pro napájení elektrických zařízení o nízkém příkonu sestrojili v laboratoři prof. Detlefa Lohseho z nizozemské Universiteit Twente. Původní Kelvinovo zařízení se nabíjí na základě separace náboje, ke kterému dochází odkapáváním kapek vody. Jeho náčrt vidíme v horní části obrázku (Á G Marín et al, Lab Chip, 2013, DOI: 10.1039/C3LC50832C). Nahoře se nachází nádrž se dvěma otvory ve dně, z nichž odkapává voda. Kapka nejprve proletí prstencem, který je vodivě spojen s nádobou, do níž padá vedlejší kapka. Dopadne do nádoby, jež je rovněž vodivě propojena se sousedním prstencem. Nádoby i prstence jsou z vodivého materiálu, obvykle z kovu. Jedna soustava nádoba-prstenec musí být velmi důkladně odizolována od druhé. Nabíjení započne malou fluktuací náboje v jednom prstenci, která přitáhne z horní nádrže kapku s opačným nábojem, která volným pádem doletí až do nádoby dole a předá ji svůj náboj. Vedle se děje totéž, ale s opačným znaménkem náboje. Kbelíčky se postupně nabíjejí, až mezi nimi přeskočí jiskra.

Miniaturizovaná verze v podobě čipu na skleněné podložce nevystačí s gravitací. K oddělování vodních kapek v kapiláře slouží proud oleje přitékající ze strany. Lze dosáhnout rychlosti 1.000 kapiček za sekundu o náboji až 0,2 pC. Zapojení elektrod zůstává stejné. Nevýhodou je, že tento čip nevystačí s gravitací, která je zadarmo. Jak vodu, tak olej je třeba skrze něj tlačit, k čemuž se využívá tlak vzduchu.