O nemoci ze Zálivu

Soustavně se opakují zprávy o záhadné nemoci, která postihuje veterány z války v Perském zálivu (1991) - nebo z dalších expedicí Mírových sil OSN - a to jak u nás, tak i jinde. V USA bylo do dnešního dne nahlášeno 38 500 případů!

V červnu 1994 zadal Pentagon studii Comprehensive Clinical Evaluation Program (Program hloubkového klinického vyšetření), jenž zahrnoval deset tisíc veteránů z války v Perském zálivu.

Veteráni si stěžovali na vyčerpanost, chronickou únavu, poruchy paměti, dýchací, zažívací a kožní choroby. Mluvilo se i o zvýšeném výskytu zhoubných nádorů. Jako příčinu uváděli působení chemických zplodin z hořící ropy a insekticidů, očkování proti infekčním chorobám nebo expozici malým dávkám bojových plynů typu sarinu resp. biologickým činitelům, údajně použitých nepřítelem.

V americké studii byla klinicky zjištěna skutečná choroba nebo abnormální příznak pouze u 11% vyšetřených. Šlo o bolesti v zádech, chronický alkoholismus, deprese. V srpnu 1999 byla studie uzavřena s tím, že neexistuje žádná zvláštní, jedinečná a dříve neznámá choroba jako "Persian Gulf Syndrome" ("Syndrom Perského zálivu").

Ve studii byla u 37 % vyšetřených zjištěna psychiatrická diagnóza, jako deprese nebo post-traumatická stresová porucha (Post Traumatic Stress Disorder, PTSD), což je klasická neuróza z vyčerpání, exhaustivní neuróza, po expozici traumatizujícím psychickým zážitkům. To je ovšem situace za války pochopitelná.

Studie uzavřela zdůrazněním možnosti, že psychosociální faktory mohou vyvolat somatické nebo psychické následky, které jsou stejně reálné a potenciálně riskantní jako vliv fyzikálních, chemických nebo biologických stresorů.

Charles Sheenan-Miles, předseda Národního pomocného centra "Gulf War", s výsledky studie nesouhlasil. Prohlásil, že lékaři Pentagonu zjistili velký počet psychologických problémů prostě jen proto, "protože je hledali". Kritizoval závěry, že veteráni z války v Perském zálivu mají stejný typ a frekvenci výskytu chorob, jako celková populace.

Vzhledem k pozornosti, kterou media této otázce věnují, opakují se informace o podobných postiženích při každé možné příležitosti. Naposled jsme se s podobnými stížnostmi setkali v reportáži o problémech v České polní nemocnici t.č. v Afghánistánu.

Především musíme jasně prohlásit, že žádná nemoc ze Zálivu neexistuje - ani žádná jiná podobná. Žádní vojáci nebyli postiženi na zdraví v důsledku jakékoliv expozice čemukoliv v době své služby v Perském zálivu - ovšem kromě toho, že byli ve válce.

Expozice válečnému stresu je dostatečným důvodem pro vznik dlouhodobých potíží. Příznaky mívají spíše neurotický charakter. Je to téměř přesně to, na co si současní veteráni stěžují. Nelze to však označovat jako postižení nadměrnými nároky při výkonu dané profese, protože u vojáků z povolání a tím spíše u žoldnéřů, najímaných jednorázově s čistě finanční motivací, se taková intenzita působení válečného rizika s potenciálně škodlivými následky předpokládá a priori a jejich platy a další požitky (včetně důchodů i systematické lékařské kontroly a péče po odchodu z armády) jsou podle toho upraveny. Důležité také je, že si rizikovou expozici dobrovolně vybrali a o možných následkách byli poučeni.

I když postižení veteránů není nic jiného, než následky válečných stresů, setkáváme se u mnoha lidí s příznaky, které oni sami připisují škodlivým vlivům prostředí a života v naší společnosti vůbec. Musíme zdůraznit, že i když se nejedná o chorobu, zdravotničtí pracovníci tím znepokojeni jsou a je to důvod k usilování o nápravu v prevenci škodlivých vlivů prostředí.

Vůbec netvrdíme, že se v takových případech jedná o simulaci, i když v některých případech může jít o agravaci (líčení příznaků jako závažnějších, než skutečně jsou) dávno známého typu tzv. Rentenneurose - neuróza z očekávání možnosti přidělení důchodu. To znamená,že agravace ani nemusí být vědomá (pak by šlo o pokus o podvod a trestný čin), nýbrž může jít o podvědomý projev jistého psychického naladění (a tedy čin trestně nepostižitelný), to znamená o projev chorobný. Nejde však o chorobu z povolání ani o důvod k pracovní neschopnosti. Objektivizovat "jarní únavu" je obtížné. Odhaduje se, že například z žen, které byly uznány jako invalidní a pobírají částečný invalidní důchod z důvodu diagnostikovaného srdečně cévního postižení bez pozitivního elektrokardiografického nálezu, je 30 procent naprosto zdravých. Označují se jako případy tzv. srdeční neurózy.

Snaha o získání výhod z titulu postižení chorobou z povolání, zejména při odchodu z profese, je jako pravidlo maximální. Tak po řadě žalob o náhradu škody v důsledku poškození sluchu začali u švýcarské letecké společnosti Swissair s kontrolou sluchového aparátu již u nově přijímaných zaměstnanců. Ukázalo se, že ve věku kolem dvaceti let měla celá jedna třetina žadatelů těžké postižení sluchu, velmi pravděpodobně v důsledku expozice hluku na diskotékách. Bez preventivní prohlídky by později svoji hluchotu připisovali pochopitelně hluku na letišti. U většiny postižených se navíc zjistilo, že soustavně porušovali bezpečností předpisy - protože nepoužívali ochranné protihlukové chrániče.

O co jde? Proč jsou lidé postihováni různými chorobami, proč mají příznaky postižení, o kterých se dříve nemluvilo? Jsou dnes lidé stresováni více, než v minulosti?

Menší část případů s nejasnými obtížemi se zakládá na skutečně snížené odolnosti a to paradoxně v důsledku zlepšení péče o kojence. To vedlo k výraznému snížení postporodní úmrtnosti. V důsledku toho se dožívá dospělosti jistá část populace, která je biologicky méněcenná a jinak by nepřežila první rok života. Pochopitelně pak přežívá dále, ovšem za cenu zvýšené nemocnosti a případně dalších degenerativních projevů (časná cukrovka, postižení cévního systému, infarkty myokardu ve věku kolem dvaceti let apod.). Je i otázka, nakolik tato populace bude dříve umírat a ovlivní tak negativně střední dobu dožití.

S biologickou méněcenností se nedá z hlediska terapeutické medicíny nic dělat. Příklad starověkých Sparťanů, kteří házeli po celé generace neduživé děti z Tarpejské skály, historicky prokázal, že nebyli o nic zdatnější, než ostatní Řekové. Na druhé straně se ukázalo, že z rodin biologicky (i sociálně) méněcenných, alkoholiků apod., se rodili géniové, jako Kepler a Beethoven.

Málo je známo, že sám Darwin, jeden z tvůrců evoluční teorie a jejího základu, boje o život, výslovně upozorňoval, že uplatnění zásad chovu, které z jeho teorie vyplývají, na vývoj lidstva je absolutně nepřípustné - protože by člověka zbavilo jeho nejdůležitějšího atributu, totiž jeho lidství.

V dnešní populaci tedy existují skutečně lidé se sníženou biologickou odolností, a to vrozenou, u kterých se může projevovat řada potíží, zejména v souvislosti s expozicí stresujícím zatížením. Příčina je však v nich samotných a pomoc je možná jedině od nich samotných - v otužování, fyzické aktivitě, zdravém způsobu života, nepřehánění expozic stresujícím faktorům, jako je nedostatek spánku, excesy v sexu, užívání i mírných drog, nadměrný hluk na diskotékách apod.

Důležitým faktorem, přispívajícím ke vzniku snížené odolnosti, je expozice těhotných žen stresu. Prokázalo se, že jejich normálně porozené děti pak mají nejen sníženou tělesnou váhu nýbrž i celkovou odolnost. Celá generace, která byla počata za II. světové války, je v důsledku toho poznamenána. Stres v těhotenství postihuje více embrya mužská. Nezřídka se přestávají vyvíjet již za nitroděložního života a dojde buď k jejich vstřebání nebo k samovolnému potratu (že vlastně jde o potrat si nemusí těhotná žena ani uvědomovat). To je biologicky významné, protože tak se ve stresujících situacích rodí více žen (je to pro období po válkách statisticky prokázáno) - postižená populace pak může rychleji regenerovat, neboť biologicky vzato jeden muž může oplodnit více žen najednou.

Další část případů připadá na vrub skutečně během života snížené imunity. Pozoruje se to u celé poválečné populace například u mladých mužů při odvodech. Zdaleka nejde o simulaci. Možnou příčinou není expozice škodlivým činitelům v ovzduší a vodě atd. (to spíše vede k alergickým projevům), nýbrž ještě celkem nedávno běžné nadměrné podávání antibiotik, zejména penicilinu, v dětském věku při nejrůznějších onemocněních. Tento způsob, zaváděný svého času dětskými lékaři, sice na jedné straně rychle zvládl řadu infekcí, na druhé straně však zabránil dostatečnému vývoji celého imunitního aparátu. Člověk se totiž rodí s nezralým imunitním aparátem a teprve během jednotlivých infekcí (tzv. infekce dětského věku) se doslova učí (učí se jeden druh bílých krvinek především ve žláze brzlíku, který v dospělosti zakrní a nemůže pak již plnit svoji funkci), jak je překonávat - tím teprve imunitní aparát během života doslova dozrává. Jestliže k infekcím dětského věku nedojde (protože se choroba antibiotiky zastaví dřív, než se imunitní odpověď rozvine), člověk nezíská dostatečnou imunitu a onemocní infekčními chorobami ve vyšším věku - a tentokráte mnohem závažněji, než by tomu bylo ve věku dětském. Případně je člověk postihován mnohonásobně a opakovaně drobnými vzplanutími infekcí (např. v souvislosti s fokální infekcí jako jsou granulomy na zubních kořenech), které vyvolávají pocity únavy, a jejichž příčinu lze někdy zjistit jen obtížně.

Jestliže se tedy ekologové snaží o vyloučení nejrůznějších nox z našeho života, skutečně tím na jedné straně brání vzniku nejrůznějších postižení zdraví (i chorob až po zhoubné nádory). Je to však danajský, zkázonosný dar. Na straně druhé tím soustavně snižují úroveň odolnosti celé populace, což může v daleké budoucnosti mít mnohem horší a nepředvídatelné následky. Říká se tomu, že vyhánějí ďábla Belzebubem. Jejich snahy tak na jedné straně vytvářejí ekonomické problémy (vedou k inflačním tlakům na měnu, protože odstraňování škodlivých faktorů je nákladné, avšak neproduktivní), na druhé straně vedou k soustavnému snižování odolnosti celé populace s negativními následky pro nemocnost i úmrtnost v pozdější době.

S tímto postižením se nedá dělat nic. Je to však skutečnost známá a s antibiotiky se v dětském lékařství již zachází mnohem opatrněji. Během jedné-dvou generací se situace pravděpodobně úplně upraví. Z hlediska jednotlivce přichází opět v úvahu otužování apod.

Musíme zdůraznit, že kromě veteránů z války proti Iráku jsou lidé (a není jich málo, spíše dokonce většina), kteří mají ve středním věku nejrůznější potíže o různém stupni závažnosti, které při nejmenším zhoršují kvalitu jejich života. Patří sem často diskutovaná "jarní únava" nejasného původu. Po třicítce má u nás 100 % lidí bolesti v zádech, dorsopathie. To souvisí s nevhodnou pracovní polohou (počínaje nevhodnými školními lavicemi a stolky v základní škole) a celkovou svalovou ochablostí (hypokinetický syndrom) v důsledku nedostatku pohybu. Minimum tělesného zatížení tvoří ekvivalent 10 000 krků denně. Při dnešním sedavém způsobu života je hypokinetik každý, kdo si do svého programu nezařadí nejméně třikrát týdne tělesná cvičení v trvání aspoň 20 minut.

Nevylučujeme, že se subjektivní potíže mohou stupňovat tak, že se mohou stát důvodem k pracovní neschopnosti až k invaliditě.

Zůstává největší část jedinců, kteří mají nejrůznější potíže, které se projevují nepřiměřenou únavou. Je to chronický únavový syndrom, mnohotná porucha osobnosti, MPD - Multiple Personality Disorder. Znovu zdůrazňujeme, že o objektivní existenci takových příznaků vůbec nepochybujeme, i když při podrobném lékařském vyšetření se nic nezjistí, nejvýše příznaky lability (všechny hodnoty funkcí organismu jsou v mezích normality, nebo spíše na krajní hranici, avšak nesoustavně, jednou tím směrem, jinde oním, takže to nedává možnost určení nějaké diagnózy).

Jde o epidemii hysterie resp. imaginárního chorobného stavu.

Hysterie není posměšné označení některých "ženských reakcí". Je to chorobný stav, kterým bývají postiženi jak ženy, tak neméně často i muži. Hysterické stavy se u mužů těžko diagnostikují, protože se s nimi obvykle nepočítá.

Za padesát let, od roku 1922 do 1972, bylo popsáno celkem padesát případů MPD. V současnosti to však jsou tisíce, celosvětově snad desetitisíce případů za jediný rok.

Ve skutečnosti jde o "kulturní syndrom anxiosity (úzkosti) a stresu". Je důležité, že takový hysterický syndrom není okrajový, může působit závažné obtíže a nevyskytuje se pouze u osob chabých a méně odolných, nýbrž jde o část každodenní zkušenosti jako příznak vnitřně prožívaného strachu a krize.

Lidé jsou nespokojeni, nešťastni ("blbá" nálada), a to reálně. Její příčina spočívá v nejistotě života v dnešní společnosti, která je složitá nad veškeré představy. Tato nálada je formulována slovně, jednak samotnými postiženými - při dnešních znalostech laiků o zdravotnictví jde o formulace medicinské - jednak samotnými lékaři, mnohem častěji však léčiteli (i lékaři), kteří používají tzv. alternativní terapie. Navíc jsou tyto formulace medializovány, to znamená šířeny tiskem a medii vůbec (jednak reklamou na léky, jednak při hledání senzací). Mezi lidmi se tak vytváří dojem, že skutečně existuje nějaká záhadná nemoc, ačkoliv jde pouze o příznaky únavy, vyčerpání a obecně o důsledky stresu, to znamená o reakce v podstatě normální.

Jde tedy především o autosugesci, dále pak o sugesci z okolí, zejména medii, tiskem, rozhlasem, televizí, které problémy rozebírají a šíří, většinou psychologicky velice neodborně. Možná, že tak za čas budeme mluvit kromě civilizačních také o mediogenních chorobách.

V takovém stavu se pacienti stávají citlivější na slovní sugesce a to jak při diagnostice ("teď vím, co mi je"), tak při terapii.

Mechanismem autosugesce se z lidí, kteří reálně trpí a při tom nemají žádnou nemoc, stávají věřící ve svoji chorobu, kteří se postupně učí být ještě více věřícími. Platí stará zásada, že pacient se nikdy nesmí připravit o svoji chorobu! T.j. když má obtíže, avšak není nemocen, nesmí se mu říkat, že žádnou chorobu nemá! I když se žádná nezjistí. Lidé si totiž málokdy přejí, aby se jim říkala pravda o tom, co pociťují...

Jestliže se dříve o podobných potížích nemluvilo, bylo to především proto, že lidé byli postihováni mnohem závažnějšími, především infekčními, chorobami. Nesmíme také zapomínat, že člověk sám je biologicky "zařízen" na dožití věku mezi čtyřiceti-padesáti lety (kdy přestává být plodný). To také byl až celkem donedávna věk, který většina populace nepřežila.

Závěrem tedy nepochybujeme o zdravotních potížích, prožívaných lidmi jako choroby, kde jde o hysterii jako mimetickou poruchu, to znamená pacient svými slovy resp. stížnostmi formuluje své obtíže (skutečné, jež jsou důsledkem distresu, negativně prožívaného stresu) způsobem, jakým by je popsal lékař-terapeut, a tím je dotváří do formy, která je legitimní a společensky přijatelná. Tím se dostávají do chodu hluboké instinkty, které se koncentrují v iracionální zdroje funkčních poruch ve formě, jakou jim dovoluje moderní doba - tj. do formy choroby. Takové iracionality jsou v kultuře, zdůrazňující kontrolu nad sebou samým (zejména u mužů) potlačovány. Žádný muž nebude líčit, jakou impotencí je postižen, avšak je přijatelné, aby mluvil o tom, že je postižen chronickým únavovým syndromem - v důsledku "expozice sarinu během vojenské služby v Golfu"! Tak se iracionální víra stává výsledkem racionálního procesu sebezachování (třeba i jen kulturního, společenského) (C.Jung).

Závěry:

• Veteránům ani komukoliv jinému, kdo si stěžují na nejasné příznaky záhadné choroby, nelze tvrdit, že jim nic není. Mají obtíže, a tyto obtíže jsou reálné. Nejsou však v souvislosti s žádným škodlivým faktorem ani během války v Perském zálivu, ani nikde jinde. Jejich stížnosti by se neměly přeceňovat (viz motivace invalidní důchod), avšak také by se neměly podceňovat či bagatelizovat. Jejich obtíže jsou v podstatě příznakem hysterie. A hysterie není choroba z povolání...
• Aby za takové obtíže dostal kdokoliv jakoukoliv kompenzaci, musel by prokázat (s průkazní silou soudního důkazu), že tyto obtíže či příznaky jsou v přímé souvislosti s expozicí nějakému konkrétnímu agens během služby. Bylo by to asi velice obtížné, ba spíše prakticky nemožné. Výskyt stresu nebo expozice koncentracím škodlivin, které jsou pod hranicí zákonem stanovené normy (resp. pro které žádná norma neexistuje a tedy jsou ve smyslu práva neškodné) není důvodem k vymáhání náhrady škody (viz občanský zákoník). Pokud by ovšem příslušná instituce (tj. ministerstvo zdravotnictví) někdy dodatečně zjistila, že někde skutečně škodlivý vliv existuje, pak by se postižení mohli domáhat náhrady škody dodatečně, avšak vždy jedině individuálně a soudní cestou. Promlčení nehrozí, protože promlčecí doba běží až od doby vydání příslušné normy. V žádném případě však nepřipadá v úvahu nějaké hromadné odškodňování apod., o které někteří představitelé veteránů usilují. Riziko postižení zdraví a života je součástí normálního výkonu profese vojáka z povolání, vojáci ve službě v expedičních jednotkách si toto riziko dobrovolně vybrali a byli za to již během své služby kompenzováni kromě jiného i vyšším platem - a to zdaleka ne malým!
• Vzhledem k riziku dodatečného nárokování náhrady škody z poškození zdraví vojenskou službou je třeba provádět prohlídky vojáků, avšak i civilistů, odesílaných do zahraničí (zejména pokud půjde o více rizikové oblasti, např. v tropech) obzvláště pečlivě. Ještě důležitější je provádění takových prohlídek po návratu. Je známo, že například v Anglii v důsledku expozice ve službě v koloniích je 10 procent bývalých vojáků postiženo chronickou amoebiázou (její příznaky v našem mírném klimatu jsou naprosto jiné, než v tropech, vyvolávají chronickou únavu atd. a velmi obtížně se diagnostikuje a léčí). Z uvedených 38 500 "postižených" veteránů v USA je přes negativní nález 29 000 trvale v soustavné lékařské péči.
• Zvláštní význam mají periodické prohlídky po návratu ze zahraničí. Jako pravidlo se v souvislosti s prací v zahraničí nic nezjistí. To však není důvod k jejich zrušení, právě naopak. Negativní výsledky jsou nejlepším důkazem toho, že expozice jakýmkoliv noxám za služby v exotických podmínkách byly bez nebezpečí. Není to jen z pouhého alibismu, a už vůbec ne proto, aby se zdálo, že se s veterány něco dělá. Lidé mají právo na spokojený život a na jistotu, že je o ně dostatečně pečováno. Navíc ovšem nelze vyloučit, že k poškození s dlouhodobými následky skutečně dojde a že se to zjistí třeba i mnoho let po návratu - například právě při nákaze parazity, kteří jsou i v Jugoslávii či v Afghánistánu přečetní, nebo kloubní postižení po mnoha letech (i desítkách let!) po infekci dysenterií (paradysenterii mají v Jugoslávii prakticky všichni obyvatelé ve vnitrozemí).
• Péče o zdraví a o veterány i po návratu z rizikových oblastí v nás vůbec nemusí vyvolávat znepokojení. Jediné, co musíme odsoudit, je hledání a vytváření senzací medii a zpolitizování problematiky, která může hluboce zasahovat do kvality života mnoha jednotlivců - třeba tím, že jim otráví život představami o postiženích nebo nebezpečích, která vůbec neexistují.