Tycho Brahe a Jan Ondřejův, zvaný Šindel

Loni v říjnu uplynulo 400 let od smrti Tychona Brahe. Při této příležitosti uspořádalo Výzkumné centrum pro dějiny vědy mezinárodní sympozium. Do Prahy se sjeli přední světový odborníci, aby shrnuli nejnovější výsledky bádání o Tychonově osobním přínosu i významu rudolfínské doby pro vývoj vědy.

Je obecně známo, že díky Tychonovi Brahe a Johannovi Keplerovi se Praha v době císaře Rudolfa II. stala špičkovým střediskem astronomie a vědy vůbec.

Nové výzkumy ukazují, že vysokou úroveň měla ovšem věda v Čechách už na počátku 15. století. Jedním z představitelů české vědy předhusitského a husitského období je ideový otec pražského orloje, mistr Karlovy univerzity Jan Ondřejův, řečený Šindel. Oba hrdiny našeho příběhu, Tychona Brahe a Jana Šindela, však nespojuje jen společný zájem o astronomii a společné působiště Praha, ale poněkud paradoxně právě i ona téměř celá dvě století, která je časově oddělují.

Zajímavé svědectví o Šindelově práci nám podává jeden z drobných Tychonových spisků. Tycho se v něm pokusil zjistit, zda dochází ke dlouhodobým změnám výšky pólu, čili ke změnám v zeměpisné šířce. Tímto problémem se zabýval ještě za svého působení na ostrově Hvenu, který dostal v léno od dánského krále na podporu své vědecké práce. K řešení otázky Brahe potřeboval stará a přitom dostatečně přesná měření. Proto vymyslel projekt expedice do Alexandrie, kde měla být přeměřena výška pólu v místě Ptolemaiova působení ve druhém století n. l. Pro tuto expedici se snažil získat podporu Benátské republiky, která se projektem také vážně zabývala. K expedici však nikdy nedošlo. Naštěstí - neboť o přesném místě i době starých měření měl Tycho jen velmi mlhavé představy. Když však Tycho přijel do Prahy, rektor pražské univerzity Martin Bacháček jej upozornil na starý rukopis z univerzitní knihovny, ve kterém byly zapsány výsledky Šindelových měření polední výšky Slunce o letním slunovratu a podzimní rovnodennosti roku 1416. Šindel sám z těchto měření vypočítal sklon ekliptiky k rovníku a zeměpisnou šířku Karolina, kde svá pozorování prováděl.

Tycho se svými spolupracovníky změřil nově výšku pólu nad Karolinem a opakovaně přeměřil též sklon ekliptiky. Svoje - stejně jako Šindelova - měření podle svého `opravil' o denní paralaxu, to jest o úhlový průměr Země pozorované ze Slunce. Oprava však ve skutečnosti vedla k podstatnému zhoršení výsledku, neboť v Brahově době byla stále přibližně dvacetinásobně podceněna vzdálenost Země od Slunce. V porovnání jeho vlastních a Šindelových výsledků se však tato chyba kompenzuje, a tak Tycho došel ke správnému závěru, že v mezích pozorovacích chyb se ani výška pólu, ani sklon ekliptiky za dobu mezi Šindelem a jím nezměnily. To bylo v souhlase i s některými dalšími starými měřeními, která Tycho považoval za důvěryhodná.

Pozoruhodná je však ještě jedna okolnost. Tycho, jemuž se jako největší zásluha přičítá dosažení bezprecedentní přesnosti pozorování, se o Šindelových měřeních sám vyjádřil, že jsou přesnější než všechna jeho vlastní dřívější měření. Takové uznání Tycho nevyjadřoval běžně. Například ve svém spise "Přístroje obnovené astronomie" (zkráceně nazývaném "Mechanika"), který vydal před svým příchodem do Prahy, neopomněl žádnou příležitost poznamenat, že nikdo z jeho předchůdců ani současníků nedovedl pozorovací techniku k takové dokonalosti, jako on sám. Ne vždy to byla pravda; některé výsledky Brahe prostě neznal, a proto tak říkajíc objevoval Ameriku. Šindelovým měřením však své uznání neupřel - a to zcela oprávněně.

Porovnáním obou Šindelových údajů se současnými výsledky - zjištěnými mj. pomocí GPS - zjišťujeme, že chyba, které se Šindel dopustil, leží skutečně pod hranicí jedné obloukové minuty. Tato hranice je obecně považována za fyziologicky danou mez oka neozbrojeného dalekohledem. Meze jedné obloukové minuty dosáhl právě Tycho a částečně se jí o sto let před ním přiblížili též Regiomontanus a Walther. Zda byla běžně dostupná již o dalších sto let dříve i Šindelovi, nebo zda šlo jen o pouhou náhodu, dnes nevíme. Šindel však každopádně stál i u zrodu vídeňské astronomické školy, jejímiž představiteli byli Johann von Gmunden a Georg Peuerbach, a ze které vyšel i Regiomontanus ...

I kdybychom však připustili jistý podíl náhody na Šindelově bravurně přesném výsledku, je zřejmé, že jeho přístroje nemohly být podstatně horší než Tychonovy. Přesto je z porovnání práce Jana Šindela a Tychona Brahe patrný pokrok, kterého věda za období mezi nimi dosáhla. Zatímco Šindel svými přístroji vykonal patrně ojedinělá měření, a to pouze k tomu, aby si upřesnil číselné údaje ve standardním Ptolemaiově modelu vesmíru, Tycho si vytyčil celoživotní projekt systematických pozorování k ověření všech předpokladů různých modelů vesmíru existujících v jeho době. Právě toto empirické pojetí vědy Tychona právem řadí mezi největší přírodovědce všech dob.