Čína má svého kosmonauta

Přistání čínského kosmonauta Jang Liu-vej v mongolské stepi předznamenalo naši budoucnost. Komentáře západních i našich žurnalistů se však vyznačují vzácným nepochopením širšího, globálního dosahu tohoto úspěchu. Soustřeďují se na zdůrazňování vojenského významu (omezeného) až hrozby, snižují jeho význam vědecký (minimální), zdůrazňují propagandistický efekt (mimo západní svět maximální) a pochybují o reálnosti cílů čínské kosmonautiky. Ani tak seriózní publicista, jako Ondřej Neff, se nevyhnul skeptickému závěru "...vidina čínské základny na Měsíci je vidinou možná vzrušující, ale málo reálnou."

Co se stalo?

Čína se úspěšným přistáním svého kosmonauta a soustavným uskutečňováním dlouhodobého kosmického programu Projektu 291, jehož cílem je přistání kosmonautů na Měsíci a zřízení stálé měsíční základny, stala třetí kosmickou supervelmocí.

V další etapě je cílem přistání kosmonautů na Marsu.

Indie tak zbývá jako poslední země s kosmickými ambicemi. Pochybujeme o jejích možnostech realizace širokého programu, srovnatelného s možnostmi USA, Ruska nebo Číny. Spíše můžeme očekávat, že skončí asi tam, kde je Evropa či Japonsko - s omezenými možnostmi v široké spolupráci s kosmickými supervelmocemi, připravená využít příležitosti.

Ve skutečnosti totiž dosud nikdo neví, co nám kosmonautika vlastně přinese - tak, jako to nikdo nevěděl v době velkých objevitelských cest v šestnáctém století. Kdo se jich však nezúčastnil - a Čína se jich císařským rozhodnutím sama zřekla, přesto, že intelektuální, technické a ekonomické možnosti k tomu měla - zůstal stranou vlny pokroku, která následovala. Právě to odsunulo nejlidnatější zemi na světě do postavení outsidera ve světové politice.

Rozhodující je, že současná Čína získává mohutný ekonomický potenciál. Henry Kissinger prohlásil: "Národní důchod Číny se kolem roku 2050 vyrovná USA. Politické a vojenské důsledky toho se projeví dávno před tím."

A to je, co se právě začíná projevovat...

Co přinesl čínský kosmonaut vědě?

Připomeňme odpověď Benjamina Franklina, nově nastoupivšího vyslance americké republiky ve Francii, sledujícího mezi diváky v devadesátých letech osmnáctého století start balónu do vzduchu: "A k čemu je to dobré?" - "A k čemu je dobré nově narozené dítě?"

Není sporu o tom, že čínská kosmická technika je na vysoké úrovni. Čína odmítla kopírovat sovětskou techniku a už vůbec nekopírovala techniku americkou. Již koncem sedmdesátých let se uvažovalo o startu čínského kosmonauta. Čínské vedení to prozíravě odmítlo. Odvážilo se riskovat třicet let dalšího vlastního vývoje. Má dnes srovnatelnou vlastní raketovou techniku, jako Rusko - a po havárii raketoplánu i jako NASA. Z uveřejněných fotografií je zřejmé, že jejich raketové motory jsou výkonnější než ruské. Nemluví se o tom, že se čínské kosmické lodi využívají komerčně v mezinárodním měřítku. V krátké době budou čínské rakety schopny vynést na nízkou oběžnou dráhu 15 tun nákladu. Tím se Čína plně vyrovná ostatním kosmickým supervelmocím. To, co potřebuje, je deset - dvacet let zkušeností.

Projekt 291 není pouhou lepší kopií programů NASA a Ruska. Skutečným strategickým cílem všech tří kosmických supervelmocí je přistání lidí na Marsu v horizontu přibližně třiceti až padesáti let. Otevřeně řečeno je to nejprestižnější politický cíl pro dvacáté první století. Pozornost se soustřeďuje na vlastní let (měl by trvat 500 až 1000 dní). Technicky se zdá vše vyřešeno, zdánlivě jde o dolaďování spolehlivosti. Jenže problémem není let, nýbrž pobyt na Marsu, byť by trval mnohem kratší dobu. Ve skutečnosti není vůbec jasné, jak budou kosmonauti na Marsu přežívat a především pracovat po přistání na jeho povrchu. Nejde jen o extrémně nízké teploty. Dva hlavní - a nevyřešené - problémy jsou nízký tlak atmosféry (odpovídá výšce 18 km) a prach. Tak jemný prach, jaký se na Zemi vůbec nevyskytuje. Kosmonauti budou muset trvale žít a pracovat buď ve stísněném hermetizovaném prostoru marsovského modulu, nebo ve skafandrech lehkého typu. Aktivity v takovém skafandru jsou spojeny se zátěží jako při těžké tělesné práci. Je to důsledek nutnosti překonávat odpor skafandru při pohybech v důsledku jeho deformací - mění se v něm tlak, musí se překonávat odpor při ohýbání v kloubech, jsou nesnáze s tepelným a vlhkostním režimem. ESA (Evropská kosmická agentura) se snaží pokročit v tomto směru výzkumem v tzv. alternativní situaci v laboratoři v Antarktidě. Pozornost se soustřeďuje na psychiku. To však nestačí. Nelze zde ani nikde na Zemi simulovat dva faktory: extrémně nízký tlak ovzduší a sníženou tíži. Jsme proto přesvědčeni, že o pobytu na Marsu nelze uvažovat dříve, než se získají zkušenosti s prací v lunární laboratoři, opakované po dobu několika let.

Ani NASA, ani Rusko o takovém využití Měsíce neuvažují. Lunární laboratoře jsou sice ve výhledovém plánu, avšak jako druhořadá, méně významná část strategie pronikání do kosmu, bez souvislosti s marsovskou misí. Proto Projekt 291 představuje důležitou etapu na cestě na Mars - a tak ho také vedoucí činitelé čínské kosmonautiky chápou (Ujang Cihuan, vědecký vedoucí čínského lunárního programu). Podle našeho názoru bez zkušeností kosmonautů z práce v lunární laboratoři nelze seriózně uvažovat o práci v laboratoři marsovské - a to znamená ani o letu lidí na Mars.

Čínští kosmonauti takové zkušenosti získat plánují a také je získají. Ale ti ostatní?

Budou je přebírat z Číny?

Co ve skutečnosti znamená kosmonautika?

Bylo by iluzorní, kdybychom si začali myslet, že hlavním cílem politiky již není boj o moc.

Tento boj má v jedenadvacátém století jiný charakter, než dříve. Přestává v praxi platit von Clausewitzova doktrína: "Válka je pokračování mírové politiky jinými, násilnými prostředky." Velké civilizace dospěly k poznání, že válkou nelze v současnosti ani v budoucnosti nic získat. Jen beznadějní ideologičtí mastodonti, jako byl Saddám Hussajn a jako je dosud Severní Korea, žijí stále ještě v představě, že vlastnit jaderné zbraně je cesta, jak se stát velmocí - tak, jako to platilo před padesáti lety.

Převaha moci se dnes získává ve vědě.

Věda se nestala jen výrobní silou. Stala se i silou politickou.

Kosmonautika je tahounem pokroku vědy. Obdobně, jako před třemi sty lety se takovým tahounem pokroku stal Newcomenův (1705) a Wattův parní stroj. Není náhodou, že ty začaly v Anglii. Anglický liberalismus pak vedl k největšímu vynálezu moderní doby - k vynálezu demokracie. Protože teprve demokracie uvolnila síly individua, které vytvořily dnešní svět. Je paradoxem chaotického charakteru lidské společnosti, že se tímto vynálezem Anglie také stala na tři století nejen nejmocnější velmocí světa - nýbrž současně i velmocí koloniální, imperialistickou a utlačovatelskou.

K jakému vynálezu podobného dosahu povede kosmonautika, to dosud nevíme...

Víme však, že moderní liberalismus není založen na odstranění usilování o moc, nýbrž na přeměně tohoto usilování do racionálnější podoby (Francis Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk. Rybka Publ. Praha, 2002).

A tou je moc vědy!

Otázka, zda by se neměly prostředky na kosmonautiku směrovat do jiných oblastí vědy, je ve své podstatě nepochopením mechanismu pokroku. Vědecké poznání je závislé na technické úrovni své doby. Od dalekohledu Galilea Galileiho až k přistání na Marsu, to je dlouhá cesta nejen vědeckého poznání, nýbrž především technického pokroku, který teprve umožňuje, aby se toto poznání z myšlenky stalo realitou. Není dnes mocnější podnět pro rozvoj techniky, jako kosmonautika!

Demokratické kapitalistické společnosti jsou nápadně neválečnické a antiimperialistické, protože se jim nabízejí nové možnosti pro zužitkování energie k získání moci (Joseph A. Schumpeter: Imperialism and Social Classes. NY, Meridian Books, 1955). Rozhodnutí vstoupit do "klubu kosmických supervelmocí" přiblížilo Čínu k demokracii a kapitalismu mnohem více, než deklarace nějakých intelektuálských konferencí. Učinila velký krok - a učiní i další! Protože uskutečnit Program 291 a založit na Měsíci první lunární laboratoř (pouhé krátkodobé přistání již nestačí, není to dostatečně prestižní priorita) Čína nejen může, nýbrž musí! Supervelmoci - na rozdíl od ostatních států a národů - totiž svá rozhodnutí splnit musí, jinak přestanou být supervelmocemi...

Ventily usilování o moc jsou dnes "adrenalinové" aktivity, což jsou nové druhy "neužitečných" aktivit (Fukuyama). To jsou právě lety do kosmu. Ten, kdo realizuje kosmický program, musí primárně dosáhnout takové celkové úrovně vlastní vědy a techniky (a to úrovně intelektuální i technické), která mu sekundárně zajistí globálně trvalé prvenství - což konkrétně dnes znamená rovnocenný podíl na prvenství předních supervelmocí, USA a Ruska.

Kdo to dokáže v první polovině tohoto století, nebude již nikdy ostatním světem v této společnosti předstižen. Náskok bude příliš veliký. Ostatní svět se tak dostane do trvalého postavení outsidera.

A pro supervelmoci platí Fukuyamovo: "Civilizace spolu neválčí..."

Což ovšem nic nevypovídá o jejich postojích k outsiderům. Nejspíše si v tomto směru budou dělat to, co budou chtít.

Nejen proto, že na ně nikdo nebude mít. Nýbrž především proto, že to je pro stabilitu naší společnosti to nejlepší, co si dovedeme dnes představit.

Kosmonautika je - a vždycky byla - spojena s bojem o prestiž, což je neoddělitelný atribut moci. Tento boj se neodehrává na bojištích, neřinčí při něm zbraně, je to boj mozků - a duší... Mrtví jsou v něm jen výjimečně a neničí se hodnoty; naopak, hodnoty se v něm tvoří. V tomto boji však nejsou ani vítězové, ani poražení. Minulost nám ukazuje, že se v něm každý náskok dříve či později vyrovnává. Čína v patnáctém století ztratila svůj náskok ve vědě a v technice před západem. Zastavila dálkové zámořské cesty proto, že císař resp. jeho poradci dospěli k názoru, že se od tohoto světa nemají čemu naučit. Neměli bychom se dnes dopustit stejného omylu!

Americký sociolog Burnham v roce 1953 vyjádřil pochyby o tom, zda věčný sen lidstva o trvalém míru je vůbec uskutečnitelný. Boj o moc je a bude v této společnosti existovat tak dlouho, dokud bude taková, jaká ve své podstatě je - maskulinní a materiální. Současnost nám však dává obraz o tom, jak takové věčné soupeření může vypadat. Nebude to věčná válka, jak ji viděl Orson Welles ve svém "1984". Je to soupeření o poznání. Vyjádřil to Francis Bacon (1620): Nam ipsa scientia potestas est. - Neboť samo poznání je moc.

Čínský kosmonaut tak závažným způsobem symbolizuje příspěvek Číny pro budoucnost celého lidstva - je to odmítnutí války a začátek éry soutěžení i soupeření o poznání. Můžeme to jen přivítat.