PŘÍŠTÍ SPOLEČNOST PETERA DRUCKERA

V listopadu minulého roku přinesl prestižní The Economist vyžádaný příspěvek Petera Druckera "The Next Society"(Příští společnost) s podtitulkem "Survey of the near future " - Přehled nejbližší budoucnosti.Osobnost Petera Druckera, guru světového managementu a kritického glosátora všech významných ekonomických a společenských trendů posledního půl století, jistě netřeba představovat. Jeho prognózy nejbližší i vzdálenější budoucnosti západní společnosti, shrnuté v uvedeném příspěvku, se jeví natolik zajímavé, že se redakce AKADEMON rozhodla přinést svým čtenářům překlad první a poslední části, které představují reprezentativní souhrn celého příspěvku.

Tolik tedy Peter Drucker v The Economist:

Nová ekonomika se možná uskuteční a možná ne, ale není pochybností, že příští společnost tu bude brzy. V rozvinutých zemích, a pravděpodobně i v rozvíjejících se zemích, tato nová společnost bude mnohem důležitější než nová ekonomika (pokud ta vůbec bude). Nová společnost bude značně odlišná od společnosti konce 20 století, a také odlišná od toho, co většina lidí očekává. Mnoho z ní bude bez precedentu. A většina z ní je již zde, již právě vzniká.

V rozvinutých zemích bude dominujícím faktorem pro vznik budoucí společnosti jev, kterému většina lidí teprve nyní začíná věnovat pozornost: rychlý nárůst starší populace a rychlé ubývání generace mladší. Politici ve všech demokratických zemích slibují, že zachrání existující penzijní systémy, ale jak oni tak i jejich voliči vědí zcela přesně, že v nejbližších dvaceti letech lidé budou muset pracovat do poloviny své sedmdesátky, pokud jim to zdraví dovolí.

Faktem, který dosud není obecně přijat, je však skutečnost, že stále rostoucí počet starších lidí - řekněme těch přes 50 let - nebude pokračovat v práci v tradičních povoláních práce na plný úvazek osm hodin denně, nýbrž budou se zapojovat do pracovní síly mnoha různými způsoby - na částečný úvazek, jako dočasní zaměstnanci, jako konzultanti, na speciální úkoly atd. Útvary dříve nazývané personální útvary a nyní známé jako útvary lidských zdrojů stále předpokládají, že ti, kdo pracují pro organizaci, jsou převážně její zaměstnanci na plný úvazek. Pracovní právo a regulace pracovně právních vztahů jsou založeny na stejném předpokladu. V průběhu 20 nebo 25 let, možná až polovina lidí pracujících pro organizaci nebudou její zaměstnanci, nebo alespoň ne na plný úvazek. Nové cesty spolupráce s pracovníky "na dosah ruky" se budou stále více stávat centrální manažerskou otázkou zaměstnavatelských organizací, ne pouze výroby a obchodu.

Redukce počtu mladší populace vyvolá ještě větší pozdvižení, kdyby pro nic jiného tak proto, že něco podobného se nestalo od posledních století Římské říše. V každé jednotlivé rozvinuté zemí, ale i v Číně a Brazílii, porodnost nyní velmi rychle klesá a je znatelně pod reprodukční hodnotou 2.2 živě narozeného dítěte na ženu v reprodukčním věku. Politicky to znamená, že imigrace se stane významnou - a silně jitřící - otázkou ve všech vyspělých zemích. Půjde napříč tradičních politických uskupení. Ekonomicky redukce počtu mladé generace změní trh v mnoha základních směrech. Růst při vytváření domácnosti byl hybnou silou všech lokálních trhů v rozvinutém světě, ale rychlost vzniků domácností nepochybně poklesne, pokud nebude silně podporován imigrací mladých lidí ve velkém rozsahu. Homogenní trh hromadné spotřeby, který se vyvinul ve všech rozvinutých zemích po druhé světové válce, byl orientován na mladé generace od samého počátku. Nyní se změní na trh zaměřený na střední generaci, nebo, spíše, rozdělí se na trhy dva: větší trh zaměřený na střední generaci a mnohem menší trh zaměřený na mladé generace. A protože dorůstání mladých lidí se bude neustále zpomalovat, vznik nových nabídek zaměstnání atraktivních zejména pro starší generace (zejména starší vzdělané občany) bude stále získávat na důležitosti.

Znalost je vše 

Budoucí společnost bude společností znalostí (knowledge society). Znalosti budou jejím klíčovým zdrojem, znalostní pracovníci budou dominantní skupinou její pracovní síly. Jejími tři hlavní charakteristiky budou

• neomezenost, protože znalost cestuje ještě mnohem snadněji jež peníze,
• snadná vertikální mobilita dostupná každému cestou snadno získatelného formální vzdělání,
• stejný potenciál úspěchu jako prohry : každý může získat "výrobní prostředky", tj. znalost nezbytnou pro vykonávání určité profese, ale na každý musí uspět.

Tyto tři charakteristiky dohromady učiní společnost znalostí vysoce kompetitivní, jak pro organizace, tak pro jednotlivce. Informační technologie, ačkoliv budou jenom jedním z rysů budoucí společnosti, mají již nyní jeden velmi významný efekt : umožňují šíření znalostí téměř okamžitě, a činí ji dostupnou každému. Díky snadnosti a rychlosti, se kterou se šíří informace, všechny instituce společnosti znalostí - a to ne pouze obchodní společnosti, ale i školy, university, nemocnice a dokonce i vládní agentury - budou muset být globálně kompetitivními, i když většina z nich zůstane stále lokálně omezena ve svých aktivitách i zákaznické základně. Je to proto, že internet bude umožňovat všem zákazníkům získávat informace o tom, co je dostupné jinde ve světě a za jakou cenu.

Tato nová znalostní ekonomie bude založena na znalostních pracovnících (knowledge workers). V současné době se tento termín široce používá pro charakterizaci lidí s pozoruhodnými teoretickými znalostmi a vědomostmi : lékaře, právníky, učitele, účetní, chemické inženýry. Avšak nejvýraznější růst bude zaznamenán ve "znalostních technologiích" : počítačoví inženýři, programátoři, analytici v klinických laboratořích, výrobní technologové, atd. Tito lidé jsou stejně tak manuální pracovníci jako znalostní pracovníci, zpravidla stráví daleko více času manuální prací než používáním svého mozku. Avšak jejich manuální práce je založena na velkém objemu znalostí, který lze získat pouze profesionální vzděláním, nikoliv pouhým vyučením. Zpravidla nejsou nijak výrazně lépe placeni než kvalifikovaní dělníci, ale oni sami se považují za profesionály. Stejně jako nekvalifikovaný manuální pracovníci ve výrobě byli dominantní politickou a ekonomickou silou dvacátého století, znalostní technologové se s velikou pravděpodobností stanou dominantní sociální - a možná i politickou - silou v nejbližších dekádách.

Nový protekcionismus 

Také strukturálně se budoucí společnost bude odlišovat od společnosti, ve které téměř všichni žijeme. Dvacáté století zaznamenalo rychlý pokles významu sektoru, který dominoval lidské společnosti po 10 000 let - zemědělství. V objemových termínech zemědělská produkce je nyní čtyřikrát až pětkrát větší než byla v období před první světovou válkou. Ale v roce 1913 představovala zemědělská produkce 70% světového obchodu, zatímco nyní činí pouze 17%. Na počátku dvacátého století zemědělství v nejvyspělejších zemích bylo největší komponentou HDP, nyní se jeho význam scvrknul až na hranici bezvýznamnosti. Rovněž zemědělská populace činí v těchto zemích zlomek celkové populace.

Avšak i výroba urazila dlouhou pouť po téže cestě. Od druhé světové války se objem výroby v průmyslových zemích zvýšil asi třikrát, avšak ceny průmyslových výrobků (při započtení inflace) neustále klesaly, zatímco cena primárních znalostních produktů - vzdělání a zdravotní péče - se ztrojnásobila (opět se započtením inflace). Relativní kupní síla vyrobeného zboží oproti znalostním produktům je nyní pouze jedna pětina nebo jedna šestina toho, co činila před padesáti lety. Zaměstnanost ve výrobě klesla v Americe z 35% celkové pracovní síly v padesátých letech na méně než polovinu tohoto procenta nyní, aniž to způsobilo jakékoliv sociální nepokoje. Bylo by však příliš odvážné doufat ve stejně hladký přechod v zemích jako je Japonsko nebo Německo, kde "modré límečky" představují stále 25 - 30 % pracovní síly.

Úpadek zemědělství jako zdroje bohatství a obživy vedl k rozšíření zemědělského protekcionismu v rozsahu, který by byl nemyslitelný před druhou světovou válkou. Stejným způsobem úpadek výroby vyvolá explozi výrobního protekcionismu - ačkoliv formálně bude stále proklamován volný obchod. Tento protekcionismus nemusí mít nezbytně formu tradičních cel, ale spíše dotací, kvót a regulací všemožných typů. Ještě pravděpodobněji se objeví se regionální bloky, které budou vnitřně založeny na volném obchodu, avšak silně protekcionistické navenek. Evropská Unie, NAFTA a Mercosur již směřují těmito směry.

Budoucnost obchodní společnosti 

Statisticky vzato hrají nadnárodní společnosti ve světové ekonomice stejnou roli, jakou hrály v roce 1913. Staly se však velmi rozdílnými stvořeními. Nadnárodní firmy v roce 1913 byly domácí firmy s pobočkami v zahraničí, z nichž každá byla samostatná, odpovídající za politicky definované teritorium a vysoce autonomní. Nadnárodní společnosti nyní směřují ke globální organizaci podél produktových linií. Avšak stejně jako v roce 1913 jsou drženy pohromadě a řízeny vlastnickými vztahy. Naproti tomu nadnárodní společnosti v roce 2025 budou drženy pohromadě a řízeny strategií. Samozřejmě, budou stále někým vlastněny. Avšak aliance, společné podniky, minoritní podíly, dohody o sdílení know-how a obchodní kontrakty budou stále více stavebními kameny obchodních konfederací. Tento typ organizace bude potřebovat zcela nový typ vrcholového managementu.

Ve většině zemí, a dokonce i v mnoha velkých a složitých společnostech, vrcholový management je stále nahlížen jako rozšíření operačního řízení. Avšak zítřejší vrcholový management bude velmi pravděpodobně oddělený a vzdálený orgán - jeho odpovědností bude celá společnost. Jeden z nejdůležitějších úkolů stojících před vrcholovými managementy velkých společností zítřka, a zejména společností nadnárodních, bude hledání rovnováhy mezi konfliktními požadavky dosahování uspokojivých obchodních výsledků jak na krátkém, tak i na dlouhém časovém horizontu a mezi protichůdnými požadavky různých zájmových skupin ovlivňujících společnost: zákazníků, akcionářů, (zejména institucionálních investorů a penzijních fondů), znalostních zaměstnanců a místních komunit.

Proti tomuto pozadí bude tento přehled bude hledat odpovědi na dvě otázky : co může a měl by management udělat nyní, aby byl připraven pro společnost budoucnosti ? A jaké další změny leží před námi, o kterých zatím ještě nic netušíme?

Po tomto úvodu následují v citovaném příspěvku Petera Druckera další čtyři kapitoly s názvy "Nová demografie"(The new demography), "Nová pracovní síla"(The new workforce), "Výrobní paradox"(The manufacturig paradox) a "Přežije obchodní společnost ?" (Will the corporation survive?), ve kterých autor podrobněji rozvádí sdělení z předcházejícího úvodu. Závěry těchto kapitol potom shrnuje v poslední části nazvané "Cesta před námi" (The way ahead).

Dále pokračuje Peter Drucker:

Cesta před námi 

Budoucí společnost tu ještě zcela není, ale již se přiblížila dostatečně na to, aby se uvažovalo o akcích v následujících oblastech:

• Budoucí obchodní společnost. Podniky, včetně mnoha neziskových organizací, jako jsou např. university, by měly začít experimentovat s novými formami organizačního uspořádání. Měly by se realizovat pilotní studie zaměřené zejména na spolupráci v koalicích, společných podnicích a s obchodními partnery, a na definování nových řídících struktur a nových úkolů pro vrcholový management. Nové modely jsou rovněž nutné pro geografickou a produktovou diversifikaci pro nadnárodní společnosti a pro vybalancování jejich koncentrace a diversifikace.
• Přístup k pracovní síle. Způsoby řízení lidí téměř všude předpokládají, že pracovní síla je stále z dominantní části složena z lidí, kteří jsou v dané společnosti zaměstnání na plný pracovní úvazek tak dlouho, dokud nejsou propuštěni, nedají výpověď, neodejdou do penze nebo nezemřou. Přitom v mnoha organizacích (Pozn. překladatele - míněny americké organizace) ne méně než dvě pětiny pracovníků, kteří pro organizaci pracují, nejsou jejími zaměstnanci a nepracují pro ni na plný pracovní úvazek.

  Dnešní manažeři lidských zdrojů stále předpokládají, že nejžádanější a nejlevnější pracovníci jsou mladí pracovníci. Zejména v Americe, starší lidé a zejména starší manažeři a profesionálové, jsou tlačeni do časného odchodu do důchodu, aby uvolnili prostor pro mladší pracovníky, o kterých se věří, že jsou levnější, nebo mají modernější znalosti. Výsledky této politiky nejsou povzbuzující. Celkově shrnuto, po dvou letech je průměrný plat na pracovníka u mladých rekrutů na stejné úrovni, jako byl u nahrazeného "staříka", ne-li na vyšší. Počet pracovníků s pevným platem se zdá růst přinejmenším stejně rychle jako produkce nebo obrat, což znamená, že noví mladí pracovníci nejsou produktivnější, než byli pracovníci staří. V každém případě, demografie učiní tuto současnou politiku stále dražší a sebezničující.

  Nejvíce je zapotřebí politiky, která se vztahuje na všechny pracovníky, ať jsou ve společnosti zaměstnáni, nebo ne. Nakonec, výkon každého z nich je to jediné, co je důležité. Zdá se, že zatím nikdo nenašel řešení tohoto problému. Dále musí společnost získat, udržet a učinit produktivními pracovníky, kteří dosáhli oficiálního penzijního věku, stali se nezávislými externími konzultanty a/nebo nejsou k dispozici na celý pracovní úvazek. Například vysoce kvalifikovaným a vzdělaným starším pracovníkům je možno místo odchodu do penze nabídnout pokračující vztah, který je změní na dlouhodobé "vnitřní externisty", čímž se zachová jejich znalost a kvalifikace pro společnost a přitom se jim poskytne pružnost pracovního režimu a svoboda, kterou očekávají a mohou si dovolit.

  Popsaný model již existuje, přichází však spíše z akademické než obchodní oblasti: emeritní profesor, který uvolnil svou pozici a nepobírá již ani pevnou mzdu. Zůstává mu však možnost učit tolik, kolik sám chce, placen je však pouze za to, kolik práce vykoná. Mnozí emeritní profesoři odejdou do penze zcela, avšak snad i polovina z nich pokračuje ve výuce na částečný úvazek a mnoho z nich pokračuje na celý úvazek ve výzkumu. Podobné uspořádání se může ukázat vyhovujícím i pro starší profesionály v ekonomické oblasti. Jedna velká americká společnost zkouší v současné době takové uspořádání pro starší pracovníky vrcholného vedení ve svých právních a daňových útvarech, ve výzkumu a vývoji a v administrativní práci. Ale pro pracovníky v operativních činnostech, tj. prodeji nebo výrobě, musí být vyvinuto něco jiného.

• Vnější informace. Bude možná překvapivé, že je možno argumentovat, že informační revoluce způsobila, že managementy podniků jsou hůře informované, než byly dříve. Zajisté mají více dat, ale většina informací tak pohotově dodávaných IT odbory, se týká vnitřních záležitostí společnosti. Avšak, jak tento přehled ukázal, nejdůležitějšími faktory ovlivňujícími činnost společností budou externí vlivy; o nich však současné informační systémy přinášejí málo údajů.

  Jedním z důvodů je, že informace o okolním světě nejsou obvykle k dispozici v počítačem zpracovatelné formě. Nejsou kódované, obvykle ani nejsou kvantifikované. Z tohoto důvodu IT pracovníci, a jejich zákazníci z řad vrcholného managementu společnosti, mají tendenci opovržlivě hodnotit informaci o okolním světě jako anekdotickou. Navíc, velmi mnoho manažerů chybně předpokládá, že společnost, kterou znají po celý svůj život, bude stejná navždy.

  Informace o vnějším světě je nyní dostupná na Internetu. I když je stále ve velmi neupořádané formě, manažeři nyní mohou specifikovat, kterou informaci chtějí, jako první krok k vyvinutí vhodného informačního systému pro sběr relevantních informací o vnějším světě.

• Agenti změny. Pokud bude chtít přežít a uspět, bude se muset každá organizace změnit v agenta změny. Nejefektivnější cesta k úspěšnému řízení změny je tuto změnu vytvořit. Avšak zkušenost ukázala, že naroubování inovace na kmen tradiční společnosti prostě nefunguje. Podnik se musí sám stát agentem změny. To vyžaduje organizované opuštění všeho, co se ukázalo jako neefektivní, a organizované a neustálé vylepšování každého produktu, služby a procesu uvnitř organizace (což Japonci nazývají kaizen). Vyžaduje to využití úspěchů, zejména nečekaných a neplánovaných a neustálé inovace. Stát se agentem změny znamená změnit mentální nastavení v celé organizaci. Místo chápání změny jako hrozby je změnu nutno chápat jako příležitost.

A co pak ? 

Tolik k přípravě na budoucnost, která se již začíná rýsovat. Co ale budoucí trendy a události, o kterých ještě vůbec netušíme? Pokud zde vůbec je možno předpovědět něco s vysokou věrohodností, potom je to fakt, že budoucnost se bude vyvíjet zcela nepředvídatelně.

Vezměme například informační revoluci. Téměř každý si je jistý dvěmi věcmi: za prvé, že pokračuje s bezprecedentní rychlostí; a za druhé, že její důsledky budou mnohem radikálnější, než cokoliv, co se přihodilo dříve.

Špatně a zase špatně. Jak v rychlosti, tak ve svém dopadu se informační revoluce až příliš podobá svým dvěma předchůdcům v průběhu minulých 200 let, první průmyslové revoluci konce osmnáctého a počátku devatenáctého století a druhé průmyslové revoluci ke konci devatenáctého století.

První průmyslová evoluce, zahájená vylepšeným parním strojem Jamese Watta z poloviny sedmdesátých let 18tého století, měla okamžitý a obrovský dopad na západní imaginaci, ale nevyvolala žádné převratné sociální ani ekonomické změny až do vynálezu železnice v roce 1829 a placené poštovní služby a telegrafu o desetiletí později. Podobně, vynález počítače, který je možno považovat v informační revoluci za ekvivalent parního stroje, v polovině čtyřicátých let minulého století stimuloval lidskou představivost, ale teprve o 40 let později, díky rozšíření Internetu v devadesátých letech začala přinášet velké ekonomické a sociální změny.

Dnes jsme zmateni a zneklidněni rostoucí nerovností v příjmech a bohatství a objevením se super-boháčů jako jsou Bill Gates z Microsoftu. Avšak stejně náhlý a nečekaný nárůst v nerovnosti a stejné objevení super-boháčů té doby charakterizovalo jak první, tak i druhou průmyslovou revoluci. Přitom ve vztahu k průměrnému příjmu a průměrnému bohatství jejich doby a země, byli tito minulí super-boháči o hodně bohatší než je Bill Gates je ve vztahu k současnému průměrnému příjmu a bohatství v Americe.

Tyto paralely jsou natolik těsné a zarážející, že se jeví téměř jisté, že - stejně jako u dřívějších průmyslových revolucí - hlavní efekty informační revoluce leží stále ještě před námi. Desetiletí devatenáctého století, následující po první a druhé průmyslové revoluci byly nejvíce inovativními a nejplodnějšími obdobími od 16. století co se týče vzniku nových institucí a tvorby teorií. První průmyslová revoluce učinila z továrny ústřední jednotku pracovního procesu a hlavní zdroj bohatství. Tovární dělníci se stali první novou třídou od doby objevení obrněných rytířů přibližně tisíc let předtím. Bankovní dům Rotschildů, který se objevil jako dominantní světová finanční síla po roce 1810, byl nejen první investiční bankou, ale také první nadnárodní společností od Hanzovního spolku a Medicejských v patnáctém století. První průmyslová revoluce přinesla - kromě jiného - intelektuální vlastnictví, registrované akciové společnosti, společnost s ručením omezeným, odbory, družstva, technické vysoké školy a denní noviny. Druhá průmyslová revoluce přinesla moderní občanské služby, moderní obchodní společnost, komerční banku, podnikatelské školy a první důstojné zaměstnání pro ženy mimo jejich domov.

Obě velké průmyslové revoluce přinesly nové teorie a nové ideologie. Komunistický manifest byl odpovědí na první průmyslovou revoluci; politické teorie, které tvarovaly demokracie století dvacátého - Bismarckův stát blahobytu, Britský křesťanský socialismus a Fabiánství, americká regulace podnikání, byly všechny odpověďmi na revoluci druhou. Stejně tak i F.W. Taylorův vědecký management (datovaný od roku 1881) s jeho explozí produktivity práce.

Velké myšlenky 

V důsledku informační revoluce opět vidíme formování nových institucí a nových myšlenek. Nové ekonomické oblasti - Evropská unie, NAFTA a navrhovaná zóna volného obchodu obou Amerik - nejsou ani tradičními zastánci volného obchodu, ani tradičně protekcionářské. Pokoušejí se najít novou rovnováhu mezi ekonomickou svrchovaností národního státu a nadnárodním rozhodovacími procesy. Rovněž neexistuje žádný skutečný precedent pro Citigroup, Goldman Sachs nebo ING Barrings, dominantní subjekty světových financí. Ty již nepředstavují mezinárodní, ale trans-národní instituce. Peníze, se kterými operují jsou téměř úplně mimo kontrolu jakékoliv vlády nebo centrální banky.

A pak je zde výron zájmu o postuláty Josepha Schumpetera o "dynamické nerovnováze" coby jediném ekonomicky stabilním stavu, o inovátorské "kreativní destrukci" coby ekonomické hybné síle a o nové technologii jako hlavní, ne-li jediné, příčině ekonomické změny, které představují přímou antitezi předchozích ekonomických teorií založených na myšlence rovnováhy jako normy zdravého stavu ekonomiky; monetární a fiskální politice jako hybných silách ekonomiky a na chápání technologických změn jako externalit.

Toto vše naznačuje, že největší změny jsou stále ještě před námi. Můžeme si být jisti, že společnost v roce 2030 bude velmi odlišná od toho, co známe dnes a že bude patrně velmi odlišná od toho, co dnes předpovídají nejlépe prodávaní futurologové. Nebude dominována nebo dokonce formována informačními technologiemi. Samozřejmě, informační technologie budou důležité, avšak budou pouze jednou z několika nových technologií. Centrálním rysem budoucí společností , stejně jako jejích předchůdců, budou nové instituce a nové teorie, ideologie a problémy.

Komentář překladatele: 

Po přečtení statě Petera Druckera proveďme malý mentální pokus: vyberme několik významových slov a slovních spojení, která nejvíce reflektují její téma a poselství jejího autora. Budou to nepochybně slova: demografická exploze, společnost znalostí, znalostní pracovníci, nový protekcionismus, politika k pracovní síle, agenti změny, kreativní destrukce, atd. Zamysleme se, jak jsou tato slova frekventována v českém tisku a mediích obecně. I když vezmeme v potaz i média zaměřená na otázky ekonomické, sociální a politické, zjistíme že jsou frekventována pouze velmi málo.

Co to naznačuje?

Otázky, kterými se Peter Drucker ve svém příspěvku v The Economist (a i dalších svých publikacích) zabývá, jsou otázky nanejvýš závažné. Není samozřejmě jediný, kdo o těchto problémech z toho či onoho úhlu diskutuje, naopak. Například společnost znalostí je téma, kterému je věnována trvalá a mimořádná pozornost v zemích Evropské unie, zejména ve Velké Británii. I další zmiňované otázky jsou frekventovaně diskutovány řadou ekonomů, politologů, filosofů i novinářů. Pokud tedy je těmto otázkám v českých mediích věnována malá, ba téměř nulová pozornost, naznačuje to cosi nedobrého. Novináři vytvářejí témata, ale uplatní se pouze s těmi tématy, které jsou diváci a čtenáři ochotni sledovat a číst. Tisk tak vždy reflektuje ducha společnosti. Pokud tedy jedenáct let po pádu totality je naše společnost hluchá k velkým tématům současnosti, svědčí to o její sebestřednosti, nedostatku nadhledu a zahleděnosti do minulosti. Lze se spořit je-li tomu tak více či méně, není však pochyb, že chceme-li v budoucnu jako stát a národ uspět ve sjednocující se Evropě a globalizující se ekonomice, musíme to změnit. A nejlépe je začít studiem Petra Druckera.

Překlad: Ivan Dvořák