ŠUMAVA A JEJÍ NÁRODNÍ PARKY

Šumava je v popředí zájmu odborníků i veřejnosti, protože její lesy, vodstvo a mokřady tvoří rozsáhlý přírodní ostrov uprostřed hustě osídlené střední Evropy. Právem se mluví o "zelené střeše Evropy". O tomto pohoří se v současnosti často dovídáme v souvislosti s Národním parkem Šumava - největším českým národním parkem, který od doby svého vzniku v roce 1991 čelí nejen vichřicím a kůrovcové kalamitě, ale také kritice, že jeho správcové nepostupují při ochraně přírody stejně racionálně jako jejich kolegové na bavorské straně Šumavy, kde Národní park Bavorský les existuje již od roku 1970. Nutno ještě dodat, že území NP Šumava již 12 let patří do světové sítě biosférických rezervací UNESCO.

Stav, poslání a budoucnost NP Šumava nutno posuzovat jenom ve spojitosti s celým pohořím, které kromě Česka patří také Německu a Rakousku. Státní hranice, která běží do značné míry po hřbetnici pohoří, je významným "rozhraním" klimatických a hydrických faktorů a - druhotně - i socio-ekonomických a kulturních poměrů. Přírodní vlastnosti však nelze striktně oddělovat hranicí, kterou člověk vytýčil pomocí hraničních kamenů nebo pomocí neslavné "železné opony". Většina složek živé přírody - zárodky mikroorganismů, hub a živočichů, dále i pyl, semena a plody rostlin i dospělci bezobratlých živočichů a populace obratlovců - volně překračují politické hranice a proto je nutné nahlížet na přírodu Šumavy jako na nedělitelný celek. Proto přírodovědecký výzkum nemůže být omezován státní hranicí a ochranu přírody nutno provádět v kooperaci všech "šumavských" zemí.

Pokud jde o integrovaný výzkum, lze na Šumavě po roce 1991 zaznamenat významný pokrok. Byla překonána izolace odborníků v různých vědeckých oborech a oživuje se spolupráce na třech stranách politické hranice. V návaznosti na mezinárodní konferenci o bio-geodiverzitě Šumavy v r. 1995 již vyšlo šest svazků interdisciplinárního sborníku Silva Gabreta - nazvaného podle starověkého jména pro celé pohoří - v němž jsou otištěny významné výsledky vědeckých studií, které značně ucelují znalosti o fyzikální i biotické diverzitě v tomto dlouho opomíjeném území. Nejdále jsou výzkumy hydrobiologické, jejichž data o chemismu a okyselování horských jezer v roce 2000 shrnul čtvrtý svazek výše jmenovaného sborníku. Stále častější jsou geologická, botanická a zoologická pozorování, jež daleko překračují hranice obou národních parků a nezastavují se ani na umělé státní hranici. Zapojení moderních terénních metod výzkumu je patrné i ve výzkumu lesnickém, který řeší problémy lesní obnovy a přeměny smrkových monokultur. Nově vznikla na půdě Botanického ústavu Akademie věd ČR "mapa potencionální přirozené vegetace", která může být podkladem pro budoucí rekonstrukci druhově udržitelných lesů.

Vzkříšený interdisciplinární a přeshraniční výzkum dovoluje lépe ocenit celkové přírodní hodnoty Šumavy v kontextu celé střední Evropy a zároveň umožňuje postihnout skutečné rozdíly bavorské, české a rakouské části strany tohoto pohoří. To je důležité proto, že některé kritiky ochrany přírody v NP Šumava srovnávají péči o lesy na straně bavorské a péči o životní prostředí na straně české. Pod zvětšovací lupou nových výzkumů vyniká, že správcové obou národních parků pracují v různých geografických a ekologických podmínkách a mají podstatně odlišné socio-ekonomické parametry. Na strmém reliéfu, spadajícím k jihozápadu do podunajské nížiny, se v bavorském národním parku zachovaly na větší ploše listnaté a smíšené lesy, je tu méně podmáčených smrkových lesů a téměř chybí velká rašeliniště. Na šíře rozložené české straně jsou tzv. šumavské pláně, pokryté převážně vysazenými smrkovými lesy a prostoupené plochými úvaly a údolími se stovkami mokřadů, pramenišť aktivních rašelinišť a blatkových porostů, jejichž dominantou je vzácný druh borovice Pinus rotundata.

Z výše uvedených důvodů nebylo možné shodně postupovat při rozdělení obou národních parků do ochranářských zón a nebylo ani možné používat stejné metody při obnově a ochraně lesa po živelných katastrofách a při kalamitě s přemnoženými kůrovci. Po větrných polomech v r. 1983 a 1984 lesníci a ochranáři v Národním parku Bavorský les ponechali kůrovcové dříví bez asanace a založili odvážný experiment ve smyslu "nechte přírodu přírodě". Parazit sice neohrožoval podstatu smíšených lesů v nižších polohách, ale na hřebenech se posléze volně šířil i za hranice "experimentálního území" bez ohledu na vlastnictví a státní příslušnost. Větrné polomy a kůrovcová kalamita postihly také českou stranu pohoří a v nově vzniklém národním parku na české straně byl na omezené ploše také zvolen bezzásahový princip. Situaci však reálně hodnotila vědecká rada NP a Národní lesnický komitét v obsáhlém elaborátu "Ochrana přírody a péče o les v Národním parku Šumava" (ed. B. Vinš, 1999) a proto byly v druhé polovině devadesátých let aplikovány standardní i zdokonalené metody lesnické asanace, které zbrzdily nekontrolované šíření lýkožroutů do hloubky šumavských plání a za hranice národního parku, kde je většina smrkových lesů zdravotně oslabena vlivem dlouhého znečištění ovzduší.

V pojetí podrobného "Plánu péče Národního parku Šumava" (ed. E.Zelenková, 2000) se ochrana přírody na české straně liší také aktivním přístupem k přeměně geneticky cizorodých a zdravotně oslabených smrkových lesů na smíšené lesy se silným zastoupením listnáčů a jedle. I když to nezní v prostředí národního parku dobře, nelze po etapě přírodních katastrof a lidských hospodářských omylů ponechat mnohé lesní porosty na Šumavě bez aktivní pomoci (například dosazování listnatých stromů), která by měla podpořit rychlejší nastartování žádoucích přírodních procesů. V tomto ohledu se správci NP Šumava střetávají také s kritikou, která se týká výše zmíněné ochranářské zonace celého území.

Většina národních parků ve světě se dělí na ochranářské zóny - podle stupně přírodního či polopřírodního charakteru a množství přípustných lidských aktivit: Rozlišuje se přísně chráněná přírodní zóna první, přiměřeně opatrovaná přechodná zóna druhá a rámcově udržovaná rozvojová zóna třetí, ve které je dovoleno nezbytné využívání přírodních zdrojů. V málo narušených oblastech světa tyto zóny mohou mít podobu velkých souvislých ploch nebo pásů, což není případ NP Šumava, kde v důsledku přirozeného střídání lesů a mokřadů a v důsledku předchozích hospodářských aktivit bylo možné do první zóny vyčlenit 135 relativně menších ploch a tyto plochy obklopit "přechodnými přírodními" druhými zóny, kde lidská ruka musí opatrně zvolenými přístupy šumavské přírodě pomoci k ekologicky stabilním listnatým a smíšeným lesům, které by se samovolně vrátily teprve po staletích. V tomto směru nelze ve střední Evropě a tedy ani v NP Šumava aplikovat stejný model, jaký je vhodný při rajonizaci národních parků v málo civilizovaných oblastech světa. V nově připojeném území NP Bavorský les se i bavorští ochranáři uchýlili k podrobnějšímu členění, v němž mají být i přírodě blízké lesy první zóny po dvě desetiletí lesnicky obhospodařovány. Ovšem do budoucna jsou cílem ochrany přírody na obou stranách Šumavy celistvá přeshraniční území s nerušeným přírodním vývojem.

Cílem kritiky obou šumavských národních parků je také jejich ohraničení a plošné rozměry. Tyto parametry jsou plně zdůvodněné z hledisek klimatických, hydrologických, biologických i historických. Ochranu přírody na Šumavě nadále komplikují vlivné faktory, které přicházejí z vnějšku a na které správci národních parků nemají přímý vliv. Sesuvy půdy, eroze a záplavy kolem řek rozrušují celistvost hvozdů. Vichřice, námraza a zátěž mokrého sněhu kácejí vzrostlé různověké lesní pralesy a vytvářejí holiny, na kterých jen zvolna dorůstají jednotvárné a stejnověké lesy. Poloha ve střední Evropě vystavuje Šumavu setrvalým účinkům kouřových plynů, které zbavují stromy patřičného olistění a způsobují jejich fyziologické oslabení. Nemalý vliv tu má špatný genetický původ smrkových porostů, které vznikly vypěstováním ze semen sebraných v ekologicky nesouměřitelných oblastech. Jak výše uvedeno, v závislosti na polomech po vichřicích se katastroficky přemnožují kůrovci, zejména lýkožrout smrkový. Tento parazit je v malých seberegulujících populacích přítomen i v pralesích a proto na Šumavě vznikl spor, zda vůbec je správné proti němu v národním parku zasahovat.

Protože jsou kůrovci přirozenou složkou lesních ekosystémů, lze o jejich nekontrolovaném působení jen teoreticky uvažovat jen ve zbytcích přírodě blízkých "pralesů" na vrcholcích šumavských hor. Dosud známé podrobnosti z biologie lýkožrouta však ukazují, že na Šumavě nelze tohoto parazita ponechat bez kontroly ani ve smrkových plantážích a ani v přírodě blízkých smrčinách, které jsou fyziologicky oslabené vlivem znečištěné atmosféry. Dlouhodobá registrace sníženého olistění smrkových porostů na Šumavě svědčí o tom, že i po určitém snížení obsahu oxidu siřičitého v ovzduší střední Evropy nadále trvá poškozování zdravotního stavu stromů. Právě snížená životaschopnost usnadňuje kůrovcům žír a rozmnožování. I národní park je nutné proti kůrovcům aktivně chránit, aby namísto zelené střechy Evropy neměla mrtvé lesy a z nich znovu vyvstávající stejnověké, stejnorodé a stejnotvaré lesy, náchylné k budoucím dalším katastrofám. Znalci lesních ekosystémů se shodují na tom, že je nutné omezovat gradaci kůrovců osvědčenými lesnickými postupy, kterými se všude v Evropě daří držet tyto parazity v šachu (instalace lapáků ze stromů poražených na místě nebo dovezených z méněcenných porostů a feromonové lapače).

Objevily se také názory, že NP Šumava byl zavržen mezinárodními organizacemi jako méněcenné chráněné území. To je daleko od pravdy, protože Šumava je nadále uznávaným členem světové sítě biosférických rezervací UNESCO a je také součástí evropské unie národních parků. Velmi významné je zařazení šumavských řašelinišť do rámce mezinárodní ramsarské úmluvy, jejíž středisko sídlí ve Švýcarsku. Nutno zde vzpomenout, že v roce 2001 působila na Šumavě ramsarská poradní komise, která prošla významné části národního parku a kontrolovala, zda tam v ochraně přírody nedochází k vážným chybám. V protokolech této komise je jasně zapsáno, že postupy správců NP Šumava jsou ve vztahu k rašeliništím a okolním k lesům velmi racionální, že se zde respektují výsledky ekosystémového bádání a přes problémy s gradací lýkožroutů zde nedochází k porušení ochranářských principů, na které opakovaně upozorňují některé ekologické organizace.

Lze si jen přát, aby NP Šumava a celá Chráněná krajinná oblast Šumava nadále prospívaly. Aby se zde zbytečně neplýtvalo silami při půtkách odborníků, kteří se snaží do tohoto pohoří vrátit trvale udržitelné lesní hvozdy.