Po 69 letech konečně skončil na dublinské Trinity College dlouhodobý experiment s viskozitou asfaltu. V roce 1944 vložili kus tuhého asfaltu do nálevky tak, aby mohl volně odkápnout. Skutečně k tomu letos došlo. Vytvoření kapky a její odtržení trvalo 69 let. Cílem provedeného pokusu bylo ověřit, zdali tuhé látky s amorfní strukturou, jako třeba asfalt, vosk nebo sklo se skutečně chovají jako kapaliny s vysokou viskozitou. Úspěšné zakončení pokusu si můžeme prohlédnout na tomto videu.Zatím nejdelší obdobný pokus probíhá od roku 1927 na University of Queensland v australském Brisbane. Jejich asfalt má o něco nižší viskozitu, takže vytvoření kapky trvá sedm až třináct let. Zatím jich ukáplo osm, poslední v roce 2000, takže další by měla odpadnout ještě letos. Kamera byla tehdy mimo provoz, takže odtržení poslední kapky prohlédnout nemůžeme.

Předpovědět budoucí vlny veder ve Spojených státech tři týdny předem umí meteorologové z National Center for Atmospheric Research v coloradském Boulderu. Protože jsou vědci, musí nejprve vlnu veder definovat. Rozumí tím nejméně týden trvající období, kdy teplota přesáhne nejméně o pět stupňů dlouhodobý průměr. Její příchod určí podle typického rozložení tlakových výší a níží. Momentální počasí v dané lokalitě na příchod vlny veder vliv nemá. Je možné, že obdobné tlakové vzory v atmosféře mohou souviset s nástupem extrémního počasí i jinde na Zemi, ne však nezbytně vedra. Ověření této domněnky je předmětem dalšího intenzivního výzkumu. Popis jevu zůstává ve fenomenologické rovině, když nastane A, dojde k B, aniž bychom znali jejich příčinnou souvislost. Hlubší pochopení procesů, které spojují poměry v atmosféře s oteplením, zatím chybí. Tento typ předpovědi je zatím jediný možný u chaotických procesů, jako je počasí. Vyznačují velkou citlivostí k počátečním podmínkám. Drobná změna menší než chyba našich měření může způsobit úplně jiné chování systému v budoucnu. I tak je užitečné o příchodu extrémního počasí vědět předem.

Rozsáhlý drenážní systém není jen pod antarktickými pevninskými ledovci, ale i pod pobřežním ledem. Početný tým výzkumníků z několik britských univerzity a British Antarctic Survey prozkoumal rozlehlé oblasti šelfového ledu. Na základě satelitního a leteckého průzkumu zjistili, že se v něm nalézají stovky kilometrů dlouhé tunely nebo kanály vysoké až 250 m. Odtéká jimi voda z pevniny, takže jde o pokračování pevninského drenážního systému.

Mamograf, který místo rentgenových paprsků využívá kombinaci infračerveného záření a zvukových vln, sestrojil tým Sriranga Manohara z nizozemské Universiteit Twente. Podstatnou výhodou je, že dokáže odhalit mnohem dřívější stádia rakoviny prsu než klasické zařízení. Čím dříve začne léčení jakékoli rakoviny, tím větší jsou šance na úspěch.

Genetická analýza chlupů, které údajně pocházejí ze sněžného muže, ukázala naprostou shodu s DNA z 40 až 120 tisíc let staré čelisti medvěda, nalezené na Špicberkách. Analýzu provedl tým prof. Bryana Sykese z Oxfordské univerzity. Zkoumány byly dva vzorky místními obyvateli označené za yettiho. Jeden je chlup zachycený v Bhútánu v bambusovém houští před 10 lety. Druhý pochází z mumifikovaných zbytků tvora zastřeleného v Ladaku asi před 40 lety. Medvěd hnědý, který je blízkým příbuzným ledního medvěda, doposud v Himalájích žije. Oba druhy se od sebe oddělily před 150 až 600 tisíci lety a doposud se mohou křížit. Oba vzorky mohou pocházet z takového míšence. Yettiho pokládá za medvěda na základě svých četných výzkumných cest v Himalájích i Reinhold Messner. Svůj názor si vytvořil na základě informací od obyvatel a způsobu života místního medvěda. Jeho podobu vidíme na obrázku, jehož autorem je JOYDEEP, licence CC.

Nedávný nález dvou uhynulých hlubinných ryb hlístounů u kalifornského pobřeží může znamenat brzký příchod zemětřesení. Alespoň to tvrdí stará japonská pověst, která může mít reálný základ daný dlouhodobým pozorováním. Hlístoun červenohřívý (Regalecus glesne) dorůstá délky až 12 m a váhy do 270 kg. Jde o největší kostnatou rybu. Žije pouze v teplých mořích ve velkých hloubkách do 1.000 m, takže jeho pozorování jsou řídká. Jeho první snímky v přirozeném prostředí se podařilo získat až roku 2010 v Mexickém zálivu v hloubce 500 m. Živí se planktonem a drobnými živočichy. Mrtvola prvního uhynulého hlístouna dlouhá 4,3 m vyplavala 18.října t.r. u kalifornského Oceanside, druhá o délce 5,5 metrů 20.října t.r. u nedalekého ostrova Catalina.

Předpokládá se, že k velkému zemětřesení může v Kalifornii dojít prakticky kdykoli, nejpozději do dvaceti let. Při pravidelných zemětřeseních, která se opakují zhruba po stu letech, se uvolňuje napětí ve zlomu San Andreas, který odděluje severoamerickou a pacifickou litosférickou desku. Prochází San Franciskem a Los Angeles míjí ve vzdálenosti 65 km. Rostoucí tlak ve zlomu by mohl vést k uvolnění jedovatých látek, např. oxidu uhelnatého, na což doplatí hlístouni.

Velmi jednoduché zařízení pro sterilizaci pitné vody sestrojili prof. Ernest R. Blatchley a doc. Bruce Applegate z Purdue University ve West Lafayette v Indianě. Tvoří ho průhledná plastová hadice vložená do zrcadla parabolického tvaru. Ultrafialové záření ze Slunce zkoncentrované zrcadlem hubí mikroby ve vodě, která hadicí pomalu proudí. Nevelký prototyp (viz obr., foto Purdue University) připraví asi litr pitné vody za hodinu. O sluneční záření v chudých oblastech světa nouze není, takže nový levný sterilizátor by mohl zlepšit život tamních obyvatel. Jeho vynálezci již podali patentovou přihlášku.

18.11.2013: Jinou cestu k pitné vodě navrhuje Rohit Karnik s kolegy z MIT. Využívá k tomu běl, nejmladší části dřeva, které se nachází pod kůrou po obvodu kmene. Zpravidla jsou v ní ještě zachována vodivá pletiva. Voda jimi může procházet, avšak bakterie odfiltruje. Konec plastové trubice zašpuntují dřevěným špalíkem. Dva metry vodního sloupce protlačí vodu skrz 2,5 cm dlouhý špunt z borovice vejmutovky, jejíž bělové dřevo se jeví jako nejvhodnější. Za těchto podmínek za den filtrem o průměru 11 mm získáme 4 litry vody bez bakterií.

Ohřejeme-li nestejnoměrně vhodný izolant, vznikne v něm magnetické pole. Ukázal to Jean-Philippe Ansermet se svými kolegy z EPFL (École Polytechnique Fédérale de Lausanne) při experimentech s umělým minerálem ytrito-železitým granátem Y₃Fe₅O₁₂. Objevil magnetickou podobu tzv. Seebeckova termoelektrického jevu. Při něm ve vodiči elektrony v teplejší části mají vyšší energii, a tudíž pronikají i do chladnější části vodiče. Výsledkem je vznik elektrického napětí mezi teplejší a chladnější částí. Magnetický Seebeckův jev se může projevit jen u izolantů, ve kterých se elektrony nemohou volně pohybovat. Více energie se projeví změnou orientace jejich spinů, což vede ke vzniku magnetického pole kolmého na teplotní gradient.

Zajímavý jev pozorovali fyzikové z Harvard University pod vedením Federica Capassa při zahřívání vrstvy oxidu vanadičitého VO₂ silné 150 nm na safírové podložce (trojklonný oxid hlinitý Al₂O₃). Při vzestupu teploty ze 75 na 85 stupňů Celsia nedochází ke zvýšení, ale naopak ke snížení vyzařování infračerveného záření, což je velmi neobvyklé. Je to způsobeno přechodem oxidu vanadičitého z nevodivého stavu s vázanými elektrony do vodivého kovového stavu s volnými elektrony, který má výrazně jiné vlastnosti. Na obrázku vidíme infračerveném snímky vzorku za různých teplot (Vanadium Dioxide as a Natural Disordered Metamaterial: Perfect Thermal Emission and Large Broadband Negative Differential Thermal Emittance, Mikhail A. Kats, Romain Blanchard, Shuyan Zhang, Patrice Genevet, Changhyun Ko, Shriram Ramanathan a Federico Capasso, PHYSICAL REVIEW X 3, 041004 (2013), DOI: 10.1103/PhysRevX.3.041004).

Inkubace vajec tropické ještěrky scinka (Carlia longipes) při různých teplotách vede k mláďatům adaptovaným na různý terén. Pracovníci v australské Adelaidě zachytili samičí scinky žijící v různých prostředích a jejich vejce inkubovali buď při 28,5 °C (lesní půda) bebo při 23,5 °C (skalnatý povrch). Vejce inkubovaná při nižší teplotě dala scinky s delšíma nohama, schopné skákat a běhat rychleji než jejich sourozenci inkubovaní při teplotě vyšší.

vás uvede inteligentní náramek, který vyvinuli studenti inženýrství z MIT. Čidla v náramku, který vypadá jako náramkové hodinky bez ciferníku, sledují jak teplotu vzduchu, tak kůže. Na základě takto získaných údajů rychle zahřeje nebo ochladí zápěstí, čímž významně přispěje k tepelné pohodě. Za tento vynález obdržel tým Wristify, jak se studenti pojmenovali, první cenu v letošním kole soutěže Making And Designing Materials Engineering Competition ve výši 10.000 dolarů.

s teoreticky navrženým složením a strukturou, připravila skupina fyziků pod vedením Leonida Dubrovinskyho z Universität Bayreuth za tlaku 8 GPa. Jde o krystalickou kosočtverečnou sloučeninu boru a železa FeB₄. Supravodičem se stane pod teplotou 2,9 K. Pro praktické využití je významná jeho velká mechanická odolnost.

Nové LED žárovky lze využít k přenosu internetu. Tvrdí to prof.Čch' Nan (Chi Nan)ze šanghajské Futan (Fudan) Univerzity, který se tímto výzkumem zabývá. Zatím se mu blikáním LED žárovky vybavené řídícím procesorem podařilo dosáhnout přenosové rychlosti 150 Mb/s, což je nad běžným standardem WiFi. Nové žárovky si bude možné prohlédnout na Čínském mezinárodním průmyslovém veletrhu v Šanghaji od 5.listopadu t.r.

Ekonomové z Cornellovy univerzity a ze Světové organizace intelektuálního vlastnictví šest let sledují inovační schopnosti a výsledky světové ekonomiky. Podle globálního inovačního indexu lze země rozdělit do několika skupin. První z nich jsou „vůdcové“ (leaders) s indexem od 67 do 49 v pořadí od Švýcarska, Švédska, Nizozemska, Velké Británie, USA, přes Finsko, Dánsko, Irsko, Kanadu, Izrael, Island, Německo až po Estonsko, Kypr a Česko. Další skupinu tvoří „učňové“ (learners) s indexem od 47 do 29 v pořadí od Malajsie a Maďarska přes Čínu, Kostariku, Indii, Vietnam až po Tádžikistán, Ugandu a Mali. Poslední skupinou jsou „špatní hráči“ (underperformers) s indexem až do 19 v pořadí od Saudské Arábie až po Venezuelu, Pákistán a Angolu. Ve všech třech skupinách jsou kromě toho rozlišovány země jako efektivní novátoři (třeba Německo a Česko) a neefektivní novátoři (třeba Norsko a Japonsko). Jiný přístup byl použit pro rozvoj výzkumu (R and D) jako procento celostátního příjmu (GDP). Za rok 2011 vypadala první dvacítka takto (v procentech):

mohou chemické reakce v atmosféře studovat experti z německého Forschungszentrum Jülich GmbH, což je jedno z největších evropských mezioborových výzkumných středisek. Disponují komorou SAPHIR (Simulation of Atmospheric PHotochemistry In a large Reaction Chamber), ve které mohou simulovat a studovat procesy probíhající v ovzduší. Vlastní komoru tvoří ležící válec z průhledného teflonu o průměru 5 m a délce 18 m s nastavitelnou vnitřní teplotou. Žaluzie umožňují v případě potřeby odstínit sluneční záření. Nyní v SAPHIRu probíhá studium atmosférických reakcí s hydroxylovými radikály.

Popis vodivosti zemské atmosféry dali dohromady experti z University of Colorado v Boulderu pod vedením Andrease Baumgaertnera. Jeho hlavním rysem je nižší vodivost nad rovníkovou oblastí a jihovýchodní Asií a vyšší v oblasti pólů. Nejde o jednoduchou úlohu, protože vodivost atmosféry se mění sezónně i s počasím. Nabité částice vznikají v horních vrstvách působením kosmického záření a při zemském povrchu zářením radioaktivních prvků.

Dva rozsáhlé zdravotní soubory ukazují, že některé ovoce, ale nikoli jeho šťáva, snižuje riziko cukrovky. Pracovníci na Harvardské zdravotní škole v Bostonu zpracovali výsledky 187 382 profesionálních zdravotníků sledovaných více než dvacet let, z nichž 12 000 onemocnělo cukrovkou. Pojídání čerstvého ovoce, jako jsou jablka, hrušky, hrozny a zvláště borůvky, bylo spojováno s nižším výskytem cukrovky, narozdíl od ovocné šťávy, jejíž pití výskyt cukrovky naopak poněkud zvyšovalo.

V posledních letech se objevilo několik hodnot pro G (gravitační konstanta), které byly poměrně odlišné. Nyní byla publikována hodnota z pařížské Kanceláře pro váhy a míry, totiž G = 6,67545 x 10^-11m³kg^-1s^-2, která je shodná s hodnotou získanou v roce 2001. Bylo použito torsních vah, v nichž kovový proužek mění orientaci následkem testované hmotnosti.

Petr Krákora 15.10.2013: Ona přibližná shoda s hodnotou z r. 2001 (liší se od ní o pouhých 21 milióntin) je ve skutečnosti pěkný problém. Uvedené měření mělo "chybu určení" pod 3 milióntiny. Podobně přesná měření gravitační konstanty byla předtím uskutečněna jen 3, a ta se všechna lišila od nově stanovené hodnoty (ale i navzájem) o několikanásobek "chyby určení"! Již minulá adjustace (CODATA 2010) fundamentálních konstant musela kvůli rozhozenosti stanovených hodnot zvýšit relativní chybu pravděpodobné hodnoty, ta následující tak bude gravitační konstantu uvádět ještě "nepřesněji". Kde je chyba, nikdo neví. Hodnoty z posledních 4 měření gravitační konstanty:

Nejen český lev na státním znaku, ale i druhohorní pták Jeholornis má dva ocasy. Vyplývá to ze studia zkamenělin, které provedl čínsko-argentinský paleontologický tým vedený Zhoemu Zhonghem, ředitelem Ústavu paleontologie obratlovců a paleoantropologie Čínské akademie věd. Jeholornis žil ve spodní křídě asi před 120 miliony let. Pták o velikosti zhruba slepice měl dva ocasy. Jeden péřový, který sloužil k manévrování při letu, obdobně jako u dnešních ptáků. Druhý, mnohem delší, při letu naproto nevyužitelný, byl pokračováním páteře, obsahoval obratle a peří měl jen na konci. Vzhledem k tomu, že ho mají jen někteří jedinci, šlo zřejmě od druhotný pohlavní znak, který mohl hrát roli při výběru partnerů. Své jméno nese podle bývalé čínské province Jehol, kde jedině se nacházejí jeho fosilie.

Nobelovu cenu za chemii za rok 2013 obdrželi společně Martin Karplus (Harvard University), Michael Levitt (Stanford University) a Arieh Warshel (University of Southern California, Los Angeles) za vývoj modelů komplexních chemických systémů.

Velmi čilého robota bez vnějších pohyblivých částí sestrojil John Romanishin z MIT pod vedením prof.Daniely Rus. Na jeho krychlovém povrchu neuvidíme žádnou pohyblivou část. Uvnitř nalezneme setrvačník rotující rychlostí 20.000 otáček za minutu. S Jeho pomocí se dokáže nejen pohybovat, ale i skákat a přelézat překážky. Stačí ho jen vhodným způsobem přibrzdit. Zákon zachování rotačního momentu hybnosti vykoná své. V rozích umístěné magnety zafixují M-blocks, jak se Romanishinovy mechanismy nazývají, v žádané poloze. Jejich trhané pohyby na videu si můžeme prohlédnout zde.

Nobelovu cenu za fyziku pro rok 2013 dostali společně François Englert (Université Libre de Bruxelles) a Peter W. Higgs (University of Edinburgh) za teoretický popis mechanismu, který přispěl k pochopení původu hmoty elementárních částic a který byl v současnosti potvrzen nalezením předpověděné elementární částice v CERNu na Velkém hadronovém urychlovací (Large Hadron Collider) během experimentů ATLAS a CMS. Tou předpověděnou elementární částicí je Higgsův boson pojmenovaný po oceněném Peteru W.Higgsovi, jež ho předpověděl v roce 1964.

Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství pro rok 2013 obdrželi společně James E. Rothman, Randy W. Schekman a Thomas C. Südhof za objev mechanismů řídících pohyb vezikulů, hlavního transportního systému buňky. J. E. Rothman (Yale University) objevil a popsal bílkovinný komplex odpovídající za připojení vezikulů k buněčné membráně a jejich otevření. R. W. Schekman (University of California, Berkeley) odhalil geny zodpovědné za pohyb vezikulů pomocí geneticky mutovaných kvasnic, ve kterých byl jejich pohyb zablokován. T. C. Südhof (Stanford School of Medicine ) studoval přenos signálů mezi nervovými buňkami v mozku a roli vápenatých kationtů v tomto procesu.

10.2.2014: Randy W.Schekman, laureát Nobelovy ceny pro rok 2013 za fyziologii a lékařství, požaduje bojkot tří vědeckých časopisů: Nature, Science a Cell. Nelíbí se mu redakční praxe, která upřednostňuje senzačnost publikovaných výsledků před jejich vědeckou hodnotou a udržování vysokého statutu časopisů snižováním počtu publikací. Editoři všech tří uvedených časopisů Schekmanova obvinění samozřejmě popírají.

Metabolismus nově geneticky modifikovaných bakterií Escherichia coli je účinnější než u původních divokých kmenů. Igor W. Borograd z laboratoře prof. Jamesa C. Liaoa z UCLA upravil jejich metabolismus tak, že pyruvát (anion kyseliny pyrohroznové) se přeměňuje na tři molekuly acetylkoenzymu A, což je velmi důležitá látka sloužící k výstavbě řady dalších molekul v buňce. Pyruvát je produktem glykolýzy, několikastupňového chemického procesu, v jehož průběhu se glukóza nebo jiné vhodné cukry přeměňuje na dvě molekuly pyruvátu. V geneticky nemodifikovaných buňkách pyruvát uvolňuje za přítomnosti kyslíku molekulu oxidu uhličitého (dekarboxylace) a vznikají dvě molekuly acetylkoenzymu A. V nově upravených vznikají molekuly tři a žádný CO₂ se neuvolňuje. Tato genetická modifikace může podstatně zvýšit účinnost při využití bakterií pro přípravu chemikálii, např. biopaliv.

Novou účinnou látku proti chřipkovým virům odhalil vědecký tým z Rutgers University v Piscataway v New Jersey, Rochester University a společnosti TAXIS Pharmaceuticals Inc. v North Brunswick pod vedením prof.Edwarda Arnolda (RU). Pomocí rentgenové strukturní analýzy popsali endonukleázové centrum virové RNA polymerázy. Tento enzym má dvě funkce, jednak štěpí pomocí endonukleázového centra molekuly RNA, druhak je umí i připravit. Štěpení je důležitým krokem při množení chřipkových virů. Virová polymeráza rozštěpí mRNA hostitelské buňky na část, podle níž ji buňka identifikuje, a na zbytek, který nese informaci o struktuře DNA, jež se má vyrobit. Tu pak nahradí vlastní virovou RNA, podle níž hostitelská buňka produkuje virové bílkoviny v domnění, že jde o její vlastní. Stačilo nalézt vhodnou sloučeninu, která se do aktivního centra pevně naváže, čímž zablokuje jeho fungování. Její strukturu vidíme na obrázku. Jde o zcela novou třídu přípravků proti virům, jež míří na krok, který viry při množení nemohou obejít.

mRNA je jednovláknová nukleová kyselina, která slouží jako vzor pro výrobu bílkoviny na základě informace přepsané z molekul DNA. Zkratka „mRNA“ pochází z anglického messenger RNA.

Bílkoviny se díky své mnohotvárnosti významně podílejí na stavbě a fungování našich těl a plní v nich nejrozmanitější funkce. Tým britských chemiků z University of Bristol pod vedením prof. Dereka N. Woolfsona využil jejich rozmanitých vlastností a připravil soubor peptidů, který ve vodném roztoku samovolně vytvoří duté nanočástice o průměru 100 nm. Jejich stěnu tvoří monomolekulární vrstva. Peptidy jsou malé bílkoviny tvořené nanejvýš deseti aminokyselinami. Do rodiny nano-čehosi přibyl další člen. Příprava je z chemického hlediska velmi zajímavá a umožňuje velkou variabilitu, možné užití zůstává zatím jen ve spekulativní oblasti. Na obrázku vidíme snímek peptidových nanočástic pořízený rastrovacím elektronovým mikroskopem, Jordan M. Fletcher et al., Self-Assembling Cages from Coiled-Coil Peptide Modules, Science 340, 595 (2013);str.598, DOI: 10.1126/science.1233936.

Čtyři nové druhy beznohých ještěrek objevili a identifikovali Theodore Papenfuss z University of Californina v Berkeley a James Parham z California State University ve Fullertonu. Zajímavé je i místo nálezu. Nemuseli cestovat do žádné vzdálené divočiny. Stačilo jim vyrazit na opuštěnou parcelu v centru kalifornského městečka Bakersfield na odlehlém konci ranveje mezinárodního letiště v Los Angeles a pořádně se dívat. Zeměpisně jde o jižní konec údolí San Joaquin. Nové druhy patří k do čeledi hadovcovitých (Anniellidae). Spolu s naším slepýšem křehkým (čeleď slepýšovití - Anguidae) patří do nadčeledi slepýšů (Diploglossa). Rodina kalifornských beznohých ještěrek, kterou doposud představoval pouze druh hadovec šedý (Anniella pulchra), se podstatně rozrostla. Nové druhy nesou jména A. alexanderae, A. campi, A. grinnelli a A. stebbinsi podle čtyř významných přírodovědců spojených s University of California v Berekeley.

Plastickou hmotu, jejíž makromolekuly se dokážou po poškození spojit samy vlastní reakcí bez přídavku jakéhokoli činidla do směsi, připravili španělští chemici z laboratoře Ibona Odriozoly ve výzkumné centru IK4-CIDETEC ve španělském San Sebastianu. Vyšli z běžného polyuretanu, který pomocí sloučeniny NH₂C₆H₄-S-S-C₆H₄NH₂ přeměnili na poly(močovino-uretan), ve kterém jeho polymerní řetězce propojovaly ještě sírové můstky -S-S-. Tato vazba může snadno přeskočit a propojit jiné atomy síry v odlišných molekulách, jak je znázorněno v dolní části obrázku. Oddělené molekuly se tak mohou zase spojit, pokud části polymeru k sobě přitlačíme. Není třeba nijak velké síly. Průběh tohoto procesu z makroskopického pohledu znázorňuje od shora obrázek (Alaitz Rekondo et al, Materials Horizons 2014, DOI: 10.1039/c3mh00061c).

NASA se chystá příští rok vyslat 3D tiskárnu do vesmíru. Nejprve je třeba otestovat její fungování v beztíží, popřípadě navrhnout a provést příslušné úpravy. Pak by mohla sloužit jako malá dílnička pro výrobu potřebných náhradních dílů a nástrojů přímo na oběžné dráze. Množství předmětů, které je třeba draze vynést na oběžnou dráhu, by mohlo podstatně klesnout.

4.1.2016: Po vesmíru pronikl 3D tisk i do amerického válečného námořnictva. Americká letadlová loď USS Harry S. Truman a vyloďovací plavidlo USS Kearsarge (viz obr., foto US Navy, Jose E. Ponce) nesou na palubě po 3D tiskárně pro výrobu potřebných náhradních dílů. Znamená to, že tato technologie již dosáhla spolehlivosti a odolnosti požadované po vojenském materiálu.