Paleobiolog Maria McNamara se svými kolegy z Yale University určil studiem zkamenělin motýlů a můr zbarvení jejích křídel. V přírodě je velmi rozšířené tzv. strukturní zbarvení, které není dané přítomností barevného pigmentu, ale interferencí světla na pravidelných strukturách o rozměrech srovnatelných s vlnovou délkou světla. Velmi rozšířené je u hmyzu, ale zodpovídá např. i za barvu pavích per. Působí jasnějším dojmem, než zbarvení vyvolané přítomností barevných látek. U dobře zachovaných fosilií lze tyto struktury rozpoznat a přiřadit jim barvy. U vzorků z 47 milionů let starých živičných břidlic z německé lokality Messel převládala žlutá a zelená. Hesenský Messel patří mezi přední světové naleziště fosilií z třetihorního období eocénu. Před 50 miliony let se v geologickém zlomu zaplněném vodou začaly na dně usazovat zbytky rozložených řas spolu s pískem a hlinitými částicemi. Postupně vznikla vrstva silná až 190 m, v níž se díky nízkému obsahu kyslíku zachovalo množství velmi dobře zachovaných fosilií. Na obrázku vidíme McNamarovu rekonstrukci barev fosilního motýla (obr.PLoS Biol 9(11)).

14.4.2018: Strukturní zbarvení křídel 200 milionů let starých fosilií motýlů (řád Lepidoptera) potvrdili paleontologové na vzorcích z Velké Británie, Německa, Kazachstánu a Číny. Uspořádání šupinek na křídlech odpovídá současným chrostíkovitým (čeleď Micropterigidae), kteří mezi motýly nepatří. Rozměry periodických struktur šupinek dosahují 140 až 2.000 nm, takže na nich docházelo k rozptylu a interferenci světla jako u současných motýlů. Na obrázku vidíme postupně stále větší detaily šupinek na křídle zkameněliny nejstaršího známého druhu motýla Archaeolepis mane. Nález pochází z dolnojurských vrstev v anglickém Dorsetu. (obr. Q.Zhang et al., Fossil scales illuminate the early evolution of lepidopterans and structural colors, Science Advances 11 Apr 2018: Vol. 4, no. 4, e1700988, DOI: 10.1126/sciadv.1700988). Snímky byly pořízeny mikroskopem optickým, elektronovým a konfokálním. U konfokálního mikroskopu speciální clonky zabraňují zkreslení obrazu odstíněním světla odraženého z vrstev zkoumaného vzorku nad a pod rovinou, na kterou je optika zaostřena.

Organické zemědělství je považováno za způsob, jak zachovat přirozené životní prostředí a při tom produkovat potravu. Rozdíly nacházené mezi různými organickými farmami mohou být způsobeny klimatickými rozdíly. Studium 230 rýžových polí v Japonsku s různorodou úrovní pesticidů ukázalo, že pavouci rodu Tetragnatha živící se různými jedovatými látkami, jako jsou pesticidy, se vyskytují hojněji na polích se sníženými pesticidy a zejména v chladných a vlhkých oblastech. Získaných údajů lze použít při předpovídání, které oblasti v Japonsku mohou nejvíce profitovat z organického zemědělství díky zvýšenému počtu zmíněných pavouků.

Na snímku, který pořídila družice Dawn, vidíme sesuv horniny na planetce Vesta. Její slabá gravitace umožňuje (0,022 pozemské), aby výška vzniklého útesu byla 20 km, což je na Zemi zcela nevídané. Planetka oběhne Slunce mezi dráhou Marsu a Jupitera za 3,6297 roku. Při průměru okolo 500 km je třetím největším tělesem tohoto typu. Jako jedinou z planetek ji můžeme za mimořádně příznivých okolností pozorovat na noční obloze pouhým okem. Družice Dawn má v rámci programu NASA Discovery prozkoumat planetky Vesta a Ceres.

Rotaci planetky můžeme na záběrech NASA vidět zde.

DARPA, agentura amerického ministerstva obrany pro vojenský výzkum, vyvinula náhradu jedné z nejdéle sloužících pomůcek armádního velení – taktického stolu. Jde o obyčejný stůl s ohrádkou, pokrytý vrstvou písku. Pro vytváření modelů bojiště ho důstojníci využívají již stovky let. Při hašení rozsáhlých lesních požárů ho rovněž užívají hasiči. Nové zařízení dělá pomocí trojrozměrné holografické projekce totéž. Na obrázku vidíme holografickou projekci města. Foto DARPA.

Výskyt chemických látek ve vesmíru závisí výrazně na produktech nukleosyntézy během hvězdných explozí. Klasické novy jsou zřejmě hlavními zdroji ¹⁵N, ¹⁷O a ¹³C, ale původ nehomogenní distribuce těchto prvků byl záhadou po více než 40 let. Nyní trojrozměrná simulace mísení jádra a pláště při výbuchu novy potvrzuje hydrodynamickou nestabilitu jako hlavní zdroj obohacení pláště jaderným materiálem. Simulace přirozeně vyvolávají chemické nestejnorodosti nalézané při pozorováních.

Alex Villanueva z Virginia Polytechnic Institute and State University (Virginia Tech) přednesl v úterý na konferenci Divize dynamiky kapalin Americké fyzikální společnosti (American Physical Society's Division of Fluid Dynamics) v Baltimoru zajímavý příspěvek o plovoucím robotovi, který se pohybuje jako medúza. Jeho vývojem se spolu se svými kolegy zabývá již delší dobu. V současné době se zabývá hlavně optimalizací pohybu volného lemu robota, který svým vzhledem připomíná deštník. Měl by monitorovat dění pod hladinou oceánu, např. sledovat znečištění, rybí hejna, ale i lodě nebo ponorky. Foto Virginia Polytechnic Institute and State University.

M. Anji Reddy a M. Fichtner z Karlsruher Institut für Technologie zhotovili nový akumulátor, který využívá fluoridových iontů. Obě elektrody jsou kovové a střídavě při nabíjení nebo vybíjení se na jedné redukuje kov ze svého fluoridu a na druhé příslušný fluorid vzniká. Jako elektrodové materiály testovali fluorid měďnatý, bizmutitý, cínatý a draselno-bizmutitý. Pevný elektrolyt tvoří nanokrystalický fluorid barnatý dopovaný lanthanem. Díky volnému pohybu fluoridových iontů ve své krystalové struktuře vykazuje dostatečnou vodivost.

Kapalnou látku pro absorpci vodíku připravil tým chemiků profesora Shih-Yuan Liua z University of Oregon v Eugene a University of Alabama v Tuscaloosa. Schéma jejího fungování vidíme na obrázku vlevo. Nová sloučenina by mohla představovat řešení problému, jak přepravovat velmi třaskavý vodík v nádržích automobilů poháněných tímto plynem. S kapalinou se dobře manipuluje a veškeré procesy lze urychlit jejím mícháním. Navíc na jednu její molekulu lze napojit až šest atomů vodíků, což je neobvykle mnoho. Zbývá ještě vyřešit, kde získávat v průmyslovém měřítku obrovské množství vodíku nutné pro pohon spalovacích motorů. Dosud se ho naprostá většina připravuje z ropy a zemního plynu, což není příliš vhodné, uvažujeme-li o vodíku jako o jejich alternativě. Lze ho sice získávat i elektrolyticky, to je ale velmi nákladný proces.

akademon.cz 3.12.2011: Zhaomin Hou z japonského Ústavu pokročilých studií (Advanced Science Institute) organizace RIKEN v městě Wako se svým mezinárodním týmem zvolili jiný přístup. Podařilo se jim vytvořit klastry z atomu molybdenu se čtyřmi atomy ytria. Vodík s nimi vytváří hydrid, a protože se jeho atomy váží i mezi jednotlivé atomy kovů, vznikne sloučenina o složení Y₄MoH₁₁. RIKEN je zkratkou ze slov Rikagaku Kenkjudžo, což znamená Fyzikálně-chemický výzkumný ústav. Založen byl v roce 1917 a sdružuje různě zaměřené ústavy a laboratoře.

Tisková zpráva 181/11 Nationalpark Bayerischer Wald: Rozsah a způsob zásahů proti kůrovci v Národním parku Bavorský les je v poslední době velmi rozdílně interpretován, což vede k relativizování skutečného stavu. Faktem je:

- správa Národního parku Bavorský les nikdy nezměnila či dokonce nerezignovala na osvědčenou a nařízením o národním parku předepsanou strategii k zásahům proti kůrovci.

- cílem Národního parku Bavorský les, stanoveným jeho právním předpisem, je dosažení 75% plochy parku, na které se může příroda rozvíjet bez lidských zásahů. V staré části Národního parku mezi Luzným a Roklanem se lesy na zmíněných třech čtvrtinách plochy již více než dvacet let vyvíjejí bez lidských zásahů. Jak výsledky výzkumu, tak i pouhý pohled na zdejší porosty dokazuje, že se jedná o úspěšnou cestu k rozmanitému zmlazení dřevin i k návratu vzácných druhů rostlin a živočichů.

Tento důsledný přístup zásadním způsobem přispěl k udělení diplomu Rady Evropy již v roce 1986. Správa Národního parku si velice váží toho, že toto uznávané vyznamenání bylo nedávno evropskou radou prodlouženo o dalších deset let.

Zásahy proti kůrovci v starší části Národního parku: V okolí vrcholů Luzného a Roklanu se bezzásahové zóny rozkládají na 75% plochy. Proti kůrovci se zasahuje jen ve vymezené okrajové zóně, která je minimálně 500 a maximálně 1100 metrů široká. Zde se proti kůrovci zasahuje trvale, sousední hospodářské, většinou soukromé lesy jsou tak úspěšně chráněny před napadením.

Zásahy proti kůrovci v nové části Národního parku v okolí hory Falkenstein: Roku 1997 byl Národní park rozšířen o plochu 11.000 hektarů mezi Roklanem a Železnou Rudou. V této nové části Národního parku je tak jako na úpatí Luzného a Roklanu proti kůrovci trvale zasahováno v tzv. okrajové zóně, která je i zde minimálně 500 metrů široká a chrání okolní hospodářské lesy. Kromě toho se zde provádí zásahy proti kůrovci v dočasně zásahových, tzv. „vývojových“ zónách. V již vyhlášených bezzásahových zónách se proti kůrovci nezasahuje.

Metody zásahů proti kůrovci: V celém Národním parku nejsou při zásazích proti kůrovci používány jakékoliv chemické přípravky. Napadené stromy jsou co nejrychleji ručně či strojem pokáceny a na většině plochy odvezeny. Správa Národního parku se snaží zvyšovat podíl odkorněných kmenů, které zůstanou k zetlení na ploše napadené kůrovcem. V tomto roce je to ca.20.000 m3 dřeva, které zůstanou jako biomasa ležet v lese. Polomy a zlomy způsobené sněhem na smrcích jsou mimo bezzásahové oblasti preventivně zpracovávány. Buky, jedle ani ostatní druhy dřevin, u kterých nehrozí napadení kůrovcem, se na celé ploše Národního parku nekácí.

Vyhlašování nových bezzásahových zón: V oblasti Luzného a Roklanu se již žádné další bezzásahové zóny nevyhlašují. Již dvacet let zde činí podíl bezzásahových zón 75% plochy. V nově připojené oblasti kolem vrcholu Falkensteinu se bezzásahové zóny v souladu s nařízením o Národním parku rozšiřují postupnými kroky v třicetileté přechodné době, tedy až do roku 2027, kdy bude dosaženo cílových 75% plochy. Bezzásahové zóny jsou rozšiřovány každým rokem k 1. listopadu o cca 310 hektarů a to za souhlasu výboru obcí národního parku, kde jsou obce zastoupené svými starosty a kterému na každé tři roky předsedá jeden z okresů Národního parku. V tomto roce byly vyhlášeny dvě nové bezzásahové zóny na celkové ploše 346 hektarů. První, cca. 100 hektarů velký porost leží v údolí Prášilského potoka západně od Poledníku, 13.07.2011 zde vichřice způsobila plošné vývraty. Protože jsou velké plochy tohoto údolí tvořeny velice citlivými podmáčenými a rašelinnými půdami (oblast Natura 2000), je zde vyloučen pojezd těžké techniky a od zpracování tohoto polomu zde bylo upuštěno. Druhá plocha (cca. 240 hektarů) leží západně od Weitfällerských slatí, nad vodárenskou nádrží Frauenau. Podíl bezzásahových oblastí v celém Národním parku Bavorský les nyní tvoří 54,66%, nebo plošně 13.233,5 hektarů. Aktuální čísla pro mladší část Národního parku v okolí hory Falkenstein jsou: přibližně 35% plochy, respektive 3.740 hektrarů bezzásahových oblastí. Lesní cesty, které již nejsou v bezzásahových oblastech po ukončení lesnického hospodaření zapotřebí, jsou vybagrovány. tak aby byl v jejich okolí obnoven vodní režim. Rozšiřování bezzásahových oblastí nepředstavuje žádné omezení pro stávající síť 350 kilometrů značených turistických cest. Tyto stezky zůstávají nadále po celý rok přístupné. Správa Národního parku Šumava byla o tomto postupu informována během návštěvy daných oblastí.

Webovou stránku německého Národního parku Bavorský les najdete zde.

Vědecký tým z Národní singapurské univerzity a z University of Melbourne pod vedením Doc. Daiqin Liho ze Singapuru a prof.Marka Elgara zjistil, že sklípkan Nephila antipodiana přidává do materiálu své pavoučí sítě účinný alkaloid, který ho chrání před mravenci. K jejich výzkumu je přivedlo jednoduché pozorování – jak to, že i v prostředí s velkým množstvím mravenců se Nephila antipodiana nestane terčem jejich útoku a po její síti žádni nelezou? Tento sklípkan je rozšířen v lesích Austrálie, Asie, Afriky i Ameriky.

Izolovat a analyzovat fungování protilátky proti súdánskému kmeni viru Ebola se podařilo týmu amerických virologů ze Scripps Research Institute a vojenského Medical Research Institute of Infectious Diseases pod vedením armádního virologa Johna M. Dye. Protilátka se pevně váže na dvě bílkoviny na povrchu virové částice (virionu), čímž podstatně omezuje její pohyblivost a schopnost navázat se na hostitelskou buňku.Foto PLoS Biol 3/11/2005.

Velmi zajímavý experiment provedl Christopher Wilson se svými kolegy ze švédské Chalmers tekniska högskola. Podařilo se jim potvrdit před 40 lety teoreticky předpověděný dynamický Casimirův jev, tedy vznik fotonů u relativisticky se pohybujícího vodivého reflexního povrchu. Vakuum je plné neustále vznikajících a zanikajících virtuálních dvojic fotonů. Vodivý reflexní povrch pohybující se v jejich blízkosti rychlostí porovnatelnou s rychlostí světla naruší tuto dvojici natolik, že se rozpadne a objeví se jako skutečné detekovatelné fotony. Velkou výzvou bylo, jak zrcadlo tak rychle rozpohybovat. Vyřešit tento problém mechanicky je nemožné. Wilsonův tým napodobil rychle kmitající zrcadlo magnetickým polem oscilujícím s gigahertzovou frekvencí. Zachytili mikrovlnné záření, jehož vlnová délka přesně souhlasí s teorií.

William Chalmers (1748 – 1811), po kterém je pojmenováno Wilsonovo působiště, byl švédský obchodník, který zbohatl na obchodu s Čínou. Svou závětí založil řemeslnou školu pro mládež, z níž postupně vznikla současná vysoká škola. Nešvédské jméno Chalmers nesl po svém otci, který se přistěhoval ze Skotska.

Chemici z University of California v San Diegu pod vedením Adaha Almutairiho připravili nový polymer, který se rozkládá při ozáření infračerveným světlem. Je to poměrně neobvyklé, protože dostatek energie na rozštěpení chemických vazeb má až záření ultrafialové. Jeho základem je bromohydroxybenzopyronová skupina, která se rozpadne po absorpci dvou infračervených fotonů Tím spustí kaskádu dalších reakcí, jež vedou k rozpadu vlastní polymerní kostry. Proces je řádově pomalejší než při ozáření ultrafialovým světlem. Infračervené záření o vlnových délkách menších než 1.400 nm proniká lidským tělem do hloubky až 10 cm, aniž by ho poškozovalo. Do nového polymeru bude možné zapouzdřit účinné látky, které pak uvolníme neškodným záření přesně v místě jejich potřeby.

Benzopyron neboli kumarin je v rostlinné říši velmi rozšířená látka, která voní po čerstvě pokosené trávě. Používá se pro výrobu parfému a jeho výchozí látka pro přípravu léků proti srážení krve.

Americká armáda provedla 17.listopadu úspěšný test řiditelné kluzákové bomby Advanced Hypersonic Weapon. Do výšky ji vynesla třístupňová raketa odpálená z Havajských ostrovů. Cíl u atolu Kwajalein s přesností menší než 10 metrů. Přestože Pentagon tají skutečnou rychlost jejího letu, můžeme se dohadovat, že nejméně pětinásobně přesahuje rychlost zvuku. Obr.DARPA.

25.1.2014: Čínský hypersonický kluzák, jehož test proběhl v poslední době, je zřejmě rychlejší než americký. Jeho rychlost údajně přesahuje rychlost zvuku desetkrát. Naprostou neznámou při čínském testu je přesnost zásahu, která je velmi důležitá.

Společnost Simbol Materials připravuje v jižní Kalifornii těžbu lithia z odpadních vod z padesáti megawattové geotermální elektrárny u jezera Salton v údolí Imperial. Pro pohon svých turbín čerpá z podzemí horký vodný roztok solí, který pak vrací pod zem. Právě z něj ho bude nová společnost získávat, stejně jako zinek a mangan. V roce 2010 se lithných solí celosvětově spotřebovalo přes 100.000 tun, protože lithium je v současné době nenahraditelnou součástí hojně rozšířených elektrochemických článků. V nebližších deseti letech se předpokládá prudký nárůst jeho spotřeby. Na obrázku vidíme jezero Salton (John and Karen Hollingsworth/USFWS-Photo).

Tým profesora Davida Gravese z University of Californina v Berkeley dlouhodobě studuje možnosti využití plazmy při sterilizaci vody, předmětů i pokožky. Kyslíkové a dusíkové ionty vznikající ionizací vzduchu jsou pro bakterie velmi toxické. Působíme-li plazmou na vodu, vzniká směs reaktivních chemikálií, které ji udrží čistou i nějakou dobu po aplikaci. Zároveň je jejich koncentrace příliš nízká, aby mohla ohrozit lidské zdraví i při požití. Jednoduchý a levný generátor plazmy, použitelný i v polních podmínkách, by se mohl uplatnit hlavně v rozvojových zemích. Důležité je, že plazma hubí i priony (viz akademon.cz 1.1.2007), které jsou vůči jiným metodám velmi odolné. Na obrázku vidíme plazmový sterilizátor při práci. Foto Steve Graves.

Již desítky let se předpokládalo, že na dně Mrtvého moře existují prameny sladké vody, protože v extrémně slané vodě bylo možné na hladině pozorovat oblasti se zřetelně nižší hustotou. Objevit je se podařilo až nyní německé izraelskému týmu vedenému Dr.Dannym Ionescuem y Max-Planck-Institut für Marine Mikrobiologie v Bremách. Izraelskou část vedl prof. Prof. Aharon Oren z Jeruzalémské hebrejské univerzity. Přes velké problémy se vztlakem při potápění v hustém vodním roztoku se profesionálním potápěčům podařilo odebrat vzorky z řady pramenů na dně Mrtvého moře. Ukázalo se, že v nich žije řada mikroorganismů, mnohem více, než v okolní mnohem slanější vodě. V ní bylo doposud nalezeno 11 druhů bakterií, což je extrémně nízký počet. Prameny zejména v příkřejší severní části vytvářejí rozsáhlé systémy navzájem propojených kráterů o průměru až 10 m a hloubce až 30 m. Sladká voda usazeniny na dně a březích doslova rozpouští, protože různé ve vodě rozpustné soli jsou jejich hlavní složkou.

akademon.cz 8.12.2011: Při vrtech do usazenin na dně Mrtvého moře se zjistilo, že před 120 tisíci lety celá oblast kompletně vyschla. Zatím se podařilo provrtat 400 m silnou vrstvu, což odpovídá staří 200 tisíc let.

Drobný krtku podobný živočich rypoš lysý (Heterocephalus glaber) je společenský tvor žijící v dutinách pod povrchem africké poušti. Dožívá se více než třiceti let v podmínkách nízké hladiny kyslíku a vysoké hladiny oxidu uhličitého. Je zcela odolný vůči rakovině. Analýza jeho genomu a transkriptomu ukázala vlastnosti vedoucí k zlepšené stabilitě genomu, nízké frekvenci mutací a stálosti proteinů. Jsou tu i modifikace spojené s různou ostrostí zraku, absencí srsti, cirkadiánním rytmem, vnímáním chuti a necitlivostí k nedostatku kyslíku. Typický rypoš lysý je 8–10 cm dlouhý a váží 30–35 g. Foto Roman Klementschitz, Wien, volná licence GNU pro dokumenty verze 1.2.

Patogen obsažený v potravinách druhu Listeria monocytogenes využívá obranného systému v zažívacím traktu, aby se dostal do krevního oběhu. Listerie se uchytí na hostitelském proteinu zvaném E-kadherin a s ním pronikne střevní stěnou. Bylo dlouho nejasné, jak se listerie dostane k E-kadherinu, který je normálně ukryt pod vrstvou buněk pokrývajících střevní stěnu. Nyní pracovníci na Pasteurově ústavu v Paříži zjistili, že v reakci na přítomnost listerií takzvané pohlcovací buňky vylučují sliz určený k odstranění bakterií. Místo toho odkryjí E-kadherinové proteiny, k nimž se pak váže listerie a proniká tak střevní stěnou.

Úplný genom australských domorodců prokázal, že původní obyvatelé Austrálie byli první, kdo opustili Afriku před přibližně 60 000 lety. Ukázal dále, že tito obyvatelé se křížili s další dávnou populací známou ze sibiřské jeskyně Denisova, podobně jak to činili původní obyvatelé Papuy-Nové Guineje. Nejnovější výzkum provedený na Max-Planckově ústavu v Lipsku ukazuje, že australští aborigines nesou zbytky genomu Denisovců, zatímco jejich sousedé v jihovýchodní Asii je neobsahují. Jde tu tedy zřejmě o druhou migrační vlnu z doby, kdy Denisovci již vyhynuli.

Rovněž fosilie našeho dávného předka Homo erectus nalezené ve východní Asii, totiž nedaleko Beijingu v Číně a ve střední Jávě v Indonésii, naznačují, že Homo erectus tam dospěl ve dvou migračních vlnách. Indonéský nález se podobá více čelistem H. erectus s Afriky a západní Eurasie než čelistem z Číny. Zdá se tedy, že starší migrace se odehrála jižní cestou do rovníkové Asie a novější migrace pak severněji do severovýchodní Číny.

I otázka zalidnění Severní a Jižní Ameriky zajímá antropology dvě staletí a přes mnoho konkrétních důkazů a rádoby převratných objevů se na ni nedostalo definitivní odpovědi. Je jisto, že největší vlna přistěhovalců přišla severní cestou z Asie přes tedy mořem nezakrytou Beringovu úžinu a že se poměrně rychle rozšířila až do Patagonie. To bylo před 12 000 až 20 000 lety. Dokonce jsou důkazy o tom, že významná vlna přistěhovalců vyrazila z oblasti horního Jeniseje ve střední Sibiři a že jejím výrazným jazykem byla ketština, jazyk, kterým dnes hovoří několik desítek lidí v oné oblasti. V minulém století se objevily indicie, že Jižní Amerika mohla být osídlena jak přes jižní Pacifik (je tu určitá podobnost mezi Japonci a obyvateli úzkého pruhu pobřeží podél amerického pobřeží Tichého oceánu) tak z oblasti Středozemního moře (doklad o schopnosti rákosových vorů překlenout Atlantik). Nejnovější indicie o jižních kontaktech přicházejí z objevu jeskynních maleb starých okolo 20 000 let a podobajících se podobným malbám v jižní Africe. Jsou tu ovšem názory podobající se spíš science fiction, že některý z kmenů žijících zcela izolovaně v amazonském pralese se skládá z příslušníků původní imigrační vlny, která předcházela až o 20 000 let vyspělé civilizace Mayů a Inků. Fakt je, že se tam nacházejí kmeny, hovořící jazykem či jazyky zcela nepříbuznými s čímkoli v rovníkové oblasti Amazonie. Foto Čuvajev Nikolaj, Wikimedia Commons, GNU Free Documentation License.

Přes vzrůstající hladiny skleníkových plynů v atmosféře průměrná povrchová teplota oceánů výrazně nestoupla v posledních deseti letech. Podle badatelů z Colorada došlo totiž k oteplení vody v hloubce. Oteplení oceánů bylo nejmarkantnější v hloubce větší než 300 m. Období bez oteplení povrchové vody se zdá být běžné při vyšší teplotě podnebí, možná v souvislosti s podmínkami pro výskyt jevu La Nina.

Satelit Aquarius vypuštěný v NASA v červnu spolu se satelitem CONAE z argentinské kosmické agentury sledoval mikrovlnné záření oceánů, které je napojeno na salinitu mořské vody. Byla potvrzena řada dřívějších měření a zjištěny některé nové hodnoty. Tak salinita okolo 40 g soli na kg vody se výrazně objevuje okolo 30 stupňů severní i jižní šířky v Atlantském oceánu, v Arabském moři a ve východní části Středozemního moře. Hodnoty okolo 36 g soli na kg vody jou pak zachyceny v oblasti jižní části Pacifiku okolo 20 až 30 stupňů jižní šířky, 40° jižní šířky v Indickém oceánu a 40° severní šířky v severovýchodním Pacifiku, jakož i v oblasti Atlantiku mezi Grónskem a Evropou. Obr.NASA/GSFC/JPL-Caltech.

Mechanismus, kterým rostliny přežívají nedostatek kyslíku, se na molekulární úrovni podařilo popsat expertům z University of California v Riverside a University of Nottingham pod vedení prof. Michaela Holdsworthe. Při zaplávach, když jsou rostliny třeba jen částečně pod vodou, nemohou příjímat dostatek kyslíku, takže energii získávají z dříve vyrobených a uložených cukrů. Klíčovou při výběru těchto metabolických drah hraje bílkovina, která aktivuje příslušné geny. Za normální obsahu kyslíku v buňkách se oxiduje a rozpadá. Klesne-li koncentrace kyslíku, stoupne množství tohoto proteinu a aktivuje se bezkyslíková metabolická cesta získávání energie. Veškeré experimenty byly provedeny na huseníčku rolním (Arabidopsis thaliana) nejoblíbenější rostlině mezi genetiky (více o něm akademon.cz 8.2.2010). V přírodě je rozšířena v Euroasii a Maghrebu.Foto Wikimedia Commons, GNU Free Documentation License.

Aby mohla provádět různé funkce v buňce, musí se DNA skládat, ohýbat a svíjet, což jsou všechno pohyby závisející na jejích mechanických vlastnostech. Pracovníci technické univerzity v nizozemském Delftu měřili elasticitu DNA tím, že vyslali paprsek neutronů podél srovnaných vláken DNA a měřili jejich rozptyl s cílem stanovit rychlost zvukových vln podél řetězců DNA. Na rozdíl od velkého rozptylu dřívějších hodnot se elasticita stanovila na 83 newtonů na metr, což je hodnota podobná nylonu.

Lidé ve více kolektivistických kulturách mají větší tendenci nabízet úplatky. Dokládají to studie profesorů Pankaje Aggarwala z University of Toronto Scarborough a Niny Mazar z University of Toronto. Vyhodnotili údaje o korupci z 22 zemí po léta získávané organizací Amnesty International, které doplnil sociální experimenty se studenty. Čím méně se lidé cítí individuálně zodpovědní za svůj život, tím menší vinu pociťují při nabízení úplatku. Korupce je v našich zemích možná mnohem hlouběji zakořeněna, než si myslíme. Přísné postihy, které zpravidla zůstanou pouze na papíře, na tom změní jen málo. Možná by bylo na čase pustit se cestou, která jediná může spolehlivě fungovat: stanovit pevná, jednoduchá a vymahatelná pravidla státní moci, aby vymizely důvody pro korupci. Vydat se touto cestou se žádnému politiku ani úředníku chtít nebude. Proč asi? Lepší to nebude, pokud voliči budou u politiků upřednostňovat rázné a jednoduché akce typu změny zákonů před skutečným řešením problémů, které je mnohem pracnější a mediálně zdaleka ne tak vděčné.