V lokalitě Breitenbach poblíž Zeitzu v jižním Sasku-Anhaltsku se pracovníkům Römisch-Germanisches Zentralmuseum a Zemského úřadu pro památkovou péči a archeologii (Landesamt für Denkmalpflege and Archäologie) pod vedením Dr.Olafa Jörise (RGZM) podařilo na tábořišti pravěkých lidí nalézt 35.000 let starou dílnu na zpracování slonoviny. Bezpečně identifikovali oddělené prostory pod širým nebem pro štípání mamutích klů a pro rytí do takto získaných odštěpků. Nepoužitelné zbytky se ukládaly na k tomu vyhrazené místo. Jde o nejstarší dosud nalezené zařízení tohoto typu na světě. Naši předkové tam zpracovávali kly v místě ulovených mamutů, jde tedy spíše o dílnu na zpracování mamutoviny.

Autonomní pohyb je charakteristický pro živé organismy – spotřebou energie jsou buňky a organely schopny se pohybovat bez dodání vnější síly. Nyní se podařilo vytvořit polymerní gely jako tekuté krystaly a emulze, které se chovají podobně při použití biologických molekul jako stavebních bloků. Seskupují mikrotubuly do hierarchických svazků a potom do filtračních sítí. V přítomnosti ATP a molekulárního motoru kinesinu jsou generována prostoročasová chaotická proudění tvorbou hydrodynamické nestability a podporou transportu kapalin. Pokud se jedná o povrch emulzních kapek, mikrotubulové sítě vytvářejí dvourozměrné kapalné krystaly, které dodávají autonomní pohyb kapkám emulze. Vyvstává tak možnost vytvoření laditelného a kontrolovatelného chování z chaotického pohybu.

Tisková zpráva AV ČR: Česko-americký tým přečetl DNA vnitrobuněčných útvarů mitochondrií u luční byliny silenky obecné. Vědci z Ústavu experimentální botaniky AV ČR a dvou pracovišť v USA srovnali DNA silenek z různých lokalit a zjistili, že prochází pozoruhodně rychlými evolučními změnami – některé lze sledovat téměř „ v přímém přenosu“. Výsledky jsou užitečné pro rostlinnou biologii a zprostředkovaně i pro zemědělství. Na výzkumu se podíleli Helena Štorchová a Karel Müller z Ústavu experimentální botaniky AV ČR a američtí vědci Daniel Sloan a Douglas Taylor z University of Virginia a David McCauley z Vanderbilt University. Výsledky byly publikovány v prosincovém čísle odborného časopisu New Phytologist. Vědci studovali u silenky obecné dědičnou informaci vnitrobuněčných útvarů zvaných mitochondrie. Objevili, že DNA uložená v mitochondriích je u této rostliny neobvykle proměnlivá. Výsledky umožní detailně sledovat evoluci genetické informace v rostlinných buňkách. Měly by také pomoci objasnit, jak je u silenek určováno pohlaví a jak je řízena aktivita genů v mitochondriích.

Mitochondrie jsou mikroskopické útvary uvnitř živočišných i rostlinných buněk. Zajišťují klíčové biochemické pochody související s dýcháním: odbourávají organické látky, čímž vyrábějí energii nezbytnou pro život buňky i celého organizmu. Lze je tedy označit za miniaturní „biologické elektrárny“. Mají vlastní genom (dědičnou informaci uloženou v molekulách DNA). Čeští a američtí vědci ho zkoumali u luční byliny silenky obecné, latinsky Silene vulgaris. Badatelé „přečetli“ kompletní mitochondriální DNA silenek rostoucích na jedné lokalitě ve středních Čechách a třech lokalitách v USA. Biologové tyto čtyři genomy porovnali a zjistili, že jsou extrémně rozdílné. Mitochondriální dědičná informace je tak u silenky obecné mnohem proměnlivější než u jiných dosud zkoumaných druhů rostlin. Silenkám z některých lokalit dokonce zcela chybí určité geny. DNA v mitochondriích silenky tedy prochází rychlými evolučními změnami. Několik jich vědci pozorovali téměř v přímém přenosu. Odhalili například, že jeden gen se nyní postupně přesouvá z mitochondrií do buněčného jádra, zatímco jiný patrně zaniká a jeho funkce je nahrazována příbuzným genem uloženým v jádře.

Výsledky projektu přispějí také k pochopení, jak mitochondrie rozhodují o pohlaví silenek. Jisté mitochondriální geny totiž způsobují takzvanou samčí sterilitu – místo oboupohlavných květů vytváří rostlina pouze květy samičí a neprodukuje pyl. Výzkum samčí sterility je důležitý pro šlechtění plodin, protože nepřítomnost pylu u jednoho rodiče zjednodušuje kontrolované křížení rostlin se žádoucími vlastnostmi. Velmi proměnlivé jsou v mitochondriích silenky i regulační úseky DNA, které řídí aktivitu jednotlivých genů. „Tato přirozená variabilita dědičné informace je velmi cenná. Umožní nám zjistit, jak konkrétní regulační oblasti kontrolují aktivitu mitochondriálních genů. Což je výborné, protože dnes dostupnými metodami genového inženýrství toto studovat nelze,“ říká doktorka Helena Štorchová.

Česko-německý tým profesora Hynka Burdy z Universität Duisburg-Essen, který je i hostujícím profesorem na Jihočeské Univerzitě v Českých Budějovicích, prokázal, že kapři (Cyprinus carpio) vnímají magnetické pole. Vyhodnotili 817 snímků kaprů v kádích při jejich vánočním prodeji na 25 místech po celé České republice. Na nich určili polohu 14.537 jednotlivých ryb vzhledem k severojižnímu směru. Zjistili, že se orientují převážně podle něj. Jejich polohu ovlivňuje ještě pozice při stěně kádě anebo proudící voda, nikoliv světlo. Smysl pro magnetické pole je znám u řady jiných ryb, u kapra dosud prokázán nebyl. Nutno dodat, že při tomto výzkumu žádný kapr nezahynul, ke ztrátám na jejich životech došlo až po jeho skončení.

Anaerobní oxidace methanu v mořských sedimentech je spojena s redukcí síranů díky spojení methanotrofních archebakterií (ANME) a skupinou bakterií Deltaproteobacteria. Biochemická dráha a přenos elektronů mezi oběma druhy byly nyní popsány jako redukce síranu na elementární síru díky ANME a následnou disproporcionaci (současnou oxidací a redukcí látky reagující sama se sebou), umožněnou Deltaproteobakteriemi. Celý proces popisuje sumární rovnice: CH₄ + SO₄^2- -----> HCO₃^- + HS^- + H₂O

Zajímavou možnost, jak zlepšit fungování katalyzátorů při hydrogenaci, studují prof.Peter Nordlander, prof. Naomi J. Halas z Rice University v texaském Houstonu a prof. Emily A. Carter z Princeton University. Reakce látek s vodíkem (hydrogenace) je velmi důležitou reakcí v chemickém průmyslu. Např. hydrogenací rostlinných olejů se připravuje margarín. Prvním krokem vždy musí být rozštěpení dvouatomové molekuly vodíku na jednotlivé atomy H₂ ------> 2H. Dochází k němu na povrchu katalyzátoru. Jeho rychlost lze zvýšit až šestkrát pomocí plasmonů, což jsou povrchové excitace elektronů ve vodičích. Vzniknou po ozáření laserem. Excitované elektrony se přenesou na molekulu vodíku a okamžitě ji rozštěpí. Hned poté se vrátí zpět do katalyzátoru.

testament 12.7.2016: Podobný experiment má na svých stránkách J.N.Naudin. Ten však vyrábí plazmony obyčejným průchodem elektrického proudu wolframovým vláknem nataženým ve vodíkové atmosféře. Naudin uvádí účinnosti čítající i desetinásobky vložené energie.Velmi by mne zajímalo zdali je to tak, a ty plazmony se takto chovají při průchodu vodičem.

Z hlediska uspořádání magnetických momentů jednotlivých atomů můžeme látky dělit na ferromagnetické s paralelně uspořádanými momenty, antiferomagnetické se střídavě uspořádanými, paramagnetické s neuspořádanými a diamagnetické bez vlastních magnetických momentů. Prof.Young S.Lee z MIT spolu se svým studentem TianHeng Hanem odhalil další možnost. Jde o dříve předpovězěnou kvantovou spinovou kapalinu. Magnetické momenty nejsou uspořádány, avšak ovlivňují se na velké vzdálenosti. Pomocí neutronového rozptylu zjistili, že se tak chová monokrystal deuterovaného minerálu herbertsmithitu ZnCu₃(OD) ₆Cl₂. Pro experimenty připravil vlastní krystal herbertsmithitu, ve kterém atom vodíku v OH^- skupině nahradili deuteriem D, těžkým vodíkem. Krystalizace 7 mm velkého krystalu o váze 0,2 g trvala deset měsíců.

13.5.2020: Přítomnost spinové kvantové kapaliny se podařilo prokázat i ve sloučenině PbCuTe₂O₆.

Drát, který nepraskne a zachová si vodivost i při protažení na osminásobek původní délky, zhotovil Michael D. Dickey se svými kolegy z North Carolina State University. Tvoří ho tenká hadička ze silně elastického plastu vyplněná eutektickou slitinou india a galia. Eutektickým nazýváme takové složení slitiny, při kterém teplota jejího tuhnutí je nejnižší. V případě zmíněných kovů tuhne při tak nízké teplotě, že za normální teploty zůstává kapalná. Pro výrobu hadičky využili kopolymer styrenu, ethenu a butadienu zvaný SEBS.

Většinu povrchu Austrálie pokrývá vrstva zerodovaného materiálu, který znesnadňuje zkoumání hlubších vrstev. Při hledání nových ložisek mohou napomoci mravenci a termiti, kteří při stavbě svých hnízd vynášejí na povrch vzorky materiálu i z velkých hloubek. Další možnost studuje při svých výzkumech Dr. Aaron Stewart, entomolog z australského CSIRO (Commonwealth Scientific and Industrial Research Organisation). Zabývá se obsahem kovů v tělech termitů. Podle jejich přítomnosti ve výměšcích malpighických žlaz (vyměšovací orgány) termita Tumulitermes tumuli lze usuzovat na složení podloží.

Množství dobře zachovaných koster z Xingyi v Číně (provincie Guizhou) umožnilo badatelům popsat nejstarší rybu, která se vznesla do vzduchu. Ryba Potanichthys xingyiensis není předkem současných létajících ryb, ale patří do skupiny Thoracopteridae, která si osvojila pohyb ve vzduchu před 200-250 miliony let. Živočich měřil 15 cm do délky, měl pár velkých hrudních ploutví, které mohly fungovat jako hlavní křídla, a pár pánevních ploutví sloužících jako druhotná křídla. Velký asymetrický ocas pak sloužil pro vymrštění ryby do vzduchu. Výzkum provedli Guang-Hui Xu a Fei-Xiang Wu z Ústavu paleoantropologie a paleontologie obratlovců Čínské akademie věd, Li-Jun Zhao z Zhejiangského přírodopisného muzea a Ke-Qin Gao z Beijingské univerzity.

Tisková zpráva AV ČR: Bohatství a rozmanitost života na Zemi tvoří zejména hmyz, pavouci, stonožky a jim podobní tvorové, jedním slovem členovci. Obývají většinou tropy a ani po několika staletích pečlivé práce biologové dosud nevěděli, kolik jejich druhů v tropickém lese vlastně žije. Nyní na tuto otázku odpovídá mimořádně detailní studie, právě uveřejněná v prestižním vědeckém časopisu Science. Na náročné badatelské práci (projekt IBISCA-Panama) zkoumající členovce žijící od hrabanky až po vrcholky panamského pralesa se významně podíleli i čeští vědci z Akademie věd ČR. Výzkumný projekt IBISCA-Panama, vedený Dr. Yvesem Bassetem z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity, zahrnoval 102 vědců z 21 zemí, včetně Dr. Lukáše Čížka a prof. Vojtěcha Novotného z Entomologického ústavu Biologického centra AV ČR. Ti po dva roky v pralese sbírali vzorky z jeřábů, heliových balonů i plošin umístěných vysoko v korunách stromů. Třídění a určování sesbíraných 130 000 členovců zabralo osm let. Dnes tak už víme, že na 6 000 hektarech tropického lesa v Panamě žije přibližně 25 000 druhů členovců.

„Rozmanitost členovců je nepřekonatelná; máme jich zde dvacetkrát víc druhů než rostlin, zatímco na každý ptačí druh připadá 83 druhů členovců,“ vysvětluje Dr. Yves Basset. Jeho spolupracovník Dr. Lukáš Čížek upozorňuje na překvapivou skutečnost, že tropický les je jenom dvakrát druhově bohatší než srovnatelně velká oblast jihomoravských lužních lesů a Pálavy, odkud známe téměř 12 000 druhů členovců. „V jedné věci jihomoravské luhy tropické lesy Panamy dokonce předčí, a to v rychlosti těžby dřeva. Náš stát totiž na jejich ochranu rezignoval a naše biologicky nejbohatší lesy po svém spravují dřevaři, kteří za posledních dvacet let vykáceli většinu cenných starších porostů,“ podotýká Dr. Lukáš Čížek.

Podle Dr. Basseta je velmi zajímavé, jak hodně závisí druhové bohatství živočichů na bohatství rostlin. „Toho lze prakticky využít, protože rostliny se počítají lépe než členovci. V minulosti jsme použili rozmanitost rostlin k odhadu celosvětového počtu druhů hmyzu a teď vidíme, že tato metoda byla správná,” říká další spoluautor článku prof. Vojtěch Novotný. Studie též potvrzuje prominetní postavení společného týmu Biologického centra AV ČR a Jihočeské univerzity ve výzkumu ekologie tropického hmyzu, neboť se jedná v posledních deseti letech již o čtvrtý článek v časopisech Science či Nature vedený jedním z jeho členů.

Masožravé houby odposlouchávají signály půdních haďátek, aby si na nich pochutnaly. Příslušníci rodu Caenorhabditis využívají jako feromonů různých derivátů sacharidu 3,6-dideoxymanózy. Obdobné látky nacházíme u všech příslušníků nadčeledi Ascaridoidea z kmene hlístic (Nematoda), avšak jejich využití ke komunikaci mimo zmíněný rod je nejisté. Za přítomnosti těchto látek a při nedostatku potravy začínají nižší houby specializující se na chytání a trávení hlístic, vytvářet z lepivých vláken pasti. Vyplývá to z experimentů, které provedl Paul W.Sternberg z California Institute of Technology v Pasadeně spolu se svým studentem Yen-Ping Hsuehem a dalšími kolegy z Cornell University. Masožravých hub známe asi 160 druhů. Jen některé z nich pracují popsaným způsobem. Vytváření pastí je pro houby energeticky velmi náročné, proto k němu přistupují jen za krajních okolností a vědí-li, že kořist není daleko.Obr.Sternberg Lab/Caltech.

Společnost Arsenal Medical, Inc. v rámci programu Wound Stasis System, který vyhlásila v roce 2010 americká vládní agentura pro vojenský výzkum všeho druhu DARPA, vyvinula polyuretanovou pěnu, která zastavuje krvácení při vnitřních zraněních. Při větším poranění orgánů břišní dutiny dochází k vnitřnímu krvácení, které se dá zastavit pouze operativně v příslušně vybaveném zařízení. Zraněný může vykrvácet, než se tam dostane, i když je mu poskytnuta profesionální pomoc. Při podezření na takové zranění se do břišní dutiny pomocí speciální injekce vpraví polyalkohol a izokyanát, jež po smísení vytvoří napěněný polymer. Ten stlačí orgány břišní dutiny a omezí krvácení. Během operace je odstranění polyuretanového odlitku vnitřku břišní dutiny snadnou záležitostí. Pokusy na prasetech proběhly úspěšně.

Jedinci s červenavými vlasy, bledou pletí a neschopností se opálit často obsahují polymorfismus genu, který kóduje receptor melanokortinu 1 (MCR1), snižujícího schopnost stimulovat tvorbu černohnědého pigmentu eumelaninu z oranžového feomelaninu. Bylo prokázáno, že inaktivace genu Mc1r v myších podporuje výskyt melanomu v přítomnosti BRAF^V600E, běžného onkoproteinu melanomu, nezávisle na vystavení ultrafialovému záření. Zdá se, že syntéza feomelaninu jako taková podporuje vznik melanomu spojený se vzrůstem oxidativního poškození. Další ochranné strategie budou tedy užitečné vedle ochrany proti slunečnímu záření.

V jantaru můžeme nalézt zalité leccos zajímavého. Dr.David Penney se svými kolegy z University of Manchester v něm nalezli chvostoskoka (na obr. v červeném kroužku), který se přichytil na jepici (Ephemeroptera). Zřejmě se chystal ji využít jako dopravního prostředku. Cestu jim zhatila kapka pryskyřice, díky níž se uchovali až do dnešních dní. Jde o nejstarší doklad takového způsobu přepravy. Chvostoskoci (Collembola) jsou starobylým řádem příbuzným hmyzu. Patří spolu do podřádu šestinohých (Hexapoda). V širokém smyslu slova je také označuje jako hmyz. Jsou to velmi rozšíření drobní živočichové žijící zejména v půdě. Využití létajícího hmyzu k vlastní dopravě zřejmě napomohlo obrovskému rozšíření chvostoskoků skoro po celé Zemi.

Mnohobuněčné organismy se potýkají se zásadním problémem, jak poskytnout všem buňkám potravu a kyslík. Nyní byla objevena možnost, jak toho dosáhnout díky vláknité bakterii z čeledi Desulfobulbaceae, která dosahuje délky několika centimetrů a žije v mořských sedimentech v aarhuském zálivu v Dánsku. Tyto organismy přenášejí elektrony ze sulfidů vznikajících v hlubokých bezkyslíkatých sedimentech ke kyslíku v horních vrstvách vody. Otvírá se tak možnost využívat „mikrokabely“ ve výzkumu i v technických aplikacích.

akademon.cz 9.12.2012: Elektrony dokáží vodit i bakterie rodu Geobacter, avšak opačným směrem (akademon.cz 24.6.2005).

Studium chemických reakcí v malých objemech je důležité pro pochopení procesů, které se odehrávají uvnitř buněk. Skupina vědců z Nového Zélandu, Rakouska a Velké Britanie pod vedením prof. Petera Derricka z novozélandské Massey University studuje chemické reakce, které probíhají při spojení dvou miniaturních kapiček. Nejprve rozprášili vodu metodou elektrospreje: z trysky o průměru 4,5 mikrometru vylétají kapky vody, které dále rozděluje na menší vložené vysoké napětí. Jeho působením se kapičky nabíjejí a elektrostatické síly je trhají na menší a menší. Můžeme tak získat kapičky o objemu femtolitrů (10^-15 litru). Použijeme-li dvě trysky tak, aby z nich vylétající kapičky se srážely, některé z nich se spojí. Pokud každá z trysek rozprašuje roztok vhodných chemikálií, po spojení dvou kapiček různých roztoků proběhne chemická reakce. Ke sledování průběhu experimentu slouží hmotnostní spektrometr.

nuclear 10.1.2013: Existuje zařízení, které nabitými prstenci separuje nádrže s vodou, odkud pak kape voda do mističek, kde vzniká náboj. Jak se však může nabít popisovaná femtokapka, která už je samostatně ve vzduchu? Není náhodou známa konfigurace elektrod, kterou ti pánové použili, například že by byla katoda přímo na trysce, a naproti byla kovová destička, anoda ?

Intenzivní záření mění izolanty na vodiče. Tento objev, který by mohl podstatně ovlivnit další vývoj polovodičové elektroniky, učinil prof.Mark Stockman a prof. Vadym Apalkov z Georgia State Univerzity se spolu s německým týmem Ference Krausze zejména z Max-Planck-Institut für Quantenoptik. Osvítíme-li typický izolant oxid křemičitý infračerveným laserem, jeho vodivost prudce vzroste a dosáhne hodnot typických pro nejlepší vodiče - kovy. Po skončení osvitu se rychle vrátí na původní úroveň. Není to dáno tím, že by elektrony uvnitř jeho struktury získaly dostatek energie, aby se mohly začít volně pohybovat jako ve vodičích. Na to infračervené fotony nestačí. Abychom toho docílili, musíme u polovodičů použít viditelné nebo ultrafialové záření, a u izolantů to není proveditelné vůbec. Intenzivní elektromagnetické pole laserového infračerveného pulsu ovlivní elektrická pole uvnitř látky, takže se elektrony v ní stanou volně pohyblivé. Velkou výhodou je vysoká rychlost procesu. Tranzistor pracující na popsaném principu by fungoval i při petaherzové frekvenci. Peta je předpona označující 10¹⁵, tedy milionkrát více než GHz. Současné nejrychlejší polovodičové tranzistory dosahují 100 GHz, tedy 10.000 krát méně.

Stanovení věku fosílií by se mohlo zpřesnit díky měření radioaktivního uhlíku C14 z japonského jezera. Datování podle C14 je založeno na stálé rychlosti jako měření ve vzorcích, což se určuje podle věku letokruhů. Tento záznam je však starý maximálně 14 000 let, a proto se používá i méně spolehlivých mořských záznamů. Pracovníci oxfordské univerzity nyní extrahovali přibližně sedmdesátimetrové jádro ze dna jezera Suigetsu při západním pobřeží ostrova Honšu. Sečtením počtu vrstev usazenin (dvě vrstvy se tvořily každé léto a zimu během posledních 52 000 let) bylo možno srovnat výpočty s výpočty z hodnot C14.

Velmi zajímavé vlastnosti má hydrogel, který tvoří prostorově zesíťované molekuly deoxyribonukleové kyseliny DNA. Jak vidíme na obrázku, ve vodném prostředí podrží svůj původní tvar, ve kterém byl připraven. Vyjmeme-li ho z vody, rozteče se. Po opětovném přidání vody se navrátí do svého původního tvaru. Připravil ho prof.Dan Luo z Cornell University se svými kolegy. Změny tvaru nejspíš způsobuje působení gravitace a povrchového napětí, které ve vodě vymizí. Gravitaci kompenzuje vztlak.

Vědci pracující v zahraničí se vyskytují v některých zemích více než v jiných, tak například ve Švýcarsku jich je 57 %, v Kanadě 47 %, v Austrálii 45 %, v USA 38 %, ve Švédsku též 38 %, v Holandsku 33 %, v Německu 23 %, v Dánsku 22 %, v Belgii 18 % a ve Francii 17 %. Pak ovšem v Japonsku 5 %, v Itálii 3 % a v Indii 1 %.

Zajímavé elektromechanické zařízení, které funguje obdobně jako sval, sestrojil mezinárodní tým Raye Baughmane z University of Texas v Dallasu. Tvoří ho stočené lanko ze svazků uhlíkových nanotrubic napojené parafínem. Při průchodu proudu se ohřívá, takže parafín zvětšuje svůj objem. Vzniká tlak, který stočené lanko trochu rozvine. Pohne při tom břemenem, které váží 100.000 více než vlastní lanko. Výhodou je i značná rychlost s jakou může přecházet z jednoho stavu do druhého. V inertní atmosféře pracuje dobře až do 2.500 stupňů Celsia. Parafín je bezbarvá pevná směs nasycených alifatických uhlovodíků (alkanů) o délce řetězce 20 až 40 uhlíků bez chuti a zápachu. Ve vodě se nerozpouští. Získává se z ropy nebo dehtu.

Zajímavý výzkum červotočích děr provedl prof.Blair Hedges z Penn State University. Studoval otisky děr po červotočích na starých tiscích z dřevěných desek z období 1462 – 1899. Zjistil, že dva běžné druhy červotočů, dnes zcela promíchané, v té době tvořili dvě ostře oddělené komunity s hranicí pocházející severní Francii, Švýcarském a Rakouskem. Severně od ní žil druh Anobium punctatum, jižně Oligomerus ptilinoides. Oba patří do čeledi Anobiidae, jejíž příslušníci se lidově nazývají červotoči. Jejich larvy se zakuklí ve dřevě. Dospělý brouk po opuštění kukly se snaží nejkratší cestou ze dřeva uniknout. Vytvoří přitom na povrchu dřeva charakteristický otvor, jehož rozměry a tvar jsou typické pro každý druh. Studium jejich otisků umožní získat informace o rozšíření brouků, i když napadené dřevo již stovky let neexistuje. Nárůst transportu dřevěných výrobků v moderní době způsobil úplné promíchání obou druhů, které spolu nacházíme nejen po celé Evropě, ale i všude ve světě.

Student Media Laboratory na MIT Nathan Linder spolu se svými kolegy sestrojil zařízení, které pomocí projektorů, kamer a procesoru vytvoří aktivní displej na jakémkoli povrchu. LuminAR, jak se nový přístroj jmenuje, zašroubujeme do objímky běžné stolní lampy, zapneme a můžeme začít pracovat na dřevěné desce svého pracovního stolu. Přes wifi připojení prostřednictvím internetu předává některá data ke zpracování na vzdáleném serveru. Rozpoznávání obrazců nutné ke správnému fungování je přeci jen příliš složité pro použitý procesor, jež je určen pro chytré mobily a tablety.

Teplotní šok je život ohrožující stav.kdy selhává termoregulace a nastává extrémní hypertermie. Ne všechno v této souvislosti bylo probádáno a nedávné řecké výzkumy na háďátku Caenorhabditis elegans ukázaly, že vystavení těchto živočichů mírně zvýšené teplotě silně ochraňuje proti horkem vyvolané nekróze. Teplotní transkripční faktor HSF-1 a malý teplotní transkripční faktor HSP-16.1 zprostředkují ochranu buněk. HSP-16.1 je umístěn v Golgiho aparátu, kde spolupracuje s transportní ATPázou PMR-1 pro Ca²⁺ a Mn²⁺, aby byla udržena homeostáze Ca²⁺ při teplotním šoku.