisí na typu probíhajícího děje. Zatím jde o pouze o laboratorní experimenty, účinnost komerčních slunečních baterií je sice vyšší, avšak první výsledky s novým uspořádáním jsou slibné.

Nové americké zbraně

19.4.2003

AGM-158 je novým typem menší, levnější křižující střely určené k odpalování z letadel za účelem ničení silně opevněných cílů. Je asi 4 m dlouhá, stojí pouze 400.000 USD, na cíl ji navádí satelit a její hlavice obsahu půl tuny trhaviny.

Co je základem biologických hodin?

18.4.2003
struktura kyseliny jasmonové

O tom, že lidé, mnoho dalších živočichů a do značné míry rostliny podléhají každodennímu rytmu, dnes nikdo nepochybuje. Prakticky všechna aktivita, od základních metabolických reakcí až po nejvyšší intelektuální projevy, je řízena takzvaným cirkadiánním rytmem, který za normálních podmínek má periodu 24 hodin. Vědělo se však už před 40 lety, že někteří pacienti s rakovinou a někteří velmi staří lidé byli postiženi jakýmsi nekontrolovaným posunem biologických hodin. Stejně tak se objevilo, že ztráta kostní a svalové hmoty u astronautů byla způsobena narušením jejich pravidelného denního rytmu . Do určité míry to platilo i o následcích časového posusnu při přeletu několika časových pásem. Už na začátku 60. let minulého století se přišlo na to, že tkáňové buňky, jimž byl vlastní 24hodinový cyklus, se zdržely o plné tři hodiny, byly-li kultivovány v těžké vodě (deuteriumoxidu). Teprve zcela nedávno však objevili James Morré a jeho žena Dorothy na Purdue University ve West Lafayette v Indiáně v USA, že buňky při růstu procházejí 12minutovými periodami zvětšování objemu a následného "odpočinku", lépe řečeno regulací dalších buněčných funkcí. Ukázalo se, že za tuto periodicitu odpovídá protein s janusovskou hlavou, tedy jakýmisi dvěma tvářemi, a že mezi těmito dvěma formami kmitá. Je pozoruhodné, že proteiny hrající úlohu ve světelném a teplotním rytmu byly už před několika lety objeveny například v plísni Neurospora crassa (označeny FRQ, a WC-1 a WC-2). Totéž platí o mušce drosofile čili octomilce. V savčích tkáních byla objevena řada faktorů působících na denní rytmus; některé hrají roli v promotorových vlastnostech genů, jiné v aktivaci transkripčních faktorů, další třeba v pohybové aktivitě celého organismu a v mnoha dalších činnostech. V rostlinách byly objeveny proteiny zvané kryptochromy, které hrají klíčovou úlohu v nastavení biologických hodin. Nedávný objev "dvouhlavého" proteinu však ukazuje s velkou pravděpodobností na roli univerzálního proteinu ve všech uvedených oblastech. Pin-Ju Chueh už izoloval gen kódující příslušný protein a byl schopen jej modifikovat tak, že periodu jeho aktivity bylo možno měnit od 22 do 42 minut. Je zajímavé, že "den " odpovídající této aktivitě byl vždy přesně 60násobek této periody, tedy 22?42 hodin. Protože však jde o protein stále se pohybující a nastavující jednu nebo druhou tvář, dosud (7. dubna 2003) se nepodařilo jej připravit v krystalické formě a určit jeho trojrozměrnou strukturu.

23.5.2016: Rostliny mění svou aktivitu během denního (cirkadiánního) cyklu možná více, než jsme se domnívali. Huseníček rolní (Arabidopsis thaliana) z čeledi brukvovitých zesiluje svůj imunitní systém za svítání. V té době uvolňuje spory rostlinám velmi nebezpečná houba Botrytis cinerea (plíseň šedá). Podle jihoafricko-britského vědeckého týmu z University of Cape Town a University of Warwick pod vedení Katherine J.Denby (UW) celý proces řídí jediná bílkovina zvaná jaz6 a rostlinné hormony ze skupiny jasmonátů, derivátů kyseliny jasmonové (struktura viz obr.).

Pestrá rodina černých děr

17.4.2003

Černé díry jsou objektem s hmotou natolik stlačenou, že z ní nemůže uniknout ani žádná částice, ani žádný světelný paprsek. Na tom už se shodnou encyklopedie. Rovněž na tom, že černé díry jsou různé velikosti a dají se rozdělit do čtyř skupin: 1.Trpasličí minidíry, jejichž hmotnost je menší než trojnásobek sluneční hmotnosti. Podle S.Hawkinga se na počátku vesmíru vytvořilo mnoho miniděr. 2.Hvězdné černé díry o hmotnosti od 4 do 100 hmotností Slunce, představované například zbytkem po výbuchu supernovy. 3.Masivní černé díry o hmotnosti 100 až 10 000 hmotností našeho Slunce. Měly být nalezeny ve středu některých galaxií. 4.Obří černé díry, jejichž hmotnost může dosahovat hmotnosti miliard našeho Slunce. Jsou zdrojem energie například v kvasarech? Astronomie už ví jak o malých černých děrách v naší Galaxii, tak o monstrózních děrách o hmotnosti miliardy Sluncí, a to v centru naší Galaxie Mléčné dráhy. Dosud se však nevědělo, zda opravdu existují díry střední velikosti mezi oběma extrémy. Na zasedání Americké astronomické společnosti v Mount Tremblant v Quebeku se konstatovalo, že tyto střední černé díry opravdu reálně existují. Existencí černých děr o hmotnosti několika stovek hmotnosti Slunce se dají objasnit některé zdroje pozorovaného rentgenového záření. Tod Strohmaer a Richard Mushotzky z Marylanské univerzity to dokazují na základě studia pomocí evropské družice XMM - Newton a americké družice Rossi X-ray Timing Explorer v galaxii M 82. Další tým z Havardovy univerzity vedený Jonem Millerem ohlašuje, že v galaxii NGC 1313 odhalil černou díru o hmotnosti 200 - 500 našich Sluncí. V naší Galaxii Mléčné dráhy se mají potulovat námi neviděné středně hmotné díry, které "hladoví" po miliardy let a pátrají po plynu, kterým by se obohatily.

Původce nemoci SARS identifikován

16.4.2003

Světová zdravotnická organizace dnes potvrdila, že jeden z tzv.coronavirů, který doposud nebyl pozorován v lidském organizmu, způsobuje nemoc SARS (těžký akutní respirační syndrom), na kterou doposud zemřelo 160 lidí.

Kontaktní čočka měří hladinu krevního cukru

16.4.2003

Miliony lidí po celém světě trpící cukrovkou (diabetes mellitus) potřebují pravidelně, i několikrát denně, měřit hladinu svého krevního cukru glukosy. I když existuje řada různých metod, doposud bylo vždy nutné odebrat alespoň minimální množství krve. Na Pittsburghské Univerzitě vyvinuly novou látku, jíž lze vložit do oka obdobně jako kontaktní čočku a jejíž zbarvení závisí na koncentraci cukru v okolí. Vzhledem k tomu, že látky z krevního řečiště difundují do oka a naopak, množství glukosy v oku je stejné či alespoň úměrné jeho koncentraci v krvi. Nemocní pak odečtou hladinu svého krevního cukru pohledem do zrcadla. Nový senzor mění svou barvu od červené (nízká koncentrace), přes zelenou (normální hladina) až po fialovou, která značí nebezpečně vysokou koncentraci. Zahájení výroby se očekává po ročním testování na lidech.

Nebezpečné viry chřipky blokují imunitní odpověď

15.4.2003
Jednotlivá vlákénka představují viriony Eboly. Snímek byl pořízen elektronovým mikroskopem (foto PLoS journal).

Pátrání po příčinách rozdílné nebezpečnosti virů chřipky je stále intentivnější. Mnohé poznatky o virech minulých epidemií skýtají šanci, že budeme schopni rychleji bojovat i proti nově objeveným virům. Zajímavým modelem vysoce virulentního viru chřipky je virus izolovaný v Hong Kongu v roce 1997. Tento virus se přenesl z ptáků na člověka a na onemocnění zemřelo 6 z 18 infikovaných. Dalšímu šíření bylo zabráněno vybitím postiženého chovu drůběže. Bylo zjištěno, že tento virus umí blokovat přirozenou antivirovou obranu člověka. Lidská buňka, napadená virem, produkuje interferony a tumor necrosis factor, které blokují syntézu viru nejen v napadené buňce, ale i v jejím okolí. Virus nebezpečné honkongské chřipky z roku 1997 se od ostatních chřipkových virů liší v genu pro NS protein, což je bílkovina se schopností blokovat produkci interferonů. Virus honkongské chřipky produkuje NS protein s mnohem vyšší afinitou k buněčným strukturám, než ostatní viry. Při napadení buňky po blokádě obranných mechanismů je její obrynyschopnost výrazně omezena, a virus se může velmi intenzivně množit. Při nedostatečné imunitní odpovědi pak virus svého hostitele snadno zahubí. Pro srovnání, viry běžné chřipky mají jen "slabý" NS protein, a tak je imunitní systém snadno překoná a zpomalí jejich množení. Zdá se, že podobné mechanismy, oslabující imunitní systém hostitele, se uplatňují i u jiných vysoce patogenních virů, například u viru Ebola.

Zajímavé je, že blokáda interferonového systému viry chřipky je druhově specifická: virus není zdaleka tak nebezpečný ptákům a snížená virulence byla pozorována i na myším modelu. Tato vlastnost velmi omezuje možnost určit, který z virů ptačí chřipky je potenciálně nebezpečný člověku, a který způsobí jen další, téměř každoroční "běžnou" epidemii. NS protein, virový anatgonista interferonů, se pravděpodobně brzy stane cílem nové antivirové terapie.

Nemoci mořských korálů

15.4.2003
struktura benzofenonu-3

Mořským korálům se v posledních letech moc nedaří a v některých lokalitách vymírají. Podle obecně akceptovaného názoru to způsobuje globální změna klimatu, která korálům prostě nesvědčí. Nicméně existují i jiné příčiny. Ukázalo se, že běžná lidská střevní bakterie Serratia marcescens, nacházející se v kanalizační odpadech vypouštěných do moře u jižní části Floridy, je patogenní pro bezobratlé organismy, konkrétně pro korál Acropora palmata a způsobuje jeho houfné vymírání v této lokalitě.

Není to jediný případ odumírání korálů způsobeny bakteriální infekcí. Podle zjištění Yossi Loya a Eugene Rosenberga z Telavivské university v Izraeli infikuje mikrob Vibrio shiloi ve Středozemním moři korál Oculina patagonica. Přenašečem této infekce je však běžný mořský červ korály požírající.

29.10.2015: Mořským korálům škodí i benzofenon-3, chemicky (2-hydroxy-4-methoxyfenyl)-fenylmethanon. Jakožto sloučenina pohlcující ultrafialové záření je standardní součástí naprosté většiny opalovacích krémů. Podle zjištění Omriho Bronsteina z Telavivské univerzity a jeho kolegů škodí tato látka zejména mladým korálům. Množství uvolněné z kůže plavců do mořské vody bohatě stačí k ohrožení blízkých korálových útesů.

 

Magnetická levitace při těžbě rud?

14.4.2003
Předměty s vysokou hustotou vznášející se v kapalném kyslíku vlivem magnetického pole. Od shora dolů: krystal křemíku, krystal arsenidu galitého, jednolibrová mince, kus olova a zlatá mince.

Magnetickou levitaci, jev, při kterém síla způsobená magnetickým polem se vyrovná gravitaci, takže předmět může zůstat volně v prostoru, známe již dlouhou dobu. Sílu, která působí na různá tělesa vlivem magnetického pole, můžeme zesílit výběrem vhodného prostředí. Laurence Eaves se svými kolegy z Nottingham University zjistili, že v kapalném kyslíku poblíž jeho bodu varu (90 K) lze nepříliš intenzivním magnetickým polem zdvihat i velmi husté, hmotné útvary ze zlata a platiny. Možná jsou na stopě nové metoda separace vzácných od hlušiny.

Noha Kentaura po Slunci nejdůvěrněji poznanou hvězdou?

14.4.2003

Noha Kentaura po Slunci nejdůvěrněji poznanou hvězdou? Nejjasnější hvězda v jižním souhvězdí Kentaura je trojhvězdou. Dvě složky A a B tvoří dvojhvězdu - oranžovou a žlutou. Oběhnou kolem se za 80,1 roku. Třetí hvězda je slaboučká Proxima Centauri, proslulá jako nejbližší nám hvězda ve vzdálenosti 1,3 parseku. Už před časem byly na jasné hvězdě zjištěny pětiminutové oscilace. A nyní astronomové pomocí VLT (Very Large Teleskope) v Chile poprvé s velkou přesností změřili velikost obou jasných hvězd. Jejich velikost dosahuje 1,227 a 0,865 našeho Slunce. A protože astronomie zná dobře i hmotnost, teplotu a seizmologickou aktivitu složky A a B, stanou se hvězdy "nohy Kentaura" laboratoří studia hvězd. Člen týmu astronomů Pierre Kervella o nich hovoří jako o budoucích hvězdných "morčatech".

Oxid uhličitý do Země

13.4.2003

Využití podzemních prostor po ropě či plynu na vyčerpaných ropných polích pro ukládání oxidu uhličitého, tak aby neunikal do atmosféry, nepřispíval ke skleníkovému jevu a k ohřívání Země, se zvažuje již delší dobu. V Severním moři a Novém Mexiku probíhají již první testy. Před pěti lety napumpovala norská ropná společnosti Statoil asi 5 milionů tun oxidu uhličitého do slaného podzemního jezera asi jeden kilometr pode dnem Severního moře. Od té doby geologové podrobně sledují jeho chování. Plyn se zatím distribuoval rovnoměrně v celé objemu podzemních prostor a neuniká ven, spolehlivě izolován vrstvami jílů a břidlic. Vzhledem k tomu, že kapacita ložiska je zatím využita asi z 1%, jde o nadějné výsledky.

Pokus mnohem menšího rozsahu začal ve státe Nové Mexiko (Spojené státy) poblíž města Hobbs. Od prosince 2002 do února 2003 bylo do vyčerpaného ropného ložiska vehnáno 2.100 tun oxidu uhličitého a geologové nyní kontrolují těsnost ložiska. Další pokus probíhá na ropném poli Weyburn v jihovýchodním Saskatchewanu v Kanadě. Denně se tu do země vtlačuje asi 5.000 tun oxidu uhličitého. Jde zatím o velmi drahou technologii, nicméně další vývoj není vyloučen. Rezervoáry ropy a zemního plynu prokázaly, že se v nich udrží plynné látky často pod značným tlakem po geologicky dlouhou dobu. Navíc jde o velmi dobře geologicky zmapované oblasti. Na vyčerpaných ropných polích lze rovněž ke vhánění plynů do země na místě využít techniku dříve používanou k těžbě ropy či zemního plynu. Oxid uhličitý se tak vlastně vrací na místo, odkud vzešel.

Veřejné mínění USA neohroženo terorismem

13.4.2003

Měsíc po teroristickém útoku na Světové obchodní centrum, rekordní počet (dvě třetiny) občanů Spojených Států dává přednost užívání jaderné energie a její jaderné zdroje považuje za bezpečné. V téže době 59 % rozhodně podporuje výstavbu dalších jaderných zařízení, méně než v březnu během kalifornské krize, avšak více, než kdykoli před tím. Většina amerických občanů (84 %) pokračuje v podpoře prodloužení povolení obnovy jaderných elektráren a 72 % souhlasí s volbou jejich budoucí výstavby; její hlavní podporovatelé pocházejí z návštěvníků jaderných zařízení a jejich informačních center.

Úplný text najdete zde.

Nové irácké zbraně

13.4.2003

V minulé válce nebyla výsada nových zbraní dána pouze Spojeným státům, nýbrž i Irák přišel se svou troškou do mlýna. Nasadili šest rušiček, snad ruské výroby, které rušily signály GPS. Koaliční jednotky tak nemohly přesně určit svou polohu, což při současném způsobu vedení boje a velení představuje významnou překážku. Nicméně do 25.3. bylo všech šest zařízení již zničeno.

Nové americké zbraně GBU

12.4.2003
letecká puma GBU 28

Z nových leteckých pum je asi nejznámější GBU 28 nebo GBU 37 nazývané bunker-buster. Jde o bomby o váze přes dvě tuny se zpevněnou přední části vyvinuté k ničení betonových bunkrů protivníka již pro válku v roce 1991. GBU 28 navádí na cíl laser a vypouští je letoun F 15. GBU 37 navádí satelit a vypouští ji z výšky přes 10.000 metrů bombardér B 2.

Dále existují letecké pumy lehčích kalibrů označené GBU 10, 12, 16 a 24 o váze od 250 kg do 1 t, určené rovněž k ničení opevněných cílů. Na cíl je navádí laser a jsou vybaveny kormidly v přední i zadní části.

Jak se bude jmenovat 110. prvek?

12.4.2003

S. Hofmann a spolupracovníci popsali v roce 1995 izotop 269 prvku o atomovém čísle 110, který byl vyroben ve Společnosti pro výzkum těžkých iontů v německém Darmstadtu. Existence prvku 110 byla později potvrzena přípravou izotopu 271 laboratořemi v Berkeley a v japonském Waku. Protože jako jediný z dosud nepojmenovaných prvků s atomovým číslem 110 a vyšším splňuje přísné požadavky vytyčené pracovní skupinou Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii a Mezinárodní unie pro čistou a užitou fyziku z roku 1992, byl zvláštním pracovním výborem přijat návrh objevitelů na název tohoto prvku, totiž darmstadtium se symbolem Ds. Tento návrh je předkládán k veřejné diskusi do 30. června 2003, načež bude oficiálně buď přijat nebo předložen k dalším debatám. Zdá se však, že šance na přijetí jsou vysoké.

Nanotrubičky z nitridu galitého

11.4.2003
nanotubice z nitridu galitého

Velmi populárním, nadějným a často zkoumaným materiálem jsou nanotrubice tvořené uhlíkem. Jde o útvary připomínající tvarem trubku, avšak atomárních rozměrů, jejíž stěny jsou tvořeny pouhou jedinou vrstvou atomů uhlíku. Jde tedy o uhlíkovou makromolekulu. Doc.Peidong Yang, chemik z University of California v Berkeley, připravil obdobné útvary z nitridu galitého. Nejprve připravil drobné válečky z oxidu zinečnatého, které pak pokryl vrstvou nitridu galitého depozici z par této látky. Po rozpuštění jádra zůstaly nanotrubičky, každá kupodivu tvořená monokrystalem. Nový materiál se vyznačuje, na rozdíl od klasických uhlíkových nanotrubiček, zajímavými optickými vlastnostmi.

Mimivirus napodobuje bakterie

10.4.2003

V amébách žijících ve vodě jedné chladící věže v anglickém Bradfordu byl nalezen obrovský virus, svou velikostí napodobující bakterie . Ihned byl pojmenován nový rod Mimiviridiae. Mimivirus je nejen obrovský, ale má také neobvykle vysoký počet genů - 900. Dokonce se uvažuje o jeho možné patogenitě pro lidi. Není nijak zvláštní, že byl nalezen v amébách, prvocích živících se bakteriemi a viry - améby běžně požírají v teplé vody Legionely (příčinu legionářské nemoci s pneumonií) a Chlamydie (rovněž možnou příčinu respiračních nemocí).

prof.MUDr.Vratislav Schreiber

Zvýšení kapacity lithiových článků

10.4.2003
nová elektroda z kompozitního materiálu Si-C (foto Sandia National Laboratories)

Důležitou součástí velmi rozšířených lithiových článků je uhlíková elektroda, jež slouží jako anoda a při dějích spojených se vznik elektrického proudu pojímá do své struktury lithné ionty. Elektrochemici ze Sandia National Laboratories ve Spojených státech vyvinuli nový kompozitní materiál z křemíkových zrníček v uhlíkové matrici, jehož vlastnosti výrazně předčí dosavadní uhlíkové anody. Samotný křemík je schopen do své krystalové mřížky pojmout desetkrát více lithných iontů než uhlík, avšak elektroda z něj nevydrží dlouho. Nový kompozitní materiál tuto nevýhodu nemá a elektroda z něj umožní zvýšení kapacity lithiových článků až 4x.

General Motors má prototyp nového auta poháněného palivovými články

9.4.2003

Když na počátku roku 2002 generální ředitel General Motors Corp. Rick Wagoner hovořil o automobilu poháněném palivovými články jako o "znovuvynalezení automobilu" většina expertů to považovala za - mírně řečeno - přehnané. Již v září 2002 však byl na "Motor Show" v Paříži předveden prototyp automobilu General Motors nazývaný Hi-wire, který je poháněný palivovým článkem a kompletně dálkově elektronicky řízený. Tento pětisedadlový sedan s futuristickým designem je poháněn 94 kilowattovým vodíkovým palivovým článkem a řízen bezdrátovým ručním řízením nazývaným X-drive, jehož prostřednictvím se posílají příkazy všem elektronickým zařízením a agregátům ve vozidle. Všechny pohonné a kontrolní systémy jsou zabudovány do 11 palců (asi 27,5 cm) silného deskovitého hliníkového šasi. Není zde žádná motorová část, žádné pedály, žádné přenosové prvky - pouze jedna řídící páka ve tvaru X, která řídí zatáčení a rychlost či brzdění motoru a následně kol. Čelní a zadní okenní panel jsou z průhledných skleněných vláken. Celý automobil je však poměrně těžký : váží 4180 liber (asi 2100 kg) a je schopen ujet asi 70 mil (112 km) na jedno tankování při maximální rychlosti 97 mph (asi 160 km / hod). Odpadními produkty vodíkového článku jsou pouze teplo a voda, pohon je tedy zcela ekologický. Na rozdíl od klasických elektromobilů, které se musí dobíjet u zdroje elektrického proudu, nebo od hybridních automobilů (spalovací motor ale elektrický pohon), které se musí tankovat jako běžné automobily, nový automobil musí doplňovat vodík. Předpokládá se však, že v případě jejich masového využití se vybuduje síť vodíkových čerpacích stanic stejně, jako dnes existují sítě čerpacích stanic benzinových. Larry Burns, vice president pro výzkum a vývoj společnosti GM, odhaduje, že je nutno zvýšit dojezd tohoto automobilu na 300 mil (480 km) na jedno tankování, aby se stal pro automobilisty zajímavým. Pro skutečně plné komerční využití je však nutné, aby byl automobil poháněný vodíkem také cenově srovnatelný se stávajícími automobily - a pro to je nutno vykonat ještě hodně práce. Nepředpokládá se proto, by masový prodej tohoto typu automobilů nastal dříve než za osm až deset let.

161 milionů let staré fosilie obojživelníků

8.4.2003

Paleontologům ze Chicagské a Pekingské univerzity se po trojročním úsilí odhalit nové 161 milionů let staré nové druhy obojživelníků. Jejich fosilie pocházejí ze sedmi nalezišť v Číně a Mongolsku. Podle doc.Zbyňka Ročka z přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy jde o velmi významné objevy ocasatých obojživelníků ze střední jury Číny, byť nálezy ocasatých obojživelníků byly již dříve známy z předterciérního období, a to nejen z Evropy (jurské sedimenty v Anglii, křídové v Belgii), ale i střední Asie. Za zmínku stojí neuvěřitelné detaily zachování - v některých případech šlo o drobné larvy, u nichž se dochovaly i otisky velmi jemných ploutevních lemů. Velmi důležitou skutečností, která se váže k nálezům všech fosilních ocasatých obojživelníků, je to, že všechny pocházejí ze severní polokoule, žádný nebyl učiněn na kontinentech vzniklých rozpadem bývalého superkontinentu Gondwana. To výrazně podporuje teorii, že ocasatí obojživelníci vznikli na kontinentech severní polokoule a za celou dobu své existence (tedy více jak 150 milionů let) nebyli schopni kolonizovat kontinenty jižní polokoule (tedy Afriku, Jižní Ameriku a Austrálii). Nejstarší žáby naproti tomu jsou známy nejen ze severní polokoule, ale i z jižní (Patagonie).

Co je biomika a co z ní bude?

8.4.2003

Není tomu tak dávno, co vznikla genomika jako obor zkoumání zmapovaných genomů a co po ní následovala proteomika jako obor zabývající se strukturou a funkcemi proteinů, které jsou příslušnými geny kódovány. Už tady se díky různým modifikacím proteinů ukázalo, že například v lidském organismu s jeho 35 000 geny se vyskytuje přes 100 000 různých proteinů. Protože většina úprav původně syntetizovaného proteinu byla založena na substituci různými cukernými zbytky - a těch je známo na tisíce, vznikla glykomika jako studium všech sacharidů vyskytujících se nejen na proteinech, ale i například na membránových lipidech. A aby se využilo trendu nyní tak obvyklého v běžném životě, byl i obor zabývající se studiem metabolismu (v podstatě klasická biochemie) nazván metabolomikou, a dokonce obor analyzující přenos informace z informační RNA na protein byl nazván transkriptomikou. Je pravda, že všechny tyto -omiky jsou tak či onak zaměřeny na vznik a šíření chorob, takže získávají podporu z nejrůznějších medicinských pramenů. Dokladem toho je založení Centra biomiky v Londýně 1. dubna tohoto roku, které na pouhých 250 čtverečných metrech hodlá využít granty v hodnotě téměř 350 milionů Kč. Další centra se budují v Singapuru, v Evry ve Francii, v Kobe v Japonsku a zřejmě brzy i v rámci Národních zdravotnických ústavů v USA.

Budeme se i v kosmu chovat odpovědně?

7.4.2003

Organizace spojených národů požádala ty státy světa, které provozují kosmický výzkum, aby dobrovolně začaly omezovat znečišťování okolního vesmírného prostoru kosmickou tříští. Vesmírné ekologické chování je ovšem nákladné a tak jsou s jeho uplatňováním velké trampoty. Walter Flury, šéf ochrany před kosmickou tříští Evropské kosmické agentury považuje souhlas příslušných států s výzvou za důležitý mezník. Od sputníku v r.1957 bylo vypuštěno na 4 500 raket, které už zaneřádily okolí Země desítkami milionů úlomků, kroužících nyní na oběžných drahách kolem naší planety. 10 000 z nich má rozměr větší než 10 cm. Stále ještě není vyloučena možnost, že katastrofu raketoplánu Columbia způsobil právě kousek kosmického odpadu, i když se to už zdá spíše nepravděpodobné. Umíme si už hlídat kousky rozměrnější než 10 cm, ale není vyloučeno, že umělou družici nebo kosmickou sondu může zničit i daleko menší tělísko, možná už o rozměrech několika milimetrů. Pokud kosmické státy nedostanou rozum a budou dále skrblit na odpovědném přístupu využití kosmického prostoru, nastane během příštího desetiletí prudký vzrůst vytváření nebezpečných kosmických odpadů. 40 procent tříště mají na svědomí poslední stupně nosných raket, které často ve vesmíru po vynesení umělého kosmického tělesa explodují. 10 procent smetí je způsobeno činností sondy, kdy je třeba například odhozena do kosmu krytka přístroje. Jen třetina vysloužilých družic se "uklízí" na bezpečné, vzdálené trasy.

Po benzínových přijdou vodíkové pumpy

7.4.2003

Po benzínových pumpách pro automobily se začínají objevovat i pumpy vodíkové, kde může automobil poháněný palivovým článkem doplnit vodík. První již byla otevřena v japonské Yokohamě (předměstí Tokya). Firma Linde nezůstala pozadu a rovněž v německém Dudenhofenu poblíž Frankfurtu otevřela čerpací stanici na doplňování vodíku do produktů automobilky Opel, dokonce s vylepšenou technologii - pracuje s dvojnásobným tlakem než dosavadní systémy, což umožní rychlejší čerpání a větší dojezd automobilů s palivovým článkem. Další stanice bude otevřena firmou Shell dne 24.4.2003 v islandském Reykjaviku ve čtvrti Vesturlandsvegur.

Jak je to s těžkým akutním respiračním syndromem

6.4.2003

The Lancet z 22.3.2003 otiskla výtah z "globálního zdravotního varování" o těžkém akutním respiračním syndromu (severe acute respiratory syndrome, SARS). Jde o atypickou pneumonii (atypické pneumonie jsou obvykle působeny viry) se suchým kašlem, dušností a vysokou úmrtností. Na světě propuklo několik epidemií a začalo to v Asii: v době vydání zprávy bylo známo 167 případů v Hongkongu, Indonésii, Singapuru, Thajsku, Vietnamu, ale v posledních týdnech i v Kanadě a v Německu, podezřelé případy ve vyskytly v USA, UK, Izraeli, Austrálii a Francii. Na SARS dosud zemřeli dva lidé v Kanadě, dva v Hongkongu, jeden ve Vietnamu a pět v Číně.

Úplný text najdete zde.

prof.MUDr.Vratislav Schreiber

Jak v boji poznat vlastní jednotku?

5.4.2003

Několikrát v průběhu irácké války jsme zaznamenali, že spojenecké jednotky vedly palbu na sebe navzájem. Protože v boji platí, že kdo otálí s palbou, bude sám zabit, něco podobného se nezřídka stává. Je prakticky jisté, že irácké straně se přihodilo totéž, avšak pouze o tom nevíme, protože Irák o sobě negativní informace nepodává. Existují samozřejmě komunikační systémy, které tomu mají zabránit, např. protiletadlovou obranu a letadla spojuje systém, který při zachycení radarem hlásí, že jde o vlastní letadlo. Výrazný pokrok tímto směrem představuje nový americký taktický komunikační systém FBCB2, který umožňuje rozlišit vlastní a nepřátelskou techniku přímo na bojišti. K jeho zavádění dochází právě nyní. Plně je zatím vybavena pouze 4.pěší divize, některé jednotky námořní pěchoty, a v brzké budoucnosti rovněž britská 7.obrněná brigáda.

Nový objev v Sakkáře

4.4.2003

Nově oznámený objev pohřbu v dřevěné rakvi v Sakkáře, pocházejícího přibližně z doby před 5 000 lety, patří k nejzajímavějším zprávám týkajícím se výzkumů v Egyptě v tomto roce. Tento objev byl učiněn na poměrně překvapivém místě, v té části rozsáhlého pohřebiště dnes označovaného jako Severní Sakkára, která leží doslova jen několik desítek metrů od místního inspektorátu Nejvyšší rady pro památky EAR. Dřevěná rakev, s výjimkou dna poměrně dobře zachovaná, byla nalezena ve skupině malých cihlových hrobek typu mastaby, těsně k sobě přiléhajících a ležících poměrně velmi blízko velkých cihlových hrobek, které byly za 1. dynastie postaveny na vrcholku významného geografického útvaru - skalního útesu, který se vypíná nad nilským údolím. V těchto velkých hrobkách, v minulosti někdy označovaných za královské, byli podle všeho pohřbeni vysocí hodnostáři a členové královské rodiny z doby těsně po sjednocení Egypta, někdy kolem roku 3000 př.n.l. Skupina menších hrobek, v níž byla nalezena i zmíněná dřevěná rakev, patřila zřejmě lidem, kteří sloužili na královském dvoře a v tehdejší státní správě. Řečeno dnešní terminologií, šlo o příslušníky střední, resp. možná vyšší střední třídy. Je do určité míry s podivem, že v jedné z pohřebních komor se po tisíciletí dochovala dřevěná rakev, protože toto území sloužilo jako pohřebiště až do konce staroegyptské civilizace, tedy více než tři tisíce let. Zejména v 1. tis. př.n.l. tu bylo podzemí doslova provrtáno stovkami metrů podzemních chodeb a komor, které sloužily k pohřbívání obyvatel egyptské metropole Mennoferu (řecky Memfidy), kde v antické době podle některých odhadů žilo až milion obyvatel. Výzkum v této oblasti, předtím buď vůbec neprozkoumané nebo prozkoumané pouze velmi zběžně, zahájil současný šéf Nejvyšší rady pro památky EAR Dr. Zahi Hawwás už před několika lety, ještě v době, kdy byl generálním ředitelem památkové zóny pyramidových polí. V těsné blízkosti uvedené hrobky tak byla již v 90. letech prozkoumána podstatně větší hrobová stavba, rovněž postavená z nepálených cihel, ale bohužel pro archeology vyloupená. Pozoruhodný nález představují kosterní pozůstatky s částečně zachovanými zbytky kůže (například na nohou), které byly v dřevěné rakvi objeveny. Stopy pryskyřice, které se na kostech dochovaly, svědčí o snaze zabránit tímto způsobem rozkladu těla a patří tak k nejstarším dokladů mumifikace v Egyptě. Podle náboženských představ starých Egypťanů, doložených už ve 4. tis. př.n.l., bylo uchování těla nezbytnou podmínkou pro dosažení věčné existence, po níž všichni toužili. Základem této víry mohla být skutečnost, že v mělkých hrobových jamách, vyhloubeným přímo do písku, docházelo k přirozenému vysoušení lidských tkání a tedy i k přirozené mumifikaci, jakou známe i u nás z řady kostelních krypt, například v Brně, Žamberku, Klatovech, aj. Nepochybně k tomu přispělo i postupné vysychání celé severovýchodní Afriky po odeznění posledního subpluviálu, kdy se rozsáhlé oblasti mimo vlastní nilské údolí a řídce roztroušené oázy postupně měnilo z travnatých savan na suché stepi a polopouště. Výsledkem tohoto dlouhodobého klimatického vývoje je poušť, která dnes pokrývá naprostou většinu egyptského území. S postupným vývojem egyptské společnosti, kdy docházelo k sociálnímu rozvrstvení, začali být zejména příslušníci vládnoucí elity pohřbíváni ve stále větších a složitějších hrobkách, s pohřebními komorami uloženými podstatně hlouběji, kde z řady důvodů k přirozené mumifikaci nedocházelo. Můžeme jen spekulovat o tom, jakým způsobem došli tehdejší Egypťané k tomuto poznání, protože teoreticky měly být podzemní pohřební komory zcela nepřístupné a navěky zajišťovat posmrtný klid těch, kdo v nich byli pohřbeni. Ať tomu bylo jakkoli, došli Egypťané k poznání, že těla uložená v takových hrobkách podléhají rozkladu,a začali proto hledat způsoby, jak je uchovat. Základem mumifikace byla snaha co nejvíc snížit obsah vody v tělesných tkáních. Měkké tkáně, zejména mozek a vnitřnosti, které obsahovaly nejvíce vody, se po určitém počátečním experimentování z těla odstraňovaly a uchovávaly zvlášť (kromě mozku). Vlastní mumifikační techniky se postupem doby vyvíjely a zdokonalovaly, ale z původních staroegyptských pramenů k nim nemáme téměř žádné doklady, pokud jde o mumifikování lidí; zachovaly se pouze některé velmi pozdní prameny týkající se mumifikace posvátných zvířat. Zdaleka nejrozsáhlejším dochovaným popisem staroegyptských mumifikačních technik je tak zpráva řeckého cestovatele Hérodota, který pobýval v Egyptě někdy kolem roku 450 př.n.l. Jeho zpráva je samozřejmě značně neúplná, protože nepochybně sám neuměl egyptsky a téměř jistě ani žádnou mumifikační dílnu nenavštívil, aby mohl vycháízet z vlastního pozorování. Podle všeho byli pramenem jeho poznatků místní průvodci, kteří po způsobu svých současných kolegů byli někdy schopni navykládat dychtivému zájemci nejneuvěřitelnější údaje. Vyskytly se ostatně i pochybnosti o tom, zda Hérodotos Egypt skutečně navštívil, ale zdá se, že tomu tak skutečně bylo. Různé druhy pryskyřic a dalších rostlinných materiálů se díky svým účinkům ke konzervaci tělesných tkání používaly možná už od predynastické doby. Množství těchto látek, použitých v průběhu více než tří tisíc let trvání egyptské civilizace, muselo být obrovské. Domácí zdroje z území Egypta nestačily už za Staré říše (27.-22. stol. př.n.l.) pokrýt poptávku, takže se ve velkém dovážely z oblasti dnešní Sýrie, Libanonu a Palestiny a také z bájné země Puntu, ležící snad někde při jižním konci Rudého moře nebo ještě dále na jih na východním pobřeží Afriky. Mumifikace, původně vyhrazená pouze příslušníkům vládnoucí elity, se postupně rozšiřovala i do širokých vrstev obyvatel, samozřejmě v různých způsobech provedení, které odrážely jak společenské postavení, tak i ekonomické možnosti těch, kdo zajišťovali pohřeb. Díky tomu, že jsme schopni poměrně přesně sledovat vývoj mumifikačních technik v čase, slouží způsob mumifikace při nedostatku jiných pomůcek jako poměrně vhodný prostředek pro datování. Mumifikace se za dlouhá tisíciletí v egyptském prostředí tak vžila, že se zcela běžně používala i poté, co naprostá většina obyvatel přejala křesťanství. Existují dokonce doklady o tom, že křesťanské a staroegyptské (tedy z křesťanského hlediska pohanské) mumifikační dílny existovaly a fungovaly vedle sebe v pokojné symbióze. Mumifikaci učinil konec teprve příchod Arabů a příklon většiny obyvatel země k islámu v 8.-9. století našeho letopočtu. Případné zájemce o detailnější poznání mumifikace lze odkázat např. na knihu německé egyptoložky R. Germerové, přeloženou před několika lety do češtiny, nebo na původní práce E. Strouhala nebo B. Vachaly.

Obří sépie ulovena v Rossově moři

3.4.2003
obří sepie ulovená u arktických břehů s tělem dlouhým 2,5 m

Opět se potvrdilo, že mořské hlubiny jsou koutem naší planety, o jejichž obyvatelích toho moc nevíme. Dá se říci, že právě nejistota kolem počtu organismů obývajících moře a oceány stojí v pozadí značně nejistých odhadů celkové počtu druhů na naší planetě. Někteří biologové se při odhadech pohybují vysoko nad 100 miliony druhů - i když drtivou většinu tohoto bohatství by zřejmě představovali tvorové podstatně menší než je "kolosální sépie" ulovená Novozélanďany. Například viry jsou v mořské vodě v množstvích, pro která je i termín "astronomický" příliš mírný. Detailnější poznání dalšího druhu hlavonožců je vzrušující záležitost nejen pro představy střetu člověka s takovým predátorem. Hlavonožci jsou evolučně nesmírně zajímavou skupinou a výzkum jejich oka například potvrdil, že tvorbu savčího komorového oka, podobného oka hlavonožců i fasetového oka hmyzu diriguje jeden a tentýž gen. Faktem zůstává, že popisy některých trosečníků, kteří se v nočním moři střetli s gigantickým hlavonožcem, dostávají po této zprávě přeci jen reálnější kontury a nelze je předem brát jako výplody mysli zjitřené utrpením. Na druhé straně je ale "kolosální sépie" považována přednostně za druh antarktických vod. Neměla by tedy ve vodách mírného nebo tropického pásu, odkud tato svědectví pocházejí, co pohledávat. V této souvislosti ale snad stojí za zmínku nedávný objev učiněný faerským rybářem Olafem Sólskerem, který nalovil u grónských břehů ryby Dissotichus eleginoides, jež byly do té doby považovány za výhradní obyvatele antarktických vod. Obsah Sólskerových sítí jasně dokázal, že mořští tvorové mohou v hlubinách migrovat ve skutečně globálním měřítku. Ostatně genetické analýzy potvrdily, že arktičtí a antarktičtí dírkonožci tvoří jedinou populaci, i když evidentně nemohou přežívat v teplejších vodách blíže k rovníku.

Nová vojenská technika

2.4.2003

Válka v Iráku je označována za střetnutí americké armády "21. století" s Iráckou armádou budovanou podle zásad století dvacátého. Není pochyb kdo bude vítězem této války, na to je rozdíl sil mezi válčícími stranami příliš velký. Politické důsledky tohoto konfliktu však budou doznívat ještě dlouho. A nepochybně bude probíhat mnoho diskusí o tom zda a nakolik může sebelepší technika, ovládaná špičkovými profesionály, nahradit odhodlání a obětavost vojáků a porazit bez velkých vlastních ztrát (a bez neúnosných ztrát na civilním obyvatelstvu) hůře vyzbrojené avšak fanatické "boží bojovníky" (nebo paramilitantní oddíly obecně) využívající partizánskou taktiku a detailní znalosti místního prostředí. V této chvíli není ještě možno tuto otázku s konečnou platností zodpovědět. Válku v Iráku však americké armádní velení a politické špičky zahájily za předpokladu, že kvalitativní technická převaha americké armády je dostatečným předpokladem pro dosažení rychlého a bezbolestného vítězství. V tomto příspěvku shrnujeme stručně, o co se toto přesvědčení opírá.

Úplný text najdete zde.

Dynamická identifikace klíčových slov

2.4.2003

Že je možno charakterizovat i obsah relativně dlouhého dokumentu pomocí několika klíčových slov je obecně známá věc. Jon Kleinberg z Cornellovy University však tento poznatek obohatil studiem vývoje výskytu klíčových slov v čase. Ukázal, že studiem velkého množství dokumentů je pomocí náhlých změn frekvencí několika dominantních slov možno poměrně přesně charakterizovat, co hýbe v daný moment společností. Toto tvrzení ilustroval nejen na příkladech z běžného života na americké universitě, kde např. náhlý nárůst frekvence slova "předtermín" ve studentských e-mailech jasně signalizuje začátek zkouškového období, ale i hlubokým exkurzem do americké historie. Analýzou prezidentských zpráv "O stavu Unie" (a dalších dobových písemností) ukázal, že pro konec osmnáctého století bylo charakteristické slovo "gentleman", v roce 1801 se náhle vynořilo slovo "milice", v roce 1833 explodovalo slovo "banka", v roce 1848 pak slovo "Kalifornie" (bylo to v období zlaté horečky), v roce 1859 slovo "otroci", v roce 1861 slovo "vzpoura" (začátek války Severu proti Jihu), v roce 1862 slovo "emancipace" v roce 1867 slovo "noviny", v roce 1877 slovo "měna", v roce 1901 slovo "lesy", v roce 1907 slovo "mezistátní" (míněno mezi státy USA), v roce 1919 slovo "marketing", v roce 1947 slovo "atomová", v roce 1971 slovo "inflace", v roce 1974 slovo "ropa", v roce 1990 slovo "obchod", v roce 1991 slovo "zločinnost", v roce 1992 slovo "zdraví" a v roce 1992 slovo "učitelé". Kleinbergovo sdělení bylo přijato s velikým zájmem na únorovém zasedání American Association for the Advancement of Science (AAAS), není však jasné, zda tato metoda má nějaké praktické využití.

Mezinárodní kosmická stanice pod tlakem katastrofy raketoplánu

2.4.2003

Tři američtí astronauti se musejí vrátit z Mezinárodní kosmické stanice (ISS) začátkem května. K Zemi zamíří na palubě ruské kosmické lodi Sojuz, který odletí ke stanici v průběhu dubna a dopraví tam dva ruské kosmonauty a potřebné zásoby, aby stanice mohla fungovat dál. To mělo být úlohou amerického raketoplánu Discovery, který však v rámci pozastavení letů Američanů neodstartuje. Spojené státy se tak dočasně stávají závislé na ruských kosmických lodích - které budou dopravovat do vesmíru jak posádku stanice, tak náklad.

Internetové kavárny skutečně nejsou bezpečné pro bankovní operace

1.4.2003

O bezpečnosti Internetu pro provádění finančních operací panují stále velké pochybnosti. Zajímavým dokladem pro skeptický postoj je nedávné zatčení dvou Japonců, kteří byli obviněni, že z jedné japonské banky odcizili z běžných účtů 136 000 USD. Tito vítečníci odladili speciální software, který potom nainstalovali do počítačů jedné tokijské internetové kavárny. Jeho pomocí zaregistrovali čísla účtů a hesla, které počítači svěřovali zákazníci, kteří z této kavárny prováděli operace s bankovními účty pomocí Internetu. Vybaveni touto znalostí snadno převedli uvedenou částku na svůj speciální účet, odkud je potom jeden z nich vyzvedl. Zdá se to tak neuvěřitelně jednoduché, že je opravdu s podivem, že někdo ještě Internet v kombinaci veřejně dostupných počítačem pro finanční operace používá. Pokud budou oba pachatelé usvědčeni, čeká je 10 let vězení. Kolik ovšem jejich příklad přivolá následovníků je skutečně otázka.

Software vyvinutý NASA pomůže policejní práci

1.4.2003
Obrázek před (dole) a po zpracování softvarem VISAR. Na snímku vidíme zřetelný rozdíl. Poznávací značka je před zpracováním zcela nečitelná, na horním snímku je však již rozeznatelná, byť obtížně. (foto NASA)

Software VISAR, původně vyvinutý NASA pro zvýšení kvality satelitních snímků, budou využívat policejní složky při své práci, a to ke zlepšení kvality snímků z bezpečnostních kamer. Nasazení nového softwaru umožní zlepšit kvalitu neostrých či v nedostatečném světle získaných snímků, takže zachycené tváře delikventů budou snáze identifikovatelné.

Diskuse/Aktualizace