Věda, vývoj a podnikání v Česku

Zamyšlení nad perspektivami České republiky v nadcházející etapě globalizace

V předcházejícím editoriálu Česko opět na křižovatce dějin (17. 4. 2002) jsme stručně rekapitulovali historii a současný stav aplikací výsledků výzkumu a vývoje v podnikání v České republice. Dospěli jsme k závěru, že česká populace disponuje "mentálním nastavením" příznivým pro zavádění inovací nutných pro stimulaci ekonomického růstu a následně i zvyšování životní úrovně. Konstatovali jsme však rovněž, že pro využití tohoto "mentálního nastavení" by se muselo zcela zásadně změnit paradigma, které vědu, výzkum, vývoj a jejich aplikace v podnikání obestírá. Doložili jsme, že pokud nebudou v dohledné době přijata zásadní opatření pro kvalitativní zvýšení intenzity zavádění technologických inovací do podnikání, perspektivy naší země v globálním světě jsou značně pochmurné.

V tomto příspěvku se pokusíme nastínit, co by mělo být cílem uvedených změn a jak by měla vypadat přijímaná opatření.

Základním cílem uvažované změny by mělo být vytvoření:

• společenského klimatu, který by stimuloval nejtalentovanější občany této země, aby zasvětili své schopnosti studiu nových jevů a možných inovací technologických postupů, produktů či služeb přinášejících potenciálně pozitivní ekonomický efekt;
• příznivého podnikatelského prostředí, které by jim umožňovalo tento efekt realizovat ve prospěch svůj i celé společnosti.

Tedy klimatu a prostředí, které v současné době vůbec neexistují.

Vytvoření takového klimatu a navazujícího podnikatelského prostředí by byl nepochybně dlouhodobý proces skládající se z řady dílčích procesů a kroků. Aniž bychom si kladli nárok na poskytnutí přesného receptu, zmiňme alespoň základní komponenty, které se jeví pro jejich vytvoření nezbytné. Jedná se zejména o :

• vytyčení a prosazení jasné vize směřování ke společnosti znalostí v České republice,
• pozitivní změnu společenského chápání významu role vědy a výzkumu pro zavádění technologických inovací,
• změnu filosofie řízení a podpory vědy, výzkumu a vývoje ze strany státu,
• změnu legislativního prostředí ovlivňujícího podnikání,
• transformaci struktury státem podporovaných institucí zabývajících se vědou, výzkumem a vývojem,
• založení nových institucí (či výrazné zlepšení stávajících) podporujících přenos výsledků výzkumu a vývoje do praxe.

V následujících oddílech se budeme věnovat jednotlivým uvedeným komponentám podrobněji.

Vize směřování ke společnosti znalostí 

Nezbytnou podmínkou pro koordinované úsilí zaměřené na vybudování společnosti znalostí schopné pružně aplikovat výsledky výzkumu a vývoje v podnikání je formulace jasné vize této společnosti. Je nutno prosadit vizi České republiky jako státu, který jak na evropské, tak i na světové scéně aspiruje ve vzdělanosti svých obyvatel, výkonnosti svého výzkumu a vývoje i inovativnosti své ekonomiky na místo mezi prvními deseti státy. Pouze takto ambiciózní cíl může dlouhodobě zaručit konkurenceschopnost naší ekonomiky v globálním světě a z ní vyplývající trvalý růst životní úrovně.

Bylo by asi příliš optimistické očekávat, že tato vize vznikne v politických kruzích. Její časový horizont je desítky let, politici činí svá rozhodnutí na horizontu volebního období. Je proto patrně rolí akademických a podnikatelských kruhů, aby tuto vizi společně formulovaly a prosadily napříč politického spektra.

Změna společenského chápání role vědy a výzkumu 

Nezbytnou podmínkou pro prosazení této vize, tj. pro její osvojení širokými vrstvami společnosti, je celková změna společenského chápání role vědy a výzkumu v naší společnosti. V současné době zeje mezi výzkumnými a vývojovými pracovníky a zbytkem společnosti hluboká propast. Vědci jsou frustrováni nedoceněním své práce a nedostatečným obejmem finančních prostředků, které společnost na rozvoj vědy a výzkumu ve státním rozpočtu uvolňuje. Občané tvořící zbytek společnosti složitostem vědy nerozumí. Nejsou přesvědčeni o účelnosti financování výzkumu a dokonce se často výsledků výzkumu obávají (klonování, geneticky modifikované potraviny). Pokud má dojít ke změně této situace, což - jak jsme již zdůraznili - je pro prosazení vize společnosti znalostí nezbytné, musí svůj postoj změnit obě strany.

Zdálo by se s podivem, že příslušníci národa, kteří - jak bylo řečeno výše - se nadšeně chápou všeho nového, neslyší na volání po větším financování vědeckého a technologického rozvoje? Je to proto, že souvislost mezi vědeckým výzkumem a technologickým vývojem na straně jedné a novými výrobky v supermarketech na straně druhé jim není nijak zřejmá. Je rolí vlády, aby si tuto souvislost uvědomovala (a podle toho jednala), a rolí medií, aby tuto souvislost daňovým poplatníkům neustále ozřejmovala. Především o to musí ale usilovat sama vědecká komunita.

Existuje řada vědců, a možná i jiných vzdělanců, kteří budou roli vědy pro inovace výrobků a služeb zpochybňovat nebo dokonce z principu odmítat. Je pravdou, že pro vědecké pracovníky je dobrodružství poznání často větší motivací než komerční efekt jejich objevů. A nepochybně existuje kulturní a civilizační aspekt vědy, který káže věnovat pozornost i směrům, jejichž komerční využití není zřejmé, nebo je dokonce zjevně nemožné. Avšak - současný vědecký výzkum stojí peníze a to zpravidla velké peníze. K tomu, aby společnost tyto finanční zdroje vědě poskytla (a tedy je odebrala jiným oblastem), jí musí věda přinášet dlouhodobý užitek ve formě neustálých inovací výrobků a služeb. Názor o potřebě financování vědy pouze z důvodů rozšíření lidského vědění je v současné době v naší (a nejen naší) společnosti zjevně silně menšinový. Pokud vědecká komunita nepřesvědčí o svém konkrétním přínosu daňové poplatníky, budou prostředky poskytované na rozvoj vědy stále skrovnější.

Propagace a popularizace vědy, výzkumu a vývoje je nesmírně důležitá, sama ale nestačí. Naráží totiž na řadu bariér vyplývajících ze systému našeho vzdělávání na základních a zejména středních školách. Právě zde totiž vzniká první mentální odtržení "akademického" a "praktického" pohledu na svět. Žáci jsou nuceni memorovat poměrně značná množství vědomostí zejména z oblasti přírodních věd (biologická systematika, mineralogie), které mají v jejich budoucím životě nulové využití. A i o těch poznatcích, které využití mají, se zpravidla nedozvědí. Tím ovšem v učebním plánu nezbývá prostor pro osvojení vědomostí, jejichž absence může být pro jejich budoucí život fatální. Jeden příklad za mnohé : středoškoláci se ve své drtivé většině dozvědí v hodinách biologie hodně o pestících a prašnících různých bylin, v hodinách matematiky potom řadu vzorců z teorie pravděpodobnosti. Nedozvědí se však nic o vztahu výše úroku a rizika ztráty investice při investicích do cenných papírů, nebo dokonce o tom, že vzorce teorie pravděpodobnosti, které jsou nuceni memorovat, by jim mohly být k hodnocení rizika investice silně nápomocny. Konfrontováni potom s lákavou propagandou podvodných kampeliček nemají vybavení, které by jim usnadnilo investiční rozhodování a včas je varovalo. Vybaveni nepotřebnou znalostí pestíků a prašníků a nadřenými vzorci teorie pravděpodobnosti, které neumějí použít, činí rozhodnutí, nad kterými zůstává rozum zdravý stát. Rolí středoškolského, a možná do určité míry již základního školství by tedy mělo být (samozřejmě kromě jiného) poskytnout jeho absolventům plný obraz poznatků o našem světě a o významu jejich využití pro praktický život. Znamenalo by nepochybně drastický zásah do osnov - všeobecné vzdělání adekvátní současné době by se mělo výrazně méně soustřeďovat na přírodní vědy - matematiku, fyziku, chemii, biologii - a v daleko větší míře by mělo poskytovat informace o ekonomii, právech, informačních technologiích a podnikání. Hlavně by se však mělo soustředit na výklad souvislostí, které mezi "akademickými" a "praktickými" disciplínami existují.

Změna filozofie řízení vědy a výzkumu 

Samotná změna společenského chápání role vědy a výzkumu není dostatečná pro realizaci vytýčené vize společnosti znalostí. Nezbytná je rovněž změna filosofie řízená vědy a výzkumu, tj. změna představy o tom, jakými mechanismy mají být, případně nemají být, věda, výzkum a vývoj řízeny.

Experti (často samozvaní), kteří se deklarují za odborníky na řízení vědy, vycházejí v zásadě ze dvou premis:

• že vědu v podstatě řídit nelze ( neboť nelze nikdy předem odhadnou jaké výsledky dané vědecké bádání vlastně přinese ),
• že vědci sami jsou těmi nejpovolanějšími pro řízení vědy.

Tyto premisy leží i v základě současného modelu řízení vědy a výzkumu (nejen) v ČR, který je možno parafrázovat slovy : "dejte nám peníze na kterých se dohodneme, a nechte nás s nimi dělat to, co považujeme za vhodné". Celé řízení a kontrola vědy ze strany společnosti, který ji financuje, se potom scvrkává na licitaci o míře finančních prostředků uvolněných ročně na vědecký (státem financovaný) výzkum. V ČR je to v současné době něco okolo 0,4% HDP, EU považovala donedávna za přiměřenou částku 0,7% HDP, nyní se zavázala k jejímu zvýšení.

Obě výše uvedené premisy jsou přitom mylné.

Je pravdou, že zásadní vědecké objevy, podstatným způsobem rozšiřující nebo měníce naše poznání světa lze předvídat pouze velmi obtížně. Tyto objevy jsou však řídké. Veškerou ostatní výzkumnou a vývojovou aktivitu, která tyto objevy potvrzuje a dále rozvíjí, však - jak přesvědčivě dokázal například americký program dobytí Měsíce - řídit lze. Objevy zásadního charakteru jsou však dány pouze nepatrnému zlomků vědců a těm je nutno poskytnout prostor pro bádání o jevech nepoznaných podle jejich úvahy. Drtivá většina současných vědců, snad až 99% jsou však řemeslníci v dobrém slova smyslu - lidé, kteří iniciativně a kreativně vykonávají svoji profesi. Tyto pracovníky řídit lze. Jejich činnost lze plánovat, lze na ni vyčleňovat finanční prostředky, výsledky lze kontrolovat a efektivitu jejich práce je možno hodnotit. Lze prostě po nich požadovat, aby se za svou práci zodpovídali.

Tím se dostáváme k druhé neplatné premise. Vědci jsou totiž ve velké většině ochotni se zodpovídat jiným vědcům a systému hodnocení vědecké práce, který si sami vytvořili. Ten je založen na principu "publish or perish" (publikuj nebo zhyň). Měřítkem vědecké práce je podle tohoto principu počet publikací v renomovaných vědeckých časopisech (vydávaných jinými vědci), nikoliv míra přínosu pro společnost. Vědu a vědce tak hodnot a řídí opět jenom vědci.

Neudržitelnost tvrzení, že vědci jsou těmi nejvhodnějšími pro řízení vědy je zřejmá ve chvíli, kdy si uvědomíme, že vědci jsou dnes - z principu věci - nesmírně specializování. Neexistuje vědec, který by byl odborníkem současně přes imunologii a lety do vesmíru. Má-li se tedy rozhodnout např. otázka zda investovat finanční zdroje do vývoje lepší očkovací vakcíny proti chřipce či do vývoje automatizované platformy pro orbitální družici země ve spolupráci s některou z kosmických velmocí (což může být reálný problém České republiky) je každý vědec pro řešení této otázky stejně málo kvalifikován jako kterýkoliv jiný občan. Odborníci-imunologové nám mohou říci, jaká je naděje, že nová vakcína bude úspěšná a kolik nás bude její vývoj stát. Odborníci astronomové nám mohou říci, jaká je naděje, že se platforma osvědčí a kolik nás bude její vývoj stát. Který z těchto výzkumů však více naše země potřebuje je otázka normativní, kterou nemůže rozřešit žádný vědec.

Řízení vědy a výzkumu je tedy nutno změnit, a to v duchu, který se pomalu začíná prosazovat ve vyspělých zemích, které jsou v praktických aplikacích nejúspěšnější. Stát musí na úrovni vlády a parlamentu rozhodnout, které směry výzkumu považuje za nosné a hodné (větší či menší) podpory. Do těchto směrů pak musí napřít úsilí a příslušné investice. Operativní řízení těchto investic by pak mělo být přenecháno speciální kategorii vědeckých manažerů, tj. expertů schopných komunikovat na jedné straně s vědci při vyjasňování dosažitelnosti či reálnosti žádoucích výsledků a na druhé straně se státními administrátory při formulaci konkrétních cílů a zajišťování jejich financování.

Změna legislativního prostředí 

Změna filosofie řízení vědy a výzkumu se musí v praktické rovině promítnou ve změně legislativního prostředí ovlivňujícího vědu, výzkum, vývoj a jejich aplikace i v reformě institucí, které se těmito aktivitami zabývají. Nové legislativní prostředí by mělo nejen jasně definovat vztah veřejného a soukromého sektoru ve vědě, výzkumu a vývoji, ale i usnadňovat aplikace výsledků výzkumu a vývoje v praxi. Zákonná norma by také měla jasně definovat oblasti vědy a výzkumu, které budou v odpovědnosti státu.

Uvedená změna legislativního prostředí samozřejmě nepředstavuje jedinou legislativní normu. Musí zahrnovat novely velmi fundamentálních zákonů jako je Kompetenční zákon nebo Obchodního zákoník, není vyloučeno, že se ukáže účelným modifikovat v některých bodech i Ústavu České republiky. Nepochybně bude nutno přepracovat Zákon o vysokých školách a současný zcela nefunkční Zákon o podpoře malého a středního podnikání. Záměry státu v oblasti financování vědy a výzkumu bude nutno zakotvit do dlouhodobého záměru, který se bude každoročně promítat do Zákona o státním rozpočtu. Otázky vícezdrojového financování vědy mají jasnou návaznost na celkovou (nesmírně potřebnou) reformu veřejných financí.

Samostatnou kapitolu pak tvoří zákony zajišťující patentová práva a ochranu duševního vlastnictví obecně, které je nutno modernizovat s ohledem na nové formy tohoto vlastnictví a sladit s trendy Evropské unie.

Pro úplnost dodejme, že tato změna legislativního prostředí související s podporou výzkumný a vývoje a aplikace jejich výsledků v praxi by patrně nevedla k ničemu, pokud by paralelně nedošlo k výraznému zlepšení podnikatelského prostředí obecně. Tento problém se však týká veškerých ekonomických aktivit, nikoliv pouze aplikace inovací, a svým rozsahem přesahuje meze tohoto zamyšlení.

Transformace vědeckých a výzkumných institucí 

Změna legislativního prostředí je však pouze nezbytným předstupněm k hluboké transformaci stávajících institucí, které se vědou, výzkumem a vývojem zabývají. Výzkum a vývoj financovaný v té či oné formě z prostředků státního rozpočtu ( případně z fondů EU ) je v současné době realizován čtyřmi různými cestami :

• v České akademii věd (ČAV),
• na vysokých školách,
• v rezortních výzkumných ústavech řízených ministerstvy,
• v soukromých subjektech podporovaných programy ( zejména ) v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu a jeho agentur.

Dominantní jsou přitom první tři cesty, které se navíc realizují do značné míry izolovaně. Čtvrtá cesta, nejdůležitější pro praktické aplikace, je z hlediska státní podpory zcela poddimenzována.

Akademie věd ČR představuje jako celek smutnou kapitolu. Pracuje v ní mnoho schopných, pracovitých a inteligentních lidí; jejich praktický přínos pro společnost je však velmi, velmi malý. Hlavním důvodem je mentální chápání dominantní části jejích pracovníků i (hlavně) jejího vedení, kteří za hlavní cíl výzkumu chápou objevování nových faktů a teorií, jehož úspěšnost se poměřuje množstvím publikací v prestižních vědeckých žurnálech. Význam Akademie věd pro společnost, která ji financuje, chápou tedy převážně v roli kulturně-etické (kulturní stát musí mít základní výzkum ....) a prestižní (i my přispíváme svým dílem k poznání ..............) než v rovině praktické (přispěli jsme k zavedení řady nových technologii ... ), jak by bylo zjevně potřeba. Tento postoj je navíc pro řadu vědců pohodlným zdůvodněním toho, že dělají prostě pouze to, co je baví. Obávám se, že Akademie věd je ve své podstatě nereformovatelná instituce a že její příspěvek k vytváření společnosti znalostí bude v celkovém součtu negativní. Jako nejvhodnější se jeví její rozdělení na prakticky výzkumnou část, která by se postupně spojila s vysokými školami a na administrativně-reprezentační část s velmi omezeným počtem pracovníků, která by plnila pouze reprezentační funkce a přidělovala grantové finanční prostředky jiným organizacím. Nesmělé pokusy o toto řešení se objevily již v polovině devadesátých let, zcela je však pohřbil odpor proti nim jak ze strany pracovníků Akademie, tak i ze strany pracovníků vysokých škol (z nichž nemalá část se obávala zvýšení odborné konkurence). Z této epizody je patrné na jak velké překážky bude potřebná reforma narážet.

Další, a nesmírně důležitá, změna by se měla týkat vysokých škol. Současné vysoké školy představují ve své velké většině pevnosti, jejichž jejich akademické sbory se brání závanům moderního myšlení. Existují samozřejmě výjimky představované zejména vysokými školami nebo fakultami založenými po roce 1989. A existuje i mnoho odborně velmi dobře vybavených, zejména mladších, vysokoškolských učitelů, kteří mají velmi aktivní vztah k aplikacím svých vědeckých výdobytků. Existuje i řada BIC - "Business Innovation Centers", která při vysokých školách mají přímo v náplni své práce aplikace jejích výzkumných výsledků podnikatelské praxe. Výsledky jejich činnosti za posledních deset let, jakkoliv často oceněníhodné, jsou však pouze malým zlomkem toho, co by bylo zapotřebí. Jako celek proto vysoké školy představují spíše zpátečnický element. Potřebou byl pravý opak: vysoké školy by se měly stát motorem inovací, motorem táhnoucím za sebou i průmysl a obchod.

Tento cíl se samozřejmě snadněji vytyčí než naplní. Pro jeho dosažení je nutno především umožnit vysokým školám přístup ke skutečně vícezdrojovému financování ze státních i soukromých zdrojů, zavést konečně školné a umožnit školám v rozumné míře podnikat. Využití různých zdrojů financování je nutno kombinovat s přísnou kontrolou jejich použití a osobní odpovědností akademických funkcionářů ze efektivitu jejich využití a za dosahované výsledky. Není možné tuto reformu stále odkládat pod záminkou líbivých pseudosociálních frází o rovném přístupu ke vzdělání nebo s argumenty o nekontrolovatelnosti nakládání s veřejnými prostředky zakrývajícími fakticky neschopnost navrhnout a realizovat skutečně fungující systém.

Podnikový výzkum by měl být v normálně fungující stabilní ekonomice ponechán zcela v gesci soukromých subjektů. I ve vyspělých a stabilních ekonomikách však stát často (a to dokonce i v tak liberální ekonomice jako jsou Spojené státy americké) podporuje výzkum a zavádění jeho výsledků do praxe u malých a středních podniků (tzv. "SME"). V zemích evropské unie existuje celý systém takových podpor na národní i mezinárodní úrovni. I v ČR existují takové programy v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu, realizované zejména Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou a Agenturou pro podporu podnikání. Výsledky jejich činnosti, přesto, že působí již řadu let, jsou však velmi málo impresivní a zaostávají dokonce značně i za výsledky jiných agentur téhož ministerstva. Základním problémem firemního výzkumu je však stále jeho značná izolovanost od výzkumu akademického a vysokoškolského (z důvodů popsaných výše). Právě překonání této izolace je jedním z nejzávažnějších úkolů potřebné transformace.

Posledním typem institucí realizujících výzkum a vývoj jsou rezortní výzkumné ústavy, které - jak již bylo řečeno - živoří stranou pozornosti politiků i společnosti. Ve jejich současné podobě se jim žádná světlá budoucnost nerýsuje. Právě ony však mohou sehrát centrální roli při překonávání strukturálních problémů naší výzkumné a vývojové základny. Ta spočívá v jejich transformaci na Sdružená výzkumná a vývojová centra, ve kterých by se na rezortní půdě sdružily pro řešení jasně vytyčených výzkumných a vývojových úkolů výzkumné kapacity i finanční zdroje původně akademické a rezortní s vysokými školami a soukromými podniky.

Instituce podporující zavádění výsledků výzkumu a vývoje do praxe 

Ani vytvoření a prosazení vize směřující ke společnosti znalostí a navazující změna filosofie řízení vědy, společenského oceňování role vědy a výzkumu, změna legislativního prostředí a transformace výzkumných a vývojových institucí by nepostačovaly pro výrazné zvýšení konkurenceschopnost ekonomiky bez dalších institucí podporujících zavádění výsledků výzkumu a vývoje do praxe. Mám tím na mysli zejména specializované finanční instituce.

Každá ekonomická aktivita, a zavádění inovací do výroby a obchodu je ekonomickou aktivitou, potřebuje finanční zdroje. Ty pro normální podnikání zajišťují finanční instituce - banky, investiční fondy a burza. Tyto instituce jsou však samy podnikatelskými subjekty a proto se při svém podnikání řídí (pokud fungují normálně) zásadami obezřetnosti : pečlivě zvažují zisky které jim jejich podnikání, tj. (kromě jiného) zajišťování peněz jiným podnikatelským subjektům přinese v porovnání s rizikem, že se jim vložené peníze nevrátí, které na sebe každou takovou operací berou. Inovace výroby a obchodu zaváděním výsledků výzkumu a vývoje je aktivitou velmi rizikovou, která však v určitém procentu případů (10 - 20%) může přinést zcela mimořádně vysoké zisky. Posouzení rizik těchto inovací tedy vyžaduje zcela speciální know-how, které ani banky ani investiční fondy obvykle nemají. Finanční instituce, které se zabývají financováním obchodního využití výsledků výzkumu a vývoje však existují a nazývají se fondy rizikového a rozvojového kapitálu ("venture capital funds"). I tyto fondy mají však svá omezení daná jejich ekonomickou podstatou a proto investují zejména do větších a stabilnějších projektů (zpravidla v objemu nad 1 mil. USD ). Značná část aplikací výsledků výzkumu a vývoje, vyžadující často do začátku částky podstatně menší má proto systémové problémy se zajišťováním peněz.

Existují dvě cesty překonání tohoto problému - individuální a institucionální. Individuální přístup je charakteristický pro anglosaské země, tj. zejména USA, Velkou Británii a Kanadu. Zde dodávají potřebné investice bohatí jedinci, tzv. obchodní andělé ("business angels"), kteří jsou zpravidla bývalými úspěšnými podnikateli. Ti využívají svoje podnikatelské zkušenosti a nahromaděné peníze k investicím do inovačních projektů, které je zaujmou, a dělí se potom s autory projektu o dosažený zisk. Systém obchodních andělů existuje i v zemích kontinentální EU, má však daleko menší rozsah a dopad než v uvedených zemích anglosaských. Ani země tyto země se však neuzavírají institucionálnímu řešení, které spočívá v budování různých struktur podpory fondů rizikového a rozvojového kapitálu, které je stimulují k financování projektů, které by za normální situace hodnotily jako příliš rizikové, případně i v zakládání těchto fondů se stání účastí (nebo dokonce fondů zcela státních). Tyto systémy jsou však v daleko větší míře a rozmanitosti budovány v v zemích Evropské unie, zejména v Německu. I když míra jejich úspěšnosti je rozdílná, není pochyb o tom, že představují neopominutelný článek řetězu zajišťujícího aplikaci výzkumných a vývojových výsledků až skutečně do každodenní ekonomické praxe.

V České republice, přes intenzívní úsilí řady jednotlivců i skupin po řadu let takové systémy neexistují. I když Agentura pro podporu podnikání a Českomoravská záruční a rozvojová banka alokují každý rok částku převyšující jednu miliardu korun na podporu malých a středních podniků, výsledky podpory zavádění výsledků výzkumu a vývoje jsou zcela nedostatečné.

Nejsou to však pouze peníze, kterých se nedostává začínajícím podnikatelům - inovátorům : jsou to i praktické znalosti a zkušenosti, které jsou pro všechny podnikatelské aktivity nezbytné bez ohledu na konkrétní oblast podnikání. Tyto znalosti souvisí zejména s právní, účetní a daňovou problematikou a problematikou ochrany duševního vlastnictví, ale patří k nim i otázky finančního řízení, řízení lidských zdrojů, marketingu a nakonec i managementu obecně. V ekonomicky vyspělých zemích byla vyvinuta řada technik, jak v uvedených oblastech začínající podnikatele vzdělávat a podporovat. Soustřeďují se většinou do účelových zařízení nazývaných podnikatelské inkubátory nebo facilitátory, v podstatě se vždy jedná o poradenské firmy vytvářející pro první etapu vývoje nové společnosti (tzv. start-up), implementující určitou technickou inovaci, jakoby skleníkové prostředí, které ho dočasně chrání před negativními vlivy volného trhu. Velmi často se podnikatelské inkubátory budují u různých universit, kde je jejich rolí napomáhat přenosu inovací vyvinutých v rámci univerzitního výzkumu a vývoje do ekonomické praxe. Tyto zařízení se v ekonomicky vyspělých zemích (v EU je jich asi 800, v USA potom asi 3000) považují za velmi užitečná a těší se různé míře státní podpory. V ČR lze napočítat o něco méně než dvacet institucí deklarujících podobnou roli - částečně soukromých a částečně financovaných z veřejných zdrojů a existují i různé formy jejich státní podpory; částečně se využívá i podpora z fondů EU. Tato podpora je však opět pouze zlomkem toho, co by bylo skutečně nutné pro docílení nezbytných kvalitativních změn, a její výrazné zvýšení je proto nezbytností.

Čím začít ? 

Koncepce nastíněná v předchozích odstavcích je jistě značně ambiciózní. Její prosazení a realizace - pokud se vůbec podaří - budou nepochybně trvat řadu let. A její plný dopad pocítíme až za řadu dalších řadu let. Zákonitě vzniká otázka : co můžeme udělat hned ? Čím začít za situace, kdy vláda ani celá vládnoucí politická garnitura - zjevně - tuto koncepci nesdílejí ?

Problém konkurenceschopnosti naší ekonomiky je objektivní, jeho řešení budováním společnosti znalostí je plně v duchu moderních myšlenkových proudů naší západní civilizace. Není-li ochotna (nebo schopna) se tohoto tématu ujmout politická reprezentace, musí se jí chopit ti, kteří si jeho naléhavost uvědomují : moderní akademická (a vysokoškolská) elita a podnikatelské kruhy. Existují nejméně tři oblasti, do kterých je možno se pustit bez meškání :

• diskuse o vizi společnosti znalostí,
• propagace významu vědy a výzkumu pro technologické inovace a konkurenceschopnost ekonomiky,
• budování problémově orientovaných sdružených výzkumných a vývojových center.

Těmto otázkám se věnujeme ve zbývající části tohoto článku.

Diskuse o vizi společnosti znalostí 

Ze probíhajících aktivit jsou nejblíže diskusi o společnosti znalostí je diskuse probíhající pod záštitou Rady vlády pro vlády a technologie a studie "Foresight" realizovaná Technologickým centrem Akademie věd ve spolupráci s Inženýrskou akademií. Izolovaně probíhají obdobné diskuse i na řadě dalších pracovišť. Tyto diskuse však mají zatím malý mediální dopad -nepřitahují obecnou pozornost, dokonce ani akademických kruhů ne. Jedním z možných důvodů je možná i ta skutečnost, že i ony jsou financovány z finančních zdrojů poskytnutých státem, což přirozeně značně otupuje ostří případných kritických závěrů. Druhým faktorem je skutečnost, že experti, kteří tyto diskuse vedou pocházejí v drtivé většině z institucí, které - jak vyplývá z návrhů diskutovaných výše - jsou případnou reformou přímo ohroženy. A zdaleka ne každý pracovník těchto institucí je ochoten a schopen se podívat na problém z potřebného nadhledu. Situace se patrně významně nezlepší, dokud se tohoto tématu nechopí stavovské podnikatelské organizace - např. Svaz průmyslu a dopravy nebo Hospodářská komora.

Propagace významu vědy a vývoje 

Popularizace vědy a výzkumu je otázkou mediálního působení. Prakticky všechny deníky, řada týdeníků i všechny velké internetové portály mají svou vědeckou rubriku, v řadě oblastí existují popularizační časopisy. Mezi námi žijí a píší vynikající vědečtí popularizátoři - stačí vzpomenout na dr.Jiřího Grygara, dr.Františka Koukolíka či Ondřeje Neffa. To však zdaleka nestačí ! Problémy řešené současnou vědou jsou velmi složité a jejich zprostředkování i vzdělaným laikům je nesnadné, rozhodně nad síly průměrného redaktora deníku či týdeníku. Vědecká komunita jako celek se k této činnosti staví spíše odmítavě. Výsledkem jsou pak senzace typu klonované ovce Dolly, rozluštění lidského genomu či geneticky upravovaných potravin, které spíše než k respektu z vědy vedou ke zmatku až nedůvěře. Úkol popularizace vědy však z vědecké komunity nikdo nesejme. Zejména mladší pracovníci, kteří si uvědomují význam mediálního působení a společenského image v moderní společnosti, by se měli propagaci a popularizaci vědy systematicky věnovat. A to nejen v existujících médiích, ale i vytvářením médií nových využívajících moderních prostředků komunikace jako je Internet. Internetový magazín AKADEMON, na jehož stránkách čtete tyto řádky, je jedním z pokusů o tuto novou propagaci.

Budování sdružených výzkumných a vývojových center 

Cílem budování Sdružených výzkumných a vývojových center je vytvořit prakticky spojitý přechod mezi univerzitním a institucionálním výzkumem, financovaným ze státních zdrojů i soukromých donací, vývojem realizovaným malými týmy a soukromými firmami až po výzkum a vývoj prováděný v rámci velkých korporací. Zejména ze Spojených států, které - jak již bylo opakovaně zdůrazněno - dosahují ve využití výsledků vědy a výzkumu zdaleka nejlepších výsledků - známe modely ve kterých velké množství pracovníků volně migruje mezi uvedenými institucemi a vytváří tak neustálý tok inovativních myšlenek a technologických postupů z výzkumných institucí do výrobních a obchodních společností. Zkušenosti Spojených států, s odlišnou národní mentalitou i historií, lze jen v omezené míře přenášet do České republiky. Podobné modely však existují i v - nám mentálně mnohem bližších - zemích Evropské unie. Česká republika je svým macešským poměrem k podpoře zavádění inovací a nezbytného výzkumu a vývoje mezi ekonomicky vyspělými zeměmi tragickou výjimkou a zatím nic nenaznačuje, že by se měla situace významně změnit. Není to však pouze vinou státu - i zde jsou vědecká i podnikatelská komunita svým možným rolím mnohé dlužny. I když ani legislativní ani finanční situace nejsou tvorbě Sdružených center speciálně nakloněny, jejich zakládání v určité omezené míře možné je. Má nepochybně smysl usilovat o kontakty mezi podniky (velkými i malými) a vysokými školami a hledat cesty, jak sdružit síly pro budování výzkumných a vývojových základen. Získané zkušenosti se zhodnotí až se - doufejme - myšlenka budování společnosti znalostí stane oficiální a všeobecně sdílenou vizí.

Závěrem 

V předcházejících odstavcích byla načrtnuta - jistě povrchně a nedokonale - cesta, kterou se naše země může ubírat "ke světlým zítřkům vysoké konkurenceschopnosti". Historie nás však učí, že nic nejde samo sebou. V současnosti procházíme jedním z ne tak častých období české historie, kdy na našem rozhodnutí záleží. Svůj osud máme do značné míry ve svých rukou. Pokud jako národ promeškáme tuto - stále ještě existující - historickou příležitost, můžeme si stěžovat pouze sami na sebe. Budoucí historici, budou potom po patrně konstatovat, že jsme dostali, co nám po zásluze patřilo.