Deset technologií, které změní náš svět 2

1. Úvod 

V předchozím editoriálu (Technologie, které změní náš svět) jsme se podrobně zabývali deseti tvrdými technologiemi, které v nejbližších deseti - dvaceti letech významně pozmění tvář naší společnosti. V jeho úvodu jsem však argumentoval, že i když tyto tvrdé technologie jsou základní příčinou společenských změn, nejsou zpravidla příčinou bezprostřední. Tou jsou až na ně navazující měkké technologie, které mnohem více než s hmotou a energií souvisí obecně s informacemi a konkrétněji se společenskými vztahy a organizací pracovních i sociálních aktivit. Na rozdíl od tvrdých technologií, které mění náš svět, měkké technologie mění naši civilizaci (ve smyslu jak ji definoval Huntington). V tomto příspěvku se soustředíme na nejvýznamnější měkké technologie, jejichž rozvoj lze v nejbližších desetiletích očekávat.

Tato argumentace samozřejmě není zcela originální: její myšlenkový obsah do vysoké míry souzní s teorií třetí vlny amerických futurologů Alvin a Heidi Topfferových. Připomeňme, že jejich teorie interpretuje lidskou historii jako souslednost tří po sobě jdoucích vývojových vln. První, zemědělská, trvala asi deset tisíc let a jejím centrálním pojmem byla půda. Druhá, průmyslová, trvala asi tři sta let a jejím centrálním pojmem byla továrna. Třetí, informační, probíhá nyní a jejím centrálním pojmem je informační síť. Tyto vlny se v historii částečně překrývají, takže zatímco v některých odlehlých zemích ještě doznívá první vlna a řada - i velkých – zemí dosud nedosáhla vrcholu druhé vlny, ve všech ekonomicky rozvinutých zemích již druhá vlna odeznívá a na vzestupu je vlna třetí. Ideové konflikty a společenské kvasy potom tato teorie interpretuje jako střetávání různých vln.

Uvedené centrální pojmy - půda, továrna a informační síť - totiž neurčují pouze způsob výroby či v širších souvislostech existence lidí a společnosti vůbec, nýbrž hluboce formují způsob myšlení: omezenost půdy vede ke stagnaci myšlení, její konečná rozloha znemožňuje, aby člověk po dosažení určitého maxima usiloval o další rozvoj, o to, aby "zbohatl" - žádná další půda není k dispozici a usilovat není o co. Naproti tomu továrnu charakterizuje rostoucí objem výroby a především neustálá inovace - což rozvíjí nové směry myšlení a především kreativitu. Obvykle se soudí, že průmyslová revoluce (jak se také toto období označuje) byla vyvolána vynálezy nových technologií, především parního stroje. Jenže již Babylóňané patrně znali elektrický článek a galvanické pokovování. Řekové znali princip parního stroje - turbinu poháněnou párou - a měli představu o tlaku páry. V Číně a v Indii používali ve válkách raket (tam je také Britové poznali). A čínské džunky měly vodotěsné oddíly a odedávna se na nich používal kompas. Nová technologie, která začala kusovou výrobou v manufakturách a rozvinula se v továrnách byla založena na nové měkké technologii, totiž na hromadné výrobě a dělbě práce. Osvobození práce od útisku cechů a osvobození nevolníka, ze kterého se stal dělník, bylo tím řídícím impulzem. Změna v ekonomice pak vedla k potřebě změn sociálních.

Na rozdíl od manželů Topfferových, kteří ve své teorii akcentují zejména informační aspekty budoucího vývoje, dovoluji si v této práci širší záběr a studuji dopad i těch nových technologií, které se zpracováním a přenosem informací bezprostředně nesouvisí.

Každá futurologická vize o technologickém rozvoji má nevyhnutelně nezanedbatelný přídech spekulace. U tvrdých technologií lze však alespoň vycházet ze stávajícího stavu výzkumu a vývoje: produkty, které budou za deset nebo dvacet let běžné, jsou s největší pravděpodobností již dnes ve stadiu prototypu nebo alespoň výzkumného či vývojového projektu na některé universitě či ve výzkumném ústavu. Míra spekulace se proto jeví únosná. U měkkých technologií je situace složitější – na rozdíl od tvrdých technologií velmi často nejsou produktem nějakého systematického výzkumu a vývoje, nýbrž vznikají nesystémově ba až nahodile, často jako reakce na řešení okamžitého problému. Jejich predikce je proto mnohem obtížnější a prvek spekulativnosti u této predikce je nepochybně mnohem výraznější.

Zkusme však na chvíli spekulovat!

2.Politické a společenské trendy 

Aby naše spekulace o možných důsledcích rozvoje tvrdých technologií uvedených v předchozím příspěvku nebyly úplným věštěním z "křišťálové koule", přihlédněme rovněž k politickým a společenským trendům, které se zdají pro nastávající desetiletí nepochybné. Z nich považuji (v souladu s řadou futurologů) za nejvýznamnější čtyři následující:

• narůstající demografické disproporce (zejména stárnutí populace v rozvinutých zemích),
• globální klimatické změny (v souvislosti s pokračujícím oteplováním, jež je patrně zčásti i kosmickým jevem a lidmi tudíž ovlivnitelné pouze v omezené míře),
• střet kultur a narůstající nebezpečí terorizmu (je pravděpodobné, že teroristé v tomto období alespoň jednou zaútočí některou ze zbraní hromadného ničení),
• prohlubování komunikační krize naší civilizace (zahlcení komunikačních sítí, mezi nimi i Internetu, včetně patologických projevů, jako je spum a zejména t.zv. cyber-teror).

Některé prognostické studie zdůrazňují ještě tři další trendy, ty však podle všeho představují zatím jen stabilizační prvek, zaručující (pokud je to vůbec možné), že základní charakter dosavadního společenského vývoje se nezmění. Jsme si ovšem vědomi, že později v tomto století dojde nevyhnutelně nejen k přesunu velmocenské rovnováhy do Asie, nýbrž že způsobem, který nedovedeme dostatečně analyzovat, se projeví přibližně současně i vyčerpání ekonomicky využitelných zásob energie (především ropy) a dojde ke globální energetické krizi - ne však před rokem 2020.

Tyto stabilizační trendy jsou:

• k velké válce mezi civilizacemi nedojde,
• globalizace bude pokračovat, bude však mít "asijský" charakter,
• zdroje energie budou stačit k uspokojení potřeby.

Podívejme se nyní na zmíněné čtyři hlavní trendy poněkud podrobněji.

2.1 Narůstající demografická disproporce 

Zatímco populace zemí západoevropské civilizace stárne, v mnoha rozvojových zemích naopak přibývá a mládne. Stárnutí populace vyspělých zemí je dáno jednak prodlužováním střední očekávané doby života (v důsledku vzrůstající kvality lékařské péče a stabilně kvalitní výživy), jednak klesající porodností. Určitou výjimkou jsou Spojené státy, kde se (i po očištění od vlivu imigrace) stárnutí populace projevuje mnohem méně, mění se však jejich rasová skladba. V rozvojových zemích zvýšená kvalita lékařské péče (byť v průměru stále daleko nižší než ve zemích rozvinutých) a výrazné zvýšení průměrné kvality konzumovaných potravin a zejména vody v uplynulých desetiletích naopak vedly k demografické explozi. I když zejména v Africe značným korektivem je AIDS (a to asi ještě dlouho - nezapomínejme, že nejen snižuje počet lidí, kteří produkují prostředky k zajištění starých lidí, nýbrž snižuje i celkovou výrobní kapacitu dané populace v produkčním věku, která se musí postarat i o mladé nemocné a neschopné práce), nic to nemění na skutečnosti, že ve významné části světa populace „mládne“ a narůstá nad míru, kterou jsou tyto země schopny dlouhodobě ekonomicky zajistit. Přirozeným řešením je ekonomická emigrace, v oblastech politických nepokojů (a těch je hodně) pak přerůstající často až v prostou snahu o záchranu života celých etnických skupin. Na straně rozvinutých zemí vzniká naopak potřeba „mladé pracovní síly“, která by zajistila dostatek prostředků pro stárnoucí generace původní populace. Objektivně tedy v některých oblastech (zejména Blízký a Dálný východ) vzniká „populační přetlak“, zatímco v řadě jiných (zejména v Evropě) vzniká „populační podtlak“. Proudy migrantů směřující do Evropy (a samozřejmě také USA, Kanady, Austrálie atd.) z celého spektra zemí od Indonésie až po Maroko jsou dokladem tohoto jevu. Ve srovnání s jeho potenciálem je otázka migrace slovenských a balkánských Romů do Čech pouze úsměvnou epizodkou.

S přesunem populací v důsledku rozdílných populačních tlaků jsou již jisté historické zkušenosti. Na stěhování národů v 5. – 7. století n.l. doplatila Říše římská. Křížové výpravy v 11. a 12. století (podmíněné také populační explozí v důsledku nové v Evropě objevené technologie - úhorového hospodářství, které podstatně zvýšilo výnosy) vyhrotily konflikt mezi Křesťanstvím a Islámem, který doutná (a víc než doutná) dodnes. A osidlování Ameriky v 17. – 19. století vedlo prakticky k totálnímu vyhubení původního obyvatelstva v Karibiku a jeho eliminaci jako významné entity na kontinentu. Tedy události, kterých by se jen málokdo toužil se dožít.

Demografická disproporce v mezinárodním měřítku má svou paralelu i uvnitř národních států. Problém imigrantů spočívá zejména v tom, že přicházejí (v naprosté většině) z jiné kulturní oblasti, často s jiným náboženství, jinými tradicemi, zvyky a stupnicemi hodnot a jejich nová "vlast" je jim tedy cizí, ne-li vysloveně nepřátelská. Jejich asimilace v nové majoritní společnosti může mít různou formu (srovnejme Vietnamce a Čečence), málokdy však bývá zcela bezproblémová. I v původně homogenních společnostech tak vzniká problém minorit, jehož řešení všeobecně přijaté zásady lidských práv nijak zvlášť neusnadňují. Řekněme otevřeně, že je spíše komplikují a ve skutečnosti často jen zadělávají na nové, nečekané a ještě větší problémy jejich soužití.

A aby toho nebylo dosti, i v majoritní populaci vzniká při jejím stárnutí mezigenerační napětí. Mechanismy sociální péče nastavené v modelu „státu blahobytu“ za jiné demografické situace se rychle stávají neufinacovatelnými. Nároky na zdravotní a sociální péči stárnoucí části populace s odvoláváním na nezbytnost solidarity tak vyvolávají požadavky na daňové inkaso, které pro mladší, produktivní ročníky postupně přestává být přijatelné. Přidáním notoricky nefunkčních dogmatických modelů neefektivní státní regulace, vyznávaných, bohužel, i mnoha politiky v řadě zemí EU, tak vzniká "třaskavá směs", hrozící krizí nebývalých rozměrů. Každé technické řešení, které by pomohlo tuto krizi odvrátit, bude nepochybně vítáno a zkoumáno.

2.2 Narůstající nebezpečí terorizmu 

Po New Yorku 11. září 2002, Madridu 11. března 2004 a Londýně 7.července 2005 není nutno nikoho o nebezpečí terorizmu nějak zvlášť přesvědčovat. To nejhorší však máme patrně ještě před sebou. Již nyní je zřejmé, že teroristé, kteří napadli největší supervelmoc planety a její spojence, nejsou izolovanou skupinkou fanatiků, nýbrž rozvětvenou, decentralisticky a pružně organizovanou sítí, využívající efektivně vymožeností naší civilizace, jako je Internet, ke své organizaci, propagandě i výuce, koordinovanou spíše příkladem než povelem a opírající se o masy obyvatel z jiných kulturních okruhů, trvale frustrovaných kontakty se západní civilizací. Stále více se také ukazuje, že organizace našich tajných služeb, bezpečnosti a braných sil, vzniklá historicky v období masových válek a dovedená k jisté dokonalosti v době války studené, je v boji proti terorizmu málo použitelná. Zejména když se dostává do orwelovského rozporu potřeba přísnější kontroly pohybu obyvatelstva i oběhu finančních prostředků s právem individuálních svobod.

Po větším počtu teroristických útoků a zejména v případě útoku některou ze zbraní hromadného ničení (což je možnost, bohužel, s vysokou mírou pravděpodobnosti; mnoho analytiků s domnívá, že se bude jednat o akci bio-terorismu) lze samozřejmě čekat jistou „desenzitivizaci“ obyvatel (srovnejme současnou – z hlediska hrozícího rizika naprosto neadekvátní – obavu z teroristických útoků s relativně malou obavou z objektivně mnohem zkázonosnějšího nebezpečí automobilových havárií - kde autohavárie s počtem usmrcených daleko převyšujícími počty obětí terorismu - nemluvě o materiálních škodách - patří mezi rizika společensky bez problémů přijatelná!). Přesto však lze předpokládat, že masová psychická reakce na sebe nedá dlouho čekat. Snaha po využití dostupných technologií pro zajištění větší bezpečnosti bude mohutným impulsem pro jejich rozvoj a implementaci.

2.3 Globální klimatické změny 

Globální klimatické změny – termín nyní používaný namísto lidového „globální oteplování“ jsou nepochybně jevem, který naši civilizaci v budoucnosti významně ovlivní. Mýcení deštných pralesů, vybíjení velryb, hrozící vzestup hladiny světových oceánů či mizení živočišných druhů jsou vděčným námětem pamfletů ekologických aktivistů.

Skutečnost vypadá často poněkud jinak, než nám ji líčí zapálení bojovníci za zelenou myšlenku : Světový les, jenž dosáhl maxima v třetihorách, je na ústupu po tisíce let. Jsme v období sucha, jak o tom svědčí šíření pouští, ve kterých nacházíme ještě dnes hranice polí z doby Starého Říma (v Maghrebu, na Sahaře), opuštěné letohrádky a vesnice v Arabské poušti a celá města v pouštích Střední Asie a v oblasti Gobi. Jestliže ubývá velryb, není to snad také součástí mizení velkých savců, jako byli mamuti a srstnatí nosorožci v Evropě a na Sibiři? Protože Neandertálec, jejich lovec, byl příliš málo početný, abychom ho z toho mohli obvinit! Příčinou jsou patrně spíše klimatické změny! Stoupání hladiny oceánů souvisí s oteplováním od poslední doby ledové, proč však vlastně roztály ledovce, pokrývající většinu Evropy a Severní Ameriky? Není vůbec jisté, že to byl dlouho trvající proces. Naopak se zdá, že to mohl být proces trvající pouze několik málo desítek let. Je pak otázkou, zda to vůbec nebylo obráceně“ totiž zda právě sklouznutí ledovců po svém podloží do moře (když nabudou jistou tloušťku, zvýší se tlak natolik, že se v jejich spodku led opět promění ve vodu - tzv. regelace - která působí jako bychom je naolejovali), kde roztály a z toho rezultující změna albeda zeměkoule (povrch ztmavěl, odrážel proto méně slunečního záření, více se zahříval a v důsledku toho oteploval i ovzduší) teprve zahájila proces, který shrnujeme pod pojem globální oteplování. A málokdo si také uvědomuje, že - jak bylo teoreticky odhadnuto - každý dnešní biologický druh je výsledkem miliardy let trvající evoluce, během níž vymřelo na pět tisíc druhů jeho předchůdců!

I když problémy tedy velmi často leží někde úplně jinde, než je obchodníci se "zeleným" světovým názorem vidí, nebylo by správné tvrdit, že neexistují. Ať už přičiněním člověka nebo nezávisle na něm (a nejspíš obojím) ke globálním klimatickým změnám dochází. A bude k nim docházet i nadále např. v důsledku t.zv. Milankovičova efektu, jenž vede ke změně tepelné rovnováhy Země v souvislosti s jejím oběhem kolem Slunce - což je jev, který nejsme schopni ovlivnit. Bude k nim docházet i nadále v důsledku biologických vlivů, jako je produkce metanu termity a přežvýkavci - je to skleníkový plyn, o kterém se nemluví, ačkoliv ho na zeměkouli vzniká neméně, než kysličníku uhličitého. Jenže - dohadujte se s termity o jejich produkci! A i nadále budou sopky vylučovat skleníkové faktory, a to nejen kysličník uhličitý, ale zejména prach. Dochází samozřejmě i k  zásahům do přírody neustálými lidskými aktivitami, k modifikacím, jejíchž pozitivní nebo negativní dopady není vždy snadné vyhodnotit. Tak jako každý biologický druh nejen jsme přírodou pouze utvářeni, nýbrž přírodu také sami utváříme a tak původní primární netknutou "přírodní" přírodu nevyhnutelně transformujeme v přírodu sekundární, "lidskou". Že i taková příroda může na zeměkouli existovat, o tom není pochyb. Stojíme jedině před otázkou, zda takovou přírodu chceme. Populární, byť kontroverzní koncept trvale udržitelného rozvoje proto nepochybně bude tématem i v nejbližších desetiletích. A všechny technologické prostředky, které umožní člověku spolunažívat s přírodou v rozumné míře harmonie budou nepochybně zkoumány a dříve či později využity.

2.4 Komunikační krize naší civilizace 

Standarta informační společnosti se stala zaklínadlem mnoha moderních politiků. Samozřejmě, minimálně posledních padesát let, od masovějšího nasazení počítačů přes extenzívní rozvoj telekomunikací až po prosazení Internetu a integraci počítačových a komunikačních technologií, se rychlost a objem výměny informací nepředstavitelně zmnohanásobily. Tento jev, který nepochybně významně přispěl k soustavnému zvyšování produktivity práce a tím i trvalému růstu životní úrovně v ekonomicky vyspělých zemích, však má paradoxně i řadu až i velmi negativních dopadů. Ztotožnění většiny občanů se vzorci konzumní společnosti, založenými na ohlupujícím marketingu, pokles úrovně masových medií pod hranici průměru (ba i slušnosti), ztotožnění, podpora nebo dokonce adorace nejrůznějších sexuálních úchylek dráždících naše pudy, nebo postupné odcizování demokraticky zvolené vládnoucí elity od masy jejích voličů (projevující se z jejich strany klesající účastí ve volbách) – to jsou nejtypičtější ilustrace hrozící degenerace naší západní společnosti. (Není to nový poznatek, tuto degeneraci již téměř před sto lety předpovídal Osvald Spengler ve své knize: "Zánik země Západu"). Lidé jsou zaplavováni informacemi, dílčími fakty, příběhy, obrázky, klipy, slogany, billboardy a znělkami, ale mají málo poznatků a znalostí o světě, který sice vytvořili, ale který chápou stále méně. O čemkoliv chceme můžeme dnes bleskem získat stohy informací, ale pochopit podstatu problému je - problém. Jsme stále více zavalování informacemi, které mají stále menší význam pro náš život. Nečelíme explozi informací, jak někdy slyšíme, nýbrž jejich inflaci! Nepochybně technologická řešení, zaměřená na řešení této krize (kterou jsme sami vytvořili!) budou hledána, vítána a implementována.

Uvedené čtyři trendy nejsou samozřejmě jediné trendy, které budou ovlivňovat naši budoucnost, jsou to však trendy nepochybně nejvýznamnější. Všechny jsou obecně vnímány jako trendy problematické (informační krize, demografický vývoj, klimatické změny) nebo přímo negativní (terorizmus). Právě snaha o kompenzaci nebo alespoň minimalizaci jejich negativních dopadů bude tahounem rozvoje a nasazení nových technologií. Jakmile však budou produkty využívající těchto nových technologií komerčně dostupné, nebude cesty zpět. Jejich přidaná hodnota (nebo i pseudohodnota) je protlačí do našich životů s nevyhnutelností přírodního zákona. Sociální adaptace na tyto produkty může být obtížná, pro některé skupiny obyvatel dokonce nemožná.

Naše civilizace jako celek však (doufejme) přežije. Pokud však přežije, změní se navždy. Podívejme se v následujících odstavcích - s vědomím, že se stále jedná o spekulaci - jak by tyto změny mohly vypadat. Vycházíme z předpokladu, že jejich nositelem bude právě vývoj a implementace nových měkkých technologií.

3. Budoucí měkké technologie 

V duchu naší argumentace o tvrdých a měkkých technologiích se pokusme vytipovat, které měkké technologie by mohly vzniknout na základě uvedených perspektivních tvrdých technologií ve snaze kompenzovat negativní důsledky zmíněných, problémy přinášejících trendů.

I při všeobjímající definici měkké technologie uvedené v předchozím příspěvku je zjevné, že tato hesla charakterizují spíše technologická hnutí, nebo maximálně soubory technologií, než entity, které by bylo možno nazvat přímo technologiemi (byť měkkými). V dalším textu, kdy je probereme podrobněji, si povšimneme, že nové technologie se nerozpadají do skupin generujících jednotlivá uvedená technologická hnutí, nýbrž většina z nich se uplatňuje (v různých formách) u většího počtu těchto hnutí.

Trendy popsané výše (a samozřejmě i trendy další, snad méně významné) vytvářejí poptávku po řešeních. Naproti tomu tvrdé technologie popsané v minulém příspěvku (a pochopitelně i další, v tomto příspěvku nezmíněné) vytvářejí „stavební kameny“ nabídky pro toto řešení. Příslušná měkká technologie reagující na novou potřebu a využívající nových staveních kamenů bude potom „vazbou a maltou“ tohoto řešení.

Pokud mají měkké technologie odpovídat požadavku kladenému na technologie – tj. přesnost a jednoznačnost popisu používaných postupů, musí být i měkká technologie konkrétní. Setkáváme se proto se skutečností, že měkké technologie se vyskytují v klastrech, využívajících stejných stavebních kamenů s různými variantami, přizpůsobenými potřebám řešení sice druhově podobných ale v řadě aspektů odlišných problémů. Např. měkká technologie „hromadný marketing“ vlastně doslovně sama o sobě technologií není. Existuje však mnoho různých technologií hromadného marketingu (B2B, B2C atd.), které využívají stejných prvků (počítačové databáze, televizní a rozhlasová vysílání reklamy, direct mail, podpora prodeje atd.) jejich konkrétní podoba (v daném případě se nazývá „marketingový mix“) je však rozdílná. Společně však vyplňují celý prostor lidských aktivit, zaměřených na zajištění odbytu zboží, který bychom mohli nazvat např. „agorasféra“.

Není pochybností, že ze stavebních kamenů tvrdých technologií může, a patrně i bude, pro řešení poptávky přinášené popsanými trendy vznikat měkkých technologií velice mnoho. V dalším výkladu se proto zaměříme pouze na měkké technologie tak významné, že u nich lze očekávat vytvoření celé „sféry“, tj. oblasti která bezprostředně ovlivní tvář naší civilizace a náš životní styl v takové míře, v jaké to v minulých letech dokázal např. právě hromadný marketing. Pro tyto sféry budeme nadále používat termínu „technosféra“. V kontextu tohoto editoriálu ho budeme používat pro označení rozsáhlého souboru lidských aktivit založených a provázaných implementací některé z významných měkkých technologií.

Poznamenejme, že termín technosféry by mohl naznačovat cosi uzavřeného, jakoby opouzdřeného. Jistě vztahy mezi prvky uvnitř sféry budou těsnější než vztahy mezi prvky uvnitř a vně. V žádné případě si však tyto sféry nelze představovat jako množiny výrazně oddělené, ba spíše naopak. Na rozdíl od současnosti, kdy jednotlivé činnosti lidských aktivit probíhají do značné míry odděleně, v budoucnu lze očekávat jejich překryv daleko větší. Např. oblast „zábavy“ se bude velmi brzy prolínat s většinou lidských aktivit od společenského a rodinného života, přes vzdělávání až po pracovní činnosti. Ostatně již nyní jsme svědky zárodků takového prolínání dříve oddělených oblastí, např. když obchodní řetězce chtějí zatraktivnit (a učinit výnosnější) donedávna nepříliš zábavnou aktivitu zajišťování základních potřeb každodenního života („nakupování“) vymýšlením různých soutěží, loterií a jiných rozptylujících aktivit navázaných na nákupní proces. Vzpomeňme si : u Mountfielda si sekačku na trávu nekupujete, vy si ji vyhrajete v loterii. A když ani to dost netáhne, vyhrajete si do ní i benzin ! Předpokládáme proto, že technosféry popsané níže se budou do značné míry prolínat.

Poznamenejme ovšem ihned, že míra tohoto prolínání je velmi otevřenou otázkou. Zdá se, že v lidské povaze je zakódován jakýsi řád, který zabraňuje „plést všechno se vším. Ten je - zdá se - důvodem, pro který zákazníci přes usilovnou snahu výrobců spotřební elektroniky vyvíjet stále univerzálnější, komplikovanější a mnohaoúčelovější zařízení směřují spíše opačným směrem – při práci chtějí používat počítač, při zábavě televizi a nejeví přílišný zájem o použití jednoho univerzálního zařízení různým způsobem. Možná se jedná o dočasný vrtoch, který se podaří „výchovným marketingem“ překonat, ale možná také ne. Ostatně ani výsledky výše uvedených nákupních soutěží nejsou zcela přesvědčivé a jejich dopad na zákazníky se zdá pomalu vyhasínat.

Technosfér vznikne patrně velice mnoho, spekulujme však alespoň o sedmi z nich. Pro snadnější orientaci jsem každé z nich přidělil vlastní jméno :

• Transportosféra: technosféra charakterizovaná masivní automatizací dopravních procesů.
• Militosféra: technosféra realizující opouzdření „ohnisek nebezpečí“ novými vojenskými a ekonomickými opatřeními.
• Infosféra: technosféra obsahující globální strukturovaný systém poskytující vhodné informace pro každého.
• Ludosféra : technosféra realizující systém vše prostupující zábavy.
• Edukosféra: technosféra otevírající nabídkou individualizovaného korelovaného vzdělávání cestu k integraci společnosti.
• Salutosféra: technosféra nabízející zdraví jako celoživotní program.
• Gerontosféra: technosféra přinášející novou kvalita života ve stáří a snížení mezigeneračních tenzí.

Žádná z nich nepředstavuje zcela nespojitý převrat oproti současnému stavu, naopak. Zárodky všech existují v nějaké více či méně rudimentární formě již dnes a přechod do formy popsané níže bude v podstatě postupný, byť někdy možná až překotný.

3.1 Transportosféra : Masivní automatizace dopravních procesů 

Největším nebezpečím pro naše životy dnes není ani terorizmus, ani rakovina ani AIDS: je to automobilismus. Masová a rychlá přeprava osob a nákladů, rozvíjející se v podstatě živelně po celé devatenácté a dvacáté století, vryla své nesmazatelné stopy do tváře naší civilizace. Všude jsou dálnice, parkoviště, železnice, nad hlavami nám létají letadla, po oceánech plují obrovité lodi. Tento rozvoj nám přinesl mnoho pozitiv, bez něj by nebyl možný rozvoj naší výrobní základny zajišťující náš životní standard a styl. V jeho průběhu jsme se však – postupně – smířili i s řadou jevů, které lze bezesporu označit za negativní: zdravotní rizika havárií automobilů a letadel, znečištění životního prostředí zplodinami a hlukem, dehumanizace krajiny i urbanistických center. Další rozvoj přepravy, který se zdá nezbytný pro zajištění dalšího ekonomického růstu, přestává být – právě v důsledku inherentních negativ – slučitelný s naší civilizací (jak ji dnes známe) a proto jej stále více lidí kritizuje až odmítá.

Cestu ze začarovaného kruhu nabízejí technologie automatizovaných dopravních prostředků. Jak jsem již popsal v předcházejícím editoriálu, nejedná se pouze o automatického řidiče či pilota, nýbrž o provázaný systém přenosu informací, ve kterém je jednotlivý dopravní prostředek pouze jednou, ne příliš autonomní součástí. V tomto systému – nazývejme jej transportosféra - se bude (díky radiovým visačkám) sledovat pohyb veškerého zboží a patrně i osob, stejně jako jejich nakládání (či nastupování) do dopravních prostředků a překlady (přestupy) mezi nimi. Stejně tak bude sledován pohyb dopravních prostředků podle stanovených pravidel a kontrolována jejich bezchybná funkce, případně korigovány vzniklé chyby. Díky této kompletní automatizaci bude systém moci volit optimální trasy přepravy i optimální konfiguraci dopravních prostředků, případně je i operativně měnit s ohledem na vývoj počasí a dopravní situace. Celý systém bude tak nesrovnatelně efektivnější než systémy dnešní, mnohem, mnohem bezpečnější a bude umožňovat adresné platby za přepravu (typu elektronického mýta), jejichž absence dnes komplikuje řadu státních rozpočtů. Není proto pochybností, že se prosadí. Prakticky žádná z lidských aktivit se neobejde bez nějaké formy dopravy osob nebo hmoty. Transportosféra bude proto prolínat všechny oblasti lidské činnosti.

Vznik transportosféry však nebude bez důsledků: za vyšší efektivitu a bezpečnost zaplatíme větším odstupem od vlastní přepravy – ta bude probíhat, řízena neviditelnými počítači, jaksi mimo či vedle nás. Nebudeme již rozumět nutnosti jednotlivých kroků a nebudeme schopni činnost systému v detailu sledovat. Patrně přežijeme - byť někteří z nás obtížně - že „smart highway“ - "mazaná dálnice" neumožní předvést mladému muži před dámou jeho srdce úžasnou rychlost svého nového sportovního vozu (překračující rychlost předepsanou zákonem). Rovněž tak se asi smíříme i se ztrátou výhledu z okna vlaku, když systém pro naši přepravu zvolí (v rámci zadání) letadlo. Daleko více bychom se však měli obávat zneužití systému např. vhodně implantovaným počítačovým virem, který ze zlovolnosti autora způsobí v lepším případě odeslání zásilky zmrzliny pro Francii do Grónska a v horším případě hromadnou havárii. Pokrok nelze zastavit, ale zákon zachování problému platí: zatímco dnes jsou problémem víkendové statistiky mrtvých automobilistů, za deset / dvacet let budou problémem statistiky kybernetických atak.

Všechny prvky uvedeného systému již dnes existují, systém sám dosud nikoliv. Jeho vytvoření však není daleko. Jeho nezbytným prvkem je totální sledování pohybu všech vozidel. V řadě evropských zemí, včetně ČR, se v nejbližších několika letech plánuje zavedení elektronického mýta na vybraných komunikacích, což je prvním krokem k tomuto systému. Z jiné strany připravují systémy pro sledování vozidel bezpečnostní agentury (např. Total Surveillance Sytem v USA nebo obdobný systém vyvíjený ve Velké Británii). Stačí dovést tento trend do konce, tj. pokrýt celé území státu a provázat jej s informačními systémy přepravy cestujících a zboží, a systém popsaný výše je hotov. Na horizontu deseti / dvaceti let bude přeprava zboží a osob probíhat na základě zadání požadavku do systému – vše ostatní půjde samo.

3.2 Militosféra - opouzdření „ohnisek nebezpečí“ novými vojenskými a ekonomickými opatřeními 

Žádná naděje se neukázala více lichou než představa, že pádem sovětského impéria demokracie a volný trh definitivně zvítězily, čímž automaticky odpadá nebezpečí válek (jak to formuloval počátkem devadesátých let F. Fukuyama ve svém „Konci civilizace“). Naopak, válka, kterou teroristé inspirující se militantní větví islámu vyhlásili evropské euroatlantické civilizaci, je krutá a nelítostná. Na tuto válku, kde stojíme proti velmi odhodlanému a inteligentnímu protivníkovi, nejsme připraveni ani technicky, ani psychicky. Naše civilizace však nejen přežije, ale je i schopna ji vyhrát, pokud využije nově vyvinutích technologií. Že to může být v historicky krátké době, je téměř jisté - ovšem z hlediska jednotlivce se taková doba může jevit někdy zatraceně dlouhá.

Kvalitativně novým prvkem nové války proti terorizmu je absence fronty. Ve všech nám známých válkách bylo rozpoznání nepřítele relativně snadné. Psané i nepsané vojenské konvence založené na nošení uniforem umožňovaly snadnou identifikaci bojovníků. Způsob vedení války dobýváním území umožňoval hrubou klasifikaci nepřítele podle polohy. Pouze v občanské či partyzánské válce, které z těchto pravidel vybočovaly, představovala identifikace nepřítele podstatný problém.

V posledních několika stech letech jsme si rovněž zvykli, že závažné vojenské konflikty probíhaly mezi státy. Porážkou nepřátelského státu, který potom z této porážky vyvodil politické důsledky, nebo jeho dobytím a zničením (pokud včas politické důsledky nevyvodil) válka končila. V současné době jsme svědky hroucení řady států, např. v Africe, a k přechodu na jakousi klasickou formu kmenového upořádání. Zdá se, že světovému společenství chybí síla a možná hlavně vůle tyto státy resuscitovat. Budeme se tedy muset v budoucnosti smířit se skutečností, že na zeměkouli bude řada „nekontrolovaných a nekontrolovatelných“ oblastí.

Budeme se ostatně muset smířit i s tím, že svět bude mnohem složitější nepřehlednější než dříve. V devatenáctém a dvacátém století byl svět čitelný : pozice národního státu se zdála neotřesitelnou – byl centrálním prvkem společenské organizace a všechny politické i ekonomické konflikty větších rozměrů se odehrávaly na paradigmatu konfliktu národních států. Dnes se však masově projevuje něco, co nikdo nepředvídal: Na jedné straně se národní státy sdružují do větších celků (a tím předávají část své moci) a vznikají nadnárodní mocenská, ale přece jen demokratická uskupení - mega-stát. Na druhé straně stále více narážíme na tribadie, společenstva s jiným uspořádání : mimonárodní, neschopná (nebo i neochotná) utvořit stát. Jejich příkladem jsou jak narkomafie, teroristické organizace jako Al-Kajdá, tak i nestátní ekonomické organizace, jako je Mikrosoft, Shell, DuPont neboi ekologická či human-rightistická sdružení, jako Amnesty International či Greenpeace – organizace s obrovskou ekonomickou i politickou mocí v rukách oligarchické, nepříliš početné nevolené elity. I tento vývoj má jistě svou historii - slabým vzorem mu byly v minulosti organizace církevní resp. náboženské nebo s náboženským charakterem, jako kdysi v Evropě Templáři či Jezuité, na Blízkém východě Assasini nebo islámská bratrstva, a později v západním světě Svobodní zednáři či v Číně Boxeři, Kung-fu.

Technologické řešení problému identifikace nepřítele povede nepochybně k rozdělení území na „chráněná“ a „nechráněná“. Pokud průmyslově vyspělé země nepodlehnou pokušení využít do krajnosti svého technologického potenciálu masivním použitím zbraní hromadného ničení (což - vzhledem k jejich převážně demokratické podstatě - není příliš pravděpodobné), bude patrně nutno se smířit s tím, že existují území i státy, na jejichž teritoriu nebude jejich kontrola dostatečná pro to, aby bylo možno vznik teroristických buněk eliminovat v samém počátku. Ostatní území potom bude chráněno – nejen na hranicích, ale i plošně – tak, aby se nebezpečí teroristického útoku snížilo na minimum. Rozhodnutí, která teritoria budou patřit mezi chráněná a která nikoliv budou nejobtížnějšími politickými rozhodnutími budoucí éry. Budeme si tak vytvářet jakási "ghetta" naruby - nebudou v nich žít ti zavržení, nýbrž naopak, vstup do nich budou mít jen ti privilegovaní.

Budoucí armády samozřejmě nebudou soustředěny výhradně na boj proti terorizmu. Žádný státník by podobné zúžení své historické odpovědnosti nezdůvodnil. Státy se proto budou stále připravovat i na potenciální konflikt s jinými státy a jejich skupinami. Budou i nadále budovat obrněné mechanizované jednotky, bojové letectvo, strategické a taktické střely a loďstva soustředěná okolo svazů letadlových lodí.

Moderní výzbroj je drahá a setrvačnost bojových sil obrovská (uvědomme si např. většina dnešních bojových plavidel bude za dvacet let ještě v činné službě, protože všechny dnešní zbraňové systémy se vyvíjejí a budují na dobu životnosti padesát let (je to odhadem doba, po jejímž uplynutí se zásadně změní celá situace v důsledku pokroku techniky), proto v tomto směru - samozřejmě kromě významného zlepšení parametrů této výzbroje zejména ve směru automatizace a komunikačního zabezpečení a možností inovace – nedojde k šokujícím změnám.

V současnosti Velká Británie staví dvě obří letadlové lodi, každou o výtlaku 60000 BRT a s dobou životnosti padesát let - jsou to mimochodem největší lodi, jaké kdy byly v Británii postaveny. A v U.S. je v chodu projekt D-2000 (od "destroyer" - torpédoborec), na kterém bude při stejné výkonnosti sloužit místo 450 námořníků jen 90 specialistů; doba jeho životnosti je plánována na padesát let. Dosahuje se toho modulovou strukturou, která vychází již z projektu a nesmírně zrychluje provedení oprav nebo modernizace celých systémů jejich prostou výměnou.

Bojové jednotky určené pro boj s terorizmem však bude nutno vybudovat na zcela nových principech.

Pro ochranu „chráněných území“ budou muset být tyto jednotky rozmístěny jak na hranicích tohoto území, také v jeho vnitrozemí – setře se tím do značné míry rozdíl mezi policejními a vojenskými útvary. Velmi pravděpodobně budou profesionální pořádkové jednotky podporovány v případě potřeby i oddíly lokální domobrany. Zásadní pro jejich činnost bude informační systém totálního kontinuálního sledování, založený na optických a radarových senzorech monitorujících pohyb osob a vozidel na chráněném území, na sledování provozu mobilních telefonů, bankovních automatů atd. a na komunikaci s vnitřními ochrannými systémy „inteligentních budov“ monitorujících proud návštěvníků. Veškeré tyto informace budou soustřeďovány v centrálních sledovacích počítačích daného území, které budou neustále monitorovat nejen pohyb všech jeho obyvatel ale i všech jeho návštěvníků. Jakékoliv anomální chování bude vyhodnoceno a budou přijata příslušná opatření.

Že se jedná o představu přímo orwellovskou ? Ano, to je bohužel pravda. A je také pravdou, že takovéto každodenní sledování nebude příjemné nikomu, kdo si cení svého soukromí. Rovněž hrozba možného zneužití je mementem. Skutečností však zůstává, že takový systém nejen že je dnes technicky možný, ale je již v řadě zemí v pokročilém stadiu vývoje. Již dnešní systémy pro sledování těles v kosmu v blízkosti Země - jde především o mezikontinentální rakety - jsou schopny současně kontrolovat desetitisíce objektů. Nelze očekávat, že v této své plně vyvinuté podobě bude v některé zemi zaveden plánovitě, současně a všude – na to je naše touha po soukromí (a hrůza z  totality orwellovského světa) příliš silná. Vznikne však s největší pravděpodobností živelně: nelze přece nikomu zabránit, aby postavil „inteligentní budovu“, umožňující selektivní vstup a totální sledování všech návštěvníků a tím také vysokou bezpečnost všech jejích obyvatel. Nelze zabránit ani obchodní společnosti, aby takový systém zavedla ve svém sídle. Ani spojování několika takových budov do větších center. Patrně – možná po několika úspěšných teroristických útocích na nákupní centra – vzniknou i „bezpečná nákupní centra“: pokud budou existovat i normální nákupní centra, nikdo nebude nucen nakupovat v těch s totálním sledováním. Rozbroje možná vzniknou při zavádění totálního sledování nádraží nebo letišť. I zde však každý další teroristický útok bude vodou na mlýn „bezpečáků“. Obdobně si tak občané sami vynutí ochranu dalších institucí, jako jsou nemocnice, kostely nebo školy.... Je však možné takové sledování spojit i s jízdenkou - nejen pro zavazadlo, nýbrž i pro cestujícího, nejen ve vlaku, nýbrž třeba i v autobusu nebo tramvaji. Postupně se tak chráněná území pokryjí mozaikou totálně sledovaných částí, jejichž rozloha se bude nezadržitelně rozšiřovat.. V určité etapě pak možná tyto oblasti pokryjí veškeré významné lokality, nesledované části se stanou nevýznamnými slumy, kam „slušný člověk nechodí“.

Podmínkou pro fungování takového systému je automatická a bezchybná identifikace lidských jedinců, nevyžadující žádné zvláštní procedury (typu dnešního snímání otisků prstů). Jak již bylo popsáno v minulém editoriálu, již v současné době je ve vývoji celá řada takových systémů, kombinujících nejrůznější techniky. Na horizontu několika let lze očekávat, že tyto systémy dosáhnou míry spolehlivosti, umožňující bezpečné praktické využívání. Příjemným bezprostředním důsledkem jejich zavedení patrně bude téměř naprostá eliminace drobné pouliční kriminality.

Nelze vyloučit, že pasivní sledování se postupně rozšíří i do formy aktivní – např. implantací mikrosenzorů recidivistům nebo zločincům na základě soudního rozhodnutí - jako legitimní součást trestu, jakou je již dnes existující možnost zbavení jiných svobod, nejen formou uvěznění, nýbrž i jako zákaz výkonu určitého povolání nebo zbavení občanských práv... A tak například známé "třikrát a dost" může znamenat trvalé nucené sledování pohybu a pobytu odsouzeného recidivisty.

Největším problémem při zavádění systémů totálního sledování je samozřejmě hrozba jejich možného zneužití. Nejde jen o přímou trestnou činnost typu vydírání, únosu atd. ale z hlediska trestního práva o méně významné, z hlediska každodenního života však vlastně závažnější věci. Podle statistik přes 60% ženatých mužů a přes 30% vdaných žen jsou svým partnerům alespoň jednou v životě nevěrní.. A který ženatý muž či vdaná žena by stáli o to, aby každá jejich schůzka s  milencem či milenkou byla monitorována, když by tato informace se mohla potenciálně dostat do rukou jeho životního partnera? Samozřejmě jednoduchou odpovědí dogmatiků je „čistému vše čisté“: kdo nic neprovádí nemusí se monitorování bát ! Snad ale ani není nutné rozvádět, jak je tento argument prázdný. Pragmatici budou argumentovat, že vznik uvedených chráněných území podobné obavy vlastně vylučuje, neboť kdo bude chtít páchat neplechu, udělá to prostě mimo ně. Ovšem na vlastní nebezpečí, které může být nakonec větší něž žárlivý manžel či manželka. Hrozba orwellovského světa je prostě reálná ať se nám to líbí, nebo ne.

Boj s terorizmem se s vysokou pravděpodobností neomezí pouze na tuto pasivní ochranu vybraných území. Téměř jistě bude kombinován s průběžnou detekcí přípravy teroristických aktivit na nechráněných územích (monitorování komunikace teroristických organizací, družicová detekce výcvikových táborů a středisek výroby zbraní, avšak také detekce třaskavin a podobných rizikových látek na značnou dálku - desítky kilometrů - čichovými chemickými senzory, infiltrace teroristických organizací agenty atd.) a případnými aktivními operacemi zaměřenými na redukci útočného potenciálu teroristů. Realizace takových operací přinese nutnost boje malých komand v neznámém terénu, s nepřítelem bojujícím jako doma, často navíc s podporou místního obyvatelstva. I při veškerém využití informačních podkladů je nutno počítat s vysokými ztrátami útočících jednotek. Boj na vzdálených územích, přinášející velké ztráty, jakkoliv odůvodněný ze strategického a i taktického hlediska, bude proto stěží populární u voličů.

Stejný problém řešili stratégové Britského impéria při vytváření své koloniální říše v období od šestnáctého do devatenáctého století. Řešení, které nalezli, bylo geniální: v jejich armádách byli Britové pouze důstojníky, zatímco mužstvo byli dobře vycvičení domorodci (pokud možno domorodí jinde, než kde právě byli nasazeni). A co jiného byla známá francouzská Cizinecká legie, která nikdy neměla nouzi o dobrovolníky? Ani dnes nám toto řešení není proti mysli: vzpomeňme např. na časté televizní záběry, na kterých bangladéšští (či jiní) asijští vojáci v modrých přilbách OSN obnovují pořádek v Kongu (či jiné africké zemi).

Toto řešení je možné, je však otázkou zda bude univerzální. Univerzálním technologickým řešením tohoto problému je však rozvoj bojových automatů, o kterém se podrobně hovořilo v minulém editoriálu. Ať již v podobě automatů nahrazujících jednotlivé vojáky, či v podobě automatizovaných bojových vozidel mohou bojové automaty na horizontu deseti-dvaceti let plně nahradit dnešní pěchotní i motorizované útvary.

Jak by mohla vypadat za dvacet let obojživelná operace proti výcvikovému táboru teroristů v některém „zhrouceném“ africkém státě ? Zásah jednotky bojových automatů budoucnosti si lze představit následovně: Na pobřeží se jako první vyloďují obojživelné automaty naváděné pomocí družicových systémů (již dnes je přesnost určení polohy jednotlivce vojenským GPS pouhý jediný metr!) Celá operace je předem naplánována v počítačích velení zasahující flotily, které je na velitelských válečných korvetách několik kilometrů od pobřeží. Lidští velitelé na těchto lodích pouze kontrolují průběh operace a případně upřesňují volbu z předem připravených variant. Případné uzly odporu jsou těsně před vyloděním zničeny zásahem doprovodných letadel nebo okřídlených střel startujících z lodí útočné flotily. Bojové automaty mají podobu malých obojživelných vozidel vysazovaných z rychlých člunů nebo ponorek. Tyto automaty ničí zbývající uzly odporu a vytvářejí opěrné pobřežní body. Do těchto bodů v druhé vlně dorážejí velká vznášedla, která zde vysazují ze svých útrob tisíce malých robotů podobných mravencům nebo pavoukům, možná o velikosti rozměru pouhých několika desítek centimetrů, kteří v nepravidelných kolonách rychle vyrážejí do vnitrozemí. Každá kolona je doprovázena automatickými vozidly zajišťujícími velkou palebnou sílu a ze vzduchu kryta automatickými vrtulníky - drony. Všechny roboty navzájem komunikují. Jejich okamžitá činnost je řízena autonomně, tj. počítačem přímo v každém robotovi, koordinaci operací realizují koordinační počítače ve velitelských vrtulnících kroužící nad místem nasazení, které komunikují s velitelskými počítači flotily. Soustředěný odpor nepřátel je zlomen palbou doprovodných vozidel a vrtulníků, boj „muže proti muži“ realizují "mravenčí" bojové automaty.. Díky jejich pokročilému rozpoznávacímu systému dokáží rozlišit útočníka používajícího zbraň od neozbrojeného civilisty, muže od ženy či dítěte a zraněného od dosud aktivního bojovníka. Nepřítel je poražen rychle: výcvikový tábor je dobyt, jeho posádka zlikvidována. Ženy a ději žijící v táboře jsou omámeny narkotickým nervovým plynem, ale přežijí. Roboty s čidly, citlivými na odér výbušnin, zlikvidují i minová pole, chránící tábor. Teprve nyní přicházejí na břeh první lidští útočníci – rekognoskační důstojníci, kteří vyhodnocují dosažení cílů operace. Ihned po ukončení operace jsou mrtví nepřátelé sneseni (přirozeně že automaty) na několik vybraných míst k identifikaci a důstojnému pohřbu, zranění nepřátelé soustředěni na místa, kde již přistávají lékařské vrtulníky s lidskými lékaři (podporovanými lékařskými roboty), kteří poskytnou zraněným první i kvalifikovanou zdravotní pomoc. Tábor je vyhozen do povětří. Civilním obyvatelům, ženám a dětem jsou poskytnuty potraviny, stany a další potřeby pro každodenní život. Bojoví roboti se stáhnou do svých vznášedel, která postupně odplouvají, poškozené a zničené modely jsou sebrány k recyklaci a rovněž odvezeny. Velitel flotily hlásí úspěšné završení operace.

Možná, že popsaná představa se může někomu zdát apokalyptická. Pokud ovšem bude v jejím rámci zničen tábor, ze kterého by vyrazili sebevražední teroristé odhodlaní přinášet smrt do některé z civilizovaných zemí, jen stěží lze proti této operaci něco namítat. Tím více se samozřejmě jeví jako závažný problém, kdo bude vyhodnocovat informace vedoucí k naplánování takové operace a kdo bude o její realizaci rozhodovat.

3.3 Infosféra - globální strukturovaný systém vhodné informace pro každého 

Plošné rozšíření Internetu a mobilních telefonů zcela změnilo tvář naší každodennosti. A to jsme zjevně na počátku procesu, vedoucího ke skutečně efektivnímu systému ukládání, vyhledávání a komunikace informací. Vždyť i přes všechny nesporné výhody Internetu i jeho nejzarytější zastánce musí připustit, že nalezení byť i jednoduché informace bývá často velmi složité, nalezení složitější strukturované informace pak deprimující. U informací totiž neplatí, že více znamená vždy lépe. A právě v současné epoše jsme svědky situace, kdy máme možnost přístupu k neuvěřitelnému množství informací ale naše možnost jejich strukturovaného vyhodnocení, porovnání, kondenzace a reprezentace však povážlivě pokulhává. Právě odstranění tohoto nedostatku bude náplní nejbližšího rozvoje síťových médií.

Základem řešení tohoto problému bude jiný systém reprezentace informace na webových stránkách. Díky svému vzdělání každý člověk posuzuje informace předkládané mu ve zvukové či písemné a obrazové formě kontextově. Nedělá mu proto problém odlišit v psaném textu číslo auta od data narození nebo čísla domu. Softwarový vyhledávač takovou schopnost a priori nemá a proto je nutno mu pomoci podrobnější identifikací jednotlivých informačních komponent. Prvním krokem v tomto směru jsou technologie typu XML.

Pokud bude informace uchovávaná na webu strukturována v podobě umožňující kontextovou interpretaci, zpracování jejího velkého objemu je již jen technickou otázkou. Místo dnešních všeobecných vyhledávačů bude každý moci mít svého „internetového agenta“ – speciální program, určený k vyhledávání podle jeho osobních potřeb. Takový agent potom může dostat již velmi všeobecný příkaz, např. typu: „zajisti celé rodině víkend v Římě“. Agent již sám prověří (v plánovacích programech jednotlivých členů), kdy mají všichni členové rodiny volno. V daném termínu zjistí, které hotely v Římě mají volné pokoje; přihlédne přitom ke skutečnosti, že při minulých víkendech preferovala tato rodina tříhvězdičkové hotely blízko středu města, a ubytování v jednom z nich rezervuje. V návaznosti na rezervaci hotelů vyhledá vhodné spojení a zajistí letenky, přihlédne samozřejmě k tomu, že na dřívějších výletech tato rodina dávala přednost dřívějšímu návratu, leč brzké vstávání jí nevadilo. Agent také zjistí jaké zajímavé akce v Římě v termínu návštěvy probíhají a případně na ně objedná vstupenky; nakonec rezervuje i odvoz taxíkem na letiště a zpět z letiště po návratu (samozřejmě u taxislužby, kterou daná rodina preferuje). Ze všech informací udělá balíček, možná s několika variantami, který potom nabídne rodince ke schválení. Jeho role tím však nekončí: pokud rodina schválí jeho návrh, případně vybere si z možných variant, agent také daný projekt zrealizuje – zakoupí příslušné letenky, potvrdí rezervace hotelů, objednávky lístků na výstavu i odvoz taxislužbou a rodince již jen vytiskne souhrnný informační materiál a itinerář. Nakonec agent sám vše uhradí z rodinného účtu, na který má přístup. (U rodin citlivých na každodenní kontrolu financí si samozřejmě před poslední operací vyžádá patřičný souhlas). Jak pohodlné ! Možná zbude jenom zjistit, jak se na to všechno najdou peníze – ale i zde se agent uplatní, tentokráte v roli finančního poradce : například tak, že zjistí, kde uzavřít nejvýhodnější úvěr na dovolenou....

Jak vyplývá z výše popsané vize, bude agent do značné míry „individualizován“. Postupnou interakcí se svými pány se bude učit jejich vkusu a životnímu stylu, své výběry a návrhy jim bude postupně přizpůsobovat. Stane se vlastně členem rodiny a nebude potom jednoduché ho vyměnit –jeho ztráta představuje ztrátu cenných informací a každý nový agent se bude muset učit vše od začátku!

Agent pomáhající rodince plánovat dovolenou je samozřejmě spíše úsměvnou záležitostí. Lze si však představit mnohem strukturovanější agenty zaměřené na vyhledávání informací v určitém vědním odvětví, informací o určitém typu zboží či služeb nebo informace bezpečnostní povahy. Extenzívní a efektivní individualizované vyhledávače budou tématem příštího období.

Informační procesy prostupují celý náš svět již dnes, proto nikdo asi nepochybuje o tom, že v budoucnosti tomu nebude jinak. Infosférou se prostě budeme pohybovat od chvíle, kdy začneme vnímat až do chvíle, po které již pouze jeden z našich potomků vydá rodinnému agentovi příkaz „zařiď dědečkovi pohřeb“ (pokud to ovšem nebude poslední příkaz onoho dědečka samotného - je myslitelná doba, kdy bude normální, že si i moment smrti budeme moci zvolit sami, ale to je už jiná záležitost ….).

Tuto skvělou vizi však ohrožuje jedna velmi vážná hrozba – je to nebezpečí zneužití informačních sítí. Počítačové viry, nevyžádané maily a útoky na webové stránky jsou již v současné době poměrně nepříjemným fenoménem. Jiným druhem nezákonné činnosti je počítačové pirátství, tj. narušování autorských práv pomocí neautorizovaného šíření (zejména) hudebních nahrávek, které informační sítě umožňují. Tento problém je a bude palčivý zejména v interakci s asijskými kulturami, které mají odlišný postoj k duševnímu vlastnictví - neznají pojem autora a autorství v našem smyslu.

Platíme zde za explozivní rozvoj informačních technologií, kdy možným bezpečnostním rizikům byla věnována poměrně nedostatečná pozornost. Škody, které kybernetičtí zločinci napáchali se již odhadují na miliardy dolarů, i když přesnou statistikou patrně nikdo nedisponuje. Pokud by současný trend např. reklamy pomocí nevyžádaných mailů měl pokračovat, mohlo by to znamenat vážné ohrožení efektivity komunikačních a informačních procesů.

Každá akce vyvolává reakci a společnost se samozřejmě snaží čelit nepříjemným jevům. Boj proti počítačovým zločincům probíhá na dvou úrovních – technické a legislativní. Výrobci komunikačních a informačních programů instalují do těchto programů pojistky proti neautorizovanému pronikání do chráněných databází, filtry proti nevyžádané poště i imunizaci proti napadení viry. Ani autoři virů však nejsou nečinní a vyvíjejí stále vražednější modely – jedná se o neustálý boj mezi vity a antivirovou ochranou, ne nepodobný jeho biologickému analogu. A možná právě díky analogům s bojem proti biologickým virům se však dočkáme zásadního pokroku i zde. Zatímco dosavadní přístup na biologickém poli byl individualizovaný – hledal se prostředek proti zcela určitému, specifickému viru – nyní začínají mikrobiologové pracovat na řešení obecnějším - jak znemožnit vstup do buňky jakémukoliv viru vůbec. Aby virus mohl proniknout buněčnou membránou, musí mít určité obecné vlastnosti. A stejně tak, má-li počítačový virus proniknout do systému, musí mít určité obecné vlastnosti - a to je jeho slabá stránka, které lze využít.

Na úrovni legislativní se právníci pokoušejí definovat nové formy trestné činnosti, tzv. kyber-zločinnosti, a legislativní orgány zabudovávají postihy proti nim do právních řádů vyspělých zemí. V zemi, kde tento proces patrně pokročil nejdále, v USA, již není výjimkou, že autoři agresivních nevyžádaných mailů jsou dopadeni, usvědčeni a odsouzeni do vězení na řadu let.

Přesto se zdá, že při současné podobě Internetu tahají ochránci bezpečnosti na Internetu za kratší konec. Je to dáno samotnou jeho podstatou rozvětvené redundantní sítě budované na principu všeobecného přístupu v jedné vrstvě. Není ostatně náhodou, že předchůdce internetu – Arpanet -vznikl jako síť na akademických pracovištích, kde svoboda přístupu k informacím je považována za mnohem větší hodnotu než kvalitní restrikce oproti neautorizovanému zacházení. Je vysoce pravděpodobné, že pod vlivem stále rostoucí komercializace se Internet přetaví do struktur více restriktivního charakteru. Budoucí Intnernet si lze představit píše jako mnohapatrovou nebo mnohavrstevnou strukturu s různými právy přístupu. Zatímco v nejnižších patrech bude moci putovat kdokoliv a jejich bezpečnost bude minimální, s rostoucími patry bude přístup stále více omezen a bezpečnost předávaných dat bude větší a větší.

Po všem přístupném a všeobjímajícím Internetu, jak si ho představovala řada vizionářů kybernetické budoucnosti, je patrně navždy veta – počítačoví piráti, hackeři a spameři ho dříve či později zničí. Výše popsaná vize organizované ochrany Internetu je však pouze jedna a patrně ta nejlepší ze všech možných. Lze si totiž stejně dobře představit divokou variantu živelného zvyšování bezpečnosti internetového provozu, kdy vznikne paralelně řada zabezpečovacích systémů s kódovanou komunikací, které budou soutěžit o zákazníky. Na témže mediu pak bude paralelně probíhat provoz řady zakódovaných platforem, které mezi sebou nebudou moci komunikovat. I když trh by možná nakonec i tuto anomálii srovnal, mohli bychom být svědky nepříjemného období. Doufejme proto, že tato alternativa nepřeváží.

3.4 Ludosféra: systém vše prostupující zábavy 

V minulé kapitole jsme se soustředili na Internet a další komunikační sítě jako informační medium. Nesmíme však přehlížet skutečnost, že většina provozu na těchto sítích nemá vlastně žádný významný informační obsah – jedná se prostě o komunikaci pro zábavu - buď ve formě chatu nebo ve formě poslouchání hudebních nahrávek, sledování videoklipů či hraní síťových her. Tím se dostáváme k další významné sféře budoucí (ostatně i dnešní) lidské činnosti – k zábavě. Podle příslušného latinského kořene ji nazývejme ludosféra.

Promítneme-li si vývoj zábavního průmyslu v posledních zhruba sto letech – od fotografie přes film, rozhlas, zvukový film, barevnou fotografii, barevný film, televizi, barevnou televizi, filmy se stereo a kvadro zvukem a filmy na širokoúhlém a velkém plátně, třídimenzionální filmy, virtuální realitu (kombinace širokoúhlého filmu s pohybovými efekty), třídimenzionální filmy, s interaktivní televizí a počítačovými hrami – vidíme jasný trend neustálého zdokonalování iluze skutečnosti. Dnešní technické výdobytky přitom určitě nejsou poslední slovo. Ve vývoji jsou třídimenzionální televizní obrazovky, rozšíření rychlého Internetu, jež umožní masovou interaktivnost, a počítačové hry se stovkami hráčů, které budou „jako živé“. Za velkou část dosaženého pokroku vděčíme leteckým a vojenským trenažérům, které samy o sobě představují velmi pokročilý příklad virtuální reality.

Patrně brzy se také dočkáme dalšího rozšíření spektra smyslového vnímání virtuální reality o čich – ve vývoji je několik systémů, umožňujících kombinací různých základních vůní a pachů generovaných speciálním přídavným zařízením k televizi či PC produkovat čichové počitky podle zadaného kódu. V období deseti – dvaceti let, na které se soustřeďují tyto úvahy, nepochybně dojde k masovému rozšíření zařízení, které bude kombinovat třídimenzionální panoramatický obraz, prostorový zvuk a pohybové efekty s teplotními a čichovými vjemy. Zpočátku to bude patrně ve formě zvláštního zařízení typu dnešního kina, později jako domácí zábavní modul – zvláštní místnost, určená ke „konzumaci“ virtuální reality. Tato personifikace umožní, aby zařízení bylo hlasově ovládané, inteligentní ve výběru programu podle vkusu svého diváka a aby umožňovalo interaktivní provoz – spojením se zábavní centrálou a obdobnými zařízeními v jiných domácnostech. Iluze bude dokonalá.

Ludosféra však nebude omezená pouze na sály či domácí komůrky virtuální reality. Na popsaném technickém základě dojde s vysokou pravděpodobností k naprostému převrácení uměleckých útvarů, které známe dnes. Od dob vzniku krásných umění vytvářel umělecký útvar – obraz, knihu, film – jeho autor. Ten odrážel jeho chápání světa, jeho výběr tématu a jeho způsob prezentace. Literatura a později film a televize mohutně rozvinuly umělecké nebo i méně umělecké útvary, jejichž jádrem je příběh. Ten, podle inspirace a erudice autora má svůj začátek, průběh a rozuzlení. Čtenář či divák je zde pasivním konzumentem, kterého příběh zaujme, nadchne - nebo také ne.

Ačkoliv konzumace kulturních statků byla vždy kolektivní činností – lidé se scházeli nejdříve v kostelích, později v divadlech, kinech, galeriích. Umělecký prožitek však byl individuální a do značné míry (pokud přehlédneme malou skupinu amatérských umělců) jednosměrný – diváci sledovali herce, naslouchali zpěvákům, dívali se na obrazy. Tato jednosměrnost byla dotažena na svůj vrchol masovým rozšířením televize.

Od kinoautomatu představeného československými filmaři koncem šedesátých let se datují první pokusy s „interaktivním příběhem“, příběhem, do jehož děje mohou diváci zasahovat. Tento směr se nesmírně rozvinul v posledních letech ve formě počítačových her, z nichž nejpokročilejší dnes představují bohatě větvený příběh, řízený akcemi hráče. Dochází rovněž k prolínání filmu a počítačových her tím, že hrdiny filmu se stávají postavy z počítačových her (Lara Croft) a postavami počítačových her se stávají filmoví hrdinové (Matrix, Pán prstenů). Vrcholem poslední doby je převedení do formy počítačové hry i některých Shakespearových dramat. Dnešní televizní formáty umožňující ovlivnění děje zpětnou reakci diváků jsou pak prvními vlašťovkami naprosto masové interaktivní kultury.

V domácí komůrce, patrně spíše sálu, nebo budoucím multismyslovém multikině virtuální reality se tedy neponoříme do sledování příběhu, nýbrž do světa zalidněného mnoha postavami. Světa, ve kterém budeme aktivním prvkem, světa, který poběží – budeme–li si to přát – díky interakci s jinými diváky pokaždé jinak. Budeme-li si to však přát, budeme se moci libovolně často vrátit a zopakovat si obzvláště podařenou pasáž, nebo jít naopak jinou cestou.

Kulturní interakce nebude však omezena na prostory k tomu vymezené. Tak jako jsme dnes v každém supermarketu svědky prolínání nákupní činnosti s návštěvou veletrhu spotřebního zboží, lze i v budoucnosti očekávat prolínání kulturních zážitků s jinými druhy činností. Každý, kdo jel autobusem cestovní kanceláře na hory jistě zažil spojení kina (přesněji videa) s autokarovou přepravou; nejinak je tomu u moderních cest letadlem. Poskytování hodnotné „kulturní dimenze“ se podle některých analytiků turistického trhu stane jednou z konkurenčních výhod úspěšných leteckých společností. Proč se ale omezovat pouze na dopravu? Což nemůže existovat restaurace či hypermarket s interaktivním divadelním programem? Zejména když již staletí existuje vinárna s (klasickým) divadelním programem, totiž kabaret? Proč nemohou být krátké zábavné šoty a interaktivní klipy promítány v metru ve vozech, když se na jejich dosud nedokonalou formu můžeme dívat na nástupištích?

Představme si úplně nový typ hypermarketu – „ludomarket“ : je to stále veliká hala, na ní jsou však v nejrůznějších místech umístěna podia, obklopená regály. Jeden koutek věnovaný zdravým potravinám, druhý hygieně a kosmetice, třetí automobilovým doplňkům atd.. Na podiích běží zábavná pásma komponovaná z písniček, tanečních vystoupení a krátkých skečů, je to vlastně veliké divadlo (možná dokonce bez herců, místo nich se na podiích budou producírovat třídimenzionální, prostorové projekce hologramů). Každý umělecký útvar je však zároveň reklamou daného sortimentu – stručnou, vtipnou, zábavnou a - především - informativní a interaktivní. Diváci se posunují mezi jednotlivými oblastmi ve vozíčcích podobně jako na dnešním autodromu, vozíčky jsou však napojeny na centrální informační systém, který zabraňuje zácpám a kolizím. Kromě pozorování programu na podiu je možno zajet mezi přilehlé regály a opěvované zboží si osahat. Na displeji zabudovaném do palubní desky vozíčku je potom možno vybrané zboží navolit a v požadovaném množství objednat. Objednávku přenese informační systém do skladu, kde je zboží objednané jedním zákazníkem soustředěno a zabaleno, případně i přímo naloženo do automobilu zaparkovaného v podzemní garáži, který si zákazník označí. A systém samozřejmě vydá příkaz k úhradě nákupu z účtu zákazníka, který mu zákazník uvede, po potvrzení této platby je zákazník propuštěn ke svému naloženému vozu. Po dopoledni stráveném v ludomarketu odjíždí šťastně nejen s autem plným zboží (a příslušně redukovaným kontem), ale i s pocitem bohatého kulturního zážitku - a s celou rodinou se již těší na příští nákupy!

Že to bude všechno zmatek? Že již nikdo nebude vědět je-li na nákupu, v divadle, či cestuje-li z práce domů? Možná! Ale když se to nám a našim potomkům bude líbit? Vždyť již dnes první vlašťovky tohoto přístupu v hypermarketech vidíme – ochutnávky s pěknými hosteskami, vystoupení zpěváků a kapel, alegorické postavičky probíhající mezi regály,a loterie, kde můžete vyhrát slevy i víc než 100 % ….. Chce to pouze dále tento směr rozvinout, vytvořit nový typ scénářů, nové uspořádání prodejní plochy s autodromovou dopravou, příslušný informační systém a výše popsaná vize je realitou ! Ostatně vždyť našim předkům z ne tak dávné minulosti by i nákup v dnešním hypermarketu - nemluvě o životě ve velkoměstě vůbec - připadl rovněž naprosto zmatený a nepochopitelný ! Ať se nám však tato perspektiva dnes líbí nebo ne, její realizace je – s ohledem na současné trendy – velmi pravděpodobná. A až nastane, možná nám ani divná nepřipadne: bude to prostě svět, do kterého jsme se narodili a ve kterém jsme se naučili žít.

3.5 Edukosféra: individualizované korelované vzdělávání jako cesta k integraci společnosti 

Systematická výchova potomků je jedním z charakteristických rysů lidské rasy. I zvířata sice učí svá mláďata, u lidí je však tento proces nesrovnatelně delší a intenzivnější. Navíc není ponechán pouze na rodičích daného dítěte, nýbrž je považován za úkol celé společnosti. Od zavedení povinné školní docházky císařovnou Marií Terezií koncem osmnáctého století, která nařídila, aby na každém panství byla zřízena triviální škola (trivia - tři cesty: psaní, čtení, počítání), vytváří vzdělání (společně s výchovou) ucelený systém přípravy nových příslušníků lidské populace na jejich fungování ve společnosti.

Donedávna byl však tento systém jasně věkově omezen. Většina populace ve vyspělých zemích se vzdělávala do 15, resp. 18-19 let věku, pouze menší část pokračovala ve svém vzdělávání vstupem na některý typ vysoké školy až do 21 – 25 let. Toto omezení bylo zakotveno ve značně rigidním systému základní-střední-vysoké školství.

Změny posledních desetiletí přinesly obrovské nové impulzy i pro rozvoj vzdělávání. Stávající systém přestává stačit a to zejména z důvodů rychlosti, se kterou se mění svět okolo nás. Vzdělání získané v počátečním období života se stalo za deset – dvacet let nepoužitelným. Vznikl proto koncept celoživotního vzdělávání – neustálého doplňování, rozšiřování a měnění kvalifikace v souladu s měnícími se požadavky pracovního trhu. Není samozřejmě možno se neustále vzdělávat, někdy je nutno také získané vzdělání využívat – to vedlo ke zvýšeným nárokům na efektivitu vzdělávacího procesu a jeho přizpůsobení potřebám lidí chodících normálně do zaměstnání. Vznikl proto koncept distančního vzdělávání (e-learnig) založeného v široké míře na samostudiu, využívajícím strukturované komunikace prostřednictvím informačních technologií a multimédií. Tyto změny jsou však pouze prvními vlašťovkami skutečných systémových změn, základní systém vzdělávání, tak, jak jej známe od doby Marie Terezie zůstává zatím nezměněn.

Revoluce ve vzdělávání však již klepe na dveře. V čem se bude budoucí – tedy za deset až dvacet let - systém vzdělává lišit od toho dnešního? Jistě v mnohém, nejvýznamnější však patrně budou tři prvky: obsah výuky, systematičnost celoživotního vzdělávání a technika vzdělávacího procesu.

O nevhodnosti současného obsahu výuky zejména na základních a středních školách diskutují odborníci, je však zjevný i každému laikovi. Do dětí a adolescentů se pěchují mechanicky znalosti, z nichž většinu již v životě nikdy nepoužijí, na druhé straně jim zůstávají utajeny vědomosti, jejichž absence z nich v pozdějších obdobích jejich života činí hříčku v rukou mazaných podvodníků. Pokud snad toto tvrzení připadá někomu přehnané, nechť se zamyslí nad otázkou, nakolik je v životě nezbytná znalost základních krystalizačních struktur krystalů či složení těla různých druhů hmyzu, které se učí na střední škole. Nebo nakolik skutečně žáci ve svém dalším životě využijí získanou znalost výpočtu integrálu metodou per partes, navíc vykládané bez jakéhokoliv vztahu k intuitivní fyzikální motivaci infinitezimálního počtu. A na druhé straně nechť se zamyslí nad tím, jak bezpečně a efektivně budou nakládat se svými rodinnými úsporami bez znalosti rozdílu mezi reálným a nominálním úrokem či mezi akcií a směnkou, které se na základních ani středních školách se všeobecným zaměřením neučí? A jak asi budou o usilovat prosazení svých zákonem zaručených práv, když nebudou znát ani rozdíl mezi advokátem, komerčním právníkem a notářem, což se na nich rovněž neučí? A to hovoříme pouze o věcném, resp. faktologickém obsahu výuky. Kromě něj je však celá oblast nefaktologických dovedností – schopnost komunikace, praktická psychologie a znalost empatie, schopnost řešení problémů, kreativita. Z nich se na základních a středních školách neučí téměř vůbec nic (ostatně ani na vysokých) a to i přesto, že právě tyto vlastnosti jsou pro uplatnění v soudobé společnosti nesmírně cenné.

Logicky se nabízí otázka, proč je stávající stav takový jaký je, jsou li jeho nevýhody tak zjevné. Důvody jsou dva – prvním je nesmírná setrvačnost celé lidské společnosti, založené na – většinou správném - postoji „co funguje, neopravuj!“. Druhou je nesmírná konzervativnost, skupinové myšlení až profesionální slepota profesní skupiny nazývané pedagogové. Tím nemá být řečeno, že neexistují obětaví, zapálení a profesně zdatní učitelé s kritickým myšlením. Nelze ani popřít, že existují čestné výjimky pedagogů, kteří upřímně a odpovědně usilují o transformaci své profese; je to však zanedbatelná menšina, která se ztrácí v moři nezájmu. Pedagogové jako profesní skupina se potřebné transformaci brání. Bylo by proto přílišným optimizmem očekávat, že k očividně potřebné transformaci obsahu výuky na základních a středních školách dojde na již uvedeném časovém horizontu, pokud by byla svěřena pouze do rukou pedagogů.

Naštěstí tomu tak patrně nebude. Důvodem je druhý uvedený faktor, totiž zmiňovaná systematičnost celoživotního učení. Její zavedení totiž sekundárně vyvolá velký tlak i na transformaci výuky před vstupem do pracovního procesu.

Současné pokusy o celoživotní vzdělávání jsou velmi nesystematické. Nevycházejí z důkladného poznání o intelektuálních dispozicích uchazeče, ani jeho možností a perspektiv. První vlašťovky změn jsou však na obzoru. Pionýry nového přístupu jsou – jako obvykle – soukromé podniky. Podniky soukromé sféry si jako první uvědomily, že jedním z jejich největších zdrojů je nevyužitý potenciál jejich vlastních pracovníků. Jeho využití, založené na systematickém vzdělávání pracovníků, vyhodnocování výsledků jejich práce a jejich individuálních schopností a dovedností a na následném navrhování individuálních vzdělávacích plánů, představuje pro řadu soudobých špičkových podniků významnou konkurenční výhodu. Tento přístup se odráží i ve formální rovině přechodem od názvu „kádrového“ a později „personálního“ oddělení na současný „útvar lidských zdrojů“. Ze soukromé sféry se "nákaza" rychle šíří do oblasti veřejných institucí, ba dokonce i do státní administrativy. Ne všude je samozřejmě aplikována efektivně a ne všude stejně úspěšně. Je však víceméně otázkou času, kdy již od dětských let bude každý z nás systematicky testován s ohledem na svůj pracovní potenciál a pro každého z nás bude individuálně navrhován postup individuálních vzdělávání.

Je jasné, že individuální vzdělávání v dětském a adolescentním období není možné při zachování současného systému vzdělávání ve třídách po 20 – 30 žácích. Rodinné vzdělávání, navrhované některými skupinami, rovněž není systémovým řešením; toto vzdělávání si patrně bude moci i v ekonomicky vyspělých zemích dovolit i v budoucnosti pouze malá skupina rodin. Řešením je však distanční vzdělávání; tím se dostáváme ke třetímu z uvedených faktorů – technice vzdělávacího procesu.

Největší překážkou efektivity současného vzdělávacího procesu je jeho cílení na průměrného, tj.v podstatě neexistujícího žáka. Každý z nás má však jiný rytmus učení, jiný způsob přijímání poznatků a jiný způsob jejich fixace. Někdo si potřebuje vše, co se učí, napsat. Jinému vyhovuje učení ve skupině a konečně třetí se učí pouze v noci. Všechna tato specifika se zcela potlačují na základní i střední škole, ba i na vysoké škole se mohou uplatňovat pouze v omezené míře. Pokud se má vzdělávací proces výrazně zefektivnit – a to je imperativ doby – je nutno opustit standardní skupinové přístupy k učení. Na základní škole, kde se vzdělávání nezbytně kombinuje i s výchovou, lze nejspíše očekávat postupný přechod od učení ve třídě do učení v malých skupinkách, možná s dvěma učiteli. Otázkou je vůbec fixace této skupinky, některé směry preferují individuální vzdělávací plány již v ranném věku a skupinové učení ve skupinkách vytvářených ad hoc pro jednotlivé předměty. Tento přístup však do značné míry opomíjí potřebu vytváření a rozvoj (již v ranném věku) schopnosti kooperace v kolektivu, která je jednou ze základních podmínek pro úspěšnou dělbu práce; nedomnívám se proto, že převáží. V každém případě však v tomto ranném vzdělávání se budou postupně vytvářet návyky na vzdělávání silně individualizované, tj. jak technické (schopnost ovládat počítače a komunikovat na Internetu), tak psychologické – uvědomování si potřeby sebepoznání a sebehodnocení v rámci týmu a strukturovaného osvojování znalostí a dovedností.

Období vzdělávání přibližně od deseti let života dále (a tedy až do seniorského věku) zaznamená však změny dramatické. Patrně zcela zmizí pravidelné každodenní docházení do školy. Místo něho přijde volný systém seminářů, praktik a konzultací s individualizovanou účastí. Jádro výuky bude spočívat v individuálním učení pomocí učících programových systémů na bázi internetové komunikace, které teprve doslova naplní logo Jana Amose Komenského - "Schola ludus" - "Škola hrou". Tyto systémy budou nejen umožňovat různé úrovně osvojování učiva, ale budou znalosti osvojené žáky i průběžně testovat a zkoušet – v případě, že žáci či studenti neuspějí u testů z předcházející oblasti, nebudou systémem připuštěni do další. Na rozdíl od přednášejících lidských učitelů, trpících běžnými lidskými chybami i nedostatkem času, počítače ošidit nelze – jejich verdikty budou neúprosné. V rámci této kontroly si však bude moci každý žák či student zvolit rychlost, rytmus – a u pokročilých systémů i techniku – výuky podle svých schopností i svého vkusu.

Jak tedy bude vypadat za dvacet let studium např. fyziky na Matematicko-fyzikální fakultě University ? Lze předpokládat, že přijímací zkoušky nebudou existovat; místo nich se zájemci o studium podrobí počítačovým testům studijních předpokladů, možná kombinovaných s psychologickým pohovorem. Na jejich základě bude studentovi nejen doporučeno či nedoporučeno studium, ale bude hlavně podrobně seznámen se svými přednostmi či nedostatky z hlediska studia na vysokoškolské úrovni vůbec, studia fyziky potom obzvláště. Šanci však dostanou všichni a na školu však budou přijati všichni uchazeči - testovací zkoušecí programy teprve později řadu z nich nepustí dál. Kandidát na studium bude již z nižších vzdělávacích stupňů zvyklý na hodnocení svých předpokladů a schopností, proto další využívání těchto poznatků pro něj nebude cizí. Lze proto předpokládat, že ti zájemci, kterým nebude studium doporučeno, v drtivé většině o ně ani nebudou dále usilovat. Ti, kteří se potom do studia pustí, se budou snažit v maximální míře využít poznatků získaných v přijímacích testech a nastavit rytmus a způsob svého studia tak, aby co nejvíce využili svých předností a co nejvíce kompenzovali svoje zjištěné nedostatky. To jim systém studia - ať již volba vhodné konfigurace počítačových vyučovacích programů či lidská komponenta vzdělávacího procesu – plně umožní. Student pak podle svých individuálních potřeb - samozřejmě v rámci základního učebního rámce daného oboru a v souladu se základním tokem výuky daného předmětu - zvolí kombinaci individuálního studiu s počítačovým výukovým systémem, návštěv seminářů či povinných praktik a individuálních konzultací u přidělených pedagogů. Zápočty a méně významné zkoušky budou nahrazeny počítačovými testy, pouze nejvýznamnější zkoušky – částečně i ze sociálních a společenských důvodů - budou nadále probíhat klasickým způsobem. Nebude to však znamenat menší kontrolu školy nad studijními výsledky studenta – počítačový systém, jehož prostřednictvím bude svou individualizovanou výuku student organizovat, jej bude po celou dobu velmi pečlivě sledovat a o jeho úsilí a výsledcích bude odpovědným pedagogům poskytovat podrobné a přehledné informace.

Zavedené tohoto systému znamená – kromě jiného - naprostou individualizaci doby trvání studia a uplatnění při dalším zaměstnání. I když patrně – opět ze sociálních a společenských důvodů – nezmizí udílení vysokoškolských titulů, školy budou schopné kromě titulů vybavit studenta i protokolem o vzdělání (samozřejmně v digitální formě), který bude podrobně informovat, které znalosti a dovednosti si student osvojil snadno a na vysoké úrovni a má k jejich rozvoji potřebné předpoklady a které získal pouze na nejnižší přípustné úrovni a „s odřenýma ušima“. Pro budoucího zaměstnavatele to bude jistě cenná a žádaná informace.

Ještě dále lze popsanou představu rozvinout u dalšího vzdělávání při zaměstnání, které se stále více stává nezbytnou podmínkou úspěchu v pracovním procesů. Lze si velmi dobře představit, že současné personální agentury, které se dnes v převážné míře soustřeďují na zprostředkování zaměstnání, se postupně přetvoří na poradenské firmy pro vzdělané profesionály. Jejich zákazníky nebudou již především společnosti hledající nové vhodné zaměstnance, nýbrž naopak převážně pracovníci hledající vhodné uplatnění. Personální agentura tyto pracovníky podrobí tesům pracovních předpokladů a doporučí jim, o kterou profesi či zaměstnání mají šanci se ucházet. Doporučí jim rovněž, které ze svých znalostí a dovedností by měli rozvinout, aby se zvětšily jejich šance na pracovním trhu (v příslušném oboru). A nejen to – pokud budou mít zájem zprostředkuje jim dokonce i školení v příslušné oblasti v osvědčeném školícím zařízení. A samozřejmě jim poté – na základě skutečně podrobné znalosti kvalit uchazeče - zprostředkuje i přiměřené zaměstnání.

Není vůbec nepředstavitelné, že tak, jako dnes nejen vzdělaní profesionálové a skupiny se středními a vyššími příjmy nýbrž postupně stále více občanů má svého stálého lékaře, stálého právníka a stálého investičního (či bankovního) poradce, tak bude mít za deset - dvacet let i svého stálého personálního poradce či agenta. Na něho se bude průběžně v životě obracet vždy, kdy bude pociťovat potřebu změny zaměstnání či lepšího uplatnění v zaměstnání stávajícím. A tak jako je osobní lékař podrobně a dlouhodobě informován o zdravotním stavu svého pacienta, právník o stavu jeho právních závazků a investiční poradce o stavu jeho financí a všichni se snaží (nebo by měli snažit) aby se tento stav zlepšoval (nebo alespoň nehoršil), tak bude personální poradce informován o kvalitách, znalostech, dovednostech a praxi svého klienta a bude usilovat (nebo by usilovat měl) o jejich další rozvoj a uplatnění. Zaměstnavatelé potom budou při získávání svých zaměstnanců a spolupracovníků čerpat z podrobných podkladů, které jim jejich personální agenti zpracují.

Že to připomíná román Aldouse Huxleyho „Konec civilizace“ kde jsou lidé klasifikování do pěti tříd od Alfy po Epsilon – jejichž příslušníkům jsou potom ve společnosti svěřovány funkce rozdílné obtížnosti? Že vlastně – tím, že každý bude diagnostikován, vědeckými prostředky oceněn a bude mu naordinována nejlepší cesta rozvoje jeho osobnosti - vymizí svobodná volba povolání i životního stylu? Že se lidé změní v bezduché stroje manipulované vzdělávacím systémem? Nevěřte tomu! Svobodná volba je něco, co si lidé nikdy nenechají vzít. Není pochyb o tom, že nový systém, jehož ekonomická efektivita je nesporná, bude-li jednou zaveden, bude vytvářet velký sociální tlak na konformitu. Ne však větší, než tlak, který před sto lety vyvíjeli vesničtí sedláci při organizaci sňatků svých dětí s cílem zachování nebo zvětšení gruntu. Tento systém může přinést i řadu problémů a osobních tragédií, jejichž umělecké zobrazení obohatí literaturu a film. Tak jako se u bratří Mrštíků v Maryše dočteme o tragickém konfliktu mezi láskou dvou zamilovaných a ekonomickou optimalizací organizace vesnického statku, v novém – jak z kapitoly 3.4 víme – mnohovrstevném a mnohascénářovém interaktivním (a samozřejmě multimediálně prezentovaném) eposu budoucnosti se dozvíme o konfliktu mezi touhou hlavního hrdiny být malířem a jeho psychologicky indikovaném a nezpochybnitelném nadání pro práci fotbalového trenéra či počítačového experta. Ano, k zádrhelům tohoto typu může dojít, lidskou společnost to však nespoutá. Jen bude trochu jiná než dnes.

3.6. Santosféra: zdraví jako celoživotní program 

Trochu ve stínu rozvoje informačních technologií zůstává úžasný pokrok farmakologie, zdravotnické techniky a medicíny v druhé polovině minulého století. Srovnávejme: zatímco šlágrem poloviny dvacátého století bylo očkování, penicilin a elektrická zubní vrtačka, šlágrem první poloviny století jednadvacátého bude transplantace kmenových buněk – nediferencovaných buněk, které se po transplantaci (při vhodné stimulaci) vyvinou do podoby buněk místně příslušné tkáně. Tato technologie nalezne uplatnění od pěstování nových zubů, přes různé typy kostních, kloubních, svalových a nervových bio-protéz, až po pěstování nových orgánů uvnitř lidského těla (např. ledviny). V mezičase, než se zvládne tato technologie, budeme svědky různých substitučních technologií – např. transplantací kapslí s farmakem, které je budou pomalu nebo dokonce programovaně uvolňovat do tělních tekutin. Nebo léčby cukrovky transplantací granulí s propustným povrchem, obsahujících bakterie produkující inzulin.

Popsané technologie však stále představují pouze následnou léčbu. Daleko razantnější pokrok však můžeme očekávat v individualizované diagnostice a prevenci. Již nyní jsme svědky diagnostických zařízení stabilně instalovaných do lidského těla. Jejich příkladem je např. tečkový senzor umístěný na oku diabetika, měnící svou barvu podle koncentrace cukru v jeho krvi (vyvíjený již v současné době na jedné americké univerzitě). Se zavedením technologie "šikovného prachu" („smart dust“) si lze představit lidské tělo protkané nejrůznějšími senzory, které samy na příslušné radiové frekvenci vysílají svá zjištění. Stačí potom jednoduchý snímač velikosti náramkových hodinek, abychom měli o stavu svého těla kompletnější informaci než dnes po mnohahodinových rozsáhlých vyšetřeních. Navíc informaci ne jednorázovou, nýbrž dynamickou, shrnující celkový stav v průběhu dne nebo v závislosti na výkonu. Podle toho bude pak možné zavádět pro každého individualizované preventivní i léčebné techniky.. Napojení těchto senzorů přímo na implantované kapsle s farmaky a regulace jejich uvolňování v závislosti na zjištěných deficitech je již pouze logickým vyústěním tohoto trendu. Tímto způsobem by bylo možno zcela přeprogramovat lidské biochemické reakce, chorobně změněné v nemoci.

Popsané technologie naleznou své využití nejen při léčbě nemoci, ale i při vylepšování zdravých těl. Kosmetická chirurgie a prsní silikonové implantáty jsou již zavedenou metodou vylepšování těla tam, kde se matka příroda ukázala macechou. Podobně je tomu s prodlužováním končetin u zdravých ale malých lidí – malý vzrůst (pokud se nejedná o tzv. nanismus) není obecně považován za chorobu. Technologie implantací kmenových buněk, až bude zvládnuta, však umožní mnohem jemnější modelování tvarů těla i posilování funkce vnitřních orgánů. Senzorová diagnostika a řízení metabolismu se využijí nejen u pacientů, jejichž život je ohrožen selháním funkcí, ale i u jedinců vystavovaných nadměrné zátěži – např. sportovců. Ve srovnání s možnostmi, které budoucí technologie otevírají, je dnešní doping pouze nevinnou dětskou hrou.

Dopingové aféry jsou již dnes závažným etickým problémem, popsanými technologickými možnostmi se však zmnohonásobí. Jestliže působením vlastních kmenových buněk zmohutní atletovo svalstvo a prodlouží se jeho končetiny, ba dokonce zmnoží-li se nervové buňky v příslušných centrech jeho mozku, budeme moci vůbec mluvit o dopingu? Již dnes vrcholový sport deformuje tělo i duši atletů. Budou pak na závodištích budoucnosti soutěžit lidské zrůdy? Debilové, neschopní myslet na cokoliv jiného, než na svoji disciplínu a proto schopní nesmírné koncentrace na vlastní výkon, s nestvůrným tělem, maximálně přizpůsobeným danému sportu?

Úžasné možnosti diagnostiky a léčby nemocných ale i zdravých těl popsané v předchozích odstavcích nezůstanou bez dopadu na naše vnímání vlastního těla. K tradici posledních století patřilo v naší společnosti oddělování zdraví a nemoci. Zdraví bylo chápáno jako normální stav, kterým není nutno se příliš zabývat. Teprve v případě nemoci se nastavil speciální režim – povolal se lékař, případně byl nemocný přesunut do speciálního zařízení. Teprve úplně poslední doba se svým důrazem na hygienu, prevenci nemoci a zdravý životní styl poněkud nabourala tuto bariéru. Popsané možnosti nových technologií však tuto bariéru nepochybně zcela zničí. Nebude více dvoupolohovosti nemocné tělo / zdravé tělo. Budou jen těla více či méně nedokonalá, zasluhující či vyžadující větší nebo menší vylepšení. Pojem normality se zrelativizuje: fyziologická norma zdravého těla, tj. těla normálně narozeného jedince prošlého normálním fyziologickým vývojem odpovídajícím danému věku, se bude stále více vzdalovat od utilitární normy, tj. těla lidského operačně a chemicky upraveného v souladu např. s požadavky profese, kterou daný člověk bude vykonávat - nebo prostě s jeho přáním.. Pokud by snad tato vize připadala někomu příliš smělá, nechť si připomene opakovaně vzpomínané vrcholové sportovce či filmové hvězdy – právě v jejich případě se nejedná již dnes o nic jiného než o zárodky právě popsaného trendu.

Dalším významným trendem, který je patrný již dnes a který se bude nepochybně dále zesilovat, je individualizace vývoje léků. V klasické zdravotní péči, jak ji známe dnes, existuje na léčbu většiny chorob několik léků, nebo skupin léků, jejichž účinky jsou na různé jedince různé (a proto se různě zkoušejí, střídají nebo kombinují). Prakticky každý lék má navíc nějaké nežádoucí účinky, které se rovněž liší pacient od pacienta. Je to dáno tím, že nejsme geneticky ani imunologicky stejní, tatáž látka-lék se proto do metabolických pochodů každého z nás zapojuje trochu jiným způsobem. Podrobnější znalost lidské genetiky a imunologie umožní navrhnout na základě podrobného vyšetření daného konkrétního pacienta z pestré palety možných léků právě ten, u kterého lze očekávat největší léčebný účinek a nejmenší vedlejší účinky. Zatímco diagnostika a terapie představují dnes v podstatě sériově navazující procesy, v tomto pojetí medicíny splynou v proces jediný.

Obrovský impuls pro rozvoj medicíny představovalo nedávné rozluštění lidského geonomu. Zdá se, že dokonce otevřelo i potenciální možnost vylepšování těla na úrovni genetické informace, přenášené z rodičů na potomky. Praktické využití této technologie, pokud se ji podaří vyvinout, je však jistě vzdálené mnoho desítek let a překračuje rámec našeho zvoleného časového horizontu. Co se však rozhodně do tohoto horizontu vejde, je rutinní zavedení diagnostiky mnoha geneticky podmíněných nemocnění. Již v současné době umí špičková pracoviště lékařské genetiky diagnostikovat řadu vzácných onemocnění, přenášených geneticky z rodičů na děti. Jedná se však většinou o monogenní onemocnění, kde vztah mezi příčinou (vadná genetická informace) a důsledkem (porucha tělesných nebo duševních funkcí organizmu) je poměrně přímočarý. Existuje však patrně řada onemocnění polygenního charakteru, kde ke vzniku choroby se musí sejít více faktorů s poruchou na více genech. Spekuluje se dokonce stále více o tom, že i některé dlouhodobé projevy chování (např. alkoholismus) mohou mít genetickou příčinu (nebo alespoň jsou vyvolávány genetickou dispozicí). Budoucí technologie genetické diagnostiky jistě umožní mnohem podrobnější analýzu přenášených vad a tím i mnohem plastičtější obrázek o riziku nového jedince. Zavedení těchto technologií bude mít nesmírný význam zejména pro prenatální diagnostiku. Zatímco dnes pomocí amniocentézy dokážeme odhalit včas fatální malformace plodu, které nejsou slučitelné s normálním životem, budoucí technologie umožní diagnostikovat mnohem subtilnější poruchy, které normální život nevylučují, ale pouze komplikují. Je ovšem otázkou zda budoucí rodiče budou po obdržení informace „vaše dítě má genetické dispozice být ze 45% alkoholikem“ budou šťastnější, než kdyby se nedozvěděli nic !

3.7 Gerontosféra: nová kvalita života ve stáří pro snížení mezigeneračních tenzí  

Historicky patřila péče o staré jedince do sféry rodinného života, povinností dětí od nepaměti bylo starat se o nemohoucí rodiče. Toto uspořádání moderní civilizace, která oddělila rodinu a práci (rozvojem továren), péči o nemocné od zdravých (rozvojem nemocnic) a práce schopné od práce neschopných (rozvojem penzijního systému a domů sociální péče), rozbila. To, co bylo v určité době pokrokem se však postupně stává problémem. Dlouhodobé vyčleňování starých jedinců z normální lidské populace vedlo k odcizení – byť by to veřejně nikdy nepřiznali, stáří je mnoha příslušníky mladší a střední generace chápáno jako něco ošklivého, nepatřičného a vlastně neslušného, Něco, co je nutno vyčlenit za hranice „normálního života“. Tento odsouzeníhodný a potenciálně asociální postoj ovšem začíná být problémem, když je starých lidí příliš mnoho.

A starých lidí je opravdu čím dál víc. A to nejen absolutně, tj v poměru k narůstajícímu celkovému počtu populace (prakticky ve všech evropských zemích se však jedná o pokles), tak zejména relativně – tj. v procentuálním podílu. Je to samozřejmě zejména důsledkem dlouhodobé lepší výživy a výrazně zvýšené kvality lékařské a sociální péče, jak jsme o tom hovořili v úvodu tohoto příspěvku. Je-li seniorů více a jsou–li v převážné míře odkázáni na podporu zbytku populace, kladou na společnost nemalé finanční nároky. Právě tyto nároky, odborně nazývané „hrozící krize penzijního systému“ jsou noční můrou všech prozíravých evropských politiků a ekonomů.

Odhlédněme nyní od možného řešení uvedeného problému technikou řízené emigrace, tj. cíleného zvyšování počtu mladších a tedy daně platících příslušníků společnosti o kvalifikované a tudíž dobře odměňované a tudíž platících vysoké daně pracovníky dovezenými z jiných zemí. Pokud by toto řešení mělo být skutečně systémovým řešením v celoevropském měřítku, muselo by se jednat o masový dovoz z mimoevropských zemí, kterému brání jak kulturní, tak i náboženské důvody. Zaměřme se na otázku, jak pro řešení tohoto problému mohou napomoci nové technologie. Existují dvě oblasti, kde dopad nových technologií může být, a patrně bude, velmi významný.

První z nich je celkové zaměření trhu a konzumního marketingu na mladší generaci. Přesto, že mladších příslušníků populace je stále méně, designéři průmyslových výrobků a služeb zůstávají ve vleku dogmat minulosti a produkují výrobky, které jsou buď přímo zaměřené na mladou generaci (móda, sportovní oděvy a náčiní, elektronika) nebo na mladý věk a s ním spojené pohybové možnosti a životní návyky mlčky předpokládají. Typickým příkladem je konstrukce běžného vozu – usednout za volant je pro člověka do 50 let úkon, který dělá zcela automaticky; pro sedmdesátiletého důchodce se často jedná o zdlouhavou a bolestnou proceduru. Lze předpokládat, a první náznaky v tomto směru již existují, že na horizontu, který sledujeme, dojde ke zvratu trhu od zaměření na mládež, k zaměření na početně větší skupinu – na seniory. Nové technologie zde nabízejí využití takřka neomezená.

Jako příklad uveďme právě řešení problému nastupování do auta. Ke standardní výbavě již i středního vozu patří klimatizace, zanedlouho to bude i automatická navigace. Pouze nejdražší vozy mají však individualizované nastavování sedadel, které je možno ukládat do paměti a aktivovat stisknutím knoflíku. Přitom je to právě tento jednoduchý trik, který starším řidičům umožní snížit sedadlo, usednout a obratem uvést sedadlo do polohy, které mu nejlépe vyhovuje. Časem na to výrobci automobilů jistě přijdou a polohovatelná, mikroprocesorem řízená sedadla se budou montovat i do levných lidových vozů. Ve skutečnosti to technicky není o nic složitější, než centrální zamykání auta nebo dálkově ovládané otevírání oken.

Jiným příkladem jsou specializované výrobky. Nepochybně již dnes existují produkty určené převážně starým lidem - zejména pro podporu jejich pomalejší a méně jisté motoriky: hůl, chodítka atd., nebo jako podpora či náhražka jejich slábnoucích smyslů: brýle, naslouchátka atd. Dosud však pokročilých technologií využívají minimálně a ty také příliš zlepšení kvality života starým osobám nepřinášejí. To se však patrně brzy změní !

Kvalitativní zvrat v oblasti podpory motoriky by měla přinést tzv. „vnější kostra“ - zařízení, které je již ve stadiu testování. Jedná se o soustavu propojených ortéz napojených na servomotory a zdroj energie, které umožňují jejich koordinovaný pohyb. Ten je řízen zabudovaným mikroprocesorem. Po upnutí končetin staříka či stařenky s omezenou mobilitou do vnější kostry si budou pouze řídit svoji chůzi i další pohyby a vnější kostra je za ně bude realizovat – samozřejmě ve volitelném režimu nejlépe odpovídajícím jejich potřebám.

Podobně tomu bude se smyslovými orgány. V současné době jsme svědky prvních pokusů s elektronickými zařízeními nahrazujícími zrak či sluch, která se transplantují přímo do lidské hlavy. Problémem je zatím napojení jejich výstupních kanálů do lidské nervové tkáně. Tento problém se však patrně vyřeší s využitím kmenových buněk – zařízení s jejich využitím budou vrůstat do stávající tkáně.

Uvedené příklady odhalují jenom zlomek možností, které využití nových technologií pro zlepšení kvality starých lidí slibuje. Lze jmenovat řadu dalších, které řeší (byť ne výhradně problémy starých lidí) zejména další, pokročilejší léky typu viagry umožňující prodloužit období kvalitního sexuálního života, a to nejen zlepšením mužské erekce, ale i zvýšením mužské a ženské apetence. Nebo senzory hladiny krevního cukru, důležité pro diabetiky. A tak dále.

V uvedené první oblasti gerontosféry dominovaly tvrdé technologie spíše než měkké. O to více však dominují měkké technologie v druhé oblasti – adaptaci procesů zaměstnání, učení, komunikace i dalších sociálních aktivit pro potřeby starých jedinců. Staří lidé mají svá specifika: v průměru jsou motoricky pomalejší, hůře a pomaleji si osvojují poznatky, rychleji se unaví, často hůře vidí a slyší, jsou častěji nemocní a více zapomínají než mladší jedinci. Na druhé straně jsou však zpravidla rozvážnější a především mají více zkušeností. Když se zkoumalo, proč staří lidé nemají podstatně více nehod či selhání, než mladí ve stejné situaci, ukázalo se, že při jejich obecně nesporně snížené výkonnosti lépe předvídají. Prostě lépe rozeznají riziko situace a nedostanou se do ní, vyhnou se jí... Tento přístup vede ke zjištěním až úsměvným: senioři mají například podstatně méně úrazů na lyžích - protože prostě v určitém věku přestali lyžovat! Současné pracovní procesy ani způsoby výuky nebo komunikace nezohledňují věk pacienta – stejný pracovní styl i výkon se požaduje po mladých i starých. Lze však očekávat, že s rozvojem gerontosféry se toto vše změní – pracovní pozice budou více brát v úvahu věk a požadovaný pracovní styl bude tomuto věku uzpůsoben. Vzniknou juniorská a seniorská místa. Podobně při výuce budou studijní pozice pro juniory -a seniory (ostatně styl učení již dnes existujících tzv. universit třetího věku je toho zárodkem). Tento vývoj bude samozřejmě potřebovat silnou informační podporu založenou na výrazné individualizaci pracovních pozic. Vypojení starého člověka z pracovního procesu nebude náhlé, jako je tomu dnes, nýbrž pozvolné – od své vrcholné výkonnosti v období mezi dvacátým pátým a padesátým rokem bude postupně procházet řadou stále více a více seniorských pozic které mu umožní i při klesající výkonnosti platným způsobem přispívat do pracovního procesu a setrvávat v přirozené aktivitě až do pozdního stáří. Zmizí termín „odchod do důchodu“, který bude nahrazen termíny „přesun na seniorskou pracovní pozici“, „přesun na redukované zaměstnání“ a „přesun do seniorské péče“. S tím se také vyřeší závažný problém odchodu do důchodu - lidé budou odcházet "do penze" buď na základě svého zdravotního stavu, prostě když již pracovat nebudou moci, nebo proto, že budou chtít. Samozřejmým důsledkem ovšem je, že výše starobního důchodu bude na době odchodu do penze výrazně záviset.

Ohniskem gerontosféry však budou jedinci v období po ukončení účasti v pracovním procesu. V současné době staré lidi velké radosti nečekají – pokud nemají bohaté úspory či výjimečně uznalé děti je jejich perspektivou klub důchodců, penzion pro důchodce, nemocnice, léčebna dlouhodobě nemocných a nakonec hospic. Již dnes však jsou patrné prvky trendu směřujícího k větší pozornosti věnované této věkové skupině – zatím zejména z oblasti neziskových organizací. Budoucí důchodci však nebudou chudí – když na horizontu 10 – 20 let již nebude možné příliš spoléhat na štědré státní penze, mnoho budoucích důchodců – dnešních aktivních pracovníků - si bude spořit na stáří v penzijních fondech. K jejich movitosti přispěje jistě i výše uvedená adaptabilita pracovních pozic, umožňující strukturované a pozdější odchody do důchodu (a tudíž udržení vyšších výdělků po delší dobu). Staří lidé se tak stanou zajímavými i pro podnikatele, kterým se vyplatí pro ně vyvíjet speciální produkty. Již dnes jsme svědky takových trendů – speciální ubytování v komfortních domech s pečovatelskou službou, již zmiňované univerzity třetího věku či speciální zájezdy organizované cestovními kancelářemi, které si uvědomily, že zájezdy organizované s ohledem na speciální problémy starých lidí - nejen z přihlédnutím k jejich zájmům, nýbrž i zajištěním soustavné lékařské péče - mají pro tyto lidi přidanou hodnotu. Péče o stáří se prostě stane businessem, ať se to někomu líbí nebo ne.

Rozvoj gerontosféry samozřejmě nikomu mládí nevrátí; učiní však stáří méně smutné a příjemnější. A při vhodném uspořádání ekonomických vztahů jej učiní i tahounem komerční poptávky a tím dalším stimulem rozvoje ekonomiky. A tím nepochybně přispěje i k minimalizaci mezigenerační bariéry.. Pokračováním současných trendů unifikované a neufinancovatelné péče o staré lidi prostřednictvím překonaného „wellfare státu“ podle stylu “péče od kolébky až po hrob - ať chceš nebo ne“ naproti tomu hrozilo jejím katastrofálním nárůstem.

4. Závěr 

Nepochybně by bylo možno navrhnout a studovat i další technosféry; to však není cílem této publikace. Pro ilustraci konceptu a významu měkkých technologií uvedené příklady jistě postačí. Povšimněme proto raději těch sfér, které ve výčtu výše chybí. Nenalézáme tam ani žádnou "sociosféru" ani žádnou "psychosféru".

Toto zdánlivé opomenutí má dva důvody. Prvním z nich je skutečnost, že sociální a psychologické otázky natolik prolínají všechny lidské činnosti, že jsou inherentně přítomny ve všech uvedených sférách a všechny měkké technologie mají svůj sociální a psychologický aspekt. Nemá tudíž smysl je vyčleňovat do samostatných sfér. Tento důvod je pro obě oblasti „psycho“ i „socio“ stejný. Druhý důvod je však pro obě spíše právě opačný.

Termíny obsahující slovo „socio….“ (a hnutí na ně navázaná) formovaly dějiny dvacátého století. Obecně dávaly hlavičku ideologiím, v jejichž centru pozornosti bylo uspořádání lidské společnosti takovým způsobem, aby disproporce ekonomické situace jednotlivých skupin obyvatelstva nevedly k pauperizaci některých z nich a následné společenské nestabilitě. Patrně ne všichni se mnou budou souhlasit, tvrdím-li, že v naší euroatlantické civilizaci byla tato otázka – do značné míry právě díky technologickému pokroku - vyřešena. Nikdo není nucen žít pod hranicí neúnosné chudoby, základní životní potřeby všech jsou zajištěny. Plošná sociální problematika neexistuje. Proletáři všech zemí se nespojili, nýbrž zmizeli! Co ale existuje jsou určité specifické skupiny, které z  různých důvodů, často pouze zprostředkovaně souvisejících s jejich ekonomickým statutem, nemohou plodů naší civilizace využívat tak plnohodnotně jako jiní. Nekvalifikovaní a nevzdělaní pracovníci, sociálně neadaptabilní jedinci, staří lidé, invalidé, ženy toužící současně po sebeuplatnění i fungující rodině. Těmto skupinám je nutno věnovat cílenou pozornost a řada měkkých technologií vyčtených ve výše uvedených sférách také míří tímto směrem. Sociosféra jako všeobjímající společenská problematika však ztrácí smysl.

Řada z problémů, které dnešní lidé vnímají, má však – a opět v důsledku dynamického rozvoje technologií – psychologický charakter. Změny světa jsou v posledních stoletích a zejména desetiletích neuvěřitelně rychlé ve srovnání s tím, co pamatuje „historická paměť lidstva“ posledních tisíciletí. Vždyť jestliže první (zemědělská) vlna (podle definice manželů Topfferových) trvala asi 10 tisíc let, druhá (průmyslová) již pouze asi tři sta let a třetí (informační) – byť ještě neskončila – bude trvat možná jen pár desítek let. Problém našeho vnímání tohoto vývoje a z něj vyplývající psychologické problémy nás všech, na rozdíl od problematiky zajištění sociálních (rozuměj ekonomických) jistot nemizí, nýbrž vyhrocuje se. Význam psychosféry tedy naopak poroste.

Tvrdé technologie popsané v předchozím editoriálu z 28.1.2005 a jich využívající měkké technologie popsané výše přinášejí totiž do naší společnosti a tím i do našich životů dvě zcela nové kvality, které obě se přímo dotýkají jádra problémů, kterými se dosud zabývaly psychologie a sociologie. První z nich je nesporná individualizace všech procesů, druhým je ztráta pevné struktury.

Konzumní společnost, která je na vrcholu svého potenciálu v ekonomicky vyspělých zemích, byla založena na masové výrobě a hromadném marketingu. Ekonomická výhodnost „economy of scale“, "masové ekonomiky" diktovala produkovat co nejvíce naprosto shodných výrobků, které měly uspokojit „jakýmsi průměrným způsobem“ co nejvíce zákazníků. Tomuto pohledu odpovídala i organizace společnosti – továrny zaměstnávající masy dělníků, masová odborová hnutí, masové politické strany, masové armády…. Požadavek individuálního přizpůsobení výrobků a služeb konkrétnímu zákazníkovi by byl – kdyby jej někdo vůbec vznesl - v rozporu s dominantním proudem doby. Není divu, že v tomto ovzduší vybujely myšlenkové koncepty socialismu - pro všechny stejné školství, stejné zdravotnictví, stejné sociální zabezpečení, …

Historie jasně ukázala, že tato stejnost v průměrnosti není to, po čem většina lidí naší civilizace touží. I když pozitivní humanitní myšlenky socializmu se staly nedílnou součástí našeho společenského paradigmatu, jsme svědky návratu k individualizmu. Tento návrat je umožněn a možná do značné míry vyvolán právě rozvojem nových technologií, které individualizaci umožňují. Je přirozené, že ve společnosti, kde se stále více prosazuje vývoj výrobků a služeb umožňujících adaptaci na jednoho konkrétního zákazníka, kde se plošný marketing nahrazuje v rostoucí míře cíleným marketingem založeným na vyhodnocování individuálních potřeb malých skupin zákazníků, kde každý může hledat v nepřeberné paletě výrobky a služby vyhovující jeho vlastním potřebám a vkusu, není místo pro jakoukoliv masovost. Postupně mizí velké továrny a na jejich místo nastupuje virtuální podnik složený z relativně malých samostatných jednotek. Obrovské armády jsou nahrazovány malými útvary elitních a technicky špičkově vybavených profesionálů. Rozpadají se odborová hnutí a mizí masové politické strany. Ba zdánlivě tak masová instituce, jako je Internet, je ve skutečnosti o sítí miliónů navzájem komunikujících malých skupin. Technologický pokrok umožňuje velikou variabilitu životního stylu. A protože i potřeby vzdělání a péče o zdraví jsou individuální, dalším logickým důsledkem může být např. rozpad jednotného systému vzdělávání a jednotného systému zdravotnictví a jejich nahrazení mnohem pestřejšími, pružnějšími a individualizovanějšími strukturami.

Druhým procesem, který se bude v budoucnosti prosazovat, je ztráta pevné struktury. Naše generace vyrostly v zajetí myšlenkového konceptu pyramidálních schémat. Nad jednotlivcem byla rodina, jeho pracovní zařazení zastřešoval podnik, žil v obci, která patřila do okresu, který byl součástí kraje. Strukturu okresů a krajů zastřešoval stát. Podniky zastřešovaly divize, divize ředitelství společnosti. Problémy neřešitelné na nižších úrovních se posouvaly na úrovně vyšší. Veškerá struktura byla uspořádána v rámci suverénního nositele moci – národního státu. Všichni občané byli definování svou rolí v rámci tohoto státu, jakkoliv se tyto role např. ve státech liberálních a tzv. socialistických mohly značně lišit. Tato struktura se však valem bortí.

Její dominantní postavení je erodováno ze dvou stran, které však obě jsou důsledkem technického pokroku. První je globalizace – soubor procesů probíhajících v celosvětovém měřítku, které stále více probíhají „přes“ a „mimo“ národní stát. Není pochybností, že tento vývoj – symbolicky reprezentovaný Internetem, ale zahrnující ve skutečnosti velké množství procesů organizace lidských aktivit - je nevratný. Přirozeně se může měnit jeho charakter, pravděpodobně v průběhu deseti - dvaceti let ztratí své rysy "amerikanismu" a bude více "asijský". Podstata se však nezmění.

Téměř vůbec není známo, jak vynikajícího politika jsme měli v devatenáctém století. Ve své řeči v debatě kolem otázky vzniku dualistického Rakouska-Uherska poslanec za stranu Staročeskou František Ladislav Rieger v řeči na Říšské radě ve Vídni v roce 1850 prohlásil: "Skončila etapa vzniku národních států. Vstupujeme do doby vzniku velkých nadnárodních celků. Historickou úlohou Rakouska je, aby se stalo takovým velkým nadnárodním celkem. Pokud tuto svoji úlohu nesplní, pak se rozpadne a na jeho místo v Evropě nastoupí Rusko…" Což se stalo, to první v roce 1918, to druhé v roce 1948. Bohužel prognózy do naší doby nám tento velký politik nezanechal …..

Druhým procesem je naopak regionalizace – snaha řešit sociální, politické i problémy v místních komunitách způsobem nejlépe vyhovujícím jejich specifickým požadavkům a tradicím a omezit vliv státu skutečně pouze na ty oblasti ekonomické a sociální, které lokálně nejsou zvládnutelné. I když národní stát má tuhý kořen a brání se ze všech sil, jeho chvíle – alespoň v té podobě, ve které ho známe dnes – jsou sečteny.

Bude zajímavé sledovat, jak sociologie a psychologie vstřebají a budou reflektovat tyto globální fenomény. Neméně zajímavé bude i pozorovat, jak na ně bude reagovat politologická teorie a politická praxe. V každém případě však tyto jevy, a to právě prostřednictvím měkkých technologií popsaných výše, ovlivní každodenní život každého z nás. Nebudou to velké myšlenkové koncepty, vzrušující politická hnutí, či sociální nepokoje (i když i na ně samozřejmě může dojít), nýbrž neustálá a poměrně rychlá proměna každodennosti, která bude formovat náš život v nejbližších dvaceti letech. V současnosti, kdy v naší společnosti nikomu nehrozí smrt hladem ani genocida, se můžeme nezajímat o politiku a ignorovat ekonomické i sociální problémy. Svému každodennímu životu však uniknout nemůžeme.

Již dnes je to zřejmé – nikdo nás nemůže (v demokratické zemi) donutit jít např. k volbám, pokud prostě nechceme. Avšak můžeme se jak chceme bránit pořízení mobilního telefonu, a – bez ohledu na náš názor – velikou většinu z nás jemný sociální tlak okolí stejně nakonec donutí si tento přístroj pořídit.

Právě tyto změny každodennosti v nejbližších dvaceti letech považuji za tak významné, že jsem považoval za nezbytné jim věnovat samostatný následující editoriál.