Česko opět na křižovatce dějin

Křižovatky a hybné síly dějin 

Které bylo nejvýznamnější datum české historie v minulém tisíciletí ? Názory a odpovědi na tuto otázku se mohou lišit. Je to datum vzniku Kosmovy kroniky v jedenáctém století - první české písemnosti (psané latinsky) ? Je to založení Karlovy university (1348), prvního vysokého učení severně od Alp ? Datum některé z velkých bitev vybojovaných na našem území, např. bitvy na Bílé hoře (1620), u Slavkova (1805) nebo u Sadové (1866)? Nebo vznik samostatného Československého (28. října 1918) nebo Českého státu (1. ledna 1993)?

Každé z těchto dat je historickým milníkem, stejně jako řada dalších. Pozorováno s historickým odstupem lze však jejich význam v dějinách hodnotit různě. Dopad některých událostí, jakkoliv se mohly zdát významné jejich součastníkům, běh dějin příliš nezměnil. Důsledky jiných je znát ještě po staletích.

Zaměříme-li se na události a data, která představují přelomové momenty naší historie, pak bezkonkurenčně nejvýznamnějším datem je rok 1774. A to přesto, že většina i vzdělaných lidí patrně nebude schopna říci, co se toho rou přesně přesně stalo. V tomto roce byl vídeňskou císařskou kanceláří zveřejněn patent císařovny Marie Theresie, kterým se na území monarchie, a tedy i na území Čech a Moravy, zaváděla povinná školní docházka.

Důsledky tohoto kroku byly nezměrné. Ve velmi krátkém období, téměř skokem, se zvýšila nejen obecná gramotnost, ale osvojováním vzorců chování odpovídajícím společnosti masové gramotnosti se celá populace posunula na trajektorii, jejímiž dalšími body byly rozvoj železnic, masové stěhování zemědělského obyvatelstva do měst, vznik dělnických a úřednických vrstev, rozvoj základního, středního i vysokého školství, rozšíření výstavby bytů vybavených kanalizací a osvětlením, vznik výzkumných ústavů a vývojových laboratoří, plynofikace a elektrifikace, automobilizmus a výstavba dálnic, letecká doprava a budování letišť a rozvoj sportu i masové kultury. Trajektorie končící dnešními supermarkety, zahraničním cestováním, automobilovými zácpami a Internetem. Tato trajektorie nebyla ani přímočará, ani se vždy nevyznačovala pouze pozitivními úseky. Třikrát v minulém století (po rozpadu Rakouska-Uherska, po skončení druhé světové války a po roce 1989) se naše země musela potýkat s komletní přestavbou zahraničních vztahů, doprovázené ztrátou obchodních trhů. Periody zahraniční okupace dvakrát značně zbrzdily náš společenský rozvoj. Přesto se však tyto problémy podařilo překonat. Ať jakkoliv problematická, historická trajektorie Českých zemí je trajektorií moderního, ekonomicky rozvinutého a kulturního státu. Prozatím.

Ne všichni měli to štěstí. Dokonce i v Evropě, ale zejména v Asii, Jižní Americe a Africe existuje mnoho zemí, které nejsou ani moderní, ani ekonomicky rozvinuté, ani kulturní (alespoň ne v našem slova smyslu). Jak k tomu došlo ?

Kdybychom se podívali se do historie a srovnali např. Francii a Persii (dnešní Irán) v sedmnáctém století, stěží bychom zaznamenali - kromě místního folklóru - významný rozdíl. Převážně zemědělská společnost, bída, špína a nemoci ve většině populace, honosné příbytky, přepych a frivolní zábavy pro úzkou skupinku vyvolených. Srovnatelná úroveň věd a umění provozovaných hrstkou mudrců a straně jedné, masová negramotnost na straně druhé. Srovnání dnešní Francie s dnešním Iránem je drtivé. I přes veškerou produkci ropy a moderní výstavbu v Teheránu je Irán náboženský a tmářský stát, kde většina obyvatel živoří. Francie je moderním státem a jednou z výstavních skříní západní civilizace. Kde vznikl tento rozdíl ?

Irán, stejně jako všechny islámské a řada dalších států, minuly průmyslové revoluce, které formovaly tvář západní Evropy a severní Ameriky v posledních dvou stoletích. To v jejich důsledku vypadá náš svět dnes tak, jak vypadá. A to v důsledku jejich absence vypadá islámský svět dnes tak, jak vypadá.

Otázka "Co je hybnými silami dějin ?" je otázkou filosofickou. Je však nepochybné, že technologické inovace, a sociální změny, které je doprovázejí či spíše následují, jsou mohutným dějinotvorným faktorem. Příkladů dokumentujících toto tvrzení si najde čtenář dostatek sám. Jsou to technologické inovace, které boří starý a vytvářejí nový svět.

Historie není přímočarý proces. Je složena z období se zdánlivě deterministickým průběhem, kdy nové myšlenky jsou převážně eliminovány inercí existujícího uspořádání. Nemizí však a bublají pod povrchem až do chvíle, kdy stabilní stav je nahlodán a systém se začíná hroutit. V této chvíli se společnost ocitá na křižovatce a nové koncepty dostávají prostor. Nakolik a jak se uplatní formuje pak následující období relativní stability.

Na jedné takové historické křižovatce se v těchto letech ocitá naše země a naše společnost. Ještě více než dříve bude v 21. století osud národů určován jejich schopností inovovat, generovat nové objevy a myšlenky, vyvíjet nové produkty a služby. Otázka našeho dnešního přístupu k inovacím je otázkou, která formuje naši budoucnost.

Kde jsme a proč ? 

V listopadu tohoto roku uplyne dvanáct let od pádu totalitního režimu, od chvíle kdy se naší zemi otevřela cesta zpět mezi vyspělé státy Evropy a světa. Období, které od té doby uplynulo, bylo složité a jeho hodnocení nebude snadné ani pro budoucí historiky, kteří k němu budou přistupovat již s potřebným historickým odstupem. Je však dostatečně dlouhé, aby bylo možno se zamýšlet nad tím, nakolik jsme po cestě mezi vyspělé země pokročili, co se podařilo a co ne, případně i spekulovat o tom, co by se podařit mohlo a proč se to dosud nepodařilo.

Není pochybností o tom, že za období uplynulé od pádu totality urazila Česká republika obrovskou cestu. Byly položeny stabilní základy standardní demokracie a tržní ekonomiky, byly vytvořeny zárodky právního řádu odpovídajícího vyspělé zemi západní civilizační oblasti a v mnohém se změnilo i všeobecné společenské povědomí. Vstoupili jsme do NATO a nastoupili cestu sbližování s Evropskou unií. Českou republiku je dnes možno srovnávat se standardem ekonomicky vyspělých států.

Zdánlivě toto srovnání nevypadá nijak špatně. I když HDP na hlavu ani životní úroveň nedosahují ani zdaleka úrovně Spojených států či Německa, v řadě parametrů se můžeme již srovnávat s Řeckem či Portugalskem. Přitom náš HDP rostl v posledním roce rychleji, než je průměr Evropské unie. Bylo by možno proto vyvozovat, že směr, kterým kráčíme je správný a že je pouze otázkou času, kde se vyrovnáme v hlavních ekonomických parametrech. vyspělým zemím. To je však bohužel omyl. Pravda je taková, že pokud nepřijme Česká republika ve velmi brzké době řadu významných strukturálních opatření, nevyrovnáme se jim nikdy.

To, co je varující, je srovnání trendů v oblasti praktické aplikací výsledků výzkumu a vývoje mezi naší zemí a vyspělými zeměmi Západní Evropy a Severní Ameriky. Uplynulé desetiletí nebylo totiž jen obdobím stabilizace nových demokracií na troskách totalitních režimů. Bylo též obdobím nové vlny informační revoluce charakterizované masovým rozšířením Internetu, vznikem (a dočasným kolapsem) nové ekonomiky a obdobím nástupu nové globalizace. Jak poučně upozornil (a doložil) guru světového managementu Peter Drucker (viz AKADEMON, 20. 1. 2002) teprve v nyní nastávajícím období se začnou projevovat významné sociální důsledky těchto změn. Bude se měnit vnitřní struktura národních společností i jejich vnější vztahy. Lineární extrapolace nárůstu HDP o 3, 5 nebo 8 % ročně již nemá smysl. Vzniknou nové společnosti, nové ekonomiky (byť patrně rozdílné od té, kterou tímto termínem označujeme dnes), nově se budou organizovat obchodní společnosti, novým způsobem se povedou války. Nastávající desetiletí bude obdobím, kdy se budou opět rozdávat karty: objeví se noví vítězi a noví poražení.

Osou uvedených očekávaných převratných změn jsou technologické inovace. Skutečně se zdá, že jsme pouze na začátku období, kdy do běžného života v čím dál tím větší míře pronikají praktické aplikace objevů ležících v jádru informační revoluce. Dnešní Internet a mobilní telefony jsou pouze prvními vlašťovkami, již v této chvíli se na obzoru rýsuje "sémantický web" a a "wireless web", které využití těchto sítí kvalitativně změní. A kolik takových objevů a vynálezů čeká skryto za horizontem ?

A nejedná se pouze o informační technologie. Stejně významných pokroků bylo dosaženo při vývoji nových materiálů, nových léků i nových výrobních postupů. Potenciál možných inovací dosahuje takového stupně, že schopnost generovat nové inovace a zavádět je do výrobní a obchodní praxe se stává základní podmínkou ekonomického úspěchu společnosti či státu v nejbližších desetiletích. Ve společnosti aspirující na titul "úspěšná" musí být vztah mezi vědou a vývojem na straně jedné a podnikáním, či žargonem "businessem", na straně druhé nastaven tak, aby zajišťoval neustálý tok inovací výrobků a služeb a tím zajišťoval trvalou konkurenceschopnost této ekonomiky na globálních mezinárodních trzích.

Vyspělé země si tuto skutečnost uvědomují. Uvědomují si, že - na rozdíl od prázdného komunistického sloganu - se věda a vývoj dnes staly skutečně výrobní silou. Vlády těchto zemí analyzují procesy přenosu výsledků výzkumu a vývoje do praxe a přijímají opatření, která je mohou urychlit a zintenzívnit. Myšlenkové tanky, univerzitní pracoviště i poradenské firmy v těchto zemích studují tyto procesy z obecného hlediska a snaží se vyvozovat obecnější závěry. Hovoří se o společnosti znalostí ("knowledge society") jako další etapě vývoje naší civilizace. Evropská unie ve svých oficiálních materiálech hovoří o "knowledge based economy" - ekonomii založené na znalostech ...

Jak se z tohoto úhlu pohledu jeví situace v České republice ? Téměř dvanáct let po pádu totalitního režimu je možno ji hodnotit bez váhání jako tragickou. Mezi vědeckou komunitou a zbytkem společnosti zeje propast neporozumění. Firemní výzkum v rámci privatizace téměř zanikl, rezortní výzkum skomírá. Podpora vědy a výzkumu ze strany státu je neefektivní, potýká se s nedostatkem peněz a nemá žádnou koncepci. Společnost nevnímá efektivní a přínosnou vědu a výzkum jako jednu z priorit moderního státu.

Co můžeme očekávat, bude-li pokračovat současný trend ? Česká republika jistě nezmizí z mapy Evropy, ba do konce se patrně stane členem EU. Nezmizí v ní továrny ani banky. Životní úroveň nepochybně dále poroste. Stane se však "backoffice" Evropy. V rámci globální organizace výroby a obchodu se k nám budou soustřeďovat dílčí, kvalifikované ale neinventivní aktivity. Díky své poloze, příjemnému klimatu, přitažlivé krajině a půvabným historickým městům se ČR stane působištěm řady mezinárodních korporací, které budou využívat kvalifikované místní pracovní síly. Společnost se rozdělí na vrstvu "globálních" a "lokálních". Kultura "globálních" bude svoji identitu odvozovat od svých mezinárodních zaměstnavatelů, k nim bude směřovat také jejich loajalita. Lokálním pak nezbude než akceptovat to, co jim globální rámec dovolí. Nové myšlenky, nové objevy, nové technologické postupy a nové prototypy a výrobků se budou generovat jinde. V české kotlině a na Moravě budeme mít klidnou jistotu bez vzruchů a bez inspirací.

Je možné, že tato perspektiva (nemalé) části společnosti zcela vyhovuje. Nepochybně však existuje i jiná (rovněž nemalá) část české společnosti, kterou tato perspektiva děsí. Tato část se musí ptát : jak k tomu mohlo dojít ? A co můžeme udělat, abychom tomu zabránili ?

Popsaný vývoj a z něho vyplývající perspektivy mají nepochybně objektivní rámec daný (nerovnoměrným) technologickým pokrokem. Bez vzniku Informační revoluce by patrně naše problémy nebyly, nebo alespoň nebyly tak ostré. Je však historickou skutečností, že vývoj lidstva se v posledních několika staletích pohybuje po neustálých vlnách technologických revolucí. Právě schopnost tyto revoluce pochopit a jejich výsledky rozvíjet a využít odlišuje úspěšné společnosti od neúspěšných.

Přiznejme, že současná situace České republiky ve vztahu vědy a vývoje k podnikání má nezanedbatelné historické příčiny. Jejich relativně dobře nastartovaná interakce v období konce Rakousko-Uherského mocnářství byla postižena vznikem samostatné republiky, restrukturalizací odbytišť a latentním sporem česko-německým. I přes nesporné úspěchy Škodovky, Baťových závodů a dalších podniků se dynamika aplikací výzkumu a vývoje zpomalila. Hospodářská krize počátku a politické zvraty konce třicátých let zlepšení situace nepřinesly. Nakonec ani světová válka, která byla v řadě zemí mohutným impulsem pro vývoj nových technologií a sofistikovaných výrobků, České republice v její pozici Protektorátu Böhmen and Mahren nijak pozitivně nepřispěla. Do druhé poloviny čtyřicátých let vstupovala naše země s relativně významným průmyslovým potenciálem, ale se společností silně negativně poznamenanou předcházejícím vývojem.

Spekulace "kde jsme dnes mohli být, kdyby v roce 1948 nezvítězili komunisté" má dnes již pouze teoretický význam. Svět okolo nás opět jedou určil náš osud. V zájmu objektivnosti je nutno říci, že nositelé komunistických ideologií si význam vědy a výzkumu uvědomovali. Např. sovětský diktátor Stalin, kromě jiného známý svým zničením sovětské genetiky, nikdy výrazněji nezasáhl do jaderné fyziky. Význam genetiky nechápal, avšak význam jaderné pumy ano. Avšak svázáni však svými dogmaty nedokázali pochopit význam iniciativy jednotlivce při vytváření a zavádění inovací. V důsledku toho došlo v českých zemích k zakotvení sovětského (a původně francouzského) modelu Akademie věd jakožto výkladní skříně zaměřené na základní výzkum, vysokých škol zaměřených primárně na výuku (s velmi omezenou rolí ve výzkumu) a rezortních výzkumných ústavů, kde se výzkum řídil centrálně podle dispozic stranických sjezdů. V souladu s pojetím výrobních podniků jako vykonavatelů rozpisu státního plánu byla role firemního výzkumu omezena na minimum. Nevýkonnost tohoto systému, která šla ruku v ruce s nevýkonností celé ekonomiky, se stala zjevnou již koncem šedesátých let. Následující dvě desetiletí normalizace a postupného rozkladu pak byla již jen čistou ztrátou času. Jejich souhrnným negativním důsledkem však byla skutečnost, že několik generací výzkumných pracovníků v naší zemi vyrostlo a působilo, aniž poznalo normální tvůrčí atmosféru výzkumu a vývoje v normální demokratické společnosti s tržní ekonomikou.

Dědictví, se kterým byly konfrontovány československé a později české vlády první poloviny devadesátých let bylo tedy neradostné. Lze těžko rozhodnout, zda situace politická a ekonomická situace byla skutečně natolik nepříznivá, či zda omezenost rozhledu a politická nepředvídavost vedoucích příslušníků tehdejší (a ve velké většině i dnešní) politické garnitury byla tou hlavní příčinou, proč byla otázka významu vědy a vývoje pro konkurenceschopnost ekonomiky a vývoj celé společnosti hrubě podceněna. V důsledku toho za celých deset let nebyla vytvořena koncepce role vědy a vývoje ve společnosti hodná toho jména a nebyly vytyčeny ani podniknuty žádné kroky, které by vztah vědy a ekonomiky posunovaly žádoucím směrem.

Důsledkem tohoto vývoje je situace již popsaná situace. Věda a vývoj nehrají ve vývoji naší ekonomiky žádnou významnou roli. Talentovaní jedinci, kteří by mohli být významnými vědci, inovátory či podnikateli zaměřují své aktivity do jiných oblastí, nebo se přemisťují do jiných teritorií. Neexistuje jasně formulovaný cíl, ke kterému by se měla naše společnost při vstupu do Evropské unie upírat.

Pro dokreslení plastičnosti obrázku je na tomto místě nutno uvést dvě upřesnění. Prvním z nich je fakt, že problém vztahu vědy a výzkumu a aplikací výsledků vývoje při podnikání není problémem s jednoznačným řešením. I když jeho význam si uvědomují všechny vlády vyspělých států, přijímaná řešení se značně liší. Nepochybně zdaleka nejúspěšnější v řešení tohoto problému jsou Spojené státy, které díky svým společenským a historickým specifikům, neobyčejně příznivým právě pro rychlé zavádění inovací, dosáhly zcela bezkonkurenčního postavení. Byla a je to právě jejich technologická síla, která je v posledních deseti letech dostala do pozice supervelmoci "největší od dob starého Říma". Již v zemích EU nacházíme řadu odlišných (a různě úspěšných) modelů řešení tohoto problému. Od tradičně často citovaného úspěšného Irska, přes velmi aktivní Velkou Británii a stabilní Holandsko, až po problémy zmítanou Francii či Itálii.

Druhé upřesnění se týká odpovědnosti za stávající situaci v ČR. Jsou to nepochybně vláda, resp. politické strany, které tuto vládu nominují, kdo má největší možnost situaci ovlivnit a proto za ni nesou největší odpovědnost. Nemalá odpovědnost však spočívá i na bedrech samotné vědecké komunity. Ve své většině pevně mentálně zakotvená v minulých epochách, česká vědecká komunita nehledala, a proto také ani nenalezla adekvátní řešení vzniklé situace. Frustrace, kterou většina příslušníků vědecké komunity nyní pociťuje je proto, bohužel, z nemalé části také důsledkem jejích vlastních aktivit (či, přesněji, neaktivit).

Je náprava ještě možná ? 

Diagnóza současného stavu, nastíněná v předchozích odstavcích, jakkoliv je možná bolestná, je nezbytným prvním krokem pro jeho terapii. Vnucuje se samozřejmě otázka - je náprava vůbec ještě možná ?

Jsem pevně přesvědčen, že náprava možná je, a to v historicky reálném čase. Již profesor Josef Pekař ve "Smyslu českých dějin" konstatoval, že Češi jsou národem, který se extrémně rychle chápe nových myšlenek a inovací a pružně si je osvojuje. Pro doklady tohoto tvrzení není nutno chodit daleko ani v současné době - stačí vzpomenout exponenciální rozšíření mobilních telefonů, v jehož rychlosti jsme předstihli i řadu západních zemí. V české společnosti tedy existuje základní "mentální rozpoložení", které je zavádění inovací příznivé. To nelze říci ani zdaleka a všech národech a společnostech, ba ani o všech evropských ne.

Pro využití tohoto "mentálního nastavení" by se však muselo zcela zásadně změnit paradigma, které vědu, výzkum, vývoj a jejich aplikace v podnikání obestírá.

Nepokoušejme se nyní nastínit co by mělo být přesně cílem této změny a jak by měla vypadat, nýbrž zamysleme se nad tím, kdo by měl tuto změnu realizovat ! Současná situace, jak již bylo zmíněno, dává pramálo nadějí, že tato změna vyjde ze současné vládnoucí garnitury. Současným českým politikům lze přičíst i mnohé klady (alespoň některým z nich), ale jejich schopnost dohlédnout nastíněné skutečnosti a případně vůle pokusit se docílit nápravy současného stavu jsou pramalé.

Nápravu nemůžeme bohužel čekat ani z akademických a vysokoškolských institucí. Jak je popsáno výše, jsou ve své drtivé většině spíše než cokoliv jiného pevnosti bránící současný neblahý stav.

Iniciátorem změny nebudou ani velké korporace. Mezinárodní kořeny u globálních společností jim dávají pramalý prostor pro starosti o osud obyvatel české kotliny; velké domácí společnosti jsou potom příliš blízko státu a politiky na to, aby zaujímaly revoluční stanoviska.

Nositelem dynamiky technologických inovací se proto musí stát malé a střední podniky. Jakkoliv podnikatelské prostředí pro jejich rozvoj není ani zdaleka příznivé, jsou totiž jedinou skupinou subjektů, která disponuje dvěma potřebnými zdroji - mozkovým potenciálem a finančními prostředky. Právě ve vrstvě malých a středních podniků mohou, a - chceme-li docílit změny popsané výše - pak i musí, vznikat ostrůvky pozitivní deviace, jejichž postupný nárůst ovlivní celou společnost. Takové ostrůvky, ve kterých se potkávají mladí inventivní vysokoškolští učitelé a akademičtí vědci s podnikatelskými praktiky a finančními experty již pozorujeme okolo sebe. Je to jejich úspěch či neúspěch, se kterým stojí a padá naše budoucnost.