Obchod s hypotézou?
V Hospodářských novinách z 26.září 2002, na str.2 části Věda a lidé nalezneme zajímavý článek prof.Miroslava Kutílka o problematice globální změny klimatu. Nelze než přivítat jeho kritický pohled na kyotský protokol a snahu objasnit zdrženlivý postoj Spojených Států k problematice globální změny klimatu. Takové názory neslyšíme často. Nicméně v poslední části pojmenované Něco za něco se podivuje "neuvěřitelné lidské schopnosti kšeftovat i s něčím natolik neuchopitelným, jako je hypotéza o globálním oteplování". Konkrétně žasne nad snahou Americké pedologické společnosti zavést obchod s emisními povoleními, tedy s právem vypustit určité množství oxidu uhličitého do atmosféry.
Takový obchod vypadá skutečně velmi neobvykle a je docela dobře možné, že nejde o krok správným směrem. Na druhou stranu si však musíme uvědomit, že trh je nejdokonalejší nástroj regulace tak složitého systému, jakým je lidská společnost. V poslední době se u nás mnoho mluví o nedokonalosti trhu a jeho selhávání, avšak málokdo si uvědomuje, že selhání regulačních mechanismů státu mívá mnohem horší důsledky. Dobrým příkladem je velká hospodářská krize ve třicátých letech. Její vznik byl nepochybně selháním trhu. Avšak její průběh, délku a nebývalou hloubku způsobila špatná vládní politikou.
Problémy s ochranou prostředí spočívají v tom, že neexistují dobře definovaná vlastnická práva k takovým věcem, jako je čistota vzduchu a vody, biodiversita a další a další. Vypouštění odpadů do řeky, havárie tankerů, spalování fosilních paliv a úbytek živočichů, abych uvedl jen některé příklady, postihuje nás všechny, každého trochu. Zároveň však neumíme kvantifikovat jakou měrou a poškození našeho práva můžeme popsat jen velmi vágně. Ekonomové hovoří o externalitách. Proto zde selhává trh a nastupuje stát.
Snaha o obchodování s emisními povoleními znamená vlastně pokus o nasazení nejlepšího regulačního mechanismu, jaký pro velmi složité systémy známe - totiž trhu. Každopádně je to nezvyklé. V průběhu historie ale existovaly civilizace s jiným tržním chováním. Pro severoamerické Indiány bylo ustavení individuálních vlastnických práv k půdě zcela nepochopitelné. Nám může přijít zvláštní čínský obyčej obchodovat zvlášť s ornicí a spodní vrstvou půdy. S čím a jak se obchoduje na trhu, je spíše věcí konvence a historického vývoje, není žádné obecné pravidlo.
Obchod s emisními povoleními není úplně nová a nevyzkoušená věc. V rámci Spojených států již probíhá mezi výrobci elektřiny mnoho let, existuje dokonce specializovaná makléřská firma. Tento způsob regulace nejspíš výrazně přispěl ke snížení emisí oxidu siřičitého. Nakupovat a prodávat nejrůznější práva není v rámci naší civilizace nic zvláštního a setkáme se s tím leckde. Na kapitálových trzích se běžně obchoduje s opcemi, letenka nám dá právo nasednout do letadla, aniž by nám patřilo a koneckonců, peníze nejsou nic jiného, než právo na jiná práva či další majetkové hodnoty dle vlastního výběru.
Někomu se může zdát kšeft s ochranou prostředí nemorální. To je samozřejmě oprávněný názor. Trh pro svou existenci morální ospravedlnění nepotřebuje. Není pochyb o tom, že trh s drogami reálně existuje, přesto se nejspíš shodneme na nemorálnosti takového počínání. Může se totiž stát, že v dnešním, překotně se vyvíjejícím a stále propojenějším globálním světě vznikne obchod s právy znečišťovat jaksi nepřímo, oklikou, třeba přesunem energeticky náročných výrob. Dovedu si představit situaci, že stát, který zdaleka nenaplní své emisní kvóty, bude takové podniky lákat formou výhodných investičních pobídek. I proto možná bude lépe, když pokus o regulaci životního prostředí trhem neodsoudíme hned zpočátku.
