Materiálů, které se samy po poškození opraví, známe celou řadu a další výzkumy probíhají. Nicméně doposud jsme se nedostali dále než k zacelení prasklin. Oprava rozsáhlejší poškození, kde část materiálu chybí, je zatím doménou jenom živých organismů. S konceptem, který je napodobuje, přišli S. R. White a R. C. R. Gergely se svými kolegy z University of Illinois at Urbana-Champaign. Zhotovili plastovou desku, v níž se nacházejí oddělené trubičky jednak s vhodným monomerem, jednak s iniciátory reakce. Při větším poškození začnou vytékat do díry. Nejprve vlivem nižšího pH během několika vteřin vznikne gel. Postupně zaplní celý objem poškození a během minut zpolymeruje a vytvrdí se. Celý proces si můžeme prohlédnout na obrázku (S. R. White et al., Restoration of Large Damage Volumes in Polymers, Science 344, 620 (2014); DOI: 10.1126/science.1251135). Úsečka na obrázku A je dlouhá 5 mm a všechny obrázky jsou ve stejném měřítku. Experimenty proběhly s různými monomery, na obrázku vidíme testování 2-hydroxyethylmetakrylátu. Stejný pokus si můžeme prohlédnout i na videu.

19.5.2016: S jiným konceptem samoopravitelného plastu založeném na vrstveném materiálu přišli Scott R. Zavada a Timothy F. Scott se svými kolegy z University of Michigan. Dvě polymerní vrstvy mezi sebou svírají vrstvu monomerů. Při poškození pronikající vzdušný kyslík reaguje s tributylboranem B(CH₂CH₂CH₂CH₃)₃ za vzniku radikálů, které spustí thiol-enovou polymeraci. Při ní thiol R¹SH reaguje s alkenem R²-CH=CH₂ za vzniku polymeru. Makroskopický průběh reakce najdeme na tomto videu.