Nezištné trestání
Otázka spolupráce mezi živočichy patří k biologickým evergreenům a spolupráce mezi příslušníky lidské společnosti se těší zvláštní pozornosti. Zabývají se jí švýcarští badatelé Simon Gächter a Ernst Fehr ve stati "Altruistic punishment in humans" (Nature 415, 137-140, 2002). V témže čísle Nature najdeme i komentář výše uvedené stati od Američanů Samuela Bowlese a Herberta Gintise ("Homo reciprocans", Nature 415, 125-128, 2002). Oba články jistě stojí za podrobnější pohled, protože vypovídají mnohé o světě kolem nás i v nás.
Spolupráce zvířat
Spolupráce mezi živočichy na první pohled bourá zásadu, že přežije jen ten nejlepší, nejsilnější, nejrychlejší. Proč by měl jakýkoli tvor někomu pomáhat? Zbavoval by se těžce vydobyté výhody a poskytoval by výhodu svým konkurentům. V situaci, kdy jeden živočich nabízí nezištně pomoc, se zákonitě musí objevit příživník, který cizí pomoc přijme a sám nikomu nepomůže. Sobečtí příživníci by se dostávali do výhody nad živočichy nezištně nabízejícími pomoc. Přirozený výběr by pak měl s nezištnými živočichy rychle skoncovat a v populaci by měli převládnout jen zištní sobci, kteří nikomu nepomohou.
Faktem zůstává, že si živočichové pomáhají. Pro zdánlivě nezištné chování má biologie širokou škálu racionálních vysvětlení. V řadě případů je pomoc směrována pokrevním příbuzným. Tak lze vysvětlit nejen péči rodičů o mláďata, ale i chování tzv. pomocníků. To jsou mláďata, která po dospění nezačnou ihned odchovávat vlastní potomstvo, ale pomáhají svým rodičům s péčí o mladší sourozence. Stejně tak je vysvětlována i spolupráce ve společenstvech eusociálního hmyzu. Japonské včely například obklopí loupeživého sršně a izolují jej od okolí tak dokonale, že se sršeň nemůže ochlazovat a zemře na přehřátí. Včely přitom riskují smrt, protože sršeň je může zasáhnout žihadlem. Obětují svůj život ve prospěch ostatních příslušníků včelstva, s kterými je poutá úzký příbuzenský vztah.
Další platformou pro vznik spolupráce je reciprocita mezi nepříbuznými jedinci. Ve zvířecích společenstvech se jednotliví tvorové navzájem znají a pamatují si, kdo jim kdy pomohl. Svou pomoc pak směřují především těmto jedincům a zároveň si je tak zavazují k příští pomoci. Modelů, které se snaží vysvětlit vznik spolupráce ve zvířecích společenstvech, existuje nepřeberné množství a reálné situace ze života zvířat lze obvykle vysvětlit kombinací několika modelů.
Nezištné trestání
Lidská společnost se vyznačuje velice intenzivní spoluprací. Tento jev provázel člověka po tisíciletí a spolupráce se uplatňovala i v situacích, v kterých by zvířata zřejmě nespolupracovala. Například charitativní činnost je směřována na jedince nepříbuzné a jejím motivem rozhodně není reciprocita.
Fehr a Gächter považují za jeden z významných faktorů napomáhajících k udržení spolupráce v lidské společnosti trest. Nespolupracující sobci odhodlaní přiživovat se na cizích nabídkách pomoci a neochotní pomáhat druhým mohou být trestem nebo jeho hrozbou donuceni ke spolupráci. Oba švýcarští vědci se pozastavují nad faktem, že trest s sebou nese nepříjemnosti nejen pro trestaného, ale i pro trestajícího. Na trest je nutné vynaložit energii a zároveň se trestající vystavuje riziku odvety ze strany trestaného. Trestání sobců jistě prospívá společnosti jako celku, ale neprospívá těm, kdo trestáním sobců poskytují službu společnosti. V této souvislosti se proto hovoří "obětavém trestání" (altrustic punishment).
Míru uplatnění "obětavého trestání" v lidské společnosti měl odhalit nenáročný experiment. Fehr a Gächter přizvali 240 dobrovolníků z řad vysokoškolských studentů, aby si zahráli hru na "společný majetek". Pravidla jsou celkem jednoduchá. Hry se účastní čtyři hráči. Každý dostane na začátku 20 švýcarských franků, z kterých může investovat libovolnou částku do společného banku. O výsledný vklad se hráči dělí rovným dílem. Tak je modelována vzájemná nabídka pomoci. Aby hra skutečně modelovala výhodnou spolupráci, dotovali Fehr a Gächter každý frank vložený do společného banku částkou 0,40 franku. Kdyby každý hráč vložil do banku maximum (20 franků), sešlo by se v banku osmdesát franků, ke kterým by Fehr s Gächterem přidali dalších 32 franků (80 x 0,4 = 32). Hráči by se rovným dílem podělili o částku 112 franků a skončili by hru s hotovostí 28 franků.
Protože hráčům zůstávaly i peníze, které do společného banku neinvestovali, kolísala výše jejich vkladů kolem sedmi franků. Úroveň spolupráce byla relativně nízká, protože každý hráč doufal, že se přiživí na podílu ze štědrého vkladu spoluhráčů, a sám se snažil investoval co nejméně. Takto definovaná pravidla hry modelují spolupráci bez trestání sobeckého jednání.
Význam trestu pro udržení vysoké úrovně spolupráce se jasně ukázal po změně pravidel hry. Nyní museli hráči po investici do banku přiznat výši svého vkladu. Každý z nich pak měl možnost potrestat kohokoli ze spoluhráčů pokutou za nízký příspěvek do společného fondu. Aby takový trest splňoval kriterium "obětavého trestání" byl trestající za udělenou pokutu sám pokutován Fehrem a Gächterem. Za každé tři franky udělené pokuty musel trestající hráč zaplatit jeden frank.
Zdálo by se, že hráči nebudou za těchto podmínek ochotni nespolupracující jedince trestat. Opak je pravdou. Tresty byly udíleny velmi často a přinášely dramatické zvýšení úrovně spolupráce. Průměrný vklad do banku na jednoho hráče stoupl na 15 franků. Hráči skutečně trestali pokutou především ty spoluhráče, kteří přispívali do banku mnohem méně než ostatní. Přitom nemohli počítat s tím, že budou mít zisk ze zvýšených vkladů "lakomce" polepšeného trestem. Hráči se po každém kole měnili tak, aby se nikdo z nich nestřetl ve hře dvakrát. Trestající si s "napraveným lakomcem" už nikdy nezahrál.
Jak zabránit "tragedii obecní pastviny"
Fehr a Gächter vyvozují ze svého experimentu zajímavé závěry. V lidské společnosti vyvolává sobecké jednání silné negativní emoce. Toho jsou si velmi dobře vědomi i sami sobci. Právě tyto negativní emoce vedou nesobecké jedince k trestání jedinců sobeckých. K trestání dochází i v případě, že na něj trestající doplácí a sám z jeho efektů neprofituje (jde tedy o "nezištné trestání"). Potrestání sobce je společností vnímáno jako správné. Podle Fehra a Gächtera se právě negativní emoce a trestání sobeckých jedinců významnou měrou podílely na ustanovení a udržení vysoké míry spolupráce ve velkých společenstvích vzájemně nepříbuzných lidí. Zajímavé jsou i závěry Bowlese a Gintise v komentáři statě švýcarských vědců. I oni zdůrazňují nesporný význam "nezištného trestání" pro vývoj lidské společnosti. Pro pohled do bližší i vzdálenější budoucnosti lidstva je ale zajímavější Bowlesova a Gintisova zmínka o slavném eseji Garretta Hardina o "tragédii obecních pastvin" ("tragedy of commons"; Hardin G. Science 162, 1243-1248, 1968). Hardin v tomto eseji poukázal na nezodpovědné (a z hlediska spolupráce "sobecké") čerpání přírodních zdrojů a nastínil vizi, v které vede sobecké využívání přírodních zdrojů k těžké devastaci životního prostředí.
Po přečtení stati o "nezištném trestání v lidské společnosti" můžeme Hardinův model "tragedie obecní pastviny" vnímat jako "beztrestnou" variantu experimentu Fehra a Gächtera. Ano, bez trestání těch, kdo nezodpovědně čerpají přírodní zdroje, je míra vzájemné spolupráce jen nízká a výsledkem může být devastace zdánlivě nevyčerpatelných přírodních zdrojů. Jako příklad lze uvést kolaps populací atlantické tresky zdevastované bezohledným rybolovem.
Pokud se nemá Hardinova vize devastace přírody naplnit, je zřejmé, že musíme přivést k životu systémy, které odpovídají "trestající" variantě pokusu Fehra a Gächtera. Sobecké ničení přírodních zdrojů musí vzbuzovat negativní emoce a ti, kteří se něčeho takového dopouštějí, se musejí cítit provinile. Musejí se najít skupiny lidí ochotných "nezištného trestání" těch, kterým jsou společné zájmy lidstva lhostejné. Společnost musí takové "trestání" vnímat jako správné a oprávněné. A to nejsou požadavky, které by bylo snadné naplnit.
