ART - biologie, právo a etika

Pod slovem "art" se v angličtině rozumí "umění". Pokud ale napíšeme slovo velkými písmeny jako "ART", skrývá se za ním akronym vzniklý zkrácením termínu "assisted reproductive techniques" čili techniky asistované reprodukce. Ten zahrnuje široké spektrum postupů, kterými moderní medicína napomáhá léčbě neplodnosti. I ART je v jistém slova smyslu umění, protože při některých postupech provádějí embryologové s lidskými pohlavními buňkami hotová kouzla. Pokud se nám zdají postupy z technického a biologického hlediska složité, pak s ohledem na vztahy a problémy, jež přináší ART z hlediska morálky, práva a etiky jsou ještě o poznání komplikovanější. Kudy vede hranice mezi tím, co je proveditelné, co není zakázané a co je morálně přijatelné? Názory na vymezení těchto hranic se různí. Nejhorší varianta ale nastává ve chvíli, kdy je ponecháme nevytyčené.

Pět rodičů a jedno dítě 

Před vstupem asistované reprodukce na scénu platila zásada, že matka je vždy jistá a spory se vedly nejvýše o otcovství. Doba pokročila nejen v tom, že dnes je možné na základě genetických testů určit otcovství s pravděpodobností hraničící s jistotou. Díky technikám ART může v rodičovské roli vzhledem k jednomu a témuž dítěti vystupovat hned pět různých lidí.

Základem pro tuto spleť biologicko-právních vztahů je technika oplození in vitro a přenos embryí. Z těla ženy lze odebrat dozrálá vajíčka, z těla muže lze ještě snáze získat spermie. V laboratorních podmínkách (tzv. in vitro čili ve skle či ve zkumavce) pak mohou pohlavní buňky splynout a vytvořit zárodek. Ten je možné přenést do dělohy ženy, která pak zárodek donosí a porodí dítě. V případě potřeby může neplodnému člověku poskytnout pohlavní buňky anonymní dárce. Ten je sice biologickým rodičem, ale nemá k dítěti k dítěti vztah rodiče z ryze právního hlediska. Navíc může zárodek vzniklý oplozením in vitro donosit "náhradní matka", která sice dítě porodí, ale není jeho biologickou matkou, protože zárodek nevznikl oplozením jejího vajíčka, a neplní nadále roli matky ani fakticky, protože dítě předá ženě, která si u ní "službu" v podobě donošení zárodku a porodu dítěte objednala.

V krajním případě může neplodný pár získat dítě, které vzniklo z vajíčka anonymní dárkyně oplozením spermií anonymního dárce a které pak donosila "náhradní matka". Při posuzování těchto spletitých vztahů nesmíme zapomínat především na toho, koho se celá procedura bytostně dotýká a kdo přitom jako jediný nemá možnost se k ní vyjádřit. Tímto člověkem je dítě. Není třeba zdůrazňovat, že jeho postavení může být notně komplikované. Pro úplnost dodejme, že v některých zemích jsou některé varianty výše popsaného postupu postaveny mimo zákon nebo se neprovádějí navzdory tomu, že to žádný zákon nezakazuje. Například v České republice není celá oblast asistované reprodukce regulována zákonem a platná ministerská vyhláška je tak stará, že s některými modernějšími postupy vůbec nepočítá. Přesto se u nás lékaři shodli na tom, že nebudou využívat služeb "náhradních matek".

Využití anonymních dárců pohlavních buněk je ve světě celkem běžné (s výjimkou zemí s islámským zákonodárstvím) a vyvolává zcela logicky otázku, zda má takto počaté dítě právo znát totožnost svých biologických rodičů. Tato otázka získává na naléhavosti například v případě, že člověk počatý s využitím pohlavních buněk anonymního dárce hodlá uzavřít sňatek a chce vědět, jestli náhodou není pokrevně spřízněn se svým budoucím partnerem. Co si má počít mladý muž v situaci, když zjistí, že otec jeho nastávající manželky daroval své spermie pro potřeby oplození in vitro klinice, kde byl dotyčný mladík počat po oplození spermatem anonymního dárce? V tomto případě hrozí, že mladíkova budoucí manželka je zároveň jeho nevlastní sestrou.

Stejně tak může zajímat člověka počatého z pohlavních buněk anonymních dárců totožnost jeho biologických rodičů v případě, že se u něj projeví dědičná choroba a je zapotřebí získat informace o výskytu této choroby v rodině biologických rodičů. Obdobná je situace v případech, kdy dítě počaté z pohlavních buněk anonymních dárců potřebuje najít vhodného dárce kostní dřeně a je logické, že by se pátrání mělo v první řadě soustředit na okruh nejbližších pokrevních příbuzných.

V některých zemích tento problém není vůbec řešen, v jiných má takto počaté dítě právo na informaci, jestli je s ním jeho budoucí partner v pokrevním příbuzenském poměru a v některých zemích (např. ve Švédsku) má právo po dovršení plnoletosti poznat plnou totožnost biologických rodičů.

Adoptujete své dítě 

O tom, jak složité vztahy mohou díky ART nastat, se přesvědčíme na dvou případech. Jeden je hypotetický a odráží právní podmínky České republiky. Představme si dospělou ženu, která může se svým manželem bez potíží počít dítě, ale která její zdravotní stav nedovoluje toto dítě donosit. Tato žena má ale maminku, která by ještě mohla mít děti. Obě ženy, matka i dcera, se dohodnou na tom, jak se domoci vytouženého dítěte respektive vnoučete. Dcera se spolu s manželem podrobí oplození in vitro a vzniklý zárodek bude přenesen matce (tedy biologické babičce zárodku). Až babička své biologické vnouče porodí, předá je dceři (tedy biologické matce dítěte). Je to možná trochu spletité, ale to není nic v srovnání se situací, jaká by nastala po uskutečnění tohoto plánu. U nás platí, že matkou de jure je žena, která dítě porodí. Z právního hlediska by se tedy stala matkou dítěte jeho biologická babička. Biologická matka by se z právního hlediska stala sestrou tohoto dítěte. Naději na právní postavení matky by jí nezajistila dokonce ani adopce vlastního biologického dítěte. Adopce sourozence je u nás zakázána a biologická matka vystupující v roli "sestry de jure" nesmí své dítě adoptovat.

Přesto přichází v rozvinutých zemích díky ART na svět asi jedno procento všech narozených dětí. Ve Spojených státech se ročně narodí 60 000 dětí po oplození vajíčka matky spermiemi anonymního dárce. Patnáct tisíc dětí se narodí po oplození ve zkumavce a přinejmenším tisícovku dětí donosí jiné ženy než jejich biologické matky. Může se to zdát velice málo. Ale rozsah využití ART vynikne náležitě ve chvíli, kdy si uvědomíme, že si Američané ročně osvojí adopcí 30 tisíc dětí. Z tohoto údaje také vyplývá, že v rozvinutých zemích nestačí adopce touhu bezdětných párů po dítěti ukojit. Dětí dostupných pro adopci není dost.

V současnosti zaznívají nejen ve Spojených státech stále silněji hlasy, které říkají: "Adopce dítěte je velice přísně kontrolována zákonem. Techniky ART se ale v mnoha případech vymykají jakékoli právní kontrole. Na poli ART vládne v řadě zemí naprostá libovůle nebo chcete-li chaos a džungle."

Otec i strýc, matka i teta 

Spletitost vztahů, které může asistovaná reprodukce do vztahů mezi rodiči a dětmi vnést, lze demonstrovat na případu dvaašedesátileté učitelky na penzi, která se stala počátkem června 2001 nejstarší francouzskou matkou. Slečna Jeanine Salomonová porodila syna Benoita -Davida poté, co ve Spojených státech podstoupila oplození ve zkumavce. Najatá žena jí darovala vajíčko, které bylo v losangeleském Pacific Fertility Center oplozeno spermiemi dárce. Vzniklé embryo bylo přeneseno Jeanine Salomonové, která je díky hormonální léčbě normálně donosila a porodila. Už to samo o sobě stačilo rozvířit bouřlivé diskuse. Přenos embryí ženám po přechodu je ve Francii zakázán. Jeanine Salomonová tento zákaz zjevně obešla.

Případ nejstarší francouzské matky se ale v dalších dnech dále zkomplikoval. Nejprve se ukázalo, že malý Benoit-David Salomon má sestřičku Marie-Cecile. Ta se narodila ve Spojených státech ženě, která francouzské důchodkyni daroval vajíčko pro oplození ve zkumavce. Důchodkyně neponechala nic náhodě. Při oplození ve zkumavce vzniklo více zárodků. Jeden z nich donosila dárkyně vajíčka a porodila holčičku. Malá Marie-Cecile záhy letěla přes Atlantik do Francie, aby byla u "své" dvaašedesátileté matky.

Ani to ale nebylo poslední překvapení, které Jeanine Salomonová šokované francouzské veřejnosti připravila. Šetřením se ukázalo, že dárcem spermatu a tudíž i biologickým otcem obou dětí je Jeaninin mladší bratr Robert.To byl pro Francii skutečný šok.

"Je to zneužití vědy," prohlásil francouzský ministr zdravotnictví Bernard Kouchner. "Je to nepříjatelné jak morálně, tak i právně."

Prokurátor Christian Girard nařídil prošetření celého případu.

"Nejde tu o biologický incest, ale o incest sociální," řekl Girard a dodal, že právě sociální okolnosti případu mohou vést k umístění obou dětí do náhradní péče.

Případ je složitý především z morální a právní stránky. Biologicky je celkem jasný. Biologickým otcem dětí je dárce spermií Robert Salomon. Jak Benoit-David tak i Marie-Cecil nesou jeho geny. Biologickou matkou obou dětí je anonymní americká žena, která darovala Jeanine Salomonové svá vajíčka. Obě děti zdědily polovinu genů této Američanky. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že jedno z dětí porodila slečna Salomonová. Důchodkyně nepředala dětem ze své vlastní dědičné informace nic. Obě děti jsou potomky Roberta Salomona a americké dárkyně vajíček.

Právně je všechno mnohem komplikovanější, protože Američance nenáleží z právního hlediska postavení matky. Zákon považuje za matku dětí Jeanine Salomonovou. Ta je právně i biologicky v sourozeneckém vztahu k otci dětí. Právní interpretace vztahů v rodině Salomonů tak zakládá možnost chápat děti jako potomky pokrevního bratra a sestry. Takový vztah byl vždy považován za incest a jako takový byl v evropské kultuře tabu.

Jeanine Salomonová takový výklad odmítá.

"Jen jsme jeden druhému pomohli stát se rodičem," řekla novinářům.

Doktor Vicken Sahakian, který v Los Angeles celou proceduru provedl, popírá, že by věděl o pokrevním vztahu obou svých klientů.

"Měli stejná příjmení, a tak jsem předpokládal, že jsou manželé."

Sahakian připouští, že příště bude po svých klientech požadovat oddací list. V otázce rodičovství žen po menopauze je ale nesmlouvavý. Nářek nad Jeaniným věkem je podle Sahakiana jen důsledkem "mužského šovinismu", který ovládá současnou společnost.

"Denně vídáte páry, kde je muži padesát nebo šedesát let a ženě je třicet. Nad tím se nikdo nepozastavuje.Ale jakmile najdete případ, kde je to obráceně, hned je to zpráva pro titulní stránky novin."

Ani Jeanine Salomonová nevidí ve věku překážku pro rodičovství.

"I když je mi 62 a mému bratrovi 52, jsme schopni vychovávat děti lépe než párek narkomanů, kteří se o své děti nestarají. Proč soudíte nás a ne je?"

Bohužel, právě schopnost Roberta a Jeanine Salomonových vytvořit pro děti klidný domov zpochybňují sociální pracovníci. Vztahy mezi oběma sourozenci mají podle policejních zpráv daleko do idyly. Policejní zpráva z roku 1993 hovoří o tom, že se oba sourozenci "divoce nenávidí a jejich spory musí řešit policie". Podle stejné zprávy je "situace v rodině hrozivá, což je vyvoláno nejasnostmi v osudu rodinného majetku."

Osmdesátiletá matka Roberta a Jeanine je přesvědčena, že se "oba už usmířili a budou mít děti rádi".

Motivem pro neobvyklý způsob početí obou dětí může být podle některých spekulací obava, že rodinný majetek odhadovaný na dva miliony franků připadne po smrti Roberta a Jeanine Salomonových buď vzdáleným příbuzným nebo státu.

Spory o to, kdo zplodí dědice rodinného jmění, vyvrcholily před několika roky odchodem Roberta Salomona z rodinného sídla. Osamělý muž bydlel nějaký čas v obytném přívěsu a pak se pokusil o sebevraždu. Výstřel z brokovnice mu těžce poškodil oči a zdeformoval tvář. Bylo jasné, že s takovým postižením bude hledat matku budoucích dědiců ještě hůře než dřív. Proto se prý rozhodla vzít věci do rukou mnohem ráznější Jeanine.

Budeme "reprodukčním rájem"? 

Může se zdát, že pokrok vědy opět staví člověka do zcela nových situacích, na které nejsme připraveni. Ale je to skutečně tak? Pokud se zamyslíme nad způsobilosti Roberta a Jeanine Salomonových vychovávat děti, pak se musíme stejně vážně zamyslet nad způsobilostí jiných rodičů. Třeba těch, kteří jsou na rodičovství příliš mladí, jsou těžce nemocní, tělesně nebo duševně postižení. Je zřejmé, že nejde o nový problém, který by s sebou nesly výhradně techniky asistované reprodukce obvykle shrnované pod označení "početí ve zkumavce".

Stejně tak není na metody "početí ve zkumavce" vázán problém motivace k početí dětí. Pro udržení rodinného majetku lze počít dítě i zcela konvenční způsobem. Nic to nemění na faktu, že je tak porušen základní princip lidské důstojnosti, podle kterého by měl člověk přicházet na svět, aby naplnil svůj vlastní život a ne proto, aby splnil cizí zájmy nebo ambice. Ze stejného důvodu je na pováženou snaha rodičů donutit děti vystudovat školu, na kterou se oni sami nedostali, nebo nucení dětí do provozování sportu, v němž jejich rodič nedosáhl naplnění svých ambicí.

Na druhé straně ale není dobře, když zůstává ART bez jakýchkoli regulací. Případ francouzské důchodkyně nastolil i otázku mezinárodně závazných právních norem upravujících podmínky, za nichž lze asistovanou reprodukci provádět. To je ale zřejmě nereálný požadavek. Vždycky tu zůstanou země, jejichž právní řád bude vytvářet prostor pro postupy, které budou v jiných částech světa postaveny mimo zákon.

Spektrum problémů spjatých s ART je podstatně širší než malá prezentovaná ukázka. Vůbec jsme se nedotkli otázek, které veřejnost vnímá jako skutečný problém (např. některé otázky spojené s klonováním) a už jsme narazili na problémy notně zapeklité. Je proto velice alarmující skutečností, že v České republice na rozdíl od vyspělých evropských zemí zákon o asistované reprodukci chybí a zatím se ani nepracuje na jeho přípravě.

Protože odpovědi na jednotlivé otázky spojené s uplatněním ART při léčbě neplodnosti jsou silně poplatné kulturním, náboženským a národním specifikům, neexistuje v této oblasti jednotná linie ani v rámci Evropské unie. Právní regulace ART proto není předmětem harmonizace našeho právního systému s právním systémem EU. Tak odpadá snad jediný skutečně pádný motiv, který by dokázal rozvířit stojaté vody a donutil by zákonodárné sbory, aby neúnosnou situaci nějak(!) řešily. S tím, jak se bude spektrum ART rozšiřovat (a tempo jejich rozvoje je skutečně zběsilé), bude problémů přibývat. Pokud se nad tímto neradostným stavem včas nezamyslíme a něco nepodnikneme, může se právě Česká republika stát oním pochybným "reprodukčním rájem".