Nečekaný objev nového trilobita u Prahy
Zatím co v zoologii je objev nového druhu živočicha zejména v Evropě spíše výjimečnou událostí, v paleontologii je situace poněkud jiná. Dlouhé období více než šesti set milionů let, z něhož známe živočišné zbytky, poskytuje daleko větší počet druhů a tedy i příležitostí nových objevů než relativně velmi krátká doba geologické přítomnosti - tj. holocén, která zaujímá přibližně jen posledních deset tisíc let. Situaci nám sice komplikují některé více či méně dramatické události v minulých geologických dobách, jako byly horotvorné‚ procesy a je provázející projevy přeměn (metamorfózy) hornin, které zničily nebo alespoň velmi často značně poškodily svědky zaniklé živé přírody nalézané jako zkameněliny, ale přesto existuje na poli paleontologie jistě mnohem větší šance objevit zcela nově druh nebo rod než např. v biologických vědách.
Jednou z nejpopulárnějších skupin zkamenělin jsou trilobiti - členovci, kteří obývali prvohorní (paleozoická) moře v období asi od 530 do 245 milionů let před přítomností, tj. od starší části kambrického útvaru až po útvary permské, kdy bez potomků vymřeli.
Čechy jsou svém bohatstvím zbytků trilobitů mezinárodně proslulé a jmenovitě oblast Barrandienu ve středních Čechách, nazvaná po francouzském badateli Joachimu Barrandovi, který zde konal výzkumy v letech 1833 až 1883, je svým bohatstvím trilobitů starších prvohorních útvarů (od středního kambria po devon) skutečně světoznámá. Trilobiti zde byli sbíráni již od druhé poloviny 18. století, a tak by se mohlo zdát velmi nepravděpodobné, že zde dosud lze objevit něco zcela nového a nečekaného. Pravda je však jiná.
V dubnu r. 2001 sbíral zkameněliny u obce Kosoře při jihozápadním okraji Prahy můj dobrý známý - mladý zaměstnanec botanické zahrady Univerzity Karlovy a horlivě sběratel zkamenělin Petr Kolář, a to právě nedaleko od svého bydliště. Přitom nalezl při roztloukání suti devonských vápenců ocasní štít (neboli pygidium) trilobita, který mu nebylo povědomý‚ a lišil se od běžněji nalézaných zkamenělin. Tak jako již dříve, přinesl mi svůj nález k nahlédnutí a určení - a já ustrnul: pygidium trilobita bylo nejen neobyčejně velké, ale patřilo k čeledi, která z českého devonu dosud nebyla vůbec známa a kromě toho v devonu Barrandienu podle předchozích předpokladů ani neměla být. Trilobiti této čeledi, kterou nazýváme Homalonotidae, patřili totiž k obyvatelům převážně příbřežních mořských oblastí, kde se usazovaly hlavně písčité nebo bahnité jílovité uloženiny. Je tomu tak např. v Rýnském břidličném pohoří, ve Španělsku, severozápadní Francii, Turecku, severozápadní Africe i Americe.
V devonských mořích dnešního Barrandienu, která byla od pobřeží oddělena a kam nezasahoval přínos písčitého materiálu a naopak byly příznivé podmínky pro růst korálových útesů, neměli podle našich dosavadních představ právě trilobiti čeledi Homalonotidae co pohledávat. A navíc - právě nepřítomnost těchto trilobitů patřila k obecně uznávaným znakům tohoto, převážně vápencového vývoje devonských mořských uloženin!
Petrův nález tu však byl a ležel na stole jako důrazné svědectví nesprávnosti našeho dřívějšího zakořeněného názoru. A brzy nebyl sám - na místo nálezu jsme se společně vypravili a hlavně Petrovým přičiněním jsme brzy získali další zbytky našeho podivného trilobita. Byly to nejen větší části ocasních štítů, ale i trupových (thorakálních) článků. Bylo jasné‚, že jde o nový, skutečně překvapující výskyt ve vrstvách, které patří vyšší části spodního devonu, v Barrandienu označované jako zlíchovské souvrství (název podle Prahy-Zlíchova, kde vápence tohoto souvrství tvoří malebné skalní výchozy). Stáří hornin je kolem 400 milionů let.
Zhodnocení každého nového, a tím spíše překvapujícího nálezu však vyžaduje opatrnost a usilovnou práci: je třeba provést srovnání s nálezy z jiných, často vzdálených světových oblastí a dokázat, zda jde o nově, nebo již odjinud známé druh. V našem případě jsme měli štěstí, neboť s trilobity čeledi Homalonotidae jsem se setkal již dříve při studiu devonu Hrubého Jeseníku, takže stačilo pro utvrzení naší domněnky o novém druhu prostudovat "jen" asi čtyřicet spisů. Kromě toho se náš trilobit vyznačoval hrubě zrnitým povrchem krunýře, který u jiných zástupců rodu Parahomalonotus, k němuž nové nálezy trilobita patří, je spíše hladký nebo pórovitý.
Jak vlastně nový trilobit vypadal?
Předem musíme upozornit, že trilobity celé čeledi Homalonotidae můžeme těžko považovat za krasavce v trilobití říši. Mají poměrně dlouhý krunýř spíše válcovitého tvaru, půlkruhovitě sice klenutý, ale jinak méně členitý hlavový štít bez postranních trnů a ostnů, trup složený z třinácti prstencovitých článků (segmentů) s málo nápadným dělením ve tři části - širokou osu a jen úzké postranní (pleurální) laloky obloukovitě zakončené. Nápadný je poměrně velký ocasní štít - pygidium, které má širokou, dozadu se rychle zužující osu a jen mělce rýhami členěný povrch. Pro náš druh je typická výrazná povrchová skulptura tvořená zrny a výrůstky různé velikosti. Protože jsme zatím nenašli celý krunýř v souvislosti, uděláme si představu o celkovém utváření krunýře nejlépe podle celých exemplářů z Maroka, které sice patří jinému druhu, ale řadíme je též ke stejnému rodu, tj. Parahomalonotus na následujícím obrázku.
Když jsme se srovnáním s cizími nálezy utvrdili, že náš trilobit skutečně patří čeledi Homalonotidae a je zcela novým druhem, vyvstala otázka, jaké druhové jméno má dostat. A to hravě vyřešil Petr, který jako nálezce měl přece jen hlavní právo "svůj" druh pojmenovat. Právě roku 2001 oslavilo Národní muzeum a s ním i obec našich paleontologů významné jubileum - 150 let od narození význačného českého paleontologa 19. století Otomara Pravoslava Nováka (1851-1892). O. P. Novák byl jediným přímým žákem Joachima Barranda, jemuž Barrande dokonce svěřil dokončení svého díla o českých trilobitech, což se bohužel následkem předčasného Novákova úmrtí nestalo. Přesto patřil O. P. Novák k našim nejtalentovanějším paleontologům 19. století a jeho díla, i když méně početná, si svou pečlivostí nezadají s pracemi Barrandovými. A tak návrh Petra Koláře nazvat nového trilobita Parahomalonotus novaki jsme s oboustrannou radostí přijali.
A čím je nově trilobit vlastně tak význačný? Především svým výskytem v prostředí od pobřeží odděleného moře, kde se usazovaly vápence. Zřejmě obýval hlavně mělčiny na podmořských elevacích, na nichž v blízkosti vyrůstaly i "korálové" (spíše však korálovo-mechovkové) útesy s hojnými porosty mořských lilijic neboli krinoidů (přisedlých, květinám podobných ostnokožců). Spolu s naším trilobitem zřejmě žili velmi hojní ramenonožci (brachiopodi), jejichž schránky byly tvořeny dvěma často bohatě zdobenými miskami. Kromě našeho Parahomalonota byli jiní trilobiti v menšině a patřili jinak běžným druhům, které ve vápencích zlíchovského souvrství nalézáme i na jiných lokalitách. Do mělkovodního prostředí v blízkosti útesů trilobiti rodu Parahomalonotus patrně přicestovali z hlubších areálů. To se zřejmě stalo při otevření nových mořských migračních cest v důsledku změn v rozložení a utváření kontinentů na počátku usazování zlíchovského souvrství (změny podmínek v tomto časovém úseku lze zjistit i v jiných oblastech, např. ve Francii a Španělsku). Novému prostředí se přizpůsobili neobyčejně silným krunýřem i výrůstky, které podle analogie s cizími nálezy příbuzněch rodů mohly sloužit nejen ke zpevnění krunýře, ale i k ochraně navenek ústících vláknitých smyslových orgánů.
Kromě samotného výskytu je pak překvapující i velikost jedinců nového trilobita. Mezi českými trilobity je Parahomalonotus novaki skutečným obrem a svou celkovou vypočtenou délkou krunýře (až 36-40 cm) je nesporně největším trilobitem českého devonu. Velikostí se mu nemohou rovnat ani proslulí kambričtí trilobiti od Skryjí a Jinců, a blížit se mu snad mohou jen někteří ploší asaphidní trilobiti, nalezení např. při stavbě pražského metra v ordovických, tj. mnohem starších vrstvách než je náš nový druh.
O nálezu našeho nového trilobita se již dozvěděla cizina (popis a zhodnocení vyšlo v anglické verzi ve Věstníku Českého geologického ústavu v září 2001) a např. známý odborník v paleontologii trilobitů prof. Dr. Raimund Feist z university v Montpellieru jej označil za pravou senzaci.
Dokladové exempláře, které z bezpečnostních důvodů nemohou být veřejně vystavovány, jsou již uloženy v pražském Národním muzeu. Nálezci Petru Kolářovi však stále kyne vyzývavý úkol - najít celý exemplář. I když je šance malá, může i zde dojít k překvapení - ve vědě jich je stále dost.
Literatura:
Chlupáč I., Kolář P., First homalonotid trilobites from the Devonian of Bohemia and their significance, Bulletin of the Czech Geological Survey, Praha, vol.76, No.3, 179-186, 2001
