Podivuhodná schopnost různých živočichů, od drobných mušek po středně velké ještěrky, běhat po stěnách a dokonce po stropě vyvolává různé představy už řadu desetiletí. Ví se, že některé druhy hmyzu, například různé mouchy a brouci, produkují lepkavý sekret, kterým se přichycují k podkladu. To však vyžaduje přesnou regulaci této sekrece, aby se živočich mohl včas odlepit při pohybu dopředu. U většiny po stropě lezoucích živočichů jde však o suchou interakci, od plošek na nohou kobylek až po množství mikroskopických vlásků, které pokrývají „chodidla“ gekonů (viz aktualita Akademonu ze 17.7.2003). Síla, která nohy gekonů udržuje přichycené na podklad, je jedna z van der Waalsových sil, velmi slabých interakcí ve srovnání například s kovalentní chemickou vazbou, avšak díky milionům vlásků, které jsou na konci dále rozštěpeny na stovky výčnělků o průměru pouze několik nanometrů (to je například tloušťka buněčné membrány) je přilnavost takové plochy velmi vysoká. Obdobně je tomu u některých pavouků (viz aktualita Akademonu z 21.4.2004). Problému se nyní chopili inženýři a spočítali, že největší přilnavost zaručují prstencové toroidní útvary, schopné změny tvaru podle charakteru podloží. Aplikace těchto zjištění by mohla hrát roli nejen ve scifi-filmech, ale i při navádění skutečných robotů na svislá nebo převislá místa.
