Válka proti terorizmu : „zero-loss war“ kontra Usama bin Ladin (a její možné důsledky)
Od doby, kdy lidé vedou války, je obecnou moudrostí, že k úspěšnému vedení vítězství je zapotřebí tří komponent :
- stateční a dobře vycvičení vojáci,
- dobrá výzbroj s výstroj,
- schopné a energické velení.
Další nezbytná podmínka – silná ekonomická základna, umožňující udržet armádu dlouhodobě v bojeschopném stavu – je naproti tomu fenoménem starým teprve něco málo přes 100 let.
Význam uvedených tří komponent a jeho vliv na případný úspěch či neúspěch v ozbrojeném konfliktu se u různých armád a v různých dobách vždy lišil. Velmi často, zejména z politických důvodů, byla přeceňována role vojenských velitelů. Příkladů, kdy bitva či válka byla ztracena pro rozdíly v bojové morálce vojáků a řadových velitelů, či kvalitě jejich výzbroje a výstroje, je však bezpočet. Samozřejmě v každé válce je rozhodující také velikost bojujících armád, historické zkušenosti však ukazují, že při výrazně vyšší úrovni v uvedených komponentách může i podstatně menší armáda zvítězit nad armádou silnější pouhým počtem. Vcelku se dnes obecně uznává, že pro vojenské vítězství je nezbytná vysoká úroveň ve všech třech komponentách.
V současné době jsme však svědky pokusu o systémové narušení tohoto dogmatu a to hned ve dvou velmi odlišných směrech. Tento příspěvek se pokouší je popsat a zhodnotit jejich důsledky.
Každá válka přináší ztráty, podmínka statečnosti vojáků proto implicitně zahrnuje jejich ochotu nechat se v boji zabít. Současná post moderní společnost je však stále méně a méně připravena přinášet oběti ve válce, dokonce i ve válce obecně považované za správnou a oprávněnou. To vedlo Spojené státy, jako vedoucí mocnost západní civilizace a současnou jedinou světovou supervelmoc, k vyvinutí konceptu „války s nulovými ztrátami“ („zero-loss war“). Podle tohoto konceptu lze kvalitní výzbrojí a výstrojí, založených na masivním využití moderních technologií typu mikrosenzorových sítí, družicové navigace, digitální komunikace, sofistikovaných metod rozpoznávání a umělé inteligence, kombinovaných s drtivou palebnou silou, docílit takové převahy nad nepřítelem, že v boji budou vlastní ztráty zcela zanedbatelné. Takto vyzbrojení potom mohou bojovat úspěšně i vojáci, jejichž mentální připravenost nést ztráty je – měřeno tradičními měřítky – velmi nízká. Na první pohled tento koncept vypadá rozumně, zejména zvážíme-li obrovský technologický a ekonomický potenciál Spojených států, který byl pro něj inspirací.
Poněkud překvapivě tento koncept narazil na svého mistra dříve, než byl vůbec uveden do života. Usama bin Ladin, nepochybně terorista, masový vrah a (z pohledu naší civilizace) zločinec nejhoršího druhu, se projevil jako velmi inventivní vojevůdce tím, že zvolil koncept právě opačný ke konceptu amerických stratégů. Zatímco Američané vrhli veškerý důraz na výzbroj výstroj a tiše tolerovali (nebo spíše v důsledku společenských okolností byli nuceni tolerovat) nižní bojovou morálku svých vojáků, Usama bin Ladin se spokojil s podprůměrnou výzbrojí a výstrojí dostupnou organizaci, která nemá k dispozici stát, vsadil však na morálku. Jeho masivní indoktrinace božích bojovníků, založená na extremistické interpretaci islámu, zavedla masové nasazení sebevražedných atentátníků jako regulérní zbraň. Nám se může zdát barbarská a obludná, nepředstavuje však nic jiného než do extrému dovedené metody používané ve všech armádách odpradávna. Nebo snad podstatou každého vojenského výcviku – počínaje makedonskou falangou a římskými legiemi – není dril vedoucí vojáky ke slepému plnění rozkazů i v hrůze bitevní vřavy? Nebo se snad před útokem nevydával ve velké většině armád světa vojákům alkohol ? A nevzpomínáme si ještě na historky o statečných sovětských vojácích, kteří hrudí zalehli střílnu nepřátelského kulometu, z dob minulého režimu ? Nebo na japonské kamikadze ? Metody Usama bin Ladina se od těchto jevů liší pouze masovým rozsahem – Usama prostě zavedl hrdinství jako bojovou normu.
Technicky vzato představuje řešení Usama bin Ladina jedinou možnost, jak bojovat s velmi omezenými prostředky proti světové supervelmoci s prostředky prakticky neomezenými – kromě jediného : ochoty přinášet oběti. Že přitom využívá jejich vlastních (z hlediska vedení války) slabostí, vyplývajících z demokratického systému a právního státu založeného na svobodném pohybu osob a informací a kladoucímu tudíž z principu věci překážky sledování a likvidaci podezřelých elementů, nás stěží může překvapit. A jak ukazuje zkušenost afgánské a irácké války, Usama bin Ladin je úspěšný – Američané sice obě války vyhráli, ale stabilizace dobytého území je – a zejména v důsledku neustálých akcí stoupenců Usama bin Ladina – v nedohlednu. A Usama sám – i po třech letech od útoku na newyorkská dvojčata a poté, kdy mu prezident největší velmoci světa vyhlásil likvidační válku - žije a spřádá dál své bojové plány. Znamená to, že obě strategie lze považovat za potenciálně stejně úspěšné ? Že Usama bin Ladin má i dlouhodobě naději na úspěch ?
Domnívám se, že nikoliv ! Terorizmus v dohledné době nepochybně nebude poražen ani vykořeněn, neboť jeho kořeny spočívají hlouběji, než jsou rozdíly v bojových metodách. Je nutno očekávat, že různých částech světa bude opět a znovu vystrkovat svoje růžky. Lze si však představit – poměrně velmi pravděpodobné scénáře – kdy bude však pro naši civilizaci představovat spíše nepříjemnost, než fatální hrozbu.
K tomuto závěru mne vedou jak důvody psychologické, tak i důvody technologické. Jedním z nejhrozivějších průvodních jevů terorizmu je jeho psychologický dopad. Ten se však projevuje zejména proto, že se jedná o poměrně nový jev. Kapacita lidské společnosti absorbovat známé hrozby a nebezpečí a smířit se s jejich potenciálními následky je totiž ohromná. Počet mrtvých v důsledku teroristických útoků v USA i na celém světě je zcela zanedbatelný s počtem obětí autonehod za stejné období. Riziko automobilismu však známe a jsme s ním smířeni : statistiky mrtvých při autonehodách proto jen málokomu zkazí zažívání po dobré snídani. A kdyby někdo navrhl vyhlásit válku firmám General Motors, Toyota nebo Mercedes byl by patrně urychleně hospitalizován v psychiatrické léčebně. Oběti automobilismu by přitom bylo možno radikálně omezit razantním zvýšením požadavků na bezpečnost automobilů, snížením povolených rychlostí na dálnicích i silnicích, rozvojem hromadné dopravy atd. Veřejnost však o tato opatření nestojí, jak různé neúspěšné pokusy o jejich zavedení ukazují – v celku jsme spokojeni se stávajícím stavem a oběti automobilizmu berme nikoliv jako trest, nýbrž jako nezbytný důsledek naší svobodné volby. Lze se proto oprávněně domnívat, že s terorizmem tomu bude podobně : v případě trvalého (leč postupného) nárůstu počtu obětí teroristických útoků bude citlivost společnosti k tomuto jevu klesat. Tomu jsme ostatně svědky již dnes např. v Severním Irsku – soudě podle médií by se až donedávna měl člověk v šesti severoirských hrabstvích obávat vystrčit nos na ulici, jejich obyvatelé se však po nich promenádovali zcela bezstarostně.
Již v současnosti jsme svědky hledání „obecně sdíleného kompromisu“ ve vztahu k terorizmu. Teroristické útoky lze velmi ztížit, ne-li už zcela eliminovat, řadou restriktivních opatření typu prohlídek na letištích, sledování osob a automobilů, vedení databází všech cestujících, odposlechem a analýzou internetové a telefonní komunikace atd. Řada z těchto opatření vede samozřejmě k určitému omezování osobní svobody, alespoň svobody v tom pojetí, jaké se ustálilo v druhé polovině minulého století. Není proto překvapením, že řada skupin soustředěných na ochranu lidských práv hlasitě protestuje. Lze proto předvídat, že po nějakou dobu bude probíhat proces hledání, na jehož konci bude ustálení „obecně sdíleného kompromisu“ mezi omezeními lidské svobody a ochranou proti terorizmu. Není důvodu aby, stejně jako je tomu u automobilizmu, tento kompromis nebyl nalezen.
Tato „absorpční kapacita“ má však svoje meze a rozhodně na ni nelze spoléhat, pokud by nárůst obětí terorizmu dosáhl příliš velkých čísel, nebo probíhal příliš rychle. Pokud však nedojde ve velmi krátké době několika let k mimořádně intenzívním teroristickým útokům, vedoucím k nějaké formě „psychologického zhroucení“ naší západní společnosti, lze pevně doufat, že se naše společnost nejen psychologicky adaptuje, ale nalezne i adekvátní prostředky pro postupné omezení a eliminaci terorizmu.
Odhlédněme nyní od otázky eliminace kořenů terorizmu – to je otázka politická, ba téměř filozofická. Současná situace ve světě – přes intenzívní diskuse vedené na toto téma v nejrůznějších think tancích – dává pramalou naději, že se v tomto směru na dohledném časovém horizontu dosáhne nějakého pokroku. Soustřeďme se proto na oblast ve které výsledky v eliminaci terorizmu očekávat lze – a tou je využití nesporné konkurenční výhody, kterou naše civilistce oproti teroristům disponuje, kterou jsou moderní technologie. A to jak v obrané oblasti (jak již bylo naznačeno), tak i v oblasti útočné.
V obranné oblasti spočívá využití moderních technologií zejména v postupném zavádění systému totálního sledování (tzv. „total surveillance“) na území antiteroristicky chráněném kombinovaného s pokročilými metodami rozpoznávání a identifikace osob. Již dnes je představitelné, že i pro celé území velikosti středního evropského státu lze v databázi evidovat všechny jeho občany a vozidla i všechny návštěvníky pohybující se po tohoto státu po dobu mnoha let. Uchovávané údaje o jednotlivých subjektech budou mít přitom podobu tzv. „komplexního portrétu“ zahrnujícího nejen běžnou identifikaci typu jméno, rodné číslo atd., ale i otisky prstů, retinogram, třírozměrný portrét, tzv. „pohybový portrét“ (charakteristiku stylu chůze, usedání, vstávání, atd.), kreditní historii, zaměstnaneckou historii, adresy pobytu, používaná vozidla a mnoho dalších údajů. Není pochybností o tom, že tento systém evidence by případným teroristům výrazně zúžil manévrovací prostor; limitem pro jeho zavedení je proto pouze ochota naší společnosti akceptovat nepříjemné důsledky pro omezení osobní svobody, které z něj vyplývají.
Je pouze logické, že v boji proti terorizmu budou tato obranná opatření úměrně nárůstu terorizmu doplňována opatřeními útočnými, zaměřenými na vykořenění teroristických základen. Zde lze očekávat dovedení konceptu nulových ztrát do extrému masivním zavedením bojových automatů. Toto téma AKADEMON dlouhodobě sleduje a řada informací publikovaných na našich stránkách dokládá, že vývoj v tomto směru postupuje mílovými kroky. Odvažujeme se tvrdit, že není daleko doba, kdy role lidských vojáků v protiteroristických akcích se redukuje na velící a kontrolní funkci, zatímco bojové automaty, vyráběné třeba i v milionových sériích, odvedou špinavou práci. Při absolutní námořní a letecké převaze, kterými země západní civilizace disponují, lze tak vybojovat řadu vítězných antiteroristických válek, do kterých v současné době přeci jen jaksi stále „chybí chuť“ – od Somálska přes Kongo až třeba po Severní Koreu. Tyto „policejní akce“ – a ničím jiným by z hlediska občana sledujícího jejich průběh na CCN nebyly – by (v kombinaci s obrannými opatřeními zmiňovanými výše) s vysokou pravděpodobností zatlačily terorizmus zpět do polohy marginálního problému.
Zdálo by se tedy, že problém eliminace nebezpečí terorizmu má pro ekonomicky vyspělé země západní civilizace své technologické řešení. Tento závěr bychom skutečně mohli učinit, kdyby nebylo dvou „ale“, která ukazují, že tento problém má i další dimenze.
Prvním z nich je skutečnost, že v této chvíli nedokážeme odhadnout, jaký psychologický odpad může mít výše popsaná válka proti terorizmu na začátku 21. století na naši vlastní civilizaci a společnost. Představme si na chvíli, že v důsledku této války se masové policejní akce bojových automatů v zemích podporujících teroristy i totální sledování (přes všechny protesty ochránců lidských práv) stanou každodenní realitou. Jak vstřebá naše společenské svědomí, že pod záminkou boje proti terorizmu vysílají naši vůdcové do jiných zemí statisíce mechanických zabijáků, jejich akce jsou (možná) dálkově kontrolovány jejich lidskými kontrolory? A jak se naše psychika smíří s neustálým sledováním na všech úrovních technologickými prostředky podléhajícími nějaké tajemné nekontrolované a nekontrolovatelné síle, která svými možnosti překonává zdaleka Orwellova „velkého bratra“? Budeme např. ochotni tolerovat nebezpečí zneužití tohoto systému ? I kdyby to mělo být pouze manželem obávajícím se nevěry své manželky ? To prostě zatím nevíme.
Druhým „ale“ je varianta ještě horší. Jedná se o případ, kdy bychom neměli dosti času, abychom svou technologickou obranu a svou psychiku adaptovali na vývoj situace. K tomu by mohlo dojít při teroristickém útoku velmi masivního rozsahu v brzké době a s mimořádným ničivým účinkem – např. kdyby teroristé umístili a současně odpálili v několika amerických městech několik atomových pum, zakoupených např.v Severní Koreji (který prokazatelně několika, snad až šesti, jadernými pumami již dnes disponuje). Důsledkem by mohly být statisíce mrtvých. Veřejnost by byla v šoku a americké vláda (stejně jako každá vláda v obdobné situaci) by byla pod velkým psychologickým tlakem využít všech odvetných prostředků, které má k dispozici. Tyto prostředky jsou však v případě Spojených států strašlivé. Lze si být jisti, že v takovém případě by nedošlo nejen k masivnímu bombardování severokorejských jaderných zařízení, ale např. i k jadernému bombardování předpokládaných základen teroristů v Pákistánu? Ke korejské odvetné reakci a následnému vylodění amerických vojáků v Severní Koreji, kterému by předcházelo bombardování využívající nejen strategických bombardérů a střel s plochou dráhou letu (jako v Iráku), ale i strategických střel z ponorek a mezikontinetálních střel, vedoucímu k následné nepredikovatelné reakci Číny ? Bůh nás toho uchovej !
Jak vidíme, nebezpečí terorizmu nespočívá pouze ve fenoménu terorizmu samotném, ale rovněž, a možná zejména, v nebezpečích psychologických důsledků, které válka proti terorismu může ve společnostech západní civilizace vyvolat. Musíme doufat, že vlády zemí euroatlantické aliance a jejich spojenci využijí všech dostupných prostředků tak, aby se jim světový terorizmus kombinací politických a vojenských opatření podařilo udržet v mezích. Alespoň do té míry, než se naše společnost dokáže postupně adaptovat a překonat toto nebezpečí tak, jako dosud překonala všechna nebezpečí na své pouti historii. Nebude to však snadná cesta.
