Velryby a tresky aneb chránit moře nebo nechránit?

Budou Mongolové lovit velryby? To není otázka z psychiatrické léčebny. Mongolsko se stalo jednou z členských zemí International Whaling Commission (IWC) a zařadilo se tak k 51 státům, jež se každoročně setkávají k jednání o budoucnosti velryb a dalších kytovců. Jaký má význam má členství v IWC pro země, jako je vnitrozemské Rakousko nebo San Marino? O co jde v každoročních tahanicích při zasedáních IWC? A jsou evropské státy v boji za záchranu velryb skutečně tak nesmlouvavé a nezištně, jak se může na první pohled zdát?

Koupené hlasy velrybářských trpaslíků 

IWC vznikla v roce 1946 jako sdružení zemí, které velryby lovily a byly znepokojeny jejich neustále klesajícími stavy. Od stanovení ročních kvót pro lov přešla IWC v roce 1986 k zákazu komerčního lovu velryb. V současné době je tato organizace vnitřně rozpolcena na dvě nesmiřitelné tábory. Jedna skupina (reprezentovaná např. Norskem nebo Japonskem) vidí ve velrybích populacích přírodní zdroj, který se nabízí k využívání (a tedy k lovu). Pro ně je IWC místem, kde by se mělo diskutovat nejen o ochraně velryb, ale i o tom, jestli se už populace některých druhů nevzpamatovaly natolik, aby bylo možné zahájit jejich lov. IWC by pak měla určovat podmínky lovu tak, abychom z tohoto přírodního zdroje mohli čerpat způsobem, pro který se hodí termín „trvale udržitelný“. Tyto země už nyní nedodržují absolutní zákaz lovu a pod zástěrkou tzv. vědeckého velrybářství loví 600 až 700 velryb ročně. Maso ulovených kytovců končí na pultech obchodů s lahůdkami.

Druhá skupina zemí sdružených v IWC vidí v tomto orgánu především místo, kde by měl být vydán zákaz lovu kytovců na věčné časy a nadále by se tu mělo jednat už jen a jen o jejich ochraně. Není divu, že obě skupiny při zasedáních IWC jen těžko nalézají společnou řeč. Většinou se o dohodu ani nesnaží a vyžívají se v zákulisních tricích a siláckých gestech. Ke schválení zásadních rozhodnutí je zapotřebí dvoutřetinové většiny, a tu nemá ani jedna strana, byť se o to usilovně snaží. Výsledkem je dosti sterilní počínání IWC. Poslední berlínské zasedání IWC z roku 2003 odhalilo tento neradostný stav v plné nahotě. Když se hlasovalo o vyhlášení rezervace v jižním Pacifiku, bylo 24 zemí pro, 17 proti a 4 země se zdržely hlasování. Pro vyhlášení rezervace v jižním Atlantiku hlasovalo 24 zemí, proti bylo 19 a zdržely se 2 země. Podobně neprošel ani návrh na vyhlášení rezervace u břehů Antarktidy. Ten získal podporu jen 17 hlasů. Pokud máte pocit, že pokaždé hlasoval jiný celkový počet zemí, pak se nemýlíte. Při jednání IWC není neobvyklé, když se během hlasování někdo zdrží v kuloárech a pro hlasování chybí.

Mohlo by se zdát, že velrybáři v IWC vedou na body. Ale není to pravda. Například návrh Japonska, aby mu IWC schválila kvótu 150 kusů na lov plejtváků Brydeových neprošel poměrem 17 : 27 při jednom neplatném hlasu.

Obě soupeřící strany vidí své šance v rozšíření IWC o další členské země. A tak vstoupili do IWC například karibští trpaslíci Antigua, Dominika, Grenada, Saint Kitts-Nevis nebo Saint Lucia. Jejich hlas platí stejně jako hlas Japonska, Norska, Británie, USA nebo Ruska. Je zajímavé, že tyto státy samy velryby neloví, ale často hlasují spolu s Japonskem a Norskem. Zlé jazyky tvrdí, že to není zadarmo.

S verbováním do IWC ale přichází i druhá strana, která chce přijmout do IWC především země nakloněné absolutnímu zákazu lovu velryb. S tímto motivem by měla zřejmě vstoupit mezi členské země IWC i Česká republika. Věřme, že český motiv vstupu do IWC je ryze nezištný a ušlechtilý. Jen naivka by však automaticky předpokládal nezištnost u všech zverbovanců, kteří se po vstupu do IWC zapojí k odpůrcům lovu velryb.

Na půdě IWC tak probíhají mezi dvěma znesvářenými stranami jakési dostihy, jejichž cílem je získat v IWC rozhodující převahu. Těžko říci, jak to dopadne. Nejspíš to vypadá na remízu. Prohrát mohou jen velryby.

Otázka lovu velryb je silně zpolitizovaná. Často v ní nerozhodují věcné argumenty, ale city a pocity. Miliony lidí na celém světě viděly filmy Zachraňte Willyho a následně sledovaly pohnuté osudy kosatky Keiko, která se ve filmu zhostila hlavní role. Lov velryb je vděčné téma a žádný politik si ho nenechá proklouznout mezi prsty. V Norsku, Japonsku a na Islandu, kde má lov tradici a velrybí maso bylo vždycky na stolech, se politici buší do hrudníku a tvrdí, že budou národní zájem na lovu kytovců hájit do roztrhání těla. V „zeleně“ laděných zemích, kde lov velryb tradici nemá, se hraje v politických projevech naopak na uslzenou strunku záchrany těchto jedinečných živočichů. Čas od času zazní tento plačtivý tón i na české politické scéně.

Představa, že se velryby podaří jednou provždy zachránit tím, že odpůrci lovu dosáhnou potřebné dvoutřetinové většiny v IWC, je naivní. Naznačují to rovněž výsledky berlínského zasedání IWC u roku 2003. Silný tlak protivelrybářské lobby zahal velrybářské země do kouta a ty se uchýlily ke krajním řešením. Zástupci Norska v Berlíně prohlásili, že se jejich země necítí zavázána rozhodnutím komise a že si osobuje právo stanovit si vlastní národní limity na lov velryb. Od přírody uctivé Japonce namíchly snahy o odstavení lovu velryb na slepou kolej natolik, že pohrozili vystoupením z IWC. Pak by si mohli dělat, co uznají za vhodné bez ohledu na usnesení IWC. Co by podnikali je zřejmé – zahájili by lov některých velryb ve velkém.

Kdo zachrání tresku? 

Politikům v Evropské unii neleží ochrana moře a jeho biodiverzity zase až tak na srdci, jak by se snad mohlo zdát z postojů jejich zástupců v IWC. Jejich počínání diktují spíše kalkulace vycházející z rozborů volebních preferencí. Jasně to dokládá současná situace v lovu jiného mořského živočicha – tresky.

Při stanovení kvót pro rybolov v severním Atlantiku se úředníci z Bruselu zachovali ve stylu chytré horákyně. Na rok 2004 povolili rybářům stejné úlovky jako v roce 2003. K rozhodnutí připojili jeden pozoruhodný dovětek: „Protože takto určené kvóty pro rybolov neodpovídají vědeckým doporučením, je velmi důležité, aby nebyly překračovány.“ Ona „vědecká doporučení“ vydal ICES čili International Council for the Exploration of the Sea, který sdružuje asi stovku vědeckých týmů devatenácti zemí. Doporučení ICES tedy nejsou výplodem fantazie party nadšených laiků a znějí zcela jasně: Zastavte okamžitě lov tresek v severním Atlantiku! Stejný požadavek vznesl ICES na lov tresek v Severním a Irském moři, v mořích na západ od Skotska a při pobřeží Dánska. už před stanovením kvót na rok 2003. Marně. Evropská unie reagovala na posudky expertů jen snížení kvót na úlovky o 45% oproti kvótám z roku 2001.

Argumenty ICES jsou jednoznačné. V Severním moři by měla biomasa dospělých tresek schopných tření přesahovat hranici 70 000 tun. Ve skutečnosti je pod hranicí 33 000 tun. A v této situaci bylo povoleno kvótami EU vytáhnout za rok 2004 z vod Severního moře v sítích celkem 22 659 tun tresek. Celková biomasa pohlavně dospělých tresek v Severním moři by podle odhadů ICES mohla do konce roku 2004 klesnout pod 29 000 tun. Biologové se netají obavami, aby stavy tresek v Severním moři nespadly ještě mnohem a mnohem níž.

Rybářská košile bližší než ekologický kabát 

Ve hře o severoatlantickou tresku jde ochrana přírody stranou a do popředí se derou pojmy jako „ekonomická prosperita“ a „sociální stabilita“. Zákaz lovu tresek by postihl mnoho lidí, kteří jsou na rybolovu přímo nebo nepřímo existenčně závislí. To by přineslo nezaměstnanost, sociální problémy, výdaje ze státní kasy a pokles popularity vládnoucích politických stran. Proto jsou bruselští byrokrati hluší k zoufalým apelům ICES a zůstávají nakloněni naslouchat hlasům organizací sdružujících rybáře. Ty unisono tvrdí, že obavy vědců z ICES jsou přehnané a že ryb je stále dost a dost.

Nezbývá než připomenout situaci z konce osmdesátých let, kdy biologové úpěnlivě volali po zákazu lovu tresek na jednom z historicky nejbohatších lovišť u New Foundlandu. Rybáři se bouřili a kanadská vláda váhala se zákazem lovu u New Foundlandu až do roku 1992 – tedy do chvíle, kdy celá populace nefoundlandské tresky zkolabovala. Ani deset let zákazu rybolovu v nefoundlandských vodách nepomohlo tamějším tresčím populacím k obnově.

Kolaps rybolovu u břehů New Foundlandu měl vážné sociální důsledky. Celá oblast se vylidnila. Lidé odtud houfně prchali v zoufalé snaze najít práci. Ceny nemovitostí fatálně poklesly, protože všichni chtěli pryč a nikdo se sem nestěhoval. Jen malá část rybářů se tu udržela tím, že změnila zavedené zvyklosti a začala lovit místo tresek mořské měkkýše. Severoevropští rybáři se obávají, že po zákazu lovu tresek v Severním moři je čeká totéž co jejich kolegy z New Foundlandu. Biologové tvrdí, že při současném tempu lovu tento osud rybáře stejně nemine. I kdyby EU vyhlásila zákaz lovu tresek už v roce 2004, stoupla by populace těchto ryb v Severním moři nad minimální úroveň potřebnou k přežití nejdřív za pět let. Možná dokonce až za dvanáct a nebo ještě za déle.

Treska je jen jedním z mnoha vyhubením ohrožených rybích druhů. Kriticky ohroženy jsou další mořské ryby, např. některé druhy platýzů při pobřeží Francie nebo hejna hejků u břehů Pyrenejského poloostrova. Stavy úhořů klesly v posledních letech o 95%. Nikdo jejich lov nezakazuje. V tom se náš přístup k rybám diametrálně liší od přístupu k velrybám. Navzdory faktu, že tito tvorové žijí ve stejných mořích a oceánech a patří nerozlučně k přírodnímu bohatství. Náš přístup k těmto vážným problémům nepostrádá pokrytectví ba zavání schizofrenií. Slzíme nad každou uhynulou velrybou a přitom po tunách konzumujeme maso stejně ohrožených nebo ještě ohroženějších ryb. Jen v Británii se ročně servíruje na stoly 136 milionů porcí vyhubením ohrožené tresky. Demonstraci za záchranu této ryby zatím ještě nikdo neuspořádal. Protestních shromáždění pod nafukovací loutkou velryby už proběhlo bezpočet a zažili je i obyvatelé české kotliny.

Velryby nejsou loveny komerčně od roku 1986 a některé druhy se od té doby nesporně rozmnožily. Je otázka, nakolik se tím vrátily populace velryb na stavy před intenzivním lovem. O tom se vedou mezi vědci dalekosáhlé spory. Vědci ve svých odhadech vycházejí většinou ze záznamů o úlovcích velrybářů. Nedávné pokusy stanovit původní velikost populací velryb na základě jejich stávající genetické rozmanitosti ale přinesly údaje, které naznačují, že původní stavy byly několikanásobně vyšší, než jsme si na základě velrybářských záznamů mysleli. I proti těmto „genetickým“ odhadům jsou však vznášeny celkem racionální námitky. Při úvahách, nakolik se populace velryb už vzpamatovaly z vybíjení, se proto pohybujeme na velmi tenkém ledu. Ty dále komplikují nejasnosti v taxonomii velryb. Například plejtvák Brydeův byl nedávno japonskými zoology rozdělen hned na tři samostatné druhy. V té chvíli je prakticky nemožné argumentovat tím, že se stavy plejtváka Brydeova vrátily na úroveň umožňující obnovu lovu. I proto jsou dohady o tom, zda znovu zahájit lov některých druhů velryb, a o případných kvótách lov přinejmenším předčasné, pokud nejsou zcela nemístné.

Jak využívat moře? 

To ale neznamená, že nenastal nejvyšší čas se zamyslet nad tím, jak chceme v budoucnu využívat zdroje moří a oceánů. Základní možnosti před nás předestřel nedávno na stránkách vědeckého týdeníku Science tým vědců vedený Danielem Paulym z University of British Columbia ve Vancouveru:

• Podřídíme využíván mořských zdrojů ekonomice. Čerpání zdrojů z moře je stále dražší. Náklady na rybolov například významně zvyšuje cena pohonných hmot a ta bude v nejbližších desetiletích stále růst s tím, jak budou klesat světové zásoby ropy. Udržení stávající úrovně nebo dokonce další růst mořského rybolovu už je možný jen se státními dotacemi. Pokud lidstvo upřednostní ekonomický pohled, pak přestane rybolov dotovat a dojde ke spontánnímu omezení využití přírodních zdrojů moří a oceánů. Některé oblasti přestanou být ekonomicky zajímavé (např. proto, že jsou příliš daleko a plavba k nim je drahá). Spontánně se tak vytvoří oblasti, které lidstvo přestane využívat. Tento fenomén však nebude mít obecnou platnost. Například některé zvlášť ceněné druhy ryb (např. tuňáky) se vyplatí lovit i za těchto podmínek, a tak zůstanou i nadále v přímém ohrožení vyhubením. Podobný osud by zřejmě čekal i velryby, které by byly dostatečně cenným úlovkem, na jehož lov se vyplatí utratit nějaký ten japonský jen, norskou korunu, euro nebo dolar navíc.
• Rozvinuté země budou na rozdíl od zemí rozvojových nadále finančně dotovat čerpání mořských přírodních zdrojů. Ekonomicky silné rozvinuté země sice přijmou dobrovolně určitá omezení pro čerpání z mořských zdrojů, ale v zásadě je budou o nadále čerpat neztenčenou měrou. Stačí, aby tuto taktiku uplatnilo několik ekonomicky silných zemí a to bude stačit k vyvolání kolapsu populací stávajících ekonomicky ceněných druhů mořských živočichů. Země zainteresované na lovu velryb patří k ekonomicky silným a proto pro ně nebude podpora lovu přestavovat nepřekonatelný problém.
• Rozhodneme se chránit bohatství moří a tomu podřídíme všechno. Dá se říci, že takové je ve vztahu k lovu velryb i oficiální stanovisko jednoho z táborů uvnitř IWC. Klíčovým faktorem se stane ochrana přírody.Znamenalo by to výrazně omezit čerpání přírodních zdrojů moře a oceánů. Tato opatření by podléhala mezinárodní koordinaci. Vznikla by hustá síť mořských rezervací, kde by byl lov buď silně redukován nebo zcela vyloučen. Plošné uplatnění tohoto scénáře je ale nepravděpodobné, protože tlak na čerpání přírodních zdrojů moří a oceánů bude narůstat především ze strany zemí třetího světa, které nebudou moci polevit v čerpání zdrojů pod narůstajícím tlakem populační exploze. Ve vztahu k velrybám by se mohl tento model snad uplatnit, protože velryby nepředstavují z hlediska zemí třetího světa významnou komoditu.
• Poslední scénář si klade za cíl trvale udržitelný čerpání přírodních zdrojů moře. Za vyznavače tohoto stanoviska se prohlašují země žádající povolení lovu velryb. Při něm by musela být část mořských ekosystémů zcela uchráněna před lovem např. vyhlášením rezervací. Zbývající části by musely být využívány velice uvážlivě. Zákonitě by muselo dojít k obnově populací ekonomicky významných druhů mořských živočichů. Jejich počty by musely stoupnout vysoko nad „minima“, o nichž se dnes handrkují biologové s rybáři a lovci, protože pak by byly tyto populace odolné i k náhodným výkyvům jak v početnosti populace tak i k výkyvům v intenzitě lovu.

Daniel Pauly a jeho kolegové v závěru své studie realisticky konstatují, že v současnosti není na světě oblast, kde bychom čerpali přírodní zdroje z moří jinak než bezohledným drancováním. „Pochybujeme, že se na tomto stavu do roku 2050 něco významně změní,“ dodává Paulyho studie.

Členské země IWC 

Antigua and Barbuda	Guinea	Palau
Argentina	Island	Panama
Australie	Indie	Peru
Rakousko	Irsko	Portugalsko
Belize	Italie	Rusko
Benin	Japonsko	Saint Kitts and Nevis
Brazilie	Keňa	Saint Lucia
Chile	Korejská republika	Saint Vincent a Grenadiny
Čínská lidová republika	Mexiko	San Marino
Kostarika	Monako	Senegal
Dánsko	Mongolsko	Šalamounovy ostrovy
Dominika	Maroko	Jižní Afrika
Finsko	Nizozemí	Španělsko
Francie	Nový Zealand	Švédsko
Gabun	Nikaragua	Švýcarsko
Německo	Norsko	Velká Britanie
Grenada	Oman	USA