CHEMICKÉ ZBRANĚ - HROZBA NEBO PAPÍROVÝ TYGR?

Záplava nejrůznějších článků, úvah a rozborů, jež se vyrojila v posledních týdnech, nás nepochybně utvrzuje v tom, že lidé po celé světě se bojí chemických a biologických zbraní. Tento pocit vyrůstá ze středověkých tradic, kdy jed byl zbraní zákeřnou a podlou, traviči žili v opovržení, zatímco skutečný rytíř svému protivníku usekl hlavu poctivě mečem. Takové vnímání bylo ještě umocněno masivní propagandou dohodových států za první světové války. Když lehký vánek hnal roku 1915 k anglickým i francouzským zákopům oblaka těžkého, žlutozeleného chloru, byli spojenci nejprve zaskočeni. Využití jedovatých plynů v té době skutečně odporovalo mezinárodnímu právu. Armády se však rychle vzpamatovaly a odpověděly třemi způsoby:

• Zavedením plynových masek (jiné ochranné prostředky v té době nebyly k dispozici) a důkladným výcvikem vojáků v protichemické ochraně
• Rozsáhlou propagační kampaní v zázemí, kdy užití otravných plynů označovali za barbarské a nečestné způsoby boje, jakého snad je schopen jenom nepřítel, v té době zrovna Německo. I když po pravdě řečeno, asi by bylo obtížné vysvětlit, proč je horší někomu spálit plíce chlorem, než mu rozpárat břicho obyčejným, poctivým granátem.
• Vlastními plynovými útoky, kterých v průběhu války provedli asi desetkrát více než Němci. Technologicky však Německo vedlo celou válku, zejména díky svému skvělému chemickému průmyslu, jehož produktem byl i nechvalně známý yperit (bis(2-chlorethyl)sulfid ClCH₂ CH₂S CH₂ CH₂Cl), který poprvé nasadili proti britským vojákům poblíž belgického městečka Ieper (těž Ypres nebo Ypern)

Kdo má pocit, že se uvedené způsoby jaksi trochu vylučují, nechť si uvědomí, že válka se řídí vlastními zákony. Nicméně dědictví paralyzujícího strachu nám zůstalo a samozřejmě se přeneslo i na zbraně biologické, protože nemoci se obává skutečně každý. Jsou tyto obavy opodstatněné?

Z čistě vojenského hlediska jistě ne. Plynové útoky za první světové nevedly na žádné frontě k ničemu jinému, než k získání drobné taktické výhody a posunu fronty o několik kilometrů. V meziválečném období se vývoji chemických a biologických zbraní intenzivně věnovalo Japonsko a dokonce je nasadilo několikrát bez většího výsledku proti Číně. Německo, přestože se jeho chemikům opět podařilo vyvinout ještě jedovatější látky, konkrétně nervově paralytické jedy soman, tabun a sarin, proti nimž neuchrání ani plynová maska, jich nikdy nepoužilo.

Americká armáda v průběhu svého pacifického tažení zvažovala zamoření jednotlivých ostrovů před výsadkem námořní pěchoty, nakonec však využila klasické dělostřelby a bombardování. Ve druhé polovině minulého stolení došlo ještě k několika pokusům (Jemen, Irák), ale nikdo s nimi již vážně nepočítal. Neužily jich ani Spojené státy ve Vietnamu a Koreji, ačkoliv si velká část veřejnosti myslí opak. Ve Vietnamu došlo k masovému nasazení defoliantů, a to nikoliv proti lidem, ale za účelem odlistění džungle, aby se ztížily operační možnosti partyzánů. Dle tehdejšího práva o chemickou válku nešlo. Korejská kauza je pak zcela dílem komunistické propagandy. Fakticko šlo o nasazení slzného plynu proti vzpouře severokorejských zajatců. Jediným, kdo ve svých válečných plánech s bojovými otravnými látkami skutečně počítal, byl Sovětským Svaz. Jeho maršálové se oprávněně domnívali, že jejich útok na západní Evropu může být úspěšný pouze, pokud nedojde k nasazení jaderných zbraní. Počítali s mohutným tankovým a leteckým útokem doprovázeným chemickým zamořením rozsáhlých oblastí. Spíše než s ochromením západních armád počítali s tím, že práce štábů, logistiků a podpůrných jednotek v podmínkách chemického zamoření bude pomalejší a získají tak drobnou výhodu na svou stranu. Vzhledem k tomu, že s chemickými zbraněmi žádná armáda vážněji nepočítala, došlo na základě série jednání o odzbrojení v osmdesátých a počátkem devadesátých let k dohodě o likvidaci těchto zbraní. Biologické zbraně byly zakázány z týchž důvodu ještě dříve, v roce 1972.

Doposud jsme hovořilo o válkách minulého stolení. Nemůže tomu být v současné době při teroristickém útoku jinak? Sotva. Přestože chemické zbraně jsou velmi, velmi jedovaté látky (0,5 mg sarinu zahubí člověka), k dosažení výrazného účinku, tedy k zabití mnoha lidí, je třeba mimořádně příznivých povětrnostních podmínek (sucho, mírný vánek, zataženo) a skutečně masové nasazení. To znamená nikoliv miligramy, ale spíše desítky tun. Jednoho člověka sice může usmrtit několik miligramů, avšak musí se do něj dostat. Proto k zasažení většího počtu lidí je třeba zamořit velmi rozsáhlou oblast. Navíc jde o poměrně reaktivní látky, ve vlhku hydrolyzují, intenzivní sluneční svit je rozkládá a podporuje jejich odpařování, stejně tak vítr. Útok fanatické sekty Óm šinrikjó v tokijském metru v roce 1995 skončil vlastně fiaskem. Sarinem bylo zasaženo asi jedenáct tisíc lidí, dvanáct jich zemřelo, a to během dopravní špičky v uzavřených prostorách, tedy vlastně v ideálních podmínkách. Při použití klasické trhaviny by počet obětí byl pravděpodobně mnohem větší.

Nebude tomu jinak u biologických zbraní? Bakterie se přece množí samy, takže teoreticky může vyvolat epidemii i jediný mikrob. Ovšem pouze teoreticky. I k nakažení jednoho člověka je zapotřebí jistého minimálního počtu mikroorganismů. V úvahu by přicházel nejspíš anthrax (Bacillus Anthracis), možná mor, botulismus a nyní, po zrušení očkování i neštovice. K vyvolání nákazy však nestačí rozlít kulturu bakterií. To by vedlo pouze k jejich uhynutí. Je třeba použít vhodný nosič – aerosol či prach se sporami mikroorganismů. Experimentovalo se sice i s nakaženými blechami, to však patří spíše do oblasti kuriozit. A opět k vyvolání nějakého podstatného účinku je třeba rozprášit tuny takového materiálu. Epidemie jako takové nejsou totiž zlikvidovány, ale pouze zavřeny ve spolehlivé kleci. Tou klecí je naše společnost s její organizací (dostupnost kvalitní zdravotní péče, nezávadná voda, výrobní kapacity při přípravu vakcín) a stylem života (pravidelná hygiena). I současná anthraxová aféra ve Spojených státech ukazuje, že biologické zbraně nepředstavují až takovou hrozbu. Došlo sice již k jednomu úmrtí, avšak ve srovnání s děsivými akcemi teroristů z poslední doby, působí spíše groteskně než nebezpečně. Jde spíše o válku psychologickou, kdy větší škodu než sama choroba natropí neustále vytváření atmosféry strachu v mediích.

Za zmínku možná stojí, že i ve Spojených státech existují v západní části oblasti, kde je endemicky přítomen mor a několik lidí ročně na něj umírá. Zpravidla tak, že se na západě nakazí a rychle přeletí na východní pobřeží, kde se zdravotníci s touto chorobou v životě nesetkali. I na athrax se v dnešní době umírá bez teroristického útoku, byť sporadicky. V ČR v posledních desetiletích se nakazí asi jeden člověk každé čtyři roky. Přesto k epidemii nedojde. I úspěšný biologický útok by musel být proveden ve skutečně masovém měřítku, aby se začala hroutit sama struktura společnosti.

V boji proti biologickým zbrání nám může velmi pomoci moderní genetika. Známe úplnou genetickou informaci bakterie moru, což umožňuje přípravu účinných a selektivních léků. Práce na přípravě protilátky proti smrtelnému toxinu anthraxu jsou v plném proudu. Některé kmeny myší jsou totiž vůči němu přirozeně imunní, čehož lze využít k přípravě účinného séra.

Není pochyb, že příprava i těch nejsložitějších bojových otravných látek je v možnostech teroristů. Jejich syntéza není složitá a zvládne ji zkušenější chemik. Příprava biologických zbraní už je o něco obtížnější a příslušnou technologií disponují poze Spojené státy a Rusko. To ovšem nemusí být pravda. Nicméně hlavní překážkou zůstávají velká množství těchto látek nutná k úspěšnému útoku. Jejich příprava mimo velkou specializovanou továrnu je nemyslitelná a rovněž tak doprava na cíl je mimo možnosti jakékoli teroristické skupiny. Pokud dojde k nějakému omezenému útoku, nepochybně budou i oběti. Je však velká šance, že jich bude méně, než při útoků klasickou trhavinou.