O RULETĚ A LIDECH

Jak známo, ruleta nemá paměť ani charakter. Nejde-li o podvod, jsou výsledky vrhu náhodné. Krásná literatura včetně známé novely Dostojevského i čím dál častější psychiatrická zkušenost, ukazují hráčův omyl. Ponecháme-li stranou emoční prvky hráčské závislosti, které se velmi podobají závislosti na drogách a jak se zdá, mají v mozku i společný neurochemický podklad, je hráčův omyl chybou v uvažování. Má totiž zato, že v řadě náhodných událostí je skrytý řád. "Podaří-li se mi na něj přijít, dokážu předpovědět další výsledek", říká si hráč, "pak rozbiji bank." Dlouhodobé výsledky jsou opačné: bank rozbíjí hráče a to tak často, že jsou předmětem černých kreslených vtipů, na nichž při odchodu z kasina šatnář jemně a zdvořile hráčovi podává s kabátem i revolver.

Evoluční úvaha o hráčském omylu říká: pro zvířata i naše vývojové předky muselo být výhodné vyhmátnout v obrovském počtu informací, které prošly do jejich mozků, nějaký řád. Byť by to bylo něco tak jednoduchého, že po události A následuje událost B. Což vyžaduje kromě zdatných smyslových systémů krátkodobou i dlouhodobou paměť. Vynikající je zejména dlouhodobá emoční paměť, neboť zapamatovat si, že událost B následující po A, je příjemná nebo nepříjemná, je snazší, než zapamatovat si, že je neutrální. Kromě toho je nutný další systém, jenž rozhodne, jaký je význam událostí, jak se s nimi naloží, zda na ně nějakým druhem chování odpovíme nebo neodpovíme. Tomuto systému se říká řídící, neboli exekutivní funkce. U lidí se do něj řadí i funkce jakou jsou schopnost uvést události do správného časoprostorového pořadí, motivace nebo vůle. U lidoopů, opic i lidí je vázán na činnost čelních laloků, zejména jejich předních částí, jimž se říká prefrontální (následující obr.). Jinak řečeno: jsme nositeli evolučně daného systému, jenž dokáže vyhmátnout skrytou souvislost. Jeho funkční mezí je, že ji může vyhmátnout falešně, tam kde není. Podobně jako zrakový systém "spatří" ve zkroucené větvi hada.

Přijít na to, že události jsou náhodné, bývá velmi těžké a někdy i bolestné. Tím bolestnější, čím více v jejich smysl věříme a čím více jsme přesvědčeni, že jej známe a rozumíme mu. Bez výcviku si nemůžeme pomoci. Nedáme si říci, i když nám experimentátor jasně řekne, že události, na které budeme odpovídat, jsou co do pořadí náhodné.

Což prokázal pokus elegantní svou prostotou. Pokusné osoby stiskem knoflíku odpovídaly na promítané obrázky Byly jen dva, čtverec a kruh. Stiskem knoflíku dala pokusná osoba najevo, o který z nich jde. Do nudné a dlouhé série kruhů a čtverců však experimentátoři vložili něco, co bylo stejně náhodné, nicméně to budilo dojem nenáhodnosti. Mozková činnost pokusných osob byla v průběhu celého pokusu sledována funkční magnetickou rezonancí, metodou ukazující, kde se mozek v porovnání s klidovým stavem při řešení nějaké úlohy namáhá, nebo naopak kde jeho námaha klesne.

Jestliže byl týž podnět, například kruh, opakovaně předváděn v sérii do počtu 8 členů, byla doba, kterou pokusné osoby potřebovaly na odpověď při dalším stejném podnětu kratší. Zatímco doba, kterou potřebovaly na odpověď v případě, že se objevilo něco nečekaného, například čtverec po němž následovala série kruhů, byla podstatně delší. Méně výrazný byl tento výsledek ve střídavých řadách podnětů.

Pokusné osoby dobře věděly, že celá série je náhodně uspořádaná řada. Přesto změnily chování - prodloužily dobu, za kterou odpověděly stiskem knoflíku, neboli hybnou odpověď - jakmile měly pocit, že viděly něco nenáhodného. Přitom vzrostla činnost mnoha oblastí jejich prefrontální kůry. Činnost právě těchto korových korové oblasti tedy nějakým způsobem "vyhmatává" smysl věcí i tam, kde žádný není. Což do jisté míry připomíná chování slavných Skinnerových pověrčivých holubů. Jestliže se pavlovovským učením spojil nějaký náhodný prvek jejich chování se stejně náhodným krmením, začali holubi užívat tento původně náhodný prvek chování k signalizaci, že chtějí potravu.

Otázka je, která z mnoha funkcí prefrontální kůry by za hráčův omyl odpovídala. Možné je, že půjde u činnost krátkodobé paměti, dále funkce, které se říká detekce nových událostí, stejně jako funkce jménem tvorba hypotéz - to pokus v daném uspořádání nerozhodl. Lze si však snadno představit, že půjde o slučování všech tří funkcí současně.

Jaké je poselství experimentů tohoto druhu? Měli bychom přijmout, že ve světě i v našich nitrech existují náhodné události a učit se je poznávat. Nic jednoduchého.