Na místech vhodných pro větrné elektrárny začíná tlačenice. Výnosný projekt může vzniknout jenom tam, kde správně fičí a napojení na elektrickou síť s dostatečnou kapacitou není příliš daleko. Studie, která proběhla v západní Texasu, ukázala, že elektrárny si začínají navzájem stínit. Rotující turbina odebere větru část energie, čímž jeho rychlost klesne. Výkon zařízení v závětří jiných větrných elektráren je pochopitelně o něco nižší, v průměru o pět procent. Překvapující je, že tento jev přetrvává do vzdálenosti až 50 km, což nikdo nečekal.

Studie vyhodnotila snížení výkonu větrných elektráren v závislosti na budování nových. Její autoři se shodují na tom, že „téměř 90% amerických větrných elektráren leží do 40 km od jiných. A to znamená, že na všechna tato zařízení může mít odstínění větru vliv.“

Situaci komentuje z německého hlediska Stefan Emeis z Karlsruher Institut fu¨r Technologie: „Studie je významná pro další výstavbu pobřežních větrných elektráren i v Německu. ... v Severním moři bychom se měli snažit zvýšit vzdálenosti mezi jednotlivými větrnými elektrárnami, abychom vzájemné stínění udrželi co nejmenší. Abychom předešli budoucím soudním sporům, měli bychom aktualizovat používané modely vlivu větrných elektráren, které používáme při plánování nových staveb.“.

Jeskyní malby pravěkých lidí nepředstavují lovecké, nýbrž astronomické výjevy. Se zajímavou teorií přišli vědci z University of Edinburgh. Zobrazená zvířata představují souhvězdí. Některé výjevy znázorňují dopad komet před 11.000 a 15.200 lety. Z astronomických pozorování zřejmě tvůrci jeskyních maleb chápali precesi zemské osy (precession of the equinoxes), objev, který jsme připisovali až starým Řekům. Precese je krouživý pohyb zemské osy.

„Rané jeskyní malby ukazují, že lidé poslední doby ledové měli značné znalosti noční oblohy. Intelektuálně byli sotva odlišní od nás. Zjištění podporují teorii o násobném dopadu komet během lidské evoluce a možná převrátí naše vnímání prehistorické populace,“ říká jeden z autorů Dr.Martin Sweatman. Představa souhvězdí jako zvířat není neobvyklá, děláme to i my. Známe např. souhvězdí Býka, Velké Medvědice, Lva. Jde o dosti odvážnou interpretaci a pro potvrzení bude třeba mnoha dalších výzkumů. Na druhou stranu pamatuji dobu, kdy hypotéza o vlivu dopadu asteroidu na vymření veleještěrů byla zmiňována jen pro zasmání. Odvážné myšlenky posouvají poznání vpřed, ne vždy se však prokáže jejich správnost.

Čínští experti údajně přivedli na svět dvojčátka Lulu a Nana s upravenou genetickou informací. Ve stádiu oplodněného vajíčka upravili v genomu metodou CRISPR/Cas9 gen CCR5, aby zajišťoval odolnosti proti nákaze HIV. Gen produkuje bílkovinu CCR5 (struktura viz obr.), jež na povrchu bílých krvinek zabraňuje proniknutí viru HIV. Genová modifikace proběhla u 16 uměle oplodněných vajíček sedmi párů. Nicméně oplodněné vajíčko zdárně donosila jediná matka. U experimentů tohoto typu jde o slušný výsledek.

Podle Kirana Musunuru z University of Pennsylvania jde o „bezskrupulózní experiment na lidské bytosti, který není ani morálně ani eticky zdůvodnitelný.“ V řadě vyspělých zemí jsou experimenty, při kterých se mění lidská DNA tak, aby změna přešla i na potomky, zakázány. Výsledek pokusu zatím nebyl potvrzen nezávislými odborníky. Od projektu se distancuje i Southern University of Science and Technology v Shenzhenu, kde měl výzkum probíhat. Její vedení slibuje vyšetřování za účasti mezinárodních odborníků a zveřejnění jeho výsledků.

„Etické výhrady k tomuto experimentu jsou velmi oprávněné. Je obtížné tvrdit, že možná rizika zahrnující zejména off-target editace vyvažuje dosažený výsledek, zvláště když existují techniky podstatně snižující riziko infekce HIV při in-vitro fertilizaci,“ soudí MUDr.Martin Hřebíček z Ústavu dědičných metabolických poruch.

Pavel Trávník 5.12.2018: Podle mého názoru je to nezodpovědný hazard. Metody využívající CRISPR/Cas9 a podobné metody jsou skvělé pro experimenty na rostlinách a pokusných zvířatech. Naprosto se nehodí k použití u člověka, zejména pokud jde o gamety nebo embrya. Uvedené metody se vyznačují necílenými zásahy, to znamená, že kromě zamýšleného vyřazení nebo modifikace genu mohou změnit nebo vyřadit i geny jiné s fatálními následky. Přitom je velmi obtížné tyto nezamýšlené zásahy včas zjistit, mohou se projevit vrozenými vadami, metabolickými onemocněními nebo vznikem nádorů.

Martin Hřebíček 13.12.2018: He Jiankui neprovedl žádné změny v genu CCR5. Komplexem Cas9 a guide-RNA přeštípl obě vlákna DNA poblíž genu CCR5 a nechal na buňce, aby to opravila.Nemohl tudíž přesně kontrolovat, co se stane. Nana má na jednom chromozomu deleci 4 bazí a na druhém inserci jedné báze - obě tyhle změny nejspíš vedou k předčasnému stop kodonu a tedy nejspíš protein funkčně zruší. Lulu má na jednom chromozomu normální sekvenci, na druhém má deleci, která neruší čtecí rámec - je otázka, co to udělá s funkcí proteinu. Co výše uvedené editace udělají, není tutově jisté, i když to vypadá, že Nana má obě alely vykopnuté, tak by měla být rezistentní. Otázka je, Lulu. Největší problém je jestli to neštíplo ještě někde jinde v podobné sekvenci, třeba v nějakém onkogenu nebo něčem jiném důležitém. He Jiankui tvrdí, že ne, ale nezávisle to nikdo neprověřil.

2.1.2020: He Jiankui, který zmizel krátce po ohlášení narození geneticky modifikovaných děvčátek Nana a Lulu, je na světě. Podle informací čínské informační agentury Xinhua (Nová Čína) v neveřejném soudním líčení dostal za své experimenty na lidech tři roky na tvrdo a peněžitý trest tři miliony RMB. Spolu s ním byli odsouzeni jeho kolegové Zhang a Qin. Zhang dostal dva roky nepodmíněně a peněžitý trest jeden milion RMB. Činnost Qina ocenil Nanshanský okresní lidový soud v Shenzhenu podmíněným trestem na 1,5 roku a peněžitým trestem 500.000 RMB.

Noc ve městě díky osvětlení není přírodně temná. Jde o zásadní rozdíl oproti noční černočerné tmě, na kterou všichni tvorové během vývoje přivykli. Světelné znečištění např. narušuje orientaci stěhovavých ptáků a některé druhy hmyzu ohrožuje přímo smrtelně. Na druhou stranu jsou i vítězové. Jistě všichni známe vypasené pavouky trůnící v sítích poblíž rozsvícených pouličních lamp.

Pavouk snovačka půdní (Steatoda triangulosa, angl. triangulate cobweb spider) patří do druhé skupiny. Anglické i latinské jméno nese podle trojúhelníkového vzoru na zádech, který vidíme na obrázku. Jde o kosmopolitní druh velký 3 - 6 mm rozšířený prakticky po celém světě. Často ji nacházíme v našich obydlích a žije i v přírodě, i když se tam hůře hledá. Venkovská populace snovačky buduje sítě spíše v temnotě (63%). Městským snovačkám je to fuk. Na světle nacházíme 49% procent jejích sítí.

„Možná dávají přednost světlu, protože tam najdou více potravy. Rovněž je možné, že pavouci, kteří se světlem nenechají rušit, přezimují v budovách a častěji přežívají,“ zamýšlí se nad příčinami pozorovaného jevu Tomer J. Czaczkes z Universität Regensburg, první autor publikace. Pro zajímavost dodejme, že mezi početné snovačky patří ne úplně zaslouženě neblaze proslulá snovačka jedovatá zvaná černá vdova (Latrodectus mactans).

Uplést bednění pro lití betonu umožňuje technologie vyvinutá na ETH Zurich. Na obrázku vidíme první dílo realizované novou metodou. Objekt KnitCandela vznikl jako pocta španělsko-mexickému architektu Felixi Candelovi (1910–1997) a stojí v Mexico City v Museo Universitario Arte Contemporáneo. Jak vidíme na videu (ETH Zurich/Block Research Group), počítač nejprve určil tvar úpletu podle návrhu architektů. Na velkém pletacím stroji vznikla během 36 hodin dvouvrstevná forma. Spodní zdobená část zůstává viditelná, horní obsahuje průvlaky pro zachycení zpevňujících lan a kapsy pro balony, které vylehčují výslednou stavbu a šetří materiál. Několik milimetrů silný betonový postřik zpevní pletenou formu vztyčenou v dočasné konstrukci a přemění ji v bednění. Po vytvrzení následuje standardní lití betonu.

Na pětitunový betonový objekt stačilo 30 kg lan a 25 kg pleteniny, jejíž letecká přeprava ze Švýcarska do Mexika proběhla ve dvou běžných zavazadlech. Předností nové technologie je snadné zhotovení nestandardních oblých tvarů. Její spoluautorka Mariana Popescu k tomu dodává: „Pletení představuje klíčovou výhodu, protože nadále nepotřebujeme vytvářet třírozměrné tvary skládáním různých částí. Pomocí vhodného úpletu můžeme vytvořit flexibilní formu pro všechny typy skořepinových konstrukcí stisknutím tlačítka.“

Pletenina nebo pletená tkanina vzniká pletením, tedy vytvářením a vzájemným provlékáním oček na vláknech. Tkaninu tkáme, tedy provlékáme navzájem kolmá vlákna. Pleteniny se oproti tkaninám vyznačují větší pružností, i když samozřejmě hodně závisí na použitém materiálu.

kadí australský vačnatec vombat. Jak vidíme na obrázku, jde spíše o zaoblené kvádříky než přesné geometrické hranoly s ostrými hranami. Tak jako tak jde v přírodě tvořené spíše oblými útvary o zjev zcela ojedinělý. „Než jsem se přesvědčila osobně, pokládala jsem to za fámu,“ vyjadřuje se k neobvyklému vzhledu Patricia Yang z Georgia Institute of Technology v Atlanta. Byla členkou týmu, který pitvou vombatů sražených na silnici objasnil mechanismus vzniku vombatích bobků. Střevo vombatů má na různých míst odlišnou tuhost. Při peristaltických pohybech se měkčí části stáhnou více než tužší, což původně oválný průřez přiblíží čtvercovému, jak vidíme na krátké animaci.

Jedním ze tří žijících druhů vombatů je vombat obecný (Vombatus ursinus, angl. wombat), který dorůstá váhy až 40 kg. Vombati pomocí bobků označují teritorium. Rádi je umísťují na vyvýšená místa, kde hranatější tvar lépe drží.

Na animaci vidíme neobvyklou dráhu asteroidu 1I/2017 U1 'Oumuamua (copy NASA, JPL, Caltech). Po červeně vyznačené dráze by letěl řízen čistě jen gravitací. Ve skutečnosti Sluneční soustavu opouští po modře vyznačené trase. Nejspíš ho urychlují plyny odpařující se z povrchu nebo proudící z nitra nebo tlak slunečního záření. Jednoznačný verdikt doposud nezazněl. Astronomové z Harvard Smithsonian Center for Astrophysics proto spekulují, že může být umělého mimozemského původu. 'Oumuamua i s tou čárku na počátku znamená havajsky posel, který k nám byl vyslán z dávné minulosti. Jde o první pozorované těleso, které k nám přiletělo z oblastí mimo Sluneční soustavu, a to směrem od souhvězdí Lyry.

Na obrázku vidíme uměleckou rekonstrukci asteroidu (ESO/M. Kornmesser, CC BY 4.0, https://creativecommons.org/licenses/by/4.0, via Wikimedia Commons). I když o rozměrech nepanuje shoda, není pochyb, že jde o těleso velmi protáhlého tvaru s poměrem os 5 : 1 : 1. Odhadované rozměry činí 100 m–1.000 m × 35 m–167 m × 35 m–167 m. Proměnlivá jasnost ukazuje, že `Oumuamua díky svému tvaru nerotuje jednoduše kolem hlavní osy. Jeho pohyb připomínající spíše převalování nazývají astronomové excitovaná rotace (angl. tumbling).

22.4.2020: Neobvyklý doutníkovitý tvar asteroidu 'Oumuamua mohly způsobit silné slapové síly při těsném průletu kolem hmotné hvězdy. Teplo vznikající působením slapových sil rovněž přispělo k utváření asteroidu 'Oumuamua. Roztavení a ztuhnutí zpevnilo povrch. „Tento proces vysvětluje nejen povrchové barvy 'Oumuamuy a nepřítomnost viditelné komy, ale i suchost takových mezihvězdných objektů. Poměr dlouhé a krátké osy může být pro tyto objekty dokonce větší než deset ku jedné,“ doplňuje spoluautor publikace Yun Zhang z University of California.

Každý někdy foukl do odkvetlé pampelišky a s nadšením pozoroval oblak letících padáčků. Aerodynamické síly, které semínka mohou zanést až do vzdálenosti 100 km, přesně popsali vědci z University of Edinburgh teprve nyní. Padáček nadnáší během letu vzdušný vír těsně nad ním (viz obr.) Na povrchu víru vzduch stoupá, středem klesá. Vzniká zřejmě působením diskového tvaru a jemného chmýří padáčku na vzduch proudící skrze něj. Jde o tak zajímavý a doposud neznámy jev, že objevitelé zvažují patent na létající zařízení na tomto principu.

„Nalezli jsme přírodní řešení pro létající zařízení s minimálními náklady na materiál a energii,“ shrnuje Cathal Cummins, spoluautor výzkumu. Video s laserovou vizualizací vzdušného víru nad padáčkem pampelišky můžeme shlédnout zde (C.Cummins et al., A separated vortex ring underlies the flight of the dandelion, Nature, volume 562, pages 414–418, 2018).

Pro úplnost dodejme, že pampeliška neboli smetanka lékařská (Taraxacum officinale, angl. dandelion) není z botanického hlediska rostlinný druh. Jde o soubor mnoha velmi podobných druhů, tzv.mikrospecií, které se množí pomocí nepohlavně vznikajících semen.

První transplantaci mužských pohlavních orgánů úspěšně provedl tým rekonstrukční chirurgie z Johns Hopkins University. Jak vidíme na obrázku a na videu, přenesli je včetně přilehlé části břišní stěny. Pouze varlata nahradili z etických důvodů plastovými. Celá operace trvala 14 hodin. Příjemce transplantátu, zraněný voják z Afghánistánu, byl s výsledkem spokojen: „Je to skutečné šokující zranění, které není snadné přijmout. Když jsem se poprvé probudil, cítil jsem se konečně normálnější, ... konečně jsem v pořádku.“

„Doufáme, že tato transplantace pomůže navrátit téměř normální fungování vylučovací a pohlavní soustavy tomuto mladému muži“, komentuje výkon svého týmu prof.W.P.Andrew Lee.

Neuvěřitelných deset krychlových kilometrů zeminy vyhrabali termiti Syntermes dirus na severovýchodě Brazílie. Kolem 200 milionů hald o výšce většinou 2,5 m, někdy až 4 m a průměru 9 m pokrývá v pravidelných rozestupech kolem 20 m plochu 230 tisíc čtverečních kilometrů, což odpovídá zhruba trojnásobku rozlohy České republiky. Jak vidíme na videu, na holých nebo zatravněných plochách jsou zřetelné, jinde ukryté v porostu. Ale jsou tam! Video dle S.J.Martin et al., A vast 4,000-year-old spatial pattern of termite mounds, Current Biology, Volume 28, ISSUE 22, PR1292-R1293, November 19, 2018, CC BY 4.0, https://creativecommons.org/licenses/by/4.0/.

Haldy nejsou termitiště, ale jen skládky odpadního materiálu. Nemají žádnou vnitřní strukturu kromě jednoho centrálního tunelu o průměru 10 cm, kterým termiti materiál z podzemí vynášejí. Obrovský komplex vznikal 4.000 let a jeho obyvatelé stále kutají v podzemí, které skrývá obrovský rozlehlý neprozkoumaný systém tunelů a galerií, kde přebývají. Jeden z výzkumníků Stephen J.Martin z britské University of Salford komentuje: „Je fascinující, že existuje biologický zázrak takového rozsahu a stáří, kde jsou stále přítomni obyvatelé.“

O termitech Syntermes dirus vědí biologové zatím málo. Komůrku s královnou přes intenzivní hledání nikdo doposud nespatřil. V noci vyrážejí skupinky 10 - 50 dělníků z několika malých dočasných východů o průměru kolem 8 mm sbírat spadané listí, které představuje hlavní částí potravy. Okamžitě po návratu otvory uzavřou.

Pekárna z římské doby v dnešním francouzském Barbegalu dosáhla vskutku průmyslových rozměrů. Mlýny na mletí mouky pohánělo 16 vodních kol ve dvou řadách. Předpokládaná denní produkce dosahovala 25 tun mouky, což by bylo dost pro 27.000 lidí. Velikost komplexu z 2.století po Kr. byla nevídaná nejen v antickém, ale v celém tehdejším světě. Archeologové ho odkryli v letech 1937 až 1939 8 km severovýchodně od dnešního města Arles, římského Arelate. Plánek s vyznačenou polohou Barbegalu a možný vzhled vidíme na obrázku.

Analýza obsahu izotopů ¹⁸O a ¹³C ve vodním kameni (uhličitanu vápenatém CaCO₃) vysráženém na dřevěným součástkách mlýnů ukázala, že celý komplex na podzim nepracoval. Produktivní období v Barbigalu začínalo i končilo zhruba měsíc před zahájením a ukončením mořeplavecké sezóny ve Středozemním moři. Je proto velmi pravděpodobné, že se tu vyráběly suchary pro nedaleké přístavy Arelate a Fossae Marianae.

Dřevěná kola a žlaby se do dnešních dnů nedochovaly. Během původních vykopávek ve třicátých letech minulého století nalezli archeologové 142 úlomků vodního kamene, které dnes najdeme v Archeologickém muzeu v Arles. Usazeniny vznikly během několika desetiletí přímého kontaktu dřevěného zařízení s proudící vodou, a dosáhly 65 mm tloušťky. Zjevně při běžné údržbě je nikdo neodstraňoval.

Obsah izotopu kyslíku ¹⁸O kolísá s teplotou vody. Protože jde o nejtěžší izotop kyslíku, v zimní studené vodě je ho více než v teplé letní, ze které se odpařuje lépe. Rozdíly jsou skutečně nepatrné, ale současné metody analýzy obsahu izotopů dosahují značné citlivosti. Změny v koncentraci izotopu uhlíku ¹³C odrážejí kolísání vodní hladiny. Při vysokém stavu vody způsobeném zimními a jarními srážkami zůstává ve vodě více rozpouštěného oxidu uhličitého CO₂. Při nízkém stavu vody CO₂ lépe uniká do ovzduší a ve vodě zůstává relativně více jeho molekul s těžším izotopem ¹³CO₂. Náhlé změny v koncentraci obou izotopů dokládají několikaměsíční prodlevy při mletí, které lze časově zařadit vyhodnocením teploty a stavu vody dle koncentrace obou izotopů.

Výsledky výzkumu komentuje jeden z autorů, Cees W.Passchier z Johannes Gutenberg-Universität Mainz: „Studie ukazuje, jak lze z prostého usazování vodního kamene ve starých vodních systémech využít k získání dalekosáhlých poznatků o archeologii budov a historických událostech.“ Přes optimistické tvrzení a velkou citlivost současných analytických metod nejasnosti o konstrukci barbegalského komplexu přetrvávají. Vodní kámen narůstal nejprve v šeru, tedy uvnitř budov nebo alespoň pod přístřeškem. Oproti tomu svrchní část vznikla na přímém světle, které umožňovalo růst fotosyntezujících organismů. Došlo k zásadní přestavbě nebo zřícení konstrukce? I náhlá změna porozity usazeného uhličitanu vápenatého naznačuje významnou změnu, jejíž podstata nám uniká.

Petr Novotný 22.11.2018: Informace "Předpokládaná denní produkce dosahovala 25 tun mouky, což by bylo dost pro 27.000 lidí." nedava smysl.

4.12.2018: Proč by to nedávalo smysl? 25 tun mouky rozděleno mezi 27.000 lidí znamená 926 g mouky na člověka denně.

Astronomové odhalili, že dvacet let starou technologii nastavení hvězdářských dalekohledů lze též použít ke studiu magnetického pole Země. Zásadní problém pro další zvětšování astronomických teleskopů na zemském povrchu představuje vlnění a proudění vzduchu, které rozostří obraz. Řešení představuje tzv. adaptivní optika. Dalekohled místo jednoho obrovského zrcadla tvoří stovky malých segmentů, přičemž každý lze v jistých mezích nastavit samostatně pomocí piezoelektrických manipulátorů. Údaje pro nastavení, které kompenzuje aktuální stav ovzduší, získáme pozorováním luminujících atomů sodíku ve výšce 85 až 100 km, kde přestavují standardní součást atmosféry. K excitaci atomů sodíku slouží laserový paprsek zamířený přímo z otevřené hvězdářské kopule (viz obr.).

Laser pálící do nebes může přinést i další informace. Atomy sodíku díky nepárovému záporně nabitému elektronu mají magnetický moment, který poslušen zákonům kvantové fyziky a elektromagnetismu vykonává precesní pohyb kolem siločar vnějšího magnetického pole. Hovoříme o Larmorově precesi (angl. Larmor precession). Odpovídá-li frekvence dopadajícího laserového záření Larmorově precesi, září excitované atomy sodíku nejjasněji. Takto lze studovat magnetické pole Země v oblasti, která je příliš vysoko pro pozemské a letecké detektory a příliš nízko pro satelitní. Felipe Pedreros Bustos z Johannes Gutenberg-Universität Mainz upřesňuje: „Protože frekvence precese je úměrná síle magnetického pole, můžeme tuto metodu použít k měření zemského magnetického pole.“

Elektrickým polem zkoumá okolí ryba rypoun Petersův (Gnathonemus petersii, angl. elephantnose fish, viz obr.). Dorůstá 25 cm a žije v povodí afrických řek Kongo a Niger. Speciální orgán na ocasu vytváří elektrické pole o frekvenci 80 Hz. Odraz od okolí vnímá pomocí receptorů umístěných po celém povrchu těla, zejména na chobotu. Loví v noci, kdy zrak není příliš k užitku. Elektrické pole je tak slabé, že ho svými smysly nemůžeme vnímat. V angličtině tento typ ryb označujeme jako weakly electric fish, ryba se slabým elektrickým polem, na rozdíl např. od parejnoků elektrických, jehož elektrické pole působí bolest.

Poslední výzkumy ukázaly, že rypoun má dva typy receptorů. Jeden z nich detekuje pouze amplitudu odraženého signálu, druhý i fázový posun. Prvý zobrazuje objekty jen s elektrickým odporem, jako např. kameny. Druhý detekuje i kapacitu objektů, kterou se vyznačují spíše živé organismy. Svou oblíbenou kořist, larvy hmyzu, rypoun tak hladce rozezná i ukrytou v bahně či písku říčního dna. „Larva pakomára se při této metodě zobrazení vyznačuje stálou elektrickou barvou. Výrazně se liší od ostatních larev, částí rostlin, příslušníků stejného druhu i jiných ryb,“ upřesňuje spoluautor objevu Martin Gottwald z Bonnské univerzity.

Pomocí obou receptorů vytváří na rybu mimořádně velký mozek rypouna obraz okolí analogický např. černobílé fotografii nebo našemu vidění ve tmě pomocí světlocitlivých tyčinek. Pro barevné vidění postačí tři typy světločivných čípků v sítnici oka.

Alfred Brehm v Životě zvířat o rypounech píše takto: “Čeleď dnes zvaní rypounovitízobonosů^? (Mormyridae), také nilských štik zvaná, zahrnuje v sobě sladkovodní ryby africké, jejichž podoba bývá velice podivuhodná. Hlavním znakem mnohých druhů je čenich jako chobot prodloužený, takže hlava nabývá podobnosti s hlavou slona, tapíra nebo dokonce nějakého ptáka. Tohoto svého rypáku používají zobonosi k rozrývání bahna při hledání potravy, při čemž jim slouží zvláštní lalok kožní na konci rypáčku jako ústrojí hmatu. ... O způsobu života jejich se ještě udává, že jsou to zvířata velice nesnášenlivá a že v společné nádrži jedna druhou připraví o život.“ Podle Brehmův život zvířat, Díl II: Ryby obojživelníci a plazi, Sv.I: Ryby a obojživelníci, Nakladatelství J.Otto, společnost s r.o., Praha 1929, str.139 - 140.

V menší vzdálenosti než Měsíc proletí kolem Země asteroid 101955 Bennu o průměru 500 m. Přestože k průletu dojde až v příštím století, NASA v rámci výzkumu asteroidů, které se přiblíží Zemi, vyslala 8.září 2016 sondu OSIRIS-REx. Zkratka pochází z pojmenování Origins, Spectral Interpretation, Resource Identification, Security, Regolith Explorer, které popisuje cíle mise. Přestože cíle dosáhne v roce 2020, první výsledky již shlédneme na časosběrném videu, které 4,25 hodinovou rotaci zkracuje na sedm sekund. Sondu vidíme na obrázku (foto NASA/University of Arizona) spolu s vyznačením jednotlivých přístrojů.

Při extrémně těsném průletu kolem asteroidu v roce 2020 odebere sonda pomocí 3,35 m dlouhé robotické ruky TAGSAM vzorky zvednuté z povrchu proudem dusíku. Operaci provede celkem třikrát. Na povrchu nepřistane, jen velmi těsně proletí. Experti odhadují, že odebere mezi 60 až 2.000 gramy povrchového regolitu, který po návratu v roce 2023 bude analyzován v pozemských laboratořích. Regolit je vrstva nezpevněné, různorodé horniny na pevném podloží. Vyskytuje se na Zemi, Měsíci, některých planetkách i planetách a asteroidech.

Důležitý cíl mise je i studium Jarkovského jevu (angl. Yarkovsky effect), nepatrné síly působící na kosmická tělesa vyvolané elektromagnetickým zářením. Způsobuje ji opoděné vyzařováním absorbované energie rotujícím tělesem. U nevelkých objektů může pozměnit dráhu. Jednu z možností působení Jarkovského jevu vidíme na obrázku, kde zpomaluje těleso ohříváním denní strany. Těleso rotující po směru hodinových ručiček zespodu ohřívá elektromagnetické záření blízké hvězdy. Ohřátá plocha rovněž dle své teploty vyzařuje infračervené záření. Díky rotaci se posouvá a vyzařuje IČ záření ve směru pohybu, čímž těleso nepatrně tlačí na opačnou stranu, takže ho brzdí (upraveno podle Miraceti at Czech Wikipedia, CC-BY-SA-3.0, http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/). Pro přesný výpočet maximálního přiblížení asteroidu Bennu k Zemi je vyhodnocení Jarkovského jevu velmi důležité.

26.3.2019: Asteroid 101955 Bennu dokázal překvapit. Jak vidíme na fotografii, z jeho povrchu stále unikají do prostoru malé úlomky horniny. Podle prof. Dante Lauretty z University of Tucson jde o největší překvapení jeho vědecké kariéry. Fotografie vznikla kombinací dvou snímku, které družice NASA OSIRIS-REx pořídila 19.ledna 2019. Další překvapení představuje zrychlující se rotace. Perioda rotace klesá o sekundu za století. Příčinou může být změna tvaru. Porosita asteroidu Bennu dosahuje je važ 60%, spíš než kompaktní těleso jde o hromadu štěrku společně obíhající Slunce. Zrychlení rotace může rovněž způsobovat tzv. YORP jev, zkráceně z Yarkovsky–O'Keefe–Radzievskii–Paddack. U nesouměrného tělesa zahřívaného z jedné strany elektromagnetickým vlněním může jeho tepelné záření z různě orientovaných částí povrchu mít různý směr, což vede ke vzniku točivého momentu.

Skalpel je nejznámější a nejdůležitější chirurgický nástroj, nicméně i v rukách zkušeného chirurga způsobuje značné poškození tkání. Izraelští vědci zatím na laboratorních potkanech testují, zdali by místo něj bylo možné využít citlivěji působící enzymy. Při některých ortodoncie = rovnání zubůortodontických^? zákrocích musí lékař skalpelem přerušit kolagenová vlákna, která poutají zub ke kosti, aby následně mohl zkorigovat jeho polohu. Bílkovina kolagen je základní stavební hmotou pojivových tkání. V lidském těle ho najdeme 28 druhů.

Stejnou práci jako skalpel zvládnou enzymem kolagenázou naplněné liposomy, malé měchýřky z fosfolipidů. Po vpravení do dásně na místo působení kolagenáza pomalu proniká ven, kde ji aktivují běžně v tkáních přítomné vápenaté kationy Ca²⁺. Jak vidíme na obrázku, kolagenáza kolagenová vlákna rozpouští. Regeneraci zajistí přilehlé buňky vazivové tkáně zvané fibroblasty, která do okolí vylučují pojivový materiál a proteinová vlákna.

Vliv bombardování německých měst za druhé světové války pozorovali vědci až v ionosféře, téměř na hranici mezihvězdného prostoru. Pokles volných elektronů v F vrstvě v letech 1943 - 1945 přesně koreloval se 152 velkými nálety, během kterých množství svržených vysoce brizantních trhavin dosahovalo stovek tun. Vyplývá to z tehdejších měření od místa náletů zhruba tisíc kilometrů vzdálené Radio Research Centre v Sloughu ve Velké Britanii. Série krátkovlnných radiových pulsů sledovaly stav ionosféry ve výšce 100 až 300 km, zejména množství elektronů.

Sílu náletů popisuje spoluautor studie prof. Patrick Major z britské University of Reading: „Osádky po náletu hlásily, že jejich letadla poškodily tlakové vlny, přestože letěla nad doporučenou výškou. Bombardování obyvatelé běžně vzpomínali, že tlakové vlny vybuchujících pum je vyhazovaly do vzduchu a trhaly okna a dveře z pantů.“

Pokles elektronů v ionosféře způsobilo její nepatrné ohřívání tlakovými vlnami z explozí bomb. Jiné možné příčiny, jako bouřky, sopečné výbuchy nebo zemětřesení, které rovněž mají vliv na koncentraci elektronů v ionosféře, se podařilo vyloučit. Výbuch jedné tuny trinitrotoluenu TNT uvolní množství energie srovnatelné s úderem blesku.

Ionosféru dělíme na tři vrstvy zvané D, E a F. Vrstva D ve výšce 50 až 90 km obsahuje molekuly oxidu dusnatého NO ionizované rentgenovým zářením. Vrstva E ve výšce 90 až 110 km obsahuje molekuly kyslíku O₂ a dusíku N₂ ionizované ultrafialovým světlem. Nejvýše leží vrstva F, též Appletonova vrstva, s maximální koncentrací volných elektronů z celé atmosféry, 10⁵ až 10⁶ elektronů na centimetr krychlový.

26.3.2019: Asteroid 101955 Bennu dokázal překvapit. Jak vidíme na fotografii, z jeho povrchu stále unikají do prostoru malé úlomky horniny. Podle prof. Dante Lauretty z University of Tucson jde o největší překvapení jeho vědecké kariéry. Fotografie vznikla kombinací dvou snímku, které družice NASA OSIRIS-REx pořídila 19.ledna 2019. Další překvapení představuje zrychlující se rotace. Perioda rotace klesá o sekundu za století. Příčinou může být změna tvaru. Bennu je velmi porézní, spíš než kompaktní těleso jde o hromadu štěrku společně obíhající Slunce. Zrychlení rotace může rovněž způsobovat tzv. YORP jev, zkráceně z Yarkovsky–O'Keefe–Radzievskii–Paddack. U nesouměrného tělesa zahřívaného z jedné strany elektromagnetickým vlněním může jeho tepelné záření z různě orientovaných částí povrchu mít různý směr, což vede ke vzniku točivého momentu.

Podrobné zkoumání šupinek na křídlech motýla Bunaea alcinoe (angl.cabbage tree emperor moth) z čeledi martináčovitých (Saturniidae) pomocí konfokální a elektronové mikroskopie odhalilo, že je tvoří dvě spojené vrstvy. Výpočty ukázaly, že jejich Frekvence, při kterých předmět kmitá více než při jiných. Jde o typickou hodnotu pro každý objekt.rezonanční frekvence^? dosahují 28,4, 65,2 a 153,1 kHz, což přesně odpovídá sonaru netopýrů. Pro létajícího hmyzožravce je můra B.alcinoe neviditelná, protože neodráží zpět netopýří ultrazvukové vlny. „Další poznatky o akustických vlastnostech múřích šupinek by mohly vést k vývoji biologicky inspirovaných tlumičů zvuku pro celou řadu aplikací,“ uzavírá Zhiyuan Shen z University of Bristol.

Noční motýli nejsou pouhá bezbranná potrava netopýrů. Některé druhy při zachycení sonaru odpoví důmyslným únikovým manévrem. Jedovatí noční motýli vlastním zvukem netopýry varují. Jak ukazuje poslední výzkum, výčet obranných prostředků nebyl zdaleka úplný. Na obrázku vidíme pestré larvy (housenky) afrického nočního motýla B.alcinoe (foto Paul venter, CC BY-SA 3.0, https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0, via Wikimedia Commons).

Další fázi klinické studie vakcíny proti celiakii zahájila americká společnost ImmusanT, Inc. v Austrálii a na Novém Zélandu. Celiakií nazýváme autoimunitní onemocnění, které se projevuje chronickým zánětem tenkého střeva. Příčinou je nepatřičná imunitní reakce organismu na glykoprotein lepek (gluten), který nacházíme v obilninách. Postihuje zhruba 1% světové populace.

Očkovací látka Nexvax2 má pozměnit T lymfocyty, druh bílých krvinek, které přehnanou imunitní odezvu způsobují. Obsahuje bílkoviny s oblastmi, podle kterých T lymfocyty rozpoznávají lepek. Jde o očkování naruby. Místo povzbuzení imunitní odpovědi ji Nexvax2 má cíleně utlumit snížením produkce protizánětlivých cytokinů, menších signální proteinů. Fungovat může jen u celiaků s mutací genu imunitního systému HLA-DQ2.5, kteří představují 90% postižených.

Jediná současná možnost léčby celiakie je přísná bezlepková dieta, kdy běžné obilniny jako pšenice, ječmen, žito a oves nahradíme ve stravě přirozeně bezlepkovou rýží, kukuřicí nebo prosem. Lepek vytvářejí složité a nestravitelné bílkoviny s navázanými sacharidy glykoproteiny^? s navázanými aminoskupinami. V těstě funguje jako obtížně nahraditelné pojivo, o čem svědčí i jeho pojmenování. Lepek od lepit je analogie latinského gluten, což značí lepidlo. Většinu populace neohrožuje a dodržování bezlepkové diety zdravými osobami je samoúčelné a nic nepřináší kromě možného placebo efektu. Zvažuje se i možnost odstraňování lepku z mouky pomoci bakteriálních enzymů, které by ho rozložily během hnětení těsta.

Karin Cabalova 15.11.2018: Ja som raz niekde počula, že keď sa potraviny obsahujúce lepok správne pripravia, sú stráviteľné aj pre ľudí s intoleranciou na lepok. Čiže ak sa nechá cesto riadne odležať(niekoľko hodín) lepok sa rozloží a je stráviteľný. Výrobky, ktoré kupujeme, sú úrýchlované a lepok sa v nich nerozkladá tak ako má. Aký je váš názor?

16.11.2018: Lepek je spolu se škrobem zásobní látka obilninového zrna, která se při klíčení určitě pomocí enzymů rozkládá. V nenaklíčeném zrně, a tudíž ani v mouce to neprobíhá. Nenašel jsem informaci o tom, že by k tomu v těstě samovolně docházelo. Mohly by to způsobit mikroorganismy z vnějšího prostředí.

Karin Cabalova 17.11.2018: mikroorganizmov, ktoré sa tam dostanú počas odpočíva ja cesta. To má logiku. Mne to totiž povedal jeden celiatik, že keď zje chlieb, ktorý je košér, to znamená urobený tak ako za čias kedy sa neurýchlovalo kysnutie, nemá problém ho stráviť. Mne to príde celkom logické. Hlavne keď sa zamyslím nad tým, že si nepamätám takúto intoleranciu z čias minulých. Dnes je ľudí čo tým trpia veľmi veľa.

18.11.2018: Srovnání s minulostí je ošidné. Vzhledem k rostoucí životní úrovni si můžeme dovolit být více nemocní. Před sto lety by nikdo nevyhazoval kvůli bolení břicha peníze za doktora, přemohl by se a šel do práce.

Lucie 24.5.2019: Dobrý den ,je to pravda ?Očkovací látka Nexvax2, děkuji Lucie když ano tak kde se můžu naočkovat děkuji

25.5.2019: Možnosti očkování byste měla probrat v prvé řadě se svým lékařem.

Radovan Habáň 24.7.2019: Nexvax2 se nacházel ve druhé fázi testování. Tyto testy však prokázaly, že nepomáhá více než placebo a vývoj léku Nexvax2 byl zastaven jako neúspěšný vice viz https://celiac.org/about-the-foundation/featured-news/2019/06/call-for-philanthropy-in-research-amid-news-of-immusants-discontinued-trial/

připravit fluorescenční nanočástice pro medicínu v jaderném reaktoru - Tisková zpráva Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR

Diagnostika chorob a porozumění procesům probíhajícím v buňkách na molekulární úrovni vyžaduje citlivé a selektivní diagnostické nástroje. Vědci jsou dnes schopni sledovat magnetická a elektrická pole v buňkách s rozlišením v řádu desítek nanometrů a s vysokou citlivostí díky krystalovým poruchám v částicích některých anorganických materiálů. Téměř ideálním materiálem pro tyto účely je diamant. Na rozdíl od šperkařských diamantů se ale pro aplikace v diagnostice a nanomedicíně používají asi milionkrát menší diamanty – nanodiamanty, které se připravují synteticky z grafitu za vysokých tlaků a teplot.

Čistý nanodiamant však o svém okolí mnoho nesdělí. Jeho krystalová mřížka se musí nejprve řízeně poškodit tak, aby v ní vznikly zvláštní poruchy (tzv. centra dusíkvakance) umožňující optické čtení. Poškození se vytváří nejčastěji ozářením nanodiamantu rychlými ionty v částicových urychlovačích.

Plný text tiskové zprávy.

Dosud nepopsaným způsobem filtruje potravu rejnok manta obrovská (Mobula birostris, angl. giant oceanic manta ray). Žije v teplých vodách všech světových oceánů. Významnou část potravy získává odfiltrováním planktonu z mořské vody skrze specializovaná vlákna žaber. A musí to být nějakého planktonu, aby dorostl váhy 1,5 tuny a velikosti 4,5 m! Co žaberní filtr nepropustí, putuje do žaludku. Zbytek odtéká do oceánu. Poslední výzkumy ukázaly, že zachytí i mnohem menší tvorečky, než kolik činí průměr otvorů ve filtru. Na videu v přirozeném prostředí si mantu obrovskou můžeme prohlédnout zde.

Fungování neobvyklého filtru objasnili vědci pomocí modelu vytištěného na 3D tiskárně a řešením rovnic pro tok kapaliny. Voda v rejnokově tlamě proudí podél žaberního filtru rychlostí 60 cm/s. Klíčovou roli hraje výstupek (lalok) před každým pórem, od kterého se miniaturní plankton odrazí a otvor přeskočí. Jde jak v přírodě, tak v technologiích o novou, zcela ojedinělou metodu oddělení pevných částic a kapaliny. Objevitelé ji nazvali ricochet separation, oddělování odrazem. Funguje, i když rozdíl v hustotě mezi kapalinou a částicí je zanedbatelný. Zanášení filtru nehrozí. Nejde o filtrování v původním smyslu slova. K separaci dochází na základě proudění kapaliny podél speciálně utvářeného povrchu, jak vidíme na obrázku (R.V.Divi et al., Manta rays feed using ricochet separation, a novel nonclogging filtration mechanism, Science Advances 26 Sep 2018: Vol. 4, no. 9, eaat9533, CC BY-NC, https://creativecommons.org/licenses/by-nc/2.0/). Při vhodné rychlosti proudění lze oddělit částice o průměru nad 0,2 mm.

Na animaci shlédneme vývoj zalednění Alp za posledních 115 tisíc let. Při maximálním zalednění před 25 tisíci lety dosáhl ledovcový splaz skoro až k Mnichovu. Model zalednění vznikl z geologických a geografických údajů a analýzy izotopů pomocí modelu PISM (Parallel Ice Sheet Model). „Použitím ledovcových modelů jako PISM na supercomputerech jako Piz Daint zvládneme zrekonstruovat historii zalednění s bezprecedentními detaily,“ říká šéf glaciologického týmu Julien Seguinot z ETH Zurich. Superpočítač Piz Daint, pojmenovaný podle 2.968 m vysoké hory v Ortlerských Alpách, najdeme ve Swiss National Supercomputing Centre v Luganu.

Larvy mloků hubí sloučenina ikaridin, která je klíčovou součásti mnoha hmyzích repelentů. Chemickou strukturu vidíme na obrázku. Prostřednictvím odpadních vod proniká do přírody. Např. postříkáme kůži repelentem a po čase jdeme do sprchy. Ikairidin smyjeme a spláchneme do kanálu, kde jeho koncentrace může dosáhnout až 3 μg/l. Čističkou prochází bez problémů a dostává se do povrchových vod.

Experimenty s severoamerickým mlokem axolotlem skvrnitým (Ambystoma maculatum , angl. yellow-spotted salamander) ukázaly, že po 25 dnech umírá 45 - 65% larev ve vodě s koncentrací ikaridinu 2 μg/l. „Rozsah úmrtnosti larev je strašlivý. Výsledky ukazují, že mločí larvy trpí závažnými malformacemi a vysokou úmrtností, jsou-li vystaveny environmentálně významným hladinám repelentů obsahujících účinnou látku ikaridin,“ říká spoluautorka výzkumu Barbara A. Han z Cary Institute of Ecosystem Studies. Dřívější experimenty škodlivost ikaridinu neodhalily, protože probíhaly příliš krátkou dobu. Standardně se při stanovení toxicity nechává sloučenina působit čtyři dny, zatímco mločí larvy umíraly až po 25 dnech.

Decimování obojživelníků ikaridinem spouští nepříjemnou zpětnou vazbu. Larvy hmyzu přežijí jeho působení bez problémů. Mloci je normálně požírají ve velkém. Pokud larvy obojživelníků nedospějí, vyroste více hmyzu. Možnost představují repelenty obsahující sloučeninu DEET neboli diethyltoluamid (viz obr.). Její škodlivé působení nebylo během provedených experimentů zaznamenáno. Dosahuje-li koncentrace ikaridinu ve splaškových vodách 3 μg/l, je vůbec možné, aby po projití čističkou a velkém naředění v povrchových vodách dosáhla jeho koncentrace testované 2 μgramů na litr?

Platí obecně, že lidé nejlépe umí řečí popsat zrakové vjemy a nejméně čichové, nebo jde o kulturně podmíněnou vazbu? Vezmeme-li pět základních smyslů, zrak, sluch, hmat, chuť a čich, bez problémů popíšeme, co vidíme jak z hlediska tvaru, tak barvy. U čichu si zpravidla vypomůžeme přirovnáním smrdí (voní) jako...

Zkoumání dvaceti různých jazyků včetně znakových (sign language), které provedli experti z Max-Planck-Institut für Psycholinguistik v holandském Nijmegenu, ukázalo, že pro nás samozřejmá vazba neplatí obecně. Íránci hovořící jazykem farsí a obyvatele Laosu jsou nejlepší v popisu chutí. Jazyky dogul dom v Mali a siwu v Ghaně mají nejlepší vazbu mluveného slova na hmat. „Téměř ve všech kulturách je nejobtížnější mluvit o vnímání vůní,“ říká jeden z autorů studie Asifa Majid. Čich, jako evolučně nejstarší smysl, se nejvíce vzpírá mluvenému popisu.

Nicméně mizející australský jazyk umpila, kterým hovoří asi 100 lidí, vyjadřuje nejlépe pachové vjemy. Na obrázku vidíme mapu světa s vyznačenými studovanými jazyky. V závorce pod nimi je uvedené jméno příslušného experta (obr. A.Majid et al., Differential coding of perception in the world’s languages, PNAS November 6, 2018 115 (45) 11369-11376).

Po preventivní oboustranné Chirurgické odstranění celé mléčné žlázy zpravidla i s bradavkou a prsním dvorcem.masektomii^? herečky Angeliny Jolie v roce 2013 není pravděpodobně nikdo, kdo by neslyšel o genech BRCA. Pojmenování vzniklo jako zkratka z BReast CAncer, rakovina prsu. Jde o dva geny, BRCA1 a BRCA2, které kódují shodně pojmenované bílkoviny BRCA1 a BRCA2. Chceme-li odlišit, kdy máme na mysli gen a kdy protein, píšeme jako v této aktualitě první kurzivou a druhý normálním písmem. Proteiny BRCA1 a BRCA2 jsou enzymy, které v buňce odpovídají za opravy poškozené molekuly deoxyribonukleové kyseliny DNA v jádře. Dojde-li ke změně struktury (mutaci) v řetězci DNA, mají odlišnou strukturu i vznikající bílkoviny a nemusí být funkční. BRCA1 a BRCA2 neopravují poškozenou DNA, což vyústí v rakovinné bujení.

Ne každá změna DNA znamená, že odpovídající bílkovina ztratí funkčnost. Pouze část molekuly enzymu tvoří tzv. aktivní centrum, které zodpovídá za příslušnou chemickou reakci. Změna v tomto segmentu zpravidla znamená, že enzym přestane fungovat. Zbytek molekuly podpírá aktivní centrum a drží celou částici pohromadě. Zde nepatrně odlišná struktura nemívá žádné významné důsledky. Vyhodnocení více než 4.000 mutací genu BRCA1 z hlediska možných důsledků provedli pomocí metody CRISPR/Cas9 genetikové z Department of Genome Sciences, University of Washington v Seattlu. „Doufáme, že naše databáze bude stále rozsáhlejší, a tím pomůže při interpretaci výsledků genetických testů,“ říká spoluautorka výzkumu Lea M. Starita.

Její nadšení schlazuje Stephen Chanock z National Institutes of Health v americké Bethesdě: „Může být lákavé použít nové testy ihned k identifikování nebezpečných mutací. Páteří každého genetického testu je však dostupnost dostatečných klinických dat, abychom určité variantě mohli přiřadit konkrétní riziko. Pouhá data získaná in vitro by neměla být základem lékařského poradenství, přinejmenším dokud metoda Findlaye a jeho kolegů nebude ověřena.“

K nanotrubicím a všem dalším nanoútvarům připojili chemici z Tokijské univerzity nanokrabičku či nanokrychličku, která se samovolně skládá. Každou její stěnu tvoří derivát hexafenylbenzenu o průměru 2 nm, jehož chemickou strukturu vidíme na obrázku. Má tvar kola se šesti ozuby nebo poetičtěji, sněhové vločky. V roztoku se díky působení slabých mezimolekulárních sil složí, jak vidíme na animaci. Stabilní zůstává do 130 ^oC.

„V roztoku se šest molekul spojí tak rychle, že nelze pozorovat vlastní vznik krychle. Přes proces samoorganizace zůstává záhadou,“ komentuje prof. Shuichi Hiraoka, šéf laboratoře, ve které nanokrabičku připravili. Jak vidíme ve druhé části animace, do dutiny lze zachytit další neutrální nebo záporně nabitou molekulu o objemu 0,074 až 0,535 nm³. Vzhledem ke kladným nábojům stěn nanokrabičky (viz vyobrazení struktury), zůstanou kladně nabité molekuly mimo.

Nadměrný rybolov probíhal již v době bronzové. Archeologické vykopávky ve dvanácti lokalitách v současném Izraeli, jak pobřežních, tak vnitrozemských, ukázaly, že tři čtvrtiny zkonzumovaných ryb mořanů zlatých nepochází z nejbližšího mořského pobřeží. Z analýzy izotopů kyslíku v dochovaných rybích zubech vyplývá, že vyrostly v prostředí s mnohem vyšší salinitou. V úvahu přichází jedině laguna Bardawil na severním pobřeží Sinajského poloostrova. Od moře oddělené slané jezero o ploše 700 km² je nanejvýš tři metry hluboké. Koncentrace solí dosahuje až 7,4%, podstatně více než 3,95 % ve Středozemním moři.

Mořan zlatý (Sparus aurata) zvaný též pražma nebo dorada (viz obr.) je oblíbená 2 kg těžká lovná ryba, které se v laguně Bardawil skvěle daří. Intenzivní rybolov a export sušených ryb do Palestiny probíhal od doby bronzové před 3.500 lety až po byzantskou éru ukončenou arabským vpádem v 7. století. Archeologové vypozorovali, že od pozdní doby bronzové velikost exportovaných ryb stále klesala. „Rybolov a obchod s rybami zřejmě narostl tolik, že zvířata více nedorostla,“ vysvětluje Thomas Tütken z Johannes Gutenberg-Universität Mainz. Stejný problém, se kterými se dnes potýkáme ve všech lovných vodách.

Madagaskarští obří ptáci byli aktivní v noci, což je u tak velkých tvorů překvapivé. Digitální rekonstrukce mozkoven nedávno vyhynulého pštrosa obrovského (Aepyornis maximus) a pštrosa Hildebrandtova (A. hildebrandti) ukázala překvapivě malé optické laloky (angl. optic lobe), což značí velmi slabý zrak. Velikostí jsou srovnatelné s příbuznými nočními nelétavými novozélandskými ptáky rodu kivi (Apteryx). „Byl jsem ohromen, že vizuální systém tak velkého ptáka může být tak malý. Nikdo doposud nepředpokládal, že obří ptáci mohou být noční. Nyní můžete ve fantazii nechat velkolepé obry kráčet skrz hlubokou temnotu madagaskarského lesa,“ říká spoluautor výzkumu Christopher R. Torres z University of Texas at Austin.

Oba zmínění veleptáci, kteří vyhynuli jen před několika sty roky, patřili k největším madagaskarským tvorům. Hmotnost pštrosa obrovského odhadujeme na 500 kg a výšku na 3 m. Kreslenou rekonstrukci vidíme na obrázku (Acrocynus, CC BY-SA 3.0, https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0, via Wikimedia Commons). Čichový (olfaktorický) bulbus (angl.olfactoric bulb), který přijímá informace z čichových receptorů, byl velmi dobře vyvinut. Je možné, že čich byl v přítmí pralesa mnohem užitečnější než zrak. Rekonstrukce mozku vznikla na základě tomografického průzkumu dochovaných lebek.

Lidé vylučují kůži tím více izoprenu, čím jsou nervóznější, napjatější nebo vzrušenější. Chemici z Max-Planck-Institut für Chemie v Mainzu (Mohuč) k tomu dospěli nikoliv v laboratoři, nýbrž v kině. Pomocí hmotového spektrometru sledovali koncentraci 60 různých těkavých organických sloučeninu v ovzduší obsazeného kinosálu. Vzorky odebírali každých 30 sekund. Koncentrace izoprenu tak přesně korelovala s drsností scény na plátně, že je podle ní možné exaktně stanovit, od kolika let by film měl být mládeži přístupný.

„Náš přístup poskytuje objektivní vodítko pro rozhodnutí, jak by měly být filmy klasifikovány. Zjevně se mimovolně vrtíme na sedadle nebo nám roste svalové napětí, jsme-li nervózní nebo vzrušení,“ vysvětluje šéf vědeckého týmu Jonathan Williams. Experimenty proběhly celkem 135 x u jedenácti různých filmů s 13 tisíci diváků.

Izopren, též isopren (angl. isoprene), systematicky 2-methyl-buta-1,3-dien, vylučuje mnoho druhů rostlin, zejména stromů, např. duby, topoly, eukalypty. Chemickou strukturu vidíme na obrázku. U lidí ho nacházíme ve svalech. Při jakémkoli pohybu přechází prostřednictvím oběhového systému do plic a na kůži, kde se odpařuje. Ve vydechovaném vzduchu jde o nejkoncentrovanější uhlovodík. V chemickém průmyslu slouží jako surovina pro výrobu umělého kaučuku.

Trvalý zimní čas je zdraví prospěšnější než stálý letní, tvrdí experti z Fyziologického ústavu Akademie věd ČR. „Vědecké důkazy, které jsou v současné době k dispozici, naznačují, že zavedení trvalého standardního tj. „zimního“ času je nejlepší volbou pro veřejné zdraví. Ponechání celoročně ST zajistí lidem v zimě více expozice rannímu světlu a v létě budou lidé méně vystaveni večernímu světlu. Tím se lépe synchronizují jejich biologické hodiny a spánek bude nastaven na dřívější dobu ve vztahu k pracovní době a školnímu času. Lidé budou celkově psychicky zdravější a pracovní i školní výkony se zlepší,“ zdůrazňuje Alena Sumová, vedoucí oddělení chronobiologie ve Fyziologickém ústavu Akademie věd ČR. Plný text příslušného tiskového prohlášení najdeme zde.

Pod tiskovým prohlášením je podepsána i prof.Helena Illnerová, bývalá předsedkyně Akademie věd ČR a přední odbornice na cirkadiánní rytmy. Se svým týmem jako první na světě odhalila, že tvorbu hormonu melatoninu ve žláze šišince mozkové (epifýze, angl. pineal gland) řídí biologické hodiny v mozku (viz obr.). Trvalé zavedení zimního času podporuje i naše vláda. Shodné stanovisko zastávají i příslušné evropské odborné společnosti. Zimní neboli standardní čas odpovídá času astronomickému, kdy Slunce je na nejvyšším bodu své dráhy v poledne.

Chronobiologie zkoumá vliv denních (cirkadiánních) rytmů a sezónních změn na živé organismy. Za objev molekulárního mechanismu, který řídí cirkadiánní rytmus, byla v loňském roce udělena Nobelova cena.

Zajímavý rozhovor s prof.Helenou Illnerovou na DVTV o význam standardního středoevropského (zimního) času.