Tkáň hnědého tuku může působit prioti obezitě tím, ža spaluje substráty za tvorby tepla, zatímco normální bílá tuková tkáň funguje jako zásobárna energie. Loni bylo prokázáno, že buňky hnědého tuku jsou blízce příbuzné buňkám kosterních svalů a že protein PRDM16 může instruovat svalové kmenové buňky, aby se přeměnily na hnědý tuk. Nyní se ukazuje, že tento protein spolupracuje s C/EBP-beta a že exprese této transkripční jednotky dokáže indukovat plně funkční hnědý tuk ve fibroblastech. Transplantace takových fiboblastů do myší vede k tvorbě destičky hnědého tuku, která funguje jako odpad pro glukosu. Tato zjištění mohou být užitečná při léčbě metabolických poruch, jako je obezita a cukrovka 2. typu. Na snímku vidíme hnědý tuk u myši, foto University of Cincinnati.

Vzduch, který vdechujeme, obsahuje tisíce plisňových spór (konidií), někdy až přes miliardu na krychlový metr. Spóry vznikají hlavně z plísní rodů Cladosporium, Penicillium, Alternaria a Aspergillus. I když tato konidia obsahují mnoho antigenů a alergenů, vzduchová mikroflora neaktivuje vrozený imunitní systém a nevyvolává zánětlivé reakce. Skupina vědců z Francie, Německa a Itálie zjistila, že na povrchu mají konidia „tyčinky“ složené z hydrofobního proteinu RodA, který se kovalentně váže na buněčnou stěnu přes zbytky glykosylfosfatidylinositolu. RodA extrahovaný z konidií Aspergillus fumigatus byl imunologicky inertní a nevyvolával aktivaci dendritických buněk ani alveolárních makrofágů. Odstranění této povrchové vrstvy tyčinka/hydrofobin vedlo k tvorbě konidiálních morfotypů, vyvolávajících imunitní reakci. Zdá se tedy, že tato hydrofobní vrstva tyčinek na konidiích způsobuje jejich imunologickou neúčinnost.

V posledních dnech věnovala media velkou pozornost výsledkům pochybného testu očkovací látky proti nákaze virem HIV, kterou provedli thajští vědci za finanční podpory americké vlády. Vakcínu tvořila směs dvou starších neúčinných očkovacích látek, ALVAC firmy Sanofi-Aventis a AIDSVAX kalifornské společnosti VaxGen. Před třemi lety jí bylo očkováno 16.402 dobrovolníků, zatímco 16.401 obdrželo pouhé placebo. Doposud se z očkované skupiny nakazilo 51 lidí, zatímco z kontrolní skupiny 74. Tedy naprosto neprůkazný výsledek, který může být dát i jinými okolnostmi. Částka 119 milionů dolarů, která byla vynaložena na takový experiment, se možná dalo užít lepším způsobem. Vzhledem k tomu, že akcie obou firem nezaznamenaly vzestup, který by stál za řeč, investoři zřejmě nejsou přesvědčeni o účinnosti směsné vakcíny. Na obrázku vidíme viriony (virové částice) HIV o průměru přibližně 100 nm. Snímek pořízen transmisním elektronovým mikroskopem, Foto Centers for Disease Control and Prevention/A. Harrison; Dr. P. Feorino, svolení PD-USGov-HHS-CDC.

K nejrůznějším typů 3-D tiskáren, které jsou schopny pomocí tiskařských technologií vytvářet třírozměrné předměty např. z plastů nebo keramiky, přidali pracovníci University of Washington další – tisknou předměty ze skla. Tryska nejprve vrstvu velmi jemného prášku, jehož částice nepřesahují průměr 20 mikrometrů. Poté jiná tryska její povrch pokryje vrstvou speciálního lepidla, a tak to pokračuje, dokud není předmět vytvarován. Výrobek se definitivně dokončí slinutím v peci. Vynálezci sami pokládají svou technologii pouze za zdokonalení již v antice doložené technologie „pate de verre“, spékání skleněného prášku.

9.5.2016: Podstatně zvýšit teplotu 3D tisku až na 1.300 stupňů Celsia se podařilo Neri Oxmanovi a jejím kolegům z Massachusetts Institute of Technology (MIT). Umožňuje tisknout z roztaveného skla stejným způsobem jako se tiskne z roztavených plastů při mnohem nižších teplotách. Na obrázku vidíme detail rozžhavené tiskové trysky a pokládaného skleněného vlákna (foto Steven Keating/MIT).

Kalifornská společnost Nanosolar otevřela v Německu svůj automatizovaný závod na výrobu CIGS fovoltaických článků tištěním na hliníkovou folii. Technologie CIGS (Copper indium gallium selenide) nevyužívá křemíku, jako naprostá většina stávajících článků, ale selenidu měďnato-indito-galitého. Při laboratorním testování dosáhne účinnosti 20%. Nový produkt Nanosolaru využije jen 11% dopadajícího slunečního záření, což je méně, než nejlepší články dostupné na trhu s účinnosti 16,4%. Výhodou použité technologie je nižší cena produktu.

Uhlíkové nanotrubice představují velmi zajímavý a slibný materiál. Hlavním problémem jejich výroby je, že vznikne směs vodivých a polovodivých nanotrubic. Vzhledem k tomu, že jejich využití je odlišné, je třeba je od sebe oddělit, což není snadné. Se zajímavým řešením problému přišel tým vedený Čchungwu Čouem at the University of Southern California v Los Angeles. Na jejich směs působí kyslíkem a ultrafialovým zářením, což vede ke vzniku defektů na vodivých trubicích. Jejich vodivost klesne a stanou se polovodivými. Dojde tam k homogenizaci vzniklé směsi. Strukturu uhlíkových nanotrubic vidíme na obrázku (obr. Institute of Physics).

Profesor chemie Kenneth S. Suslick se svými kolegy z University of Illinois at Urbana-Champaign zhotovila senzorové pole, které přehledně detekuje přítomnost 19 základních škodlivých průmyslových chemikálii. Pole o velikosti poštovní známky tvoří 36 oddělených senzorů, jejichž zbarvení určuje chemická reakce s látkami ze vzduchu. Ze vzoru, jaký se na senzorovém poli vytvoří a z intenzity jeho zabarvení lze určit přítomnost a množství některé z 19 sloučenin. Tuto informaci lze zpracovat jednak vizuálně, jednak pomocí počítače. Pouhým pohled zjistíme, co nás obklopuje, ještě před tím, než nám to začne leptat sliznice. Protože vzory vznikající na senzorovém poli jsou jednoznačné a přehledné, jednoduchý software pro rozpoznávání obrazů může dlouhodobě sledovat, co a v jaké koncentraci na senzor působilo. Obr.K. Suslick, UIUC.

Tisková zpráva AV ČR

Archeologický výzkum na Hradčanském náměstí v Praze, vedený pracovníky Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v. v. i., objevil torzo románského domu. Jedná se o druhý nález takové stavby v rámci západního předpolí Pražského hradu, které později dalo vzniknout městu Hradčany. Výzkum, který probíhá od ledna tohoto roku, je prováděn v souvislosti s generální rekonstrukcí Salmovského paláce na další z expozičních objektů Národní galerie, která je i investorem celé akce. Záchranné práce začaly v suterénu stavby a pokračují zejména výkopy při základech paláce Salmovského a sousedního Schwarzenberského z důvodu jejich hydroizolace.

Salmovský palác, dnes dochovaný jako klasicistní, nechal postavit na počátku 19. století pražský arcibiskup Vilém Florentin Josef kníže Salm-Salm. Jeho prostor zabral několik starších parcel a zahrnul částečně zdiva starších objektu. Při archeologickém výzkumu se krom fragmentů starší zástavby podařilo zdokumentovat velmi dobře dochovanou výplň jímky z 1. poloviny 17. století, která sbírala odpad ze sousedního Schwarzenberského paláce. Ojedinělé byly nejen její pečlivě vyzděné stěny, ale i předměty, které se v ní uchovaly díky vysoké vlhkosti. Jednalo se o předměty denní potřeby, mezi nimi např. několik kuželek s koulí anebo proutěná metla. Unikátní jsou také importy luxusních skleněných nádob.

Největší překvapení přinesl ale nález fragmentu románského zdiva při severní zdi paláce pod úrovní současného chodníku. Zaujal svou ojedinělostí a také dobrým stavem dochování díky hloubce až 2 metry. Z domu se dochovalo torzo nároží se šesti dochovanými řádky románského zdiva. Byl vyzděn do velice zajímavé starší terénní situace. Přímo v místech pod odkrytým nárožím probíhal dvě století dříve menší příkop. Po jeho postupném zaplnění se terén dorovnal a ve 12. století byl dům založen do již urovnaného terénu. Díky měkké výplni příkopu se však jeho jedna zeď částečně propadala.

Archeologům se podařilo zachytit i zánik domu, ke kterému došlo ještě v průběhu středověku, velmi pravděpodobně v souvislosti s parcelací nově založeného hradčanského města v polovině 14. století.

První takový nález se na Hradčanském náměstí archeologům podařil v roce 1944, kdy byl při hloubení protiletecké nádrže nalezen půdorys domu v prostoru dnešního parku. Tehdy se podařilo stěny, dochované do maximální výšky 3-4 řádků kvádříků, rozebrat a přenést do prostoru archeologických vykopávek, kde jsou ke shlédnutí dodnes.

Nově odhalený dům se dochoval díky malé frekvenci stavebních aktivit v této části náměstí - základ klasicistního Salmovského paláce jej minul jenom o několik centimetru, k částečné destrukci nároží však došlo díky opravným pracím paláce ve 20. století. Díky dobré spolupráci archeologů a investora se podaří odhalenou část domu zachovat na místě. Do budoucna tak zůstává otevřená možnost prozkoumat celý půdorys dochovaný dále pod chodníkem.

Z prozkoumané stěny byl sejmut odlitek, s jehož pomocí bude vytvořen model zdiva, který bude pro zájemce o historii Prahy vystaven v plánované archeologické expozici Národní galerie ve Schwarzenberském paláci.

Páry lithia-6 ochlazené na teplotu velmi blízkou absolutní nule vykazují ferromagnetické chování. Tento objev se zdařil týmu fyziků na MIT pod vedení profesorů Scotta Pritcharda a Wolfganga Ketterleho. Ferromagnetismem, tedy výrazným magnetickým chováním, se vyznačují látky, u nichž magnetické momenty jednotlivých atomů se mohou souhlasně orientovat ve velkých oblastech. Dosud byl pozorován pouze u pevných látek s krystalickou strukturou, např. u železa. Veškeré permanentní magnety, se kterým se v běžném životě setkáváme, jsou ferromagnetické.

Čip vytvořený kombinací křemíku a nitridu galitého zhotovil po dlouhých výzkumech vědecký tým z MIT pod vedením doc.Tomáse Palaciose. Na běžném křemíkovém podkladu vytvořili vrstvu z GaN, takže lze vytvářet integrované obvody na obou materiálech vedle sebe. Různé polovodiče vykazují rozdílné vlastnosti, takže jejich kombinace umožní vylepšení stávajících součástek. Nejspíš bude možné i vytvořit kompaktní čipy tam, kde dosud užíváme hybridní technologie, tedy propojení typů čipů pomocí pájených zlatých drátečků.

akademon.cz 21.9.2009: Převáží-li nový koncept není zdaleka jasné. Palaciosův kolega z MIT, prof. Carl V. Thompson, vyvinul metodu, která mu umožňuje propojit čipy pomocí svazku vodivých uhlíkových nanotrubic. Za vhodných podmínek vyrostou jen tam, kde je na křemíkové podložce deponována tenká vrstva tantalu nebo železa. Oba kovy katalyzují rozklad ethylenu CH₂ CH₂ za nepřítomností vzduchu a teploty 800 stupňů Celsia.

Tisková zpráva AV ČR

V prosinci 2009 uplyne 50 let od udělení Nobelovy ceny v oboru chemie Jaroslavu Heyrovskému za objev a rozvoj polarografie. Putovní výstava uspořádaná k připomenutí tohoto výročí představí ve fotografiích, filmech, písemných dokumentech, přístrojích a dalších exponátech příběh českého vědce Jaroslava Heyrovského. Výstava se snaží přiblížit návštěvníkům osobnost Jaroslava Heyrovského (20.12.1890-27.3.1967), vědce, který svůj život věnoval bádání v oboru fyzikální chemie a po objevení polarografie vybudoval na Karlově universitě polarografickou školu, později v rámci Čs. akademie věd vedl Polarografický ústav, a Československo se tak stalo centrem výzkumu v polarografii pro celý svět, neboť do Československa přijížděli vědci a studenti z celého světa učit se této nové metodě, jež měla posléze široké užití v oborech, jako bylo zdravotnictví, hutnictví, těžká chemie, potravinářství či životní prostředí. Jeho vědecká práce byla teprve po 37 letech od objevu oceněna Nobelovou cenou.

Organizátorem a garantem výstavy je Ústav fyzikální chemie J. Heyrovského Akademie věd ČR, v.v.i., z jehož archivu pocházejí přístroje, filmový materiál a řada fotografií a písemných dokumentů tvořících expozici. Jejími autory jsou pracovníci ÚFCH JH: Ing. Květa Stejskalová, CSc., Michael Heyrovský, Ph. D. a prof. RNDr. Robert Kalvoda, DrSc. Vznik výstavy doprovází podpora zatím téměř desítky partnerů, kteří k jejímu uspořádání propůjčili své prostory či její vznik podpořili finančně.

Expozice bude tvořena sadou deseti plakátů (formát A0 a A1), které s využitím fotografií a dokumentů přibližují návštěvníkovi život a vědeckou práci Jaroslava Heyrovského. Rodinou Heyrovských byly k pořízení kopií zapůjčeny fotografie z rodinného alba, z nichž některá fota dosud nebyla na veřejnosti prezentována. Řada fotografií, diapozitivů a písemných materiálů z archivu ÚFCH JH ilustruje výzkumnou práci J. Heyrovského a jeho týmu. Druhou část expozice tvoří přístroje (vývojová řada 8 -10 polarografů), skleněné polarografické nádobky, ukázky knih a publikací o polarografii. Filmy zhotovené v 50. a 60 letech dokumentující Heyrovského výzkum budou promítány v části expozice ve formě nekonečné smyčky. Výstava bude doplněna doprovodným programem řady popularizačních přednášek nejen o Jaroslavu Heyrovském a jeho výzkumu v oboru polarografie, ale i o současné vědě a výzkumu v oboru fyzikální chemie, kterou se vědci v ÚFCH JH zabývají dnes.

Příběh kapky je další z řady popularizačních akcí, kterými ÚFCH JH pravidelně seznamuje zájemce o přírodní vědy z řad veřejnosti s vědou a výzkumem, který za zdmi budovy v Dolejškově ulici na Praze 8 každodenně probíhá. Ročně ústav při přednáškách, exkursích, odborných stážích a praxích, které vědci pro studenty a pedagogy ze středních škol pořádají, navštíví okolo 500 studentů.

Putovní výstava postupně navštíví města Pardubice (23.9.-18.10., budova FCHT Univerzity Pardubice), Brno (21.10.-8.11., Hvězdárna a planetárium M. Koperníka) a Prahu (2.12.-18.12, Karolinum Univerzity Karlovy).

Aktuální informace o výstavě přinášejí webové stránky s adresou http://www.jh-inst.cas.cz/heyrovsky.

Vědci ze Sandia National Laboratories testovali robota, který umí skokem překonat až 7,5 m. V podvozku stroje pojmenovaného Precision Urban Hopper (Přesný městský skokan) je zabudován píst, který ho vystřelí do výšky. Protože jeho vývoj financuje americká vládní agentura DARPA, nepřekvapí, že robot o velikosti krabice od bot se má stát součástí výbavy jednotek určených pro boj v zastavěných oblastech.

Vědci z University of Illinois pod vedením profesorů Paula Brauna a Jeffreyho Moora testují speciální polymerní kapsle o průměru 200 mikrometrů, které by měly spravit poškozené elektrické obvody. Jejich vnitřek vyplňují vodivé uhlíkové nanotrubice. Při nárazu, který poškodí vodič pokrytý kapslemi se protrhnou i jejich polymerní obaly, obsah unikne ven a obnoví vodivost přerušeného spoje. S využitím této technologie se počítá nejen u přenosné elektroniky, jako notebooky a mobilní telefony, ale i pro odstraňování defektů elektrod lithiových baterií, jež vznikají díky proudovému zatížení při běžném provozu.

12.4.2015: Jinou metodu vypracoval Sanjiv Sambandan se svými kolegy z Indian Institute of Science v Bangalore. Ponořili vodič do nevodivé kapaliny, ve které byly rozptýleny drobné vodivé částečky. Přerušení vodiče pod napětím vede ke vzniku elektrického pole v místě poškození, jež tam přitáhne vodivé částice z okolí. Dojde tak k přemostění poškození. Zaplnění mezery o šířce 200 mikrometrů zvýší odpor o osm ohmů, což je zcela akceptovatelné. Přemostění narůstá rychlostí 10 mikrometrů za sekundu. Popsaný princip funguje pro všechny vodivé částice, jako nejvhodnější se zatím jeví uhlíkové nanotrubice. Mikrofotografie zarůstajícího poškození vidíme na obrázku, foto Appl. Phys. Lett. 106, 123103 (2015); http://dx.doi.org/10.1063/1.4916513. Video téhož si můžeme pustit zde.

Zajímavého rybího parazita se podařilo najít při rybolovu u Minquierských ostrůvků poblíž normanského ostrova Jersey. Jde o stejnonožce (Isopoda) z řádů korýšů, který se přichytí u kořene jazyka ryby. Živí se její krví, čímž výrazně snižuje prokrvení jazyka, který pomalu atrofuje a je nakonec zcela nahrazen rostoucím parazitem. Stejnonožce identifikoval oceánolog Paul Chambers, který byl shodou okolností ve skupině rybářů, když se zdařil tento zajímavý úlovek. Obdobné stejnonožce známe ze Středomoří a Kalifornie, nikoli však z tak chladných vod. Parazitického stejnonožce Cymothoa exigua (CC-BY-3.0) vidíme na obrázku.

Vnitřní odpor elektrického zdroje je důležitým parametrem, protože snižuje jeho napětí. Zajímavou technologii, která může výrazně snížit vnitřní odpor fotovoltaických článků, vyvinuli vědci z Lawrence Berkeley National Laboratory. Konce válcovitých nanokrystalů ze selenidu kademnatého pokrývají v roztoku vrstvou zlata. Jejich vodivost tím vzroste 100.000 krát a zlepší se i jejich přilnavost k podložce při výrobě.

Přestože cement jako stavební materiál používali již staří Římané, přesnou strukturu jeho základní složky, hydratovaného křemičitanu vápenatého, určil až nyní prof.Sidney Yip se svými kolegy z MIT. Tvoří ho vrstevnatá krystalická struktura s neobyčejně četnými poruchami. V těchto místech vznikají dutiny zaplněné molekulami vody.

Hlavním producentem přírodního kaučuku jsou plantáže v jihovýchodní Asii. Protože přírodní kaučuk způsobuje alergické reakce a napadení plísněmi ztěžuje pěstování kaučukovníků, zkoumají vědci i jiné zdroje. Přírodní kaučuk je např.nezbytnou přísadou do hmoty na výrobu pneumatik. Jako možná alternativa kaučukovníku se jeví pampeliška Taraxacum kok-saghyz rostoucí v horských regionech od východní Evropy po Střední Asii. Pokusy s jejím využitím k výrobě kaučuku prováděli v Rusku, Německu i Spojených státech již během druhé světové války. Prof. Dirk Prüfer z Fraunhofer-Institut Molekularbiologie und Angewandte Oekologie v Cáchách odhaduje, že z hektaru těchto rostlin bude možné získat až tunu přírodního kaučuku.

Během července jezdil po mořském dně asi 40 km od pobřeží Kalifornie průzkumný robot Benthic Rover dokončený po čtyřech letech prací techniky z Monterey Bay Aquarium Research Institute. Pomalu popojížděl po dně na svých housenkových pásech a fotografoval organismy a sedimenty na mořském dně. Každých tři až pět metrů zastavil a zasunul několik centimetrů do mořského dna speciální respirometr, kterým určoval množství kyslíku, jež spotřebují organismy žijící v této vrstvě usazenin. Vodní obdoba anemometru (přístroj pro měření rychlosti větru) sleduje proudy v okolí. Pevný kulovitý kryt z titanu, který skrývá součásti citlivé na tlak (baterie a elektronika), umožní pracovat v hloubce až 4.000 m. Robot sice váží 1.400 kg, ale jeho pohyb po dně usnadňují tlakuodolné bójky, jež ho nadlehčují, takže v mořské vodě váží pouhých 45 kg. Foto Monterey Bay Aquarium Research Institute.

Prof.Keťiao Wang se svými kolegy z Chuačungské zemědělské univerzity v čínském Wuchanu popsali jeden z kmenů mikroorganismu Brachybacterium zvaný Mn32, který běžně žije v sedimentech na mořském dně. Lze jich využít při ochraně životního prostředí, protože manganaté ionty oxidují na oxid manganičitý. Čerstvě vzniklá sraženina vzápětí absorbuje zinečnaté a nikelnaté ionty, čímž ještě přispěje k vyčištění okolního prostředí. Práce prof. Judy Wall z University of Missouri College of Agriculture, Food and Natural Resources dokládá, že nejde o ojedinělé chování. Zabývá se totiž studiem baktérií, které z ve vodě rozpustných iontů uranu vytváří nerozpustný oxid uraničito-uranový.

Sraženin, které produkují baktérie, můžeme užít i k jiným účelům než ochraně prostředí. Prof.Lynne Macaskie z University of Birmingham studuje možnosti nasazení mikroorganismů při produkci kostních implantátů. Bakterie rodu Serratia dokáží pevně přilnout k povrchu a produkovat hydroxyapatit Ca₅(PO₄)₃(OH), látku velmi podobnou fosforečnanu vápenatému, podstatné složce kostní tkáně. Po vytvoření potřebného tvaru se vypálením materiál zpevní a sterilizuje. V současné době se kostní implantáty získávají hlavně z jiných kostí osoby, která je potřebuje. Je známa i technologie jejich výroby z hydroxyapatitu postupným nastřikováním vrstev potřebného tvaru.

Ming Wu se svými kolegy z University of California v Berkeley připravil zařízení, které umožňuje nanášet na speciální pevnou podložku miniaturní vzory nanometrových rozměrů tvořené různými typy nanočástic. Po mnoha zkouškách se jim podařilo vyvinout stroj dostatečně jednoduchý, takže může opustit laboratoř svých tvůrců a stát se na trhu dostupným zařízením.

Společnost Vorbeck Materials z Marylandu se chystá uvést na trh speciální inkoust na bázi grafenu (akademon.cz 22.10.2004), který by rovněž měl usnadnit vytváření nanostruktur.

Doc. Jay Guo z University of Michigan vyvinul technologii, která umožní upravit povrch válců pro rotační tištění tak, že mohou tisknout vzory o rozměrech 50 nm v pruhu širokém 15 cm. Rotační tisk umožňuje rychlé potištění velkých ploch. Využívá se třeba k tištění novin či časopisů. Guova technologie by mohla zlevnit výrobu nanomateriálů a mohla by najít uplatnění třeba při výrobě nových generací solárních článků.

Pancířnatci jsou skupinou primitivních, nyní zcela vyhynulých ryb. Nicméně jejich poněkud záhadná anatomie naznačuje, že vyšší obratlovci, včetně človka, jsou vývojově na pancířnatcích závislí. Nedávný objev fosilní samičky druhu Incisoscutum ritchiei ukázal, že obsahuje embrya, tedy potomstvo vyvíjející se nitrotělně. Tomu odpovídá i nález samčí kostry s pánevními sponami, obdobou to penisu, jaký nalézáme například u žraloků.

Tým fyziků a inženýrů z University of Bristol zhotovil optický čip, na kterém provedl první, zatím velmi jednoduchý kvantový výpočet. Pomocí čtyř fotonů určili dělitele čísla 15, tedy 3 a 5.

Existenci magnetických monopólů předpověděl v roce 1931 Paul Dirac jako důsledek kvantování elektrického náboje, nicméně přes řadu pokusů se doposud tyto částice nalézt nepodařilo. D.J.P.Morris z Helmholtz-Zentrum Berlin für Materialien und Energie spolu se svými kolegy i z Argentiny a Velké Británie zkoumal pomocí neutronového rozptylu krystaly dititaničitanu dysprositého Dy₂Ti₂O₇ ochlazené na 0,6 až 2 K a pod vlivem vnějšího magnetického pole. Zjistil, že díky krystalové struktuře v ní dochází k fixaci orientace spinů a magnetické pole uvnitř její struktury se jeví, jakoby tam byly přítomny magnetické monopóly. Neznamená to však, že se je podařilo nalézt jako samostatné částice, jde spíše o způsob popisu. Obdobné experimenty s ditaničitanem holmitým Ho₂Ti₂O₇. provedl francouzsko britský tým fyziků vedený T.Fennellem z Institut Laue-Langevin ve francouzském Grenoblu.

Titan je jediným tělesen v sluneční soustavě, kromě Země, kde se vyskytuje sloučenina schopná kondenzace – voda na Zemi, methan na Titanu, která tvoří mraky a déšť. Methanové mraky byly pozorováný na Titanu ve vlhkých vyšších „zeměpisných“ šířkách, ale teprve nyní se pomocí nových moderních dalekohledů podařilo odhalit velká mračna, tvořená jasnými přechodnými troposférickými mraky methanu v tropických oblastech tohoto Saturnova měsíce. Oblaka v rovníkové oblasti Titanu zřetelně vidíme na obrázku (foto NASA/JPL/SSI).

akademon.cz 1.2.2009: Na podzimní konferenci Americké geofyzikální společnosti přednesl prof. Mike Brown (Caltech) výsledky svých pozorování, které ukazují, kromě uhlovodíkových mraků se na Titanu vyskytuje i v oblasti jeho jižního pólu methanová mlha. Nejde o příliš překvapivý výsledek, protože mlha je vlastně mrak dotýkající se povrchu. Tyto údaje vyvodil prof.Brown z měření infračerveného spektrometru družice Cassini, která se v současné době znovu věnuje průzkumu zmíněné oblasti. Pomocí pozemských teleskopů i pozorování družic se podařilo odhalit, že na Titanu se vyskytují i roční období, během nichž dochází ke změnám intenzity uhlovodíkových dešťů a kolísání hladin methano-ethanových jezer. Ta jsou tak rozlehlá a hluboká, že NASA zvažuje možnost jejich výzkumu pomocí plovoucího robota vybaveného sonarem, hmotnostním spektrometrem, kamerami a meteorologickými přístroji.

Obratlovci žijí na stromech déle, než se dosud předpokládalo. Na základě anatomie kostry Summinia gatmanovi, staré 260 milionů let, usuzují pracovníci z Chicaga a Toronta, že tento vzdálený příbuzný savců měl rysy, ospravedlňující jeho zařazení mezi stromové živočichy, jako například dlouhé končetiny, dlouhý a zřejmě chápavý ocas a drápy uzpůsobené k uchopování větví, včetně pravděpodobně palce protilehlého k ostatním prstům.

Dr.Yoav Bashan ze Severozápadního střediska biologických výzkumů v mexickém La Pazu při průzkumu jižní části Kalifornského polostrova se svými americkými kolegy Dr.Esther Puente a Dr.Ching Liem studovali kaktus Pachycereus pringlei rostoucí na vulkanických skalách bez jakékoli přítomnosti půdu. Dle jejich zjištění mu to umožňuje symbióza s bakteriemi, které rozpouštějí horninu a získávají tak pro rostlinu nezbytné minerály a dusík. Žijí nejen na povrchu kořenů, ale i přímo v jejich buňkám a proleptávají jim tak cestu skrz tvrdou skálu. Kaktus jim zajišťuje dostatek organických sloučenin uhlíku a přenášejí je i do vlastních semen. Na snímku vidíme kaktus Pachycereus pringlei, foto Stephen Marlett.

Funkční studie membránových bílkovin jsou velmi obtížné, protože správně fungují jen, pokud jsou zabudovány do buněčných membrán. Izolujeme-li je, může se výrazně změnit jejich struktura a tím i chování. Zkoumat je v membráně živé buňky můžeme jenom omezeně. Právě takový výzkum je velmi důležitý pro vývoj nových léků, protože právě prostřednictvím membránových proteinů do buňky vstupují látky i informace. Zajímavou metodu vyvinuli vědci z University of Birmingham a University of Warwick vedení prof. Michaelem Overduinem. Kopolymer styrenu a anhydridu kyseliny maleinové smísili s fosfolipidy a vytvořili speciální miniaturní disk, který napodobuje biologickou membránu. Obepíná membránový protein, čímž zachová jeho původní strukturu a funkčnost. Jejich výzkum tím výrazně usnadní.

Mezi množstvím chorob postihujících zejména tropické oblasti Země je několik takových, o nichž se málo ví a málo diskutuje (tzv. NTD či neglected tropical diseases). Patří mezi ně lymfatická filariáza, říční slepota (onchocerciáza), schistosomiáza a trachom.