Nový způsob, jak získat elektřinu ze slunečního záření, odhalili vědci z California Institute of Technology v Pasadeně pod vedením Harryho A. Atwatera ve spolupráci s nizozemským Ústavem atomové a molekulární fyziky (AMOLF). Na určitým způsobem strukturovaném kovově vodivém povrchu může dojít ke změně hustoty povrchového náboje díky interakci dopadajícího světla s plasmony, což jsou společné vibrace povrchových vodivostních elektronů. Důsledkem změn hustoty náboje je vznik elektrického napětí. Při osvětlení 100 mW/cm² generovaly plasmony napětí 0,1 V. Experimenty proběhly na zlatých nanočásticích nanesených na vrstvě vodivého oxidu iridito-ciničitého Ir₂SnO₅. Opačnou polaritu lze generovat na 20 nm silné zlaté vrstvě s otvory o průměru 100 nm (viz obr., M.T.Sheldon et al, Science, 2014, DOI: 10.1126/science.1258405). Současné fotovoltaické články využívají k výrobě elektřiny přenosu elektronů uvnitř polovodičů z valenčního do vodivostního pásu.

Genomová analýza 27 současných obyvatel Velikonočního ostrova ukázala, že jsou z 76% potomci Polynésanů, z 16% Evropanů a z 8% původních obyvatel Jižní Ameriky. Poslední údaj je překvapující, protože kontakty s jihoamerickými indiány se nepředpokládaly. Archeologické výzkumy ukazují, že ostrov osídlili Polynésané kolem roku 1200. Polynéské kanoe tehdy dokázaly překonat velké rozlohy oceánu. Nejbližší západní soused, ostrov Pitcairn, osídlený koncem 18.století potomky vzbouřenců z lodi Bounty, leží 2.075 km daleko, tedy zhruba stejně jako Londýn od Bukurešti. Nejbližší bod jihoamerické pevniny je vzdálen 3.500 km, což podle dosavadních odhadů bylo příliš mnoho i pro zdatné polynéské mořeplavce. Zmíněné výzkumy, které provedl tým pod vedení Anny-Sapfo Malaspinas z Dánského muzea přírodní historie, jednoznačně prokazují kontakty mezi Obyvateli Velikonočního ostrova a Jižní Amerikou od konce 13. do konce 15.století. Zda pluli Polynésané do Jižní Ameriky nebo Indiáni opačným směrem, nám genetická analýza neprozradí. Evropský příspěvek do genomu lidí Rapanui, jak se obyvatelé Velikonočního ostrova nazývají, je mnohem pozdějšího data, až z druhé poloviny 19.století.

Pavel Martinek 11.4.2016: Hypotéza o starých kontaktech mezi Velikonočním ostrovem a jihoamerickou pevninou je mi sice velmi blízká, ale její potvrzení opírající se o genomovou analýzu současných obyvatel nepovažuji za průkazné. Mísení s původními obyvateli Jižní Ameriky lze totiž přičíst i nájezdům peruánských otrokářů v 19. století a odvlečení 1500 obyvatel do peruánských guánových dolů. Myslím si, že genomová analýza z kostí obyvatel žijících před objevením ostrova Evropany by takové pochybnosti už nepřipouštěla.

Richard Molek 23.6.2016: Teorii kontaktů mezi Jižní Amerikou a Polynesií dlouho prosazoval a snažil se také experimentálně doložit její technickou možnost známý badatel Thor Heyerdahl prosazující myšlenku dávných kontaktů starých civilizací (např. v Tichomoří balzový vor Kontiki, v Atlantiku, pak Ra I a Ra II a v Indickém oceánu expedice Tigris). Technicky sice prokázal, že by to možné bylo, ale bohužel genetické analýzy posledních let mu nedávají za pravdu. Ale byl bych opatrný v rámci nějakých absolutních autoritativních prohlášení, protože to se stále ještě může změnit. Osobně si myslím, že technicky nic nebránilo se obyvatelům Jižní Ameriky vydat na oceán a dosáhnout některých ostrovů. Problematičtější bych vzhledem k mořským proudům viděl cestu zpět. Faktem je, že Inkové v době příchodu španělských conquistadorů v čele s Pizarem používali pro plavbu po moři balzové vory, ale většinou spíš pro plavbu poblíž pobřeží a tyto vorry údajně pluly až k pobřeží Latinské střední Ameriky. Vyloučit ale nelze ani to, že se vlivem bouře takový vor mohl zatoulat mnohem dále. V době Kolumba se vědělo o případech, kdy byli nalezeni neznámí mrtví domorodci na kánoích v Atlantiku (patrně boře zavlekla nějaké indiány až ke břehům Evropy - mořské proudy dokáží divy i bez lidského přičinění). Také existují jisté zlomkovité indicie pro to, že by Polynésané mohli dosáhnout západních břehů Severní Ameriky, takže si myslím, že vyloučit to nelze. A přeživší mohli zanechat nějakou genetickou stopu. Přesto si ale myslím, že nešlo o pravidelné kontakty, ale spíš o náhodná zabloudění. Zajímavé je, že i mnohé legendy některých indiánských kmenů hovoří o cestách za moře, nebo naopak o tom, že k jejich břehům připluli neznámí cizinci. Podle některých Heyerdahlových výzkumů vycházejících z dobových kronik indiáni v Jižní Americe znali černochy, když je s sebou jako otroky přivedli Španělé. Navíc dnes se díky DNA analýzám opouští teorie jednorázového osídlení Ameriky jednou jedinou skupinou migrantů, kteří v době ledové díky snížené vodní hladině přešli Beringii. Ve hře je mnohem více opakujících se vln a také nejen posouši, ale i po moři kolem Aleutských ostrovů. Také datování prvního osídlení Ameriky se posunuje stále hlouběji do minulosti. Takže na definitivní závěry jak to vše bylo je ještě brzy.. POZN.: Že něco takového není nemožné dokazuje např. tento článek : http://www.akademon.cz/clanekDetail.asp?name=Nahoda%20pri%20osidlovani%20Madagaskaru&source=0412 Dnes se v Americe objevují stále starší kostry předcloviského (kultura Clovis byla mongoloidní, je označována též jako paleoindiánská) nemongoloidního spíše kavkazkého typu (i když podle nejnovějších DNA analýz je předcloviský genom přece jen převážně podobný genomu z oblasti Sibiře blíže k dálnému východu, ale morfologie, či fyziognomie lebečního skeletu je odlišná, což teorie vysvětluje odlišnými selekčními tlaky. Tato nejstarší populace se měla nakonec rozředit dalšími vlnami mongoloidních migrantů. Záhadný muž z Kennewicku vykazující odližnou morfologii lebky má nakonec genom podobný genomu dnešních indiánských kmenů žijících v místě nálezu, takže senzace se nekoná - viz : https://en.wikipedia.org/wiki/Kennewick_Man . Touto teorií se zabývala Solutréenská hypotéza) + v legendách mnoha indiánských kmenů existujuje poměrně dost příběhů o kmenech bílých či ryšavých vysokých lidí (dnes se uvažuje, ýe Vikingové se z New Foundlandu mohli dostat mnohem jižněji) - mimochodem tyto legendy daly i velkou výhodu Hernánu Cortézovi, že byl s doslova hrstkou dobrodruhů schopen dobýt silnou říši vojensky militantních Aztéků - podle jejich pověstí založil jejich říši Quelcacoatl (Opeřený had), což byl prý bílý vousatý muž, který pak odešel za moře a slíbil, že se jednou vrátí a v aztéckých proroctvích dokonce byly předpovězeny různé roky, kdy by se to mělo stát a Cortéz přišel právě přesně v jeden z nich a jen díky tomu tu jeho bandu zlodějů a zločinců vyhnaných ze Španělska pustili Aztékové bez odporu až do samotného srdce říše do hlavního města Tenochtitlanu. Podobnou chybu udělali i Inkové, když stejně tak pustili do hlavního města Cuzka bez odporu bandu vedenou podobným zločincem Franciscem Pizzarem a nechali si před očima zajmout panovníka Inku Atahualpu, jen proto, že věřili, že Španělé jsou syny slunce že že mýticky Kon Tiky Virakoča (znázorňovaný v legandách a na sochách jako vousatý muž neindiánských rysů) se jednou zase vrátí.. Myslím, že přibývá "nepohodlných" nálezů, které nezapadají do hlavního výkladového proudu a není možné je zcela ignorovat.

Maniok jedlý (Manihot esculenta) z čeledi pryšcovitých, zvaný kasava nebo tapioka, je základní složka potravy pro 500 milionů lidí zejména v Africe. Jeho hlíza (viz obr., Wikimedia Commons) se užívá se i jako krmivo či k vaření piva. V buňkách jejích pletiv se vyskytuje glykosid (derivát cukrů) linamarin, který se při poškození buněk hydrolyzuje enzymem linamarázou na prudce jedovatý kyanovodík HCN. Rostlina se tak brání proti škůdcům. Vaření, kvašení i sušení ho může spolehlivě odstranit, ale nemusí. Při nedostatečném zpracování zůstávají v hlíze jeho zbytky, které v tropických oblastech vyvolávají chronické otravy, zejména poškození nervů. Jednoduché činidlo pro odhalení zbytkového kyanovodíku vyvinul Felix Zelder z Curyšské univerzity spolu s Lucasem Tivanou z mozambické Universidade Eduardo Mondlane. Jeho základem je cyklický komplex kobaltu, který za přítomnosti kyanovodíku změní barvu z oranžové na fialovou. Účast afrického vědce na projektu snad znamená, že nové činidlo bude pro pojídače manioku přínosem, a nejedná o akci, jak si v Evropě mylně představujeme, že můžeme Afričanům pomoci.

se podařilo po šestiletém úsilí Dr.Garethu Owensovi z krétského Technologického vzdělávacího ústavu. Jde o modlitbu k minojské bohyni plodnosti. Vypálený jílový disk o průměru 15 cm nalezl roku 1908 italský archeolog Luigi Pernier při vykopávkách v minojském paláci v krétském Faistu. Na obou jeho stranách je ve spirálách otištěno 241 značek ze 45 jedinečných symbolů. Disk vznikl nejspíše ve střední nebo pozdní době minojské před 4.000 lety. Obě jeho strany vidíme na obrázku (foto Wikimedia Commons CC BY 1.0), stranu A nahoře, stranu B dole. Výslovnost jednotlivých symbolů si můžeme poslechnout zde.

Jiří Matějka 29.10.2014: Jsem přesvědčen, že překlad od Ing. Kováře z Přerova je mnohem přesvědčivější a srozumitelnéjší, než od Garethy. Tady je kompletní překlad od Ing. Kováře: http://www.wmmagazin.cz/view.php?cisloclanku=2011010001

Tomáš Hrubý 29.3.2016: Překlad Ing. Kováře je mnohem přesnější a dokonalejší, ukazuje písmo psané ve formě starého slovanského jazyka. Jsem si jist, že kdyby s tímto překladem přišel Owens stalo by se to objevem století. Nyní když na něco takového přišel jakýsi Čech z Přerova, který nedokáže takový objev zpopularizovat, tak o této verzi prakticky nikdo neví. Je to opravdu velká škoda, bohužel.

30.3.2016: Těžko hodnotit překlad disku z Faistu ing.Kováře, když neprošel odbornou oponenturou a nebyl publikován v žádném vědeckém časopise. Mně na rozdíl od Vás přijde velmi amatérský a nepřesvědčivý. Co mu chybí není popularizace, ale standardní vědecký postup.

František Baďura 6.6.2016: Já bych podotkl dvě věci. V prvé řadě bylo již dříve bezpečně prokázáno, že vzhledem ke krátkosti textu je nemožné potvrdit ani vyvrátit správnost či nesprávnost jakéhokoliv pokusu o výklad. I kdyby byl Kovářův návrh nakrásně správný, dokud nebude nalezena bilingva či podstatně větší množství textů, jde jen o hypotézu. Za druhé je třeba namítnout, že Kovářův pokus nemá absolutně nic společného s vědeckou prací, a to ani formálně (což by nebyl takový problém), ani obsahově (což je problém zásadní). Určitě je zcela nepolíben jazykovědou, protože "jazyk", který "objevuje", je jen snůžkou náhodilých a velmi vágních podobností s izolovanými slovy ze srbochorvatštiny a jiných slovanských jazyků. Ten pán ignoruje vše, co víme o praslovanštině a praindoevropštině. Proti amatérským pokusům a priori nic nemám, protože jsem viděl velmi kvalitní amatérské práce (netýkaly ovšem se tohoto artefaktu) vykazující hluboké znalosti lingvistiky a kryptologie, o něž se erudovaně opíraly, ale Ing. Kovář takovými znalostmi zjevně nedisponuje. Je zřejmé, že jediným "jazykovědným" pramenem je pro něj Horákovo "O Slovanech úplně jinak", což je sice zábavné čtení na hranici fantasy a mizerné science-fiction (mizerné, protože toho "science-" je tam velmi poskrovnu), jenže člověk se musí ptát: když pan autor není schopen načíst alespoň základní jazykovědnou literaturu, jak může očekávat, že ho kdokoliv bude ochoten brát byť jen trochu vážně? Já jsem si tu práci dal a přečetl výklad. Je to (podle mě - abych někomu něco nedejbože nevnucoval) naprostá slátanina.

se podařilo vyřešit geologům pod vedením Rhodriho Daviese z Australian National University v hlavním městě Canberra. Sopečná činnost vzniká zpravidla v místě, kde se stýkají litosférické desky, na základě jejich vzájemných pohybů. Nic takového neplatí v australské vulkanické oblasti, která se táhne v jižní Austrálii v délce zhruba 500 km od Melbourne k městu Mont Gambier. Poslední sopečný výbuch tam proběhl před 5.000 lety, takže zdaleka nejde o vyhaslou oblast a budoucí výbuchy nejsou vyloučeny. Nestýkají se tam kontinentální kry, nýbrž pouze 2,5 miliardy let stará část australského kontinentu s mladší a slabší části, jež vznikla před 500 miliony let. Právě rozdíly v tloušťce desek vyvolávají proudění tepla z větších hloubek zemského pláště, čímž topí pod kotli vulkánů. Je možné, že takových oblastí je na Zeměkouli více.

Kation iridia v oxidačním stupni +IX připravili v plynné fázi Sebastian Riedel z Freie Universität Berlin, Jun Li z pekingské Tsinghua univerzity, Gary J. Schrobilgen z kanadské McMaster University a Mingfei Zhou z šanghajské Fudan univerzity spolu s dalším kolegy. Jeho vzorec je IrO₄⁺. Iridium má devět valenčních elektronů, takže se již delší dobu předpokládalo, že něco takového je možné. Doposud jsme znali pouze sloučeniny s osmimocnými prvky. Proto také české názvosloví používá osm valenčních koncovek (-ný, -natý, -itý, -ičitý, -ičný, -ový, -istý, -ičelý), takže nový kation je s jeho pomocí nepojmenovatelný. Mezinárodní anglické názvosloví problém nemá (iridium tetroxide cation). Zajímavý experiment by se mohl stát podnětem k zamyšlení, zdali skutečně má smysl trávit při výuce chemie tolik času procvičováním názvosloví, které je prakticky bezvýznamné. Možná by bylo vhodnější věnovat více času chemii samé, tedy pochopení, z čeho se skládá svět, který nás obklopuje.

Hydrogely, směsi hydrofilních organických makromolekul s vodou, se nevyznačují velkou pevností. Typickým hydrogelem je např. puding, který vskutku moc pevný není. Želatinový medvídci jsou sice odolnější, ale bez problémů je lze drtit, kousat, trhat či řezat. Existují i výjimky. O jedné jsme přinesli zprávu 18.9.2012. Mnohem zajímavější látku připravili chemici z Nagojské a Tokijské univerzity pod vedením Yukikazua Takeoky. Struktura jejich gelu je opravdu složitá a náročná na přípravu. Tvoří ji rotaxanové molekuly, tedy molekuly navlečené jedna na druhou jako prsten na prstu. Základem je dlouhá molekula polyethylenglykolu -[CH₂CH₂O-]_n, která polymerovala za přítomnosti cyklodextrinu, což jsou cyklické polysacharidy. Příklad jeho struktury si můžeme prohlédnout zde. Polymerací vznikly makromolekuly polyethylenglykolu, na které byly navlečeny molekuly cyklodextrinu. Aby nesklouzly pryč z řetězce, na každý jeho konec byla navázána veliká molekula adamantanu (viz obr. nahoře). Na molekuly cyklodextrinu byly ještě před i po polymeraci navázány další chemické skupiny, které zajišťují správné zasíťování těchto molekul do struktury dalšího hydrofilního kopolymeru N-isopropylakrylamidu (obr. uprostřed) a akrylové kyseliny (obr. dole). Překvapivou odolnost nového materiálu i proti řezu nožem můžeme ohodnotit zde.

učinili astronomové pomocí Atakamské velké milimetrové anténní soustavy (ALMA - Atacama Large Millimeter Array). Tvoří ji 66 radioteleskopů na plošině Chajnantor v severním Chile ve výšce 5000 m n. m, jež na milimetrových a submilimetrových vlnových délkách pomocí interference pozorují Vesmír. Jde o největší astronomický projekt současnosti, na kterém se podílí Chile, státy Evropy, Severní Ameriky a východní Asie. Mezinárodní vědecký tým NASA vedený Martinem Cordinerem, který se zabývá studiem chemických reakcí v atmosféře Saturnova měsíce Titanu, zjistil, že oblaka kyanovodíku a kyanoacetylénu (struktura obr. dole) tam nejsou souměrně rozložena vzhledem k ose rotace, nýbrž stočena stranou zhruba o 45^o (viz obr., foto NRAO, AUI, NSF). I ve světle toho, že na Titanu jsme učinili mnoho zajímavých objevů, jde o překvapující zjištění. Východozápadní proudění by mělo plyny v atmosféře tohoto měsíce důkladně promíchat a zachovat tak osově souměrné rozložení. Příčiny tohoto jevu nejsou jasné. Informace o dalších zajímavých objevech na Titanu najdeme zde:

Kryovulkanismus na Titanu 10.6.2005

Duny na Titanu 5.5.2006

Novinky z Titanu 24.3.2008

Titanské novinky 26.7.2006

Přece jen uhlovodíky na Titanu? 16.10.2006

Methanové bouře na Titanu 18.10.2006

Titan pod mrakem 15.7.2009

Bouřky v tropech na Titanu 4.9.2009

Některé druhy rybovitých obratlovců pancířnatců (Placodermi) byly první, kdo na této planetě provozoval penetrativní sex a rozmnožoval se pomocí oplodnění uvnitř těla už před 385 miliony let. Na základě studia zkamenělin 8 cm dlouhého pancířnatce Microbrachius dicki ze Skotska to zjistil prof. John Long, paleontolog z Flinders University v australském Adelaide se svými kolegy. Zcela jasně identifikovali párový kostnatý pohlavní úd u samců, který sloužil k přenosu spermií do těla samičky (viz obr., Flinders University). Ve fosiliích samiček nalezli párové kůstky, které sloužily k zachycení a uzamčení samčího údu během kopulace. Animaci jejich pohlavního aktu si můžeme prohlédnout na tomto videu. Microbrachius žil v jezerech a kromě Skotska známe jeho zkameněliny i z Estonska a Číny. Na výzkumu se podíleli i vědci z těchto zemí. Třída pancířnatců žila od spodního devonu do spodního permu. Své pojmenování má podle toho, že přední část jejich těla kryje krunýř. Je zajímavé, že pozdější organismy tento způsob rozmnožování zcela zavrhly. K oplodnění u ryb dochází ve vodě, kam samičky vypouštějí vajíčka (jikry) a samci sperma (mlíčí).

Platformu pro financování výzkumu pomocí crowd-fundingu spustili archeologové prof. Andrew Bevan z Institute of Archaeology University College London a Daniel Pett z British Museum. Cílem není získat prostředky na nové vykopávky, ale dobře prozkoumat stávající nálezy, financovat potřebné laboratorní práce, zdigitalizovat nalezené dokumenty i současné protokoly. Veškeré práce se soustředí do tří tematických okruhů:

1. mapování zastávek vodního taxi na Temži na konci 16.století

2. Průzkum nálezů z opatství Great Missenden v Buckinghamshire

3. Studium počátků anglosaského království Wessex

Bezpochyby jde o zajímavý nápad, který může posloužit jako doplňkový zdroj financování. Úkol financovat vědu však ze státu a velkých korporací nesejme. Konkrétní webové stránky najdete zde:

https://crowdfunded.micropasts.org/

http://crowdsourced.micropasts.org/

Miniaturní šroubovici z oxidu křemičitého a niklu, která je schopna pohybu v biologických tekutinách, sestrojili experti z Max-Planck-Institut für Intelligente Systeme, Stuttgartské univerzity a izraelského Technionu pod vedením Peera Fischera. Šroubovici z SiO₂ o průměru 70 nm a délce 120 nm se třemi otáčkami zakončuje hlavička z niklu o průměru 40 nm. Pomocí nanofotolitografických technik připravili dosud zdaleka nejmenší zařízení tohoto typu. Napařováním pod různými úhly nechali na niklových čepičkách vyrůst pole šroubovic. Nahoře na snímku pořízeném rastrovacím elektronovým mikroskopem ho vidíme z boku, samostatnou jednotku vidíme dole (obr. Nanopropellers and Their Actuation in Complex Viscoelastic Media, Debora Schamel, Andrew G. Mark, John G. Gibbs, Cornelia Miksch, Konstantin I. Morozov, Alexander M. Leshansky, and Peer Fischer, ACS Nano 2014 8 (9), 8794-8801). Pohání je rotující magnetické pole (8000 A/m, frekvence 50 - 80 Hz), které roztočí niklovou čepičku a tím i šroubovici, která jako lodní šroub tlačí celek vpřed. Změna směru se provádí změnou osy rotace pole. Zařízení je tak malé, že se může pohybovat jen v tekutinách viskoznějších než voda. Experimenty proběhly v gelu kyseliny hyaluronové a směsi vody s glycerinem. V čisté vodě bez velkých organických molekul je Brownův pohyb způsobený nárazy molekul vody tak silný, že překoná sílu vyvolanou magnetickým polem a řízená plavba není možná. Očekává se, že podobné miniaturní mechanismy se uplatní v lékařství ať už pro řízenou dopravu účinných látek nebo k operativním zákrokům v nanometrovém měřítku. Popsané zařízení je tak malé, že může proniknout i do nitra buňky.

Geologové pod vedením prof. Daniely Rubatto z Australian National University odhalili, že před 600 miliony let se z dnešní západní Afriky do severovýchodní Brazílie zhruba dnešním severojižním směrem táhlo 2.500 km dlouhé pohoří. Svými rozměry se podobalo současným Himalájím. Oba světadíly tehdy tvořily součást superkontinentu Gondwana. Podařilo se to zjistit na základě analýzy krystalků hornin ze vzorků, které při polních výzkumech v Togu, Mali a na severovýchodě rodné Brazílie sebral Dr.Ganade de Araujo ze Saopaulské univerzity . Při vzniku pohoří vrásněním byly horniny zatlačeny 100 km hluboko do zemského pláště, kde došlo vlivem tlaku a tepla k jejich přeměně. Do dnešní doby byly vrstvy nad nimi zcela oderodovány a původně hluboko ležící horniny obnaženy. Na základě jejich analýzy bylo možné určit výšku a rozsah pohoří. Vzhledem ke své výšce podléhaly hory v době vzniku intenzivní erozi. Vymýváním pod horami usazených sedimentů pronikalo do oceánu takové množství živin, že mohlo ovlivnit chemické procesy v něm probíhající a dodat živiny pro kambrickou explozi života.

Orální přijímání léků je nejpohodlnější, tudíž nejoblíbenější, ale řada účinných látek nepřežije průchod žaludkem. Injekční podání je obtížnější, ale účinnější a nehrozí při něm rozklad působením žaludečních šťáv. Zajímavou kombinaci obou postupů vyvinuli Giovanni Traverso, Avi Schroeder a Carl Schoellhammer z MIT spolu s kolegy a lékaři z Massachusetts General Hospital. Základem je dutý váleček z polyakrylonitrilu [-CH₂-CH(CN)-] _n dlouhý 2 cm o průměru 1 cm. Z něj vyčuhují na všechny strany desítky nerezových dutých jehel 5 mm dlouhých. Na vrcholu válečku se nachází nádržka pro aktivní látku. Zařízení vidíme na obrázku v porovnání s americkou jednocentovou mincí o průměru 19 mm (foto MIT). Celek pokrývá gel, který se po polknutí tobolky v žaludku rozpustí. Tím obnaží jehly, které během průchodu trávicím traktem mírně zraňují střevní stěnu. Do těchto míst proudí aktivní látka, kterou z nádržky vytlačuje peristaltický pohyb střev. Vypadá to drasticky, ale pokusy na prasatech s podáváním inzulinu ukazují, že k žádnému nebezpečnému poškození tkání během týden trvající průchodu nedojde. Účinek je rychlejší a vyšší než při podání podkožní injekcí. Tímto způsobem lze podávat všechny látky, které nepřežijí průchod žaludkem. Nicméně polknutí tak rozměrné tobolky jistě není bez problémů. Publikace rovněž nezmiňuje jakým způsobem tobolka s hroty čnícími na všechny strany opouští naše tělo.

Čichové receptory savců rozpoznávají molekuly aldehydů až po jejich reakci s vodou na geminální dioly. To jsou molekuly se dvěma -OH skupinami na koncovém uhlíku. Tato reakce probíhá ve vrstvě hlenu, jež pokrývá nosní sliznice. Znázorněna je na obrázku nahoře. Zjistil to americko-izraelský výzkumný tým pod vedením Kevina Ryana z City College of New York. Aldehydy patří k nejdůležitějším vonným látkám. V parfumerii se jich používají desítky. Patří k nim např. i vanilin (na obrázku dole) a ethylvanilin, jež se vyznačují vanilkovou vůní a chutí.

se podařilo klasickými postupy bez genové manipulace vyšlechtit v laboratoři prof. Jense Nielsena ze švédské Chalmersovy technologické univerzity (Chalmers tekniska högskola) v Göteborgu. Nový kmen dobře pracuje až do 40^oC, zatímco dosavadní kultury přežívají jen do teplot o deset stupňů nižších. Při výrobě ethanolu v průmyslovém měřítku ve velkých nádržích je třeba kvasící kultury dokonce chladit. Vyšší teplota kvasící směsi umožní nejen vypustit chlazení, a tím snížit náklady, ale zlepší se i účinnost vlastního kvašení. Mutace kvasinek spočívá v záměně ergosterolu za fekosterol. Ergosterol, kromě toho, že je provitamin D, hraje důležitou roli při vzniku buněčných membrán hub, obdobně jako u nás cholesterol. Struktura obou látek je velmi podobná. Molekula fekosterolu je na rozdíl od plochého ergosterolu zahnutá, což buněčné membrány stabilizuje.

odhalili archeologové pod vedením Maxime Aubert z Griffith University v australském Queenslandu. Můžeme je vidět ve vápencové jeskyni indonéského ostrova Sulawesi (Celebes). Od jejich objevení v padesátých letech vědci předpokládali, že jsou staré 10.000 let. Nově provedené urano-thoriové datování ukázalo, že nejstarší z nich vznikla před 40.000 lety. Šlo o negativní kresbu lidské ruky, jež posloužila jako šablona (viz obr., Aubert, M. et al. Nature 514, 223–227 (2014)). Věk malby samotné tímto způsobem určit nelze, nicméně je možné určit stáří vápencové vrstvy, která je překrývala. Dosud se předpokládalo, že jeskyní malby se poprvé objevily v Evropě, nicméně i ty nejstarší evropské nálezy jsou o 2.000 let mladší. Malby samotné i jeskyni, v níž se nacházejí, si můžeme prohlédnout na videu.

29.11.2018: Nedávno objevené jeskynní malby na ostrově Borneo v provinci Východní Kalimantan mohou být ještě starší, vznikly pravděpodobně už před 52 tisíci lety. Prohlédnout si je můžeme na tomto videu.

Velké omezení pro lithiové elektrochemické články představují opakované změny objemu elektrod při pohybu lithných iontů. Vznikající drobné trhlinky snižují jejich vodivost. Se zajímavým řešení přišli elektrochemici ze Stanford University, které vedl Zhenan Bao. Shluky křemíkových částeček o rozměru 3 až 8 mikrometrů zapouzdřili do samoobnovitelného polymeru, který je schopen chemickou reakcí napravit mechanické poškození své struktury. Udrží i rozlámané křemíkové mikročástice pohromadě, čímž zachová jejich funkčnost. V tomto případě využili polymeru, který má ve své struktuře zabudované skupiny C=O a -NH-. Vznikající vodíkové vazby mezi kyslíkovými a vodíkovými atomy opraví poškozená místa. Postup zacelování můžeme vidět na obrázku, který byl pořízen rastrovacím elektronovým mikroskopem (obr. Nature Nanotechnology, Volume: 9, Pages:631–638, 2014, doi:10.1038/nnano.2014.130). Mezi pořízením obou snímků uplynulo pět hodin.

Nobelovu cenu v ekonomických vědách pro rok 2014 získal Jean Tirole (nar.1953, Université Toulouse 1 Capitole) za svou analýzu tržních sil a regulace.

Lék, který aktivujete tím, že si na něj posvítíte, připravil mezinárodní chemický tým pod vedením Davida Hodsona, prof.Guye Ruttera (oba Imperial College London), prof.Dirka Traunera a Johannese Broichhagena (oba z Ludwig-Maximilians-Universität München). Deriváty sulfonylmočoviny jsou běžně užívané přípravky proti diabetu 2. V buňkách slinivky uzavírají kanály pro draselné kationy K_ATP v jejích membránách. Tím dojde k depolarizaci, otevřou se kanály pro vápenaté ionty, čímž se spustí proces vedoucí až k sekreci inzulínu. Při perorálním podávání těchto přípravků lze jen obtížně regulovat jejich působení, takže může dojít až k nadměrné sekreci inzulínu a hypoglykemii. Molekula nového léku, zvaná JB253, jejíž strukturu a fungování vidíme na obrázku, v sobě zahrnuje jak sulfonylmočovinu, tak azoskupinu -N=N-, která mění svůj tvar vlivem absorpce světla. Modrá šipka znázorňuje změny struktury vyvolané modrým světlem. Ve své cis konfiguraci JB253 blokuje kanál K_ATP, v trans konfiguraci je výrazně méně aktivní. Chemicky jde o (E)-N-(cyklohexylkarbamoyl)-4-((4(diethylamino)fenyl)diazenyl)benzensulfonamid. Naše tkáně sice vypadají neprůhledně, ale trochu světla jimi přece jen prochází. Postačí tedy na vhodném místě na kůži rozsvítit dostatečně intenzivní zdroj, např. modrou LED diodu, a do slinivky pronikne dostatek světla, aby aktivovalo lék. Experimenty zatím probíhají v tkáňové kultuře a na laboratorních myších.

Metodu pro pěstování zlatých nanočástic prakticky libovolných tvarů vyvinuli společně vědci z Harvard University a MIT pod vedením Peng Yina (HU) a Marka Batheho (MIT). Nejprve zhotovili formičku z molekul deoxyribonukleové kyseliny. Díky tomu, že jednotlivé její molekuly se dobře navzájem spojují, je možné z nich vytvářet různé tvary. Připravili tedy makromolekulu s dutinkou žádaného tvaru uvnitř. Během syntézy do ní museli ještě vpravit malinké zlaté nukleační jadérko libovolného tvaru. Za přítomnosti zlatitých iontů Au³⁺ v okolním roztoku jadérko pomalu narůstá až vyplní celou dutinku. Jde o stejný mechanismus, kterým vznikají těžitelné zlaté nugety v přírodních vodních tocích. Přírodní zlatou nugetu si můžeme prohlédnout na obrázku (foto Natural History Museum CC BY-SA 3.0). Jde o Latrobovu nugetu o váze 717 g. Nalezena byla roku 1853 v Austrálii. K vidění je v londýnském Natural History Museum.

Elektroinženýři z finské Lappeenrantské technologické univerzity v městě Lappeenranta pod vedením prof. Juhy Pyrhönena sestrojili první elektromotor, jehož vinutí je z vláken z uhlíkových nanotrubic. Při účinnosti 70% a 15.000 otáčkách za minutu dosahuje výkonu 40 W. Použitá vlákna váží polovinu oproti standardním měděným a výrazně méně se zahřívají. Očekává se, že u vláken z uhlíkových nanotrubic se podaří dosáhnout dvojnásobné vodivosti oproti mědi. Můžeme si je spolu s fungujícím motorkem prohlédnout na tomto videu.

Jinou cestou se vydal Dan Ludois z University of Wisconsine v Madisonu. Se svými kolegy sestrojil elektromotor hnaný elektrickými poli. Současné elektromotory roztáčí pole magnetické, které je vytvářeno elektrickým proudem. S magnetickými poli se lépe pracuje než s poli elektrickými, proto technika kráčela touto cestou, byť samotný koncept elektrostatického motoru je starý přes dvě stě let. Teprve současná technologie dovoluje dotáhnout myšlenku do konce, čemuž se věnuje společnost C-Motive Technologies, start-up založený Ludoisem za tímto účelem.

Nobelovu cenu za chemii pro rok 2014 získali rovným dílem Eric Betzig (nar.1960) z Howard Hughes Medical Institute, Stefan W. Hell (nar.1962) z Max-Planck-Institut für biophysikalische Chemie v Göttingen a William E. Moerner (nar. 1963) ze Stanford University za vývoj fluorescenční mikroskopie s vysokým rozlišením.

Provinciální energetická společnost SaskPower kanadské provincie Saskatchewan otevřela 3.října t.r. rekonstruovaný blok elektrárny Boundary Dam o výkonu 110 MW. Zařízení se nachází na jihu provincie poblíž města Estevanu. 90% oxidu uhličitého, který v něm vzniká při spalování uhlí, se zachytává a ukládá v zemi. S jeho pomocí se na povrch vytlačuje ropa. Pro jeho zachycení se využívá reakce s aminy. Byť nevzbuzuje přílišné nadšení environmentalistů, jde bezpochyby o zajímavý projekt. Podobná elektrárna se buduje v Kemperu v Mississippi. Její podstatně vyšší výkon, který bude činit 565 MW, umožní použít účinnější technologii zplynování uhlí. Působením vody za tepla z uhlí vzniká směs hořlavých plynů methanu, vodíku a oxidu uhelnatého.

Nobelovu cenu za chemii pro rok 2014 získali rovným dílem Eric Betzig (nar.1960) z Howard Hughes Medical Institute, Stefan W. Hell (nar.1962) z Max-Planck-Institut für biophysikalische Chemie v Göttingen a William E. Moerner (nar. 1963) ze Stanford University za vývoj fluorescenční mikroskopie s vysokým rozlišením.

Není pochyb o tom, že popíjení zeleného čaje je zdraví prospěšné, a to zejména díky antioxidantu epigalokatechingallátu (viz obr.). Jde o ester kyseliny gallové a epigalokatechinu. Vědci ze singapurského Institute of Bioengineering and Nanotechnology pod vedením prof. Jackie Y. Yinga ho využili k přípravě nanočástic s protirakovinným účinkem. Vnitřek tvoří směs bílkoviny herceptinu, která je účinná proti rakovině prsu, se stabilizujícím oligomerem (krátký polymer) epigalokatechingallátu. Aby imunitní systém nanočástice nezlikvidoval dříve, než dorazí na místo určení, kryje je vrstva z polyethylenglykolu a epigalokatechingallátu. Průměr nanočástic nepřesáhne 100 nm. První pokusy na zvířatech vypadají nadějně.

Nobelovu cenu za fyziku pro rok 2014 obdrželi rovným dílem Isamu Akasaki (nar.1929) a Hiroshi Amano (nar.1960) z Nagoyské univerzity spolu s Shujim Nakamurou (nar.1954) z University of California v Santa Barbaře za vynález diod LED vyzařujících modré světlo, což umožnilo konstrukci jasných a úsporných zdrojů bílého světla.

Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství pro rok 2014 obdrželi z jedné poloviny John O´Keefe (nar.1939, University College v Londýně), z druhé poloviny společně manželé May-Britt Moser (nar.1963) a Edvard I. Moser (nar.1962) za objev buněk, které tvoří poziční systém mozku. Oba působí na Norské vědecko-technologické univerzitě (Norges teknisk-naturvitenskapelige universitet) v Trondheimu.

V sobotu 4.října se ve fakultní nemocnici Göteborgské univerzity narodil zdravý chlapec. Nebylo by to až tak nic zvláštního, kdyby ho neporodila matka s transplantovanou dělohou. Nyní 36letá žena se narodila bez dělohy, avšak s plně funkčními vaječníky, což se přihodí asi jednomu děvčátku z 4.500. Lékaři ji během desetihodinové operace transplantovali dělohu od 61leté rodinné přítelkyně sedm let po menopauze. Po ročním čekáním proběhlo úspěšně umělé oplodnění. K porodu došlo císařským řezem po 31 týdnech, což je o devět týdnů dříve oproti normální délce těhotenství. Odpovídá tomu i nižší porodní váha novorozence, která činí 1,775 kg. Jde o první úspěšný porod z transplantované dělohy.

Akumulátor založený na elektrochemické oxidaci lithia vzdušným kyslíkem je velmi nadějný elektrochemický článek. Hustota energie v něm teoreticky uložená je srovnatelná s uhlovodíkovými palivy. Velký problém představuje špatně vodivý peroxid lithný Li₂O₂, který zvyšuje napětí nutné k nabití článku a tím snižuje jeho účinnost. Se zajímavým řešením přišli Mingzhe Yu, Xiaodi Ren, Lu Ma a Yiying Wu z Ohio State University. K usnadnění nabíjení využívají sluneční záření, které na elektrodě z oxidu titaničitého napomáhá ke vzniku trijodidového aniontu I₃^-. Ten oxiduje peroxidový anion O₂^-, čímž dodá část energie nutnou k nabití. Jde o zajímavý nápad, který propojuje fotovoltaický článek přímo s akumulátorem.

U lidí ohrožených rakovinou slinivky břišní roste v krvi množství rozvětvených aminokyselin, a to až několik let před vypuknutím choroby. Zjistili to Doc.Matthew Vander Heiden z MIT a Brian Wolpin z bostonského Dana–Farber Cancer Institute se svými kolegy při dlouhodobé studii, která zahrnovala 1.500 osob. Sledovali při ní 100 nejrůznější sloučenin v krvi. Rozvětvené aminokyseliny leucin, isoleucin a valin (viz obr.) jsou ty, jejichž strukturu nelze popsat jako lineární řetězec, nýbrž jako rozvětvený. Neobvykle vysoká koncentraci jinak v těle běžných aminokyselin nejspíš není způsobena propukající chorobou, na to se objevuje příliš brzy. Souvisí zřejmě s nějakou vrozenou dispozicí, která vede ke vzniku rakoviny pankreatu.

Na mořské korály číhá nebezpečí na všech stranách. Ohrožují je choroby, požírají hvězdice a sumýši, neprospívá jim rostoucí teplota a kyselost oceánů. Jak zjistil Seabird McKeon z floridské Smithsonian Marine Station a Jenna Moore z Florida Museum of Natural History, před těmi, kdo by si na nich chtěli smlsnout, je svým agresivním chováním chrání krabi rodu Trapezia. Nejlepšími ochránci jsou malí krabi, protože napadají i korály požírající plže, velcí jedinci je ignorují. Jak experimentálně ověřili zmínění experti, v oblasti, ze které krabi odstranili, sežraly hvězdice korály prakticky přes noc.

Korály nakažené od lidí 2.1.2012

Nemoci mořských korálů 15.4.2003

Ze života mořských korálů 31.5.2002

připravil genovou manipulací Chao Zhong ze Šanghajské technické univerzity spolu s prof. Collinem Stultzem a dalšími bývalými kolegy z MIT. Upravil genom bakterie Escherichia Coli, takže kromě svého vlastního vláknitého proteinu, který slouží k tvorbě bakteriálních filmů, produkuje i další bílkoviny, jimiž se mlži přichycují k podkladu. Výsledkem je výtečné lepidlo tuhnoucí i pod vodou.