EU a my: ANO, ale ....co pak?

Ve dnech 13. a 14. června - již za méně než týden - proběhne v České republice referendum, které má potvrdit souhlas jejích občanů se vstupem do Evropské unie, který dojednala Špidlova vláda. Podle průzkumů veřejného mínění by jasné ANO mělo být bezproblémovou záležitostí. I přes občasné vrhání shnilých vajec na ministerstvo zemědělství považuje zjevně většina občanů ČR vstup do EU za nezbytnou cestu vývoje. I názory politických stran se liší pouze větší nebo menší (či žádnou) kritičností ke stávajícímu uspořádání EU, nevyhnutelnost vlastního vstupu ČR do tohoto spolku na dlouhodobém časovém horizontu zpochybňují pouze jednotliví politici, nikoliv však žádná významná politická síla.

Je to svým způsobem paradoxní : ČR po krátkém čtrnáctiletém období skutečné samostatnosti a suverenity se opět vrhá do náruče velkého nadnárodního celku. Jedná se nepochybně o historickou událost svým významem srovnatelnou s volbou Lucemburků či Habsburků českými králi nebo, doufejme s lepšími důsledky, s bitvou na Bílé hoře 8. listopadu 1620 či komunistickým převratem 25. února 1948. Bezpochyby ovlivní významně život nás i našich dětí na desetiletí, možná staletí. Logicky bychom očekávali širokou celonárodní diskusi, možná ohnivé výměny sofistikovaných argumentů. Skutečností je, že kde nic tu nic. Dalo by se pochopit, byť ne omluvit, že tuto diskusi neinicializuje vláda. Méně pochopitelné je, že ji nevyprovokovala opozice; kritiku EU ze strany ODS či komunistů lze totiž povětšině stěží označit za věcnou nebo kvalifikovanou. Že však na povrhu problematiky zůstávají i média, která se místo diskuse o skutečně podstatných problémech nechala zavléct do klišé handrkování o zemědělských dotacích, je skutečně neomluvitelné.

Vývoj samotné EU má značnou dynamiku, kterou je nutno při posuzování vstupu ČR do této unie vzít v potaz. Není náhodou, že se hovoří o 4 - 7 letém "akomodačním období" členských států, které mají v roce 2004 EU rozšířit. Na horizontu let 2006 - 2010 totiž sama EU bude procházet kritickým obdobím, které patrně rozhodne o její podobě na (několik) nejbližších desetiletí. Obrovské problémy, které před EU stojí, jasně zviditelnila nedávná irácká krize a diskuse okolo evropské ústavy.

V referendu se každý občan bude moci ke vstupu do EU vyjádřit. Bude to závažný krok ! Jaké otázky by si proto měl odpovědný občan klást, zamýšlí-li se nad tím, jak bude v otázce našeho vstupu do EU hlasovat ?

Jsou nejméně tři:

• Jaká bude EU v průběhu a ke konci naší "akomodační periody" ? A bude EU v roce 2010 ještě vůbec existovat ?
• Jakou roli v EU bude ČR výhledově hrát ? Jaké mohou být naše realistické ambice ?
• Co bylo již (dobře či špatně) učiněno a jaké další kroky je nutno učinit, aby ČR tyto ambice naplnila a své žádoucí role dosáhla ?

Tři možné scénáře vývoje EU 

EU dosáhla na loňském pražském summitu NATO konsensu s USA v otázkách obrany západní civilizace, úspěšně zavedla společnou měny EURO, v nejbližší době se rozšiřuje o deset dalších zemí a ve Štrasburku zasedá konvent, který má již v několika dnech předložit návrh evropské ústavy. V této době se otázka, zda EU bude v roce 2006 či 2010 ještě vůbec existovat, může jevit absurdní. Ale není ! Současný zjevně integrační trend v EU probíhá na pozadí hlubokých rozporů : shoda mezi evropskými členy NATO a USA zdaleka není taková, jak se snažil pražský summit deklarovat. Válka s Irákem tyto rozpory odhalila velmi zřetelně v míře zcela netušené. Ukázala rovněž, že shoda v otázkách zahraniční politiky zjevně není ani mezi jednotlivými státy EU. Stabilizace jednotné evropské měny probíhá za narůstání deficitu státních rozpočtů klesajících pod zátěží státu blahobytu tak, že i hospodářský obr Německo má potíže s plněním Paktu stability. Hospodářská recese přetrvává a přes všechny dobře míněné (Lisabonské) deklarace konkurenceschopnost evropské ekonomiky neroste, ale klesá.

Podpora další integrace EU navíc nemá mezi občany členských zemí žádnou mimořádnou podporu. Podle samotných statistik EU integraci podporuje jen přibližně 50% z nich, druhá polovina je lhostejná nebo dokonce proti těsnější integraci. Ve velké většině zemí EU nazrává potřeba bolestné reformy sociálního systému a veřejných financí. Společná zemědělská politika EU je zjevně neudržitelná, pro štědré dotace regionů se nedostává peněz. Postup evropské integrace tyto rozpory ještě více vyhrocuje. Změny, které jsou nevyhnutelné, postihnou občany evropských zemí velmi nepříjemně. To je příliš lákavá půda pro demagogy a populisty, kteří pod praporem "nic než národ" budou prosazovat svoje pokleslá ega. Je možné, že EU řešení těchto problému nepřežije.

Prvním scénářem vývoje EU je proto vyhrocování stávajících rozporů (zejména) v důsledku neadekvátní reakce na působení vnějších tlaků a postupný rozpad EU přechodem na velmi volnou koalici suverénních národních států.

Pokud EU přežije, může to být a patrně bude podstatně jiná EU, než kterou známe dnes. Mnoho symptomů i řada historických paralel naznačuje, že současný stav "polointegrace" je nestabilní. Pokud zastánci integrace zvítězí, lze očekávat, že to bude integrace srovnatelná např. s federací USA. Nejen federální ústava a společná měna, ale i společná armáda a zahraniční politika budou samozřejmostí, stejně jako nejvyšší federální soud a federální bezpečnostní služba. Význam evropského národního státu poklesne možná natolik, že některé regiony se v podobě vlastního státu oddělí od svých původních státních útvarů (Bavorsko, Katalánie, Severní Itálie, Skotsko). Evropa bude vnějškově silnější a vnitřně tvořena svazkem různorodých regionů ukovaným do pevného federálního krunýře.

Druhým scénářem vývoje EU je federace států a regionů. Evropa od Atlantiku až po hranice Ukrajiny a Ruska se změní ve státní útvar podobný současným Spojeným státům americkým. Možná nakonec změní i svůj název na Spojené státy evropské.

Pokud zvítězí odpůrci těsnější integrace, může jednotná EU stále ještě přežít. Nikoliv již ve formě federace, ale ve formě modelu, který známe z období Svaté říše římské - volné soustátí suverénních národních států, jejichž vztahy jsou usměrňovány a rozpory uhlazovány nadnárodním útvarem bez velké výkonné moci. Jak by takový model fungoval v současné době je ovšem otevřenu otázkou. Přežilo by EURO ? Existovala by alespoň jakási koordinace zahraniční politiky ? Udrželo by se společné evropské právo v tom rozsahu, jako je známe dnes ? To jsou otázky, na které asi nikdo odpovědět neumí. V každém případě by byla EU vnitřně více podobná současnému stavu a vnějškově slabá a nepříliš spolehlivá. Toto uspořádání však může být však jediným stabilním uspořádáním evropské scény až do chvíle, kdy se výrazně změní vnější podmínky (např. opětně výrazně zesílí Rusko).

Třetím scénářem vývoje EU je tedy konfederace. S tímto upořádáním, s výjimkou netypického Švýcarska, nejsou příliš velké zkušenosti, rozhodně ne zkušenosti příliš pozitivní. Zda by Evropa nalezla správnou rovnováhu zaručující potřebnou stabilitu tohoto modelu je otázka.

Odhadování pravděpodobnosti, se kterou se jednotlivé scénáře mohou naplnit, je věštění z křišťálové koule. Jako dominantní, a tudíž nejpravděpodobnější, se v současné době jeví tah na federativní EU (Scénář 2). Lze mít oprávněné pochybnosti o reálnosti konfederativní EU (Scénář 3), pokud dojde ke zvratu v integračních tendencích postupný rozpad (Scénář 1) se může jevit jako pravděpodobnější.

Vize ČR v měnící se EU 

Uvědomujeme-li si tři možné - výše popsané - scénáře vývoje EU, je logickou otázkou jakou vizi má ČR ve vztahu k nim ? Co bychom měli prosazovat, o co usilovat ? Jak na možnost jednotlivých scénářů reagovat ?

ČR nepochybně nemá imperiální ambice - na to jsme příliš malí a pohodlní. Historie posledního tisíce let ukazuje, že začlenění do většího státního celku, pokud budou uspokojeny některé základní aspirace, nám v podstatě může vyhovovat. Zachování EU a těsná integrace by proto pro většinu Čechů, Moravanů a Slezanů byla přijatelná. Byla by dokonce výhodná, neboť - jak opět ukazuje historická zkušenost - se soužití s větším celkem dobře přizpůsobujeme.

Naproti tomu rozpad EU by byl pro ČR katastrofou, Dokonce i slabá integrace typu konfederace by nebyla příliš nevýhodná. Naplnění prvního i třetího scénáře pro Českou republiku znamená že by se opět stala malým státem v nepříliš přívětivém světě evropských antagonismů, v případě třetího scénáře pouze mírně modifikovaných vzdáleným nadnárodním mechanismem.

Logickým závěrem proto je, že musíme usilovat o těsnou integraci v rámci EU. Je však v našem zájmu, aby se jednalo o integraci vyváženou. V pozadí celého vzniku EU je snaha zapojit Německo do evropské scény tak silnými pozitivními ekonomickými, politickými a sociálními pouty, aby již nikdy nemohlo dojí k opakování děsných evropských válek dvacátého století. To je jistě velmi žádoucí cíl ! Druhou otázkou však je, zda současný Německo - Francouzský tandem, mírně sekundovaný či usměrňovaný Velkou Británií, Španělskem, Itálií a výhledově snad Polskem (tj. tzv. "velkými státy" unie), je skutečným ideálem ? Je jasné, že váha větších států bude vždy větší než váha států menších, ať je jejich společný stát jakýkoliv. V zájmu ČR však je, aby se tato váha prosazovala rozumně. ČR by proto měla, ve spolupráci se všemi menšími státy EU intenzívně usilovat o vytvoření "vyváženého modelu" kde bude možnost velkých států modelovat EU "k obrazu svému" rozumným způsobem omezena.

První strategickou zásadou ČR po vstupu od EU a v průběhu přechodného období by proto mělo být usilovat o roli stabilizujícího faktoru usilujícího o nalezení poctivé rovnováhy mezi malými a velkými státy v EU.

Druhou závažnou otázkou je tzv. subsidiarita - tj. zhruba stanovení úrovní, na kterých se budou ty či ony otázky řešit. Tento problém velmi souvisí s právě projednávanou evropskou ústavou. Zájmem ČR, a nakonec každého evropského státu, by mělo být, aby na bruselskou úroveň bylo přeneseno řešení otázek, které sami uspokojivě vyřešit nemůžeme. Na druhé straně, řešení otázek, které můžeme zvládnout sami a kde přijatá řešení mohou odrážet národní zvláštnosti, by mělo být ponecháno v kompetenci jednotlivých států. K těm prvním otázkám nepochybně patří společný ekonomický prostor (bezcelní zóna, prostor, tj. volný pohyb zboží, pracovních sil a investic, společné technické normy, společné patentové právo, společné rámce pro podnikání), koordinované uznávání vzdělání, společná měna, společná zahraniční politika a společná vnější obrana a obecně volný pohyb osob, možná i - na určité úrovni - společná vnitřní obrana proti mezinárodní zločinnosti, společná dopravní a komunikační infrastruktura a snad i společná rámcová ekologická politika. K těm druhým patří všechny otázky místní bezpečnosti, pracovního práva, zdravotní péče, sociální péče, školství, regionálního rozvoje, komunální politiky atd., tedy problematika, se kterou přicházejí občané nejčasněji do styku. V této oblasti jsou zásahy bruselské byrokracie prostě zbytečné.

Bohužel, ze současných jednání o evropské ústavě je patrné, že současné trendy v EU jsou právě opačné. Zatímco v klíčových otázkách zahraniční politiky a obrany nedochází k téměř žádné integraci, harmonizace mezi jednotlivými státy v otázkách sociální politiky a řady norem zbytečně zasahujících do života občan jednotlivých států dosahuje míry, která se mnohým začíná zdát neúnosná. Právě zde je zakopán pes evropské integrace : pokud bude integrace probíhat zbytečným zasahováním do životů občanů evropských států a přitom pomíjet klíčové otázky integrace v oblastech zahraniční politiky a vnější bezpečnosti, může se snadno stát, že Evropané takovou integraci nakonec odmítnou.

Druhou strategií ČR po vstupu od EU a v průběhu přechodného období by proto mělo být prosazovat integraci Evropy v těch oblastech, kde má skutečně smysl, a oponovat integraci tam, kde zbytečně až rušivě zasahuje do každodenního života občanů.

Uspět v EU 

I v nejlepším případě vyvážené federace však EU nebude spolkem dobráků, kterému leží na srdci naše blaho. O vlastní blaho se budeme muset - jako vždy - postarat sami. Pokud se naplní (kýžený) druhý scénář, zajistí EU stabilitu evropského prostoru, rozumné řešení (nyní vnitřních) evropských konfliktů i (doufejme) prestiž a respekt Evropy na světové scéně. V tomto rámci však bude probíhat tvrdý boj mezi evropskými zeměmi a regiony - o trhy, znalosti a politické prebendy. Tento boj bude probíhat na mnoha úrovních a různými způsoby - diplomatickými, politickými, ekonomickými i právními. Zkušenosti dřívějších nových členů EU (jakkoliv obtížně přenositelné do současné situace) ukazují, že v tomto boji je možno vyhrát (Irsko), ale i prohrát (Řecko).

Klíčem ke všemu je fungující a konkurenceschopná ekonomika. Jenom ta může vygenerovat dostatek finančních zdrojů na příspěvek ke společné obraně, na zdravotní a sociální péči, na vzdělání, vnitřní bezpečnost i pěkný vzhled naší krajiny, měst a obcí. Budování silné a fungující ekonomiky je také jediným průsečíkem, který je správným řešením v případě kteréhokoliv scénáře vývoje Evropské unie. Pokud bude Evropa federální, zajistí nám v této federaci čestné místo. Pokud bude konfederální nebo dokonce pouze spolkem národních států, vytvoří nám zdroje pro prosazování našich ekonomických a politických zájmů. Prostě - při různých scénářích vývoje EU by se hodnota vytvořená silnou a konkurenceschopnou ekonomikou využívala různými způsoby, ale zapotřebí bude vždycky !

Zdravá a inovativní ekonomika České republiky, prosperující v rámci Evropské unie i celosvětové globální ekonomiky, by měla být proto naším předním cílem. (Byť, samozřejmě, ne cílem jediným. Neméně důležité cíle je nutno formulovat v oblasti využívání přidané hodnoty prosperující ekonomikou vytvářené. Tyto cíle jsou však zjevně podmíněny dosažením cíle prvního - není-li přidaná hodnota, nelze ji využívat.) K tomuto cíli jsme skutečně ještě hodě daleko. Podle všech standardních ukazatelů je naše ekonomika slabší než je ekonomika nejslabších zemí EU, ba v řadě ukazatelů slabší než jsou některé kandidátské země.

O vybudování konkurenceschopné ekonomiky více či méně usilují všechny kandidátské země i země EU, a pochopitelně nejen země EU. Pokud máme při realizaci tohoto cíle uspět, musíme se zaměřit na využití našich konkurenčních výhod.

Česká republika nemá ani významné surovinové zdroje, její význam jako křižovatky dopravních cest a turistického magnetu rovněž zaostává za řadou jiných států. Má však vzdělané obyvatelstvo,schopné rychle přejímat a rozvíjet inovativní myšlenky. To je výhoda, na které je možno stavět. Má dokonce předpoklady pro to, aby přitáhla vědce a vývojové pracovníky z jiných zemí (Ukrajina, Rusko). Aspirace na výzkumný ústav a vývojovou dílnu Evropy není nesmyslná.

Po vstupu do EU by tedy Česká republika měla systematicky usilovat o vybudování konkurenceschopné ekonomiky založené na vytváření vysoké přidané hodnoty zejména rozvíjením výzkumu, vývoje a využití duševního vlastnictví.

Co bylo učiněno a co je potřeba učinit 

Sledujeme-li média a zejména informace pocházející z vládních a obecně politických kruhů, mohlo by se zdát, že pro náš vstup do EU bylo vykonáno mnoho. Pokud se však na vstup České republiky do Evropské unie podíváme prizmatem formulovaných cílů, je nutno konstatovat, že bylo učiněno velmi málo. Aniž bychom chtěli jakýmkoliv způsobem znevažovat práci všech, kteří s na přístupových jednáních podíleli, je nutno upozornit na to, že kladným výsledkem referenda a vstupem do EU v roce 2004 náš problém nekončí (jak by se mohlo někdy zdát), nýbrž teprve začíná.

Pro úspěšnou existenci v EU totiž nestačí pouze převzít společné právo EU, její technické normy a měnovou politiku. Pokud bychom zůstali na této úrovni, koledujeme si o řecký scénář. K nastoupení na "irskou trajektorii" musíme být mnohem aktivnější, vynalézavější, koncepčnější a také ... moudřejší a odvážnější.

V současné době trpí naše ekonomika řadou neduhů, které jsou do značné míry společné všem evropským zemím. U nás jsou však ještě více vyhroceny v důsledku toho, že náš stát je chudý. Pro jejich řešení si musíme jednou říci, že si nemůžeme dovolit tak štědrou sociální politiku, přímo vybízející ke zneužívání. Že nemůžeme dále provozovat zdravotní systém, který spolkne libovolné množství peněz, aniž by za ně poskytl zvýšení kvality služeb. Musíme odmítnou požadavky té části našich spoluobčanů, kteří chtějí uspokojení svých, často přehnaných, požadavků tady a teď. Nemůžeme nadále provozovat tak nákladná a neefektivní stát. Musíme se zkrátka naučit šetřit, šetřit všude, kde se dá. A našetřené peníze využívat k rozumným investicím - do vzdělání, do vědy a vývoje, do rozvoje podnikání. Do aktivit, kde se vložené investice mnohanásobně vrátí.

V řadě oblastí nám budou zdroje Evropské unie ku pomoci, pokud budeme umět o ně patřičným způsobem požádat. V řadě případů se ani nebude jednat o finančně náročné operace : připomeňme např. Takovou brzdu podnikání jako je špatně fungující obchodní rejstřík nebo katastr nemovitostí. Náprava stávajícího stavu, byť finančně nikoliv přehnaně náročná, je zjevně mimo možnosti stávající vlády (ostatně stejně jako vlád předchozích).

Při pohledu na velikost úkolu, který jsme souhrnně nazvali "uspět v Evropské unii" se ostatně jeví, jako by byl za hranicí možností celé stávající politické garnitury. Je možné, že nezbytnou podmínkou je celková obměna politické scény - nikoliv snad nahrazením stávajících stran jinými novými, nýbrž nahrazením většiny stávajících politiků novými tvářemi a étosu který vytvářejí étosem novým. Takové obměně se obvykle říká "generační změna" i když nemusí vždy souviset s věkem jejích účastníků. Je možné, že bychom se měli zamyslet nad tím, zda by nebylo lepší poděkovat stávající politické garnituře, že nás dovedla do EU a pro vedení ČR uvnitř této organizace si vybrat politiky nové.

Závěr 

V polovině června 2003 budeme mít možnost jít k referendu, které má být definitivním potvrzením naší vůle. Měli bychom se zúčastnit a hlasovat ANO : vstup ČR do EU je skutečně v našem nejvlastnějším zájmu. Měli bychom toto ANO však vnímat nikoliv jako konec úspěšné završení jedné etapy, nýbrž jako počátek etapy nové. Etapy, která nám, jako národu i jednotlivcům, nepochybně přinese veliké příležitosti. Ale také nemalá rizika, kterých bychom si měli být vědomi. A v příštích volbách bychom se měli našich volených zástupců ptát, jak chtějí těchto příležitostí využít a jak se chtějí s těmito riziky vyrovnat.