Fóra a fóry

Všichni máme čas od času pocit, že s naší civilizací je cosi v nepořádku. Jsme svědky plýtvání konzumní společnosti v některých částech světa a nesmírné bídy v částech jiných. Naše životní úroveň je nejvyšší jaká kdy v dějinách byla, ale naše rodiny se rozpadají. Technický pokrok nám přináší nesmírné možnosti, ale zároveň náš ohrožuje a plundruje naše životní prostředí. Jsme bohatší než byli naši předkové a žijeme déle, ale stěží šťastněji. Jsme v průměru vzdělanější, ale sotva moudřejší.

Velká většina z nás - pokud vůbec chce o těchto problémech uvažovat - odkládá toto uvažování na příhodnější dobu, to jest vlastně na nikdy. Někdy se však uvedené problémy přihlásí s naléhavostí, která jaksi ztěžuje jejich přehlížení. Tak tomu bylo při havárii černobylské jaderné elektrárny v roce 1986, při útocích antiglobalistů na zasedání Světové banky v Praze v loňském roce a tak tomu bylo - v míře mnohem větší - i při teroristickém útoku na New York a Washington 11. záři. Všechna tato mementa sice s tokem času pomalu ztratí svoji naléhavost, zůstanou však po nich důsledky : silné hnutí proti atomovým elektrárnám, pokračující spory okolo globalizace či válka proti terorismu probíhající právě dnes. A ve většině z nás zůstane i vnitřní pocit stresu a možná strachu, pocit, který se více či méně úspěšně snažíme zatlačit do svého podvědomí.

Ne všem, a vlastně poměrně málo lidem, se podaří se s těmito pocity úplně vyrovnat. Většina z nás, ať vědomě či podvědomě, se však snaží tyto pocity nějakým způsobem kompenzovat. Typickou reakcí takzvaných "obyčejných lidí" je zvýšená frekvence vzorců chování umožňujících rychlé odreagování vyprávěním krátkých zábavných historek : lidé si prostě vyprávějí vtipy, čili fóry. Je skutečně nápadné, jak frekvence kolování vtipů, který byla velmi vysoká za totalitního režimu a významně poklesla po roce 1989, zaznamenala opět významný nárůst po 11. září:

Tato reakce je však pouze krátkodobou psychoterapií, adekvátní třeba požití mírného množství alkoholu. Víme to, a nic si nepředstíráme - stres nezmizí, ale méně na nás působí.

Pak jsou zde ovšem jiní, kteří mají, nebo se tváří, že mají, řešení výše popsaných otázek v náplni své práce. Ti usilují, nebo deklarují, že usilují, o skutečnou diskusi o problémech tohoto světa, diskusi jejíž důsledky by nebyly pomíjivé. Těmito lidmi nemyslím samozřejmě politiky, jejichž problémem není jak něco vyřešit, nýbrž jak být opět zvolen. Myslím tím filosofy, myslitele a intelektuály obecně. Tito lidé pak oslovují prosté lidi tím, že svolávají různá fóra.

Jedno takové fórum skončilo právě v Praze, páté v pořadí organizované v témže duchu - Forum 2000. O co více nás toto Fórum přiblížilo řešení dlouhodobých problémů naší civilizace ve srovnání s šířením fórů, kterými si stres kompenzuje drobný, prostý lid ?

Je nepochybně řada důvodů, pro které je možno přistoupit k Fóru 2000 značně kriticky : Složení účastníků i étos, který na tomto shromáždění zavládl , poněkud navozuje myšlenku, že se zde schází parta kamarádů, kteří sami sebe pasovali na ty, kteří mají ostatním co říci. Několik sekundujících politických veličin, které utrpěly dojem, že jejich prezentace v této společnosti by mohla zlepšit jejich image, představuje značně nereprezentativní výběr. Z řady vystoupení čišela daleko více než starost o budoucnost světa starost o vlastní prezentaci v mediích. Zbytnělá narcisistická ega některých účastníků se stěží vešla do jednacího sálu. Jestliže si takový sbor samozvaných moudrých vytkne za úkol diskutovat o základních problémech naší doby, zejména v souvislosti s globalizací našeho světa, a osvětlit tyto problémy prostému lidu, je při přístupu k výsledkům jejich diskusí na místě jistá skepse.

Odhlédněme však od těchto zlehčujících aspektů a ptejme se, jakého výsledku jsme se na Fóru 2000 skutečně dočkali? V diskusi na Fóru 2002 byly celkem správně vyjmenovány a pojmenovány některé základní problémy moderní doby - ale asi tak originálně jako to nalezneme v každém lepším publicistickém časopisu. Nicméně díky za připomenutí. V otázce interpretace, chceme-li formulaci vhodného paradigmatu, současného světa však Fórum 2000 působilo zmateným a nevyváženým dojmem. Při značném zjednodušení můžeme říci, že o přízeň hloubavých při interpretaci hybných faktorů současného světa soutěží v současné době tři rozdílná paradigmata:

První, chceme-li křesťanské, paradigma tvrdí, že základní hodnoty jsou pro všechny lidské civilizace stejné, existující rozdíly mezi jednotlivými civilizacemi jsou pouze druhého řádu. Technikou tzv. husté a řídké morálky se snaží nalézt vzorce pro spolupráci a koexistenci všech kulturních a civilizačních skupin umožňující vybudování základního globálního celosvětového řádu a přitom poskytující dostatek prostoru pro zachování jednotlivých lokálních odlišností. Za jeho představitele lze považovat např. Hanse Künga (viz jeho publikace "Světový étos"). Tento pohled bychom mohli označit za optimistický.

Druhé paradigma, spojené se jménem Samuela P. Huntingtona, je konfrontační (viz jeho bestseller "Střet civilizací"). Současnou společnost na zeměkouli interpretuje jako konglomerát sedmi až osmi historicky vzniklých civilizací, jejich střet je ne-li nevyhnutelný, tedy rozhodně pravděpodobný. Současný konflikt Spojených států a NATO s Usama bin Ladinem interpretuje jako první konflikt tohoto hrozícího civilizačního střetu. Tento pohled bychom mohli označit za realistický.

Třetí paradigma, známé pod sloganem "konec dějin", je spojeno se jménem politologa Francise Fukuyamy. V jeho pojetí je euroatlantické pojetí civilizace, postavené na myšlenkách svobodného trhu a demokracie finálním stadiem lidské společnosti. Tento civilizační model spěje nezadržitelně k totálnímu vítězství a veškeré lapálie s teroristy jsou pouze zdrženími na jeho triumfální cestě. Tento pohled bychom mohli označit za naivistický.

Z prací T. Kühna a K. Poppera víme, že různá paradigmata, tj. různé interpretace části nebo celého světa, nemusí nezbytně vylučovat jedno druhé. Představují sice rozdílné interpretace téhož, ale interpretace jakoby z jiných úhlů. Jedno paradigma může tedy lépe vystihovat jedny aspekty složitého jevu, zatímco jiné paradigma může mít s těmito aspekty potíže, ale naopak může lépe vystihovat aspekty jiné.

Již při nepříliš hlubokém zamyšlení nad výše uvedenými třemi paradigmaty není obtížné dospět z závěru, že žádné z nich není pro popis a interpretaci naší současnosti zcela vyčerpávající. Přitom přijetí jednoho každého za východisko k rozhodování, např. na úrovni vlád jednotlivých zemí, a potažmo velení jejich armád, může vést k velmi rozdílným praktickým postupům. Bylo by jistě zajímavé dozvědět se, co spolek moudrých zasedající na pražském fóru může říci k této otázce. Odpověď je bohužel pramálo uspokojivá : z uvedených tří pohledů byl prostor poskytnut pouze Francisovi Fukuyamovi, jehož paradigma se přitom jeví jako nejspornější. O vyvážené diskusi nemohlo být ani řeči.

Možná však požadavek obsažený v předchozích paragrafech je příliš náročný. Fórum 2000 se deklarovalo spíše jako diskusí klub reflektující současné problémy světa než jako analytický myšlenkový tank. Jaké byly tedy jeho reflexe ? Forům se soustředilo na otázky globalizace. Poskytlo tedy v této oblasti nějaké provokující myšlenky ? dozvídáme se, že diskutující na Fóru shodli, že s rozvojem globalizace narůstá moc nadnárodních ekonomických subjektů, zejména velkých korporací, které nemají žádnou sociální odpovědnost. Jejich síla je zvýhodňuje při interakci s národním státem, který potom čím dále tím méně plní svou sociální a politickou roli. Fórum dospělo z závěru, že narůstající moc nadnárodních korporací musí být kompenzována budováním a posilováním systému mezinárodních institucí. Stěží lze nalézt povrchnější soud. Tvrzení, ke kterým diskutující dospěli, jsou směsí zřejmých pravd a bezobsažných deklarací. Bylo by nepochybně krásné, kdyby narůstající negativní vlivy ekonomické globalizace (a podotkněme, že dosud nikdo nedokázal, že negativní vlivy převažují, naopak, lze úspěšně argumentovat, že globalizace je v převážné míře jev pozitivní) byl kompenzovány vhodnými kontrolními mechanismy. Je však minimálně naivní domnívat se, že tyto mechanismy lze vytvořit pomocí systému OSN - systému bez peněz, bez prestiže a bez autority. Tento systém nepochybně může sehrát určitou, snad i pozitivní roli, ale stěží může být řešením stávajících problémů.

Daleko spíše můžeme předpokládat, že - stejně jako v dějinách většinou - se problémy vyřeší díky nelineárním efektům společenské zpětné vazby. Zde se nabízí řada otázek zamyšlení, z mnoha uveďme např. :

• Má globalizace ekonomiky své přirozené meze ? Bude postupně globalizováno všechno až na mandlovny prádla, nebo vznikne "dvouvrstevná" ekonomika : soustava lokálních ekonomik přerůstajících na určité úrovni v ekonomiku globální?
• Pokud vznikne dvouvrstevná ekonomika, vznikne i "dvouvrstevná" společnost, tj. společnost založená na soužití dvou skupin obyvatel s výrazně jinými vzorci chování ?
• Jaká bude role národního státu v takové ekonomice?
• Je postupné vyrovnávání životních úrovní jednotlivých oblastí na zeměkouli skutečně spontánní a přirozený jev ? Není naopak nehomogenita v této otázce stabilnějším uspořádáním (jak by mohly naznačovat některé - pohříchu povrchní - aplikace termodynamických zákonů)?
• Kam až povede ztotožnění západní společnosti s neustálým technickým rozvojem ? Nemůže dojít k takovému odtržení od ostatních civilizací, že si posléze bude investiční bankéř z Manhattanu rozumět s domorodcem z Bornea asi stejně, jako se šimpanzem?

Tyto otázky jsou jistě provokativní a byly tak formulovány záměrně. Nejsou však ani irelevantní ani povrchní. Pro jejich zodpovězení, stejně jako zodpovězení řady dalších - možná důležitějších - otázek, které autora nenapadly, je však zapotřebí více, než pouhé mudrování o problémech tohoto světa spojené s důležitě se tvářící sebeprezentací. Je zapotřebí analyzovat a vážit myšlenky. Ne v globálu, ale v detailu, neboť "devil is in the detail" (čert je skryt v podrobnostech). A toho, bohužel, se nám na Fóru 2000 dostalo pomálu.

A shrnutí ? Vraťme se k úvodnímu bonmotu tohoto editoriálu : fóry prostého lidu obveselí, ale nic neřeší. Fóra (i samozvaných) moudrých jsou snad obecně užitečná věc. Pokud však nenaplní ani nepříliš náročná očekávání, potom, nejen také nic neřeší, ale navíc rozesmutní. A to je škoda.

Reakce čtenáře:Kdysi jsem se poněkud zabýval teorií vtipu a jako nejlepší pojednání o ní mi přišlo dílko Freudovo. Jeho teorie se dá shrnout do sloganu: "Smát se znamená lépe věďet" (rodák z Přípora na Moravě snad promine).

Tedy, aby třeba vyprávěný fór opravdu fungoval, musí po vyřčení závěrečné pointy posluchač alespoň zlomek vteřiny intenzivně přemýšlet a pak teprve odhalit to "věďení", tu souvislost pointy s předchozím vyprávěním.

Dále jsem došel k závěru, že zdaleka nejlepší fóry jsou o smrti a vůbec posledních věcech človeka, hned na druhém místě je pak jistojistě sex. Všimni si prosím, že obě témata jsou minimálně v naší kultuře asi nejvíce taubizována.

Události 11. září mají jistě mnoho společného se smrtí. Potřebujeme se asi nějak vypořádat právě s touto možností smrti. Potřebujeme se o ní víc dozvědět a proto asi vtipy na toto téma. Fóry prostého lidu tedy něco řeší, vzbuzují v nás dojem, že nejsme úplně bezbranní, protože my tak nějak známe to tajemství, tu pointu. A navíc, hle jaký jsme vlastně chladnokrevní kabrňáci, když detailně víme, jak je to všechno stašný a přesto nepláčeme, ale fóry i o tom povídáme.

Ing.Vojtech Razima