Africká šelma pozorována po 70 letech
Svět oběhla fotografie zhruba metr dlouhé skvrnité šelmy pořízený vědci z americké Wildlife Conservation Society v tanzanijské rezervaci rozkládající se na východních svazích pohoří Udzungwa. Snímek získali američtí zoologové díky automatickému fotoaparátu nastraženému tak, aby zachytil noční tvory, kteří se ocitnou před jeho objektivem.
Nepříliš dokonalý záběr přináší neklamné svědectví o tom, že tvor objevený v roce 1932 britským přírodovědcem Willoughbym Lowem, stále ještě žije. Právě podle Lowa dostala africká šelma z čeledi cibetkovitých (Viverridae) jméno ženetka Loweova. To bylo ale téměř to jediné, co se o tomto nočním tvorovi vědělo. Willoughby Lowebyl na plných sedmdesát let jediným biologem, který šelmu viděl. Zcela jistě na tom měl podíl noční život ženetky Loweovy, která se navíc většinu času zdržuje v korunách stromů.
Podobných "znovuobjevení" jsme čas od času svědky. Koncem loňského roku například ohlásili australští botanici znovuobjevení dva metry vysokého a zlatě kvetoucího keře Asterolasia buxifolia, který byl považován za definitivně ztracený více než 160 roků. Poprvé jej popsali botanici na základě herbářových položek získaných ve třicátých 19. století v Blue Mountains na západ od Sydney. Botanik Bob Makinson objevil asi padesátku domněle ztracených keřů opět v Blue Mountains a o totožnosti s druhem popsaným počátkem předminulého století se přesvědčil srovnáním dědičné informace izolované jak ze starých herbářových položek, tak i vzorků získaných novými sběry.
Drobný brazilský pěvec manakin Pipra vilasboasi byl objeven v roce 1957 ve státě Para ornitologem Helmutem Sickem a v témže roce, jak se zdálo, i definitivně ztracen. Teprve v květnu letošního roku jej opět náhodně objevila dvojice brazilských ornitologů Fabio Osmos a Jose Fernando Pacheco. Tahle dvojice "znovuobjevila" v posledních deseti letech už třetí "ztracený" ptačí druh. Jedním z nich byl i pěvec kotinga Calyptura cristata, kterého nikdo neviděl déle než 100 roků.
Zdaleka ne vždycky jsou "znovuobjeviteli" profesionální přírodovědci. Domněle vyhynulého rybáka Sterna bernsteini objevili na skaliscích maličkého ostrůvku poblíž Tajwanu turisté. Ti poslali fotografie šesti párů rybáků tajwanské pobočce organizace Birdlife International a ornitologové pak na místě ověřili, že se jedná skutečně o ptáky, které vědci naposledy pozorovali v roce 1937. Je ale otázka, jak dlouho se budou ornitologové z tohoto objevu radovat. Místní rybáři si rádi zajedou k mořským ostrůvkům, aby si tu nasbírali vejce z hnízd mořských ptáků. Pokud se nepodaří zajistit hnízdiště rybáka Sterna bernsteini před těmito nezvanými návštěvníky, může mít jeho "znovuzrození" notně jepičí život.
To je také odvrácená strana těchto na první pohled velice optimistických zpráv. V drtivé většině "znovuobjevujeme" příslušníky druhů, jejichž populace jsou velice malé. Například manakin Pipra vilasboasi byl pozorován jen v jediném exempláři. Ani velikost populace ženetky Loweovy není známa, ale zoologové nehýří v tomto směru optimismem. Je možné, že znovuobjevené organismy v dohledné době opět zmizí - tentokrát natrvalo.
Zprávy o opětovném objevení údajně vymřelých nebo vyhubených tvorů jsou vodou na mlýn tzv. kryptozoologů, kteří jsou přesvědčeni, že stejně jako unikal pozornosti amazonský manakin, africká ženetka nebo čínský rybák, uniká přímému pozorování i ještěr obývající vody skotského jezera Loch Ness nebo yetti z Himálaje. To už ale opouštíme půdu solidní vědy a ocitáme se na nejisté půdě pseudovědeckých spekulací.
Objevy nových druhů jsou celkem všední záležitostí. Nejčastěji jde o objevy nových druhů hmyz, který je nejbohatší skupinou pozemských organismů. Počty druhů hmyzu se odhadují na miliony, ale popsán byl zatím jen zlomek tohoto předpokládaného bohatství. O překvapení tu přitom není nouze. Zcela nedávno byl objeven zástupce zcela nového hmyzího řádu.
Věda objevuje i savce, a to často i notně velké. Právě v těchto případech ale musíme rozlišovat skutečné vědecké objevy, kdy je nový nebo "staronový" druh zcela jednoznačně identifikován a jeho existence je nezvratně prokázána, od údajných pozorování, při kterých "objeviteli" jako na potvoru došel v kritickém okamžiku střetu se záhadným tvorem ve fotoaparátu film nebo ztratil konzervovanou kůži z uloveného exempláře, když se prodíral bažinami Mato Grosso.
Připomeňme si v této souvislosti již zmíněné genetické testy, kterými australští botanici prověřili "znovuobjevení" keře Asterolasia buxifolia. A připomeňme si i to, že podobný genetický test prověřující pravost "yettiho skalpu" ukazovaného za peníze v himálajském klášteře Tanghbočhe odhalil, že slavná trofej je padělkem z kůže horské antilopy. Ochota nepálských mnichů poskytnout tento "hmatatelný důkaz" o existenci yettiho k dalšímu vědeckému zkoumání nebyla nikdy příliš vysoká a po tomto odhalení ještě výrazně poklesla. Pro absenci hodnověrných důkazů nelze bohužel přijmout ani řadu každoročních "očitých svědectví" o "znovuobjevení" dravého vačnatce vlkovce psohlavého (Thylacinus cynocephalus), který je i u nás známější pod nepřesným označením "tasmánský tygr".
Kolem těchto "mediálně vděčných" ohrožených nebo vyhubených druhů se ve sdělovacích prostředcích rozehrávají další pseudovědecká show. Například v případě vlkovce psohlavého je to projekt na jeho návrat mezi živé pomocí klonování. I to je na současné úrovni vědění jen fantastický sen a nikoli reálný plán vycházející ze solidních faktů.
