Asi dvacet generací, tedy dosti krátká doba, stačilo k tomu, aby cvrčci (Teleogryllus oceanicus) na Havajské ostrově Kauai ztratili svou schopnost vábit samičky cvrkáním. Na tomto ostrově je totiž velmi hojná parazitická moucha Ormia ochracea, která je podle cvrkání vyhledává a klade do nich svá vajíčka. Rostoucí larvy pak brouka zahubí. Vývojová změna nebrání cvrčkům vyhledávat své partnerky, k čemuž právě cvrkání používají, a pářit se s nimi. Jak to přesně dělají, není zatím jasné. Jde zřejmě o první případ přímo pozorované evoluce.

Poslední výzkumy oceánských řas ukazují, že vytváří složité pravidelné struktury z kalcitu (chemicky uhličitanu vápenatého CaCO₃), které je chrání před škodlivým ultrafialovým zářením. Výpočty ukazují, že struktury, které vidíme na obrázku, propuštějí delší vlnové dálky, avšak krátké vlnové délky ultrafialového záření interferují a neproniknou k vlastní řase.

SemBioSys Genetics Inc, spin-off firma University v Calgary ohlásila, že se jí podařilo vyprodukovat komerčně významné množství lidského inzulínu prostřednictvím světlice barvířské (Carthamus tinctorius L). Do této rostliny byl vnesen gen pro tvorbu lidského inzulínu. Firma se zabývá genetickými modifikacemi rostlin a využívá olej z jejich semen na výrobu léčiv nebo jiných produktů. V současnosti je běžné vyrábět lidský inzulín pomocí geneticky upravených bakterií nebo kvasinek. SemBioSys chce do konce tohoto roku dokázat, že inzulín ze světlice má stejně dobré účinky na snižování hladiny glukózy v krvi jako stávající preparáty. Na tomto základě požádá U.S. FDA o povolení klinických zkoušek. V případě úspěchu firma předpokládá výtěžnost 1 kg lidského inzulínu z geneticky upravené světlice vypěstované na 1 akru půdy. Toto množství odpovídá léčbě 2500 diabetiků ročně. Při poptávce po inzulínu by mělo do roku 2010 stačit pěstování světlice na méně než 6 400 ha zemědělské půdy. Tyto úvahy znamenají i snížení celkových nákladů na výrobu lidského inzulínu oproti tradičním výrobním procesům.

převzato z bulletinu SVĚT BIOTECHNOLOGIÍ č.IV, srpen 2006, vydávaného sdružením Biotrin

V Lawrence Berkeley National Laboratory předvedl tým fyziků ve spolupráci se svými kolegy z Velké Britanie urychlení elektronů na energii jednoho gigaelektronvoltu na dráze dlouhé pouhých 3,3 cm! Využívají k tomu speciální techniku, při níž kombinují působení plazmatu s laserovým paprskem. Udivují je dosažená vzdálenost, protože při urychlování pomocí dosavadních technologií, které využívají elektrické či magnetické pole, dosáhneme sice výrazně vyšší energie – až 50 GeV, avšak na dráze 3,2 km.

Savčí čichový (olfaktorický) systém rozeznává jak pachy tak podněty, které stimulují různé odpovědi. V nosním čichovém epitelu je okolo tisíce receptorů, které umožňují rozeznat tisíce pachů. Nyní byla u myší objevena další skupina receptorů, nazvaných TAAR (podle trace amine-associated receptors) – vyskytují se však i u lidí a dokonce u ryb. Z mnoha TAAR jsou zajímavé zejména tři, které rozeznávají těkavé aminy v moči: jeden rozeznává látku vázanou na tělesnou zátěž, další dva reagují na látky, jichž je více v samčí než v samičí moči, jeden z nichž je zřejmě feromon. Zdá se tedy, že již dávno v evoluci se vytvořily čichové receptory, které reagují nikoli na vůně jako takové, nýbrž na pachy, souvisící se společenským chováním.

Tuhý kyslík se vyskytuje v šesti různých krystalografický modifikacích, které vykazují různé vlastnosti. S rostoucím tlakem se roste jejich vodivost od izolantu po kovový vodič, což zároveň způsobuje i změnu barvy. Nejtajemnější byla doposud tzv. epsilon modifikace, jejíž struktura byla odhalena teprve nedávno. Pomocí rentgenové difrakce bylo zjištěno, že krystaluje v soustavě klencové, kde jednu krystalografickou buňku tvoří čtyři molekuly O₂.

Využití rentgenových paprsků k tvorbě trojrozměrných tomografických obrazců je v lékařství nyní běžné. V poslední době se tento princip začíná rozšiřovat i do oblasti mikrobiologické. Laděním vysokoenergetických rentgenových paprsků se podařilo ovládat příspěvky různých prvků v dvourozměrných obrazech. Jejich vazby je možno rozeznávat v rozměrech do 60 nanomterů. V zásadě jde o nano-verzi počítačové tomografie, kdy autoři použili fotony o vlnové délce 0,11 a 0,15 nm, což odpovídá energiím fotonů mezi 11 a 8 kiloelektronvolty. Podařilo se tak pořídit obrázky kvasinky Saccharomyces cerevisiae i bakterie Escherichia coli v různých hloubkách buňky, na nichž lze vidět buněčné organely, chromosomy atp. Kromě toho se čínským badatelům podařilo za spolupráce se Švédy, Švýcary a Angličany prozkoumat touto metodou fosilní zárodečné buňky z období vzniku mnohobuněčných živočichů.

Američtí technici zkonstruovali malý keramický reaktor, který umožní za zvýšené teploty získávat vodík pro palivové články z benzínu tzv.reformováním, což je částečná oxidace uhlovodíků s vodou, při které vzniká vodík a oxid uhličitý. Odpadají tím problémy se skladováním tohoto extrémně výbušného plynu. Výkon reaktoru není velký, počítá se s ním spíše pro dodávání vodíku pro palivové články malých elektrických zařízení, jako jsou notebooky anebo vojenské polní nabíječky.

Společnost Ventria Bioscience, založená v roce 1993 kalifornskou universitou, opustila před 2 lety své plány pěstovat svoji novou GM odrůdu rýže v Kalifornii a Missouri, protože měla odpůrce mezi pěstiteli rýže a ekologickými aktivisty z důvodu, že není etické přenášet lidské geny do rostlin. GM odrůda produkuje dva proteiny, které se vyskytují v mateřském mléce. Tyto látky mohou urychlit zotavení z průjmových onemocnění. Ta jsou ročně příčinou smrti až 2 milionů dětí v rozvojových zemích. Získání proteinů z rýže je mnohem levnější než jinými metodami. Nyní našla Ventria podporu vědců a podnikatelů a hospodářské komory v Kansasu. Zde farmáři rýži nepěstují a tudíž nemohou vznikat problémy s ekologickými zemědělci a jejich event. ekonomickými ztrátami. V plánu je postavit zařízení v hodnotě 10 milionů dolarů. Společnost bude proteiny extrahovat a prodávat jako součást roztoku pro rehydrataci nemocných. Vzhledem k provedeným výzkumům se očekává , že U.S Food and Drug Administration vydá povolení k lékařským aplikacím.

převzato z bulletinu SVĚT BIOTECHNOLOGIÍ č.IV, srpen 2006, vydávaného sdružením Biotrin

Uhlíkové nanotrubice patří mezi velmi populární sloučeniny v stále se rozrůstajícím poli nanotechnologie. Jde o molekuly válcového tvaru o průměru několika nanometrů tvořené pouze jednou vrstvou uhlíkových atomů. Kromě jiného vykazují velmi zajímavé elektrické vlastnosti. Podle jejich struktury je můžeme přiřadit buď k vodičům kovového typu, anebo k polovodičům. Velkým problémem však je, jak tyto velmi zajímavé s mnohým potenciálním využitím uspořádat. Zatím jedinou možností, chceme-li zachovat jejich elektrické vlastnosti, je nechat je vzniknout přímo tam, kde potřebujeme. Uspokojivým řešením tohoto problému by bylo navázat na jejich povrch jiné skupiny atomů, s jejichž pomocí bychom je pak mohli navzájem propojovat a různým způsobem uspořádat. Tento jinak velmi rozšířený způsob však v případě uhlíkových nanotrubic nevyhovuje, protože chemickou úpravou povrchu ztrácí své zajímavé elektrické vlastnosti.

Skupině chemiků z MIT se však pomocí kvantově mechanických výpočtů podařilo identifikovat látky, které by mělo být možné navázat na povrch nanotrubice, aniž bychom ovlivnili její elektrické chování. Jde o vysoce reaktivní karbeny, které známe pouze jako vysoce nestabilní meziprodukty chemických reakcí. Jádrem jejich struktury je dvojvazný uhlíkový atom, zatímco normálně je čtyřvazný. Karbeny proto mají silnou tendenci podléhat chemickým přeměnám, a právě proto mají značné využití v chemické syntéze. Použitelné jsou i jejich analogy nitreny, což je dusíkový analog karbenů, avšak vzhledem ke struktuře atomu dusíku pouze s jednou chemickou vazbou. Pokud chemické experimenty potvrdí výsledků výpočtů, což je velmi pravděpodobné, půjde o učebnicový příklad toho, jak pomocí moderních poznatků mění věda sebe samu. Kombinace kvantově mechanických výpočtů umožní totiž klasické syntetické chemii soustředit se předem na vytypované skupiny, čímž se ušetří mnoho času i finančních prostředků. Na obrázku vidíme strukturu uhlíkových nanotrubic (obr. Institute of Physics).

Další podstatný krok k všeobecné miniaturizaci podnikli němečtí technici z Frauehoferovy společnosti. Sestrojili projektor o rozměrech10 x 7 x 3 cm, který může promítat na plátno nebo bílou zeď pohyblivé obrázky. Pro tvorbu obrazu používá standardního RGB systému, který výsledný barevný obraz vytváří skládáním červené (R – red), zelené (G – green) a modré (B –blue). Jako zdroj světla slouží laserové diody, přičemž zelený laser je tou součástkou, která určuje velikost celého zařízení. Až se ho podaří zmenšit, úměrně poklesnou i rozměry projektoru. Celkového zmenšení se podařilo dosáhnout tím, že obraz vytváří jediné procesorem řízené zrcátko, které se naklápí podle dvou os.

Geniální struktura dvojšroubovice DNA je těžko zpochybnitelná. Otázkou však je, proč je v její molekule pětiuhlíkatý cukr deoxyribosa místo hojnějších a metabolicky dostupných hexos, jako například glukosy. Vědci z Vanderbiltovy univerzity v Nashville, Tennessee, nyní prokázali, že krystalická dvouvláknová homo-DNA, obsahující glukosu místo deoxyribosy je pokroucené vlákno s nepravidelnými záhyby a mezerami mezi páry bazí, něco daleko méně stabilního než klasická DNA.

O bílkovinách myosin, kinesin a dynein, které mohou posloužit jako lineární motůrky molekulární rozměrů k posunu břemen obdobných rozměrů (viz aktualita akademon.cz z 6.4.2004 a 15.6.2005). Skupina japonských vědců výrazně rozšířila možnosti řízení tohoto pohybu. Připravili bílkovinu, která se při osvícení naváže na konce jednotlivých kinesinových molekul, čímž zabrání jejich mechanickému pohybu.

Němečtí vědci dokázali zdánlivě nemožné. Podařilo se jim izolovat a v laboratoři kultivovat endosymbiotickou bakterii Burkholderia rhizoxina, která žije uvnitř buněk plísně Rhizopus microsporus. Tato bakterie produkuje toxin rhizoxin, který blokuje dělení buněk; způsobuje také sněť semenáčků rýže, ale je to také mohutné protirakovinné agens. Při kultivaci bakterie se objevily vedle rhizoxinu i další látky, které byly až 10.000krát účinnější jako kancerostatika in vitro.

Vědcům z laboratoří firmy Motorola a Arizonské státní univerzity se podařilo kombinací bílkovin a uhlíkových nanotrubic připravit senzor, jehož užití může být velmi široké. Uhlíkové nanotrubice tvoří bázi FET tranzistoru, což je uspořádání běžné pro některé druhy čidel. Jde vlastně o kombinaci chemického senzoru přímo s předzesilovačem. Na povrchu nanotrubic jsou navázány specifické bílkoviny, připravené tak, aby byly tvořily vazbu jen s jedinou stanovovanou látkou. Konkrétně šlo o nikelnaté anebo měďnaté ionty. Vznik tohoto komplexu změní vlastnosti uhlíkových nanotrubiček, čímž doje ke změně elektrického pole, jež pak změní propustnost příslušného tranzistoru.

Americké ministerstvo zemědělství (USDA) oznámilo výsledky statistiky týkající se pěstování geneticky modifikovaných plodin ve Spojených státech. Z nich vyplývá, že GM sója patří mezi nejpopulárnější plodiny – produkty moderních biotechnologií- pěstované v roce 2006. Je pěstovaná na 27 milionech ha, což představuje 89% z celkové osevní plochy sóji a zvýšení o 1,56 milionů ha oproti roku 2005. Geneticky upravená bavlna je pěstovaná na 5,1 milionech ha a představuje 83% z celkového množství pěstované bavlny v tomto roce. GM kukuřice zaujímá 19,6 milionů ha. Je to 61% z celkového množství vyseté kukuřice a zvýšení o 6 milionů akrů proti roku 2005.

převzato z bulletinu SVĚT BIOTECHNOLOGIÍ č.IV, srpen 2006, vydávaného sdružením Biotrin

Oxidace amoniaku či amonných kationtů je první krok v nitrifikaci čili klíčovém procesu v globálním cyklu dusíku, jímž se tvoří dusičnany (nitráty) mikrobní činností. Na rozdíl od dřívějších názorů prokázali nyní vědci z Norska, Německa, USA a Skotska, že ve 12 panenských i zemědělských oblastech tří podnebních pásem se vyskytoval gen amoA (kódující podjednotku důležitého enzymu amoniummonooxygenázy) Crenarchaeot (kmene domény Archaea) 3000krát hojněji než obdobný gen eubakteriální. Zdá se tedy, že archebakterie převažují výrazně nad bakteriemi v procesu oxidace amoniaku.

Kalifornské vinařství Modesto užívá při určení toho správného okamžiku pro sklizeň hroznů nejmodernějších analytických metod. Pomocí chromatografie a spektrometrie vyhodnocuje vůni, chuť a barvu svých vinných hroznů. Nepochybně jde o velmi americký přístup, nicméně otázkou zůstává, zdali skutečně tak přesně víme, co konkrétně máme pomocí těch moderních metod vlastně analyzovat.

Přizpůsobení katalytické aktivity různým teplotám na Zemi je zásadní pro existenci života. Příkladem toho je fotosyntéza, při níž je elektrochemický potenciál vzikající při absorpci světla využíván k tvorbě kyslíku a posléze biomasy, a jež funguje od mrazivé Antarktidy až po vodu ve vroucích vřídlech. Dalo by se očekávat, že rychlost zásadních kroků tohoto složitého pochodu bude s teplotou exponenciálně vzrůstat a že tedy využití sluneční energie se bude výrazně lišit od mezofilních rostlin až k extremofilním bakteriím. Ukazuje se však, že tomu tak není a že využití sluneční energie je v podstatě shodné. Detailní molekulární analýza nyní prokázala, že hlavními hráči v procesu přizpůsobení okolní teplotě jsou proteinové dutiny a přilehlá vazebná oblast, které dodávají pružnost potřebnou pro funkci reakčního centra. Mutace ve vazebné oblasti mezofilů, které zvětšují objem aminokyse-linových zbytků a tím snižují velikost dutin, tím i zpomalují činnost za vysokých teplot. Může tu jít o obecný, dosud opomíjený mechanismus modulace vztahu mezi strukturou a aktivitou membránových i „rozpustných” enzymů.

Skotští vědci se zabývají studiem zkvašeného jablečného moštu, který je znám pod jménem cider. Cílem jejich snažení je zjistit, zdali pití cideru je člověku stejně prospěšné jako pojídání jablkem. Zatím zjistili, že nápoj obsahuje antioxidanty, které nás chrání před rakovinou a mozkovou mrtvicí. Cider, přes svůj relativně vysoký obsah alkoholu, nelze srovnávat s jablečným vínem, protože jde o dobře prokvašený jablečný mošt, který se nenechává dlouze zrát, takže připomíná spíše pivo.

S novou, zajímavou metodou, jak připravit nanočástice oxidu křemičitého s dutinou uvnitř, přišli japonští chemici z vědeckého centra v Cukubě. Tento produkt se jistě velmi široce uplatní, např. při výrobě samopropisujícího papíru anebo dopravě účinných látek na místo, ať už půjde o léčiva, parfémy či třeba lepidlo. V prvním kroku připraví polystyren, s rozptýlenými nepatrnými částicemi silikonové polymeru. Do nich pak pronikne superkritický oxid uhličitý, který snížením tlaku přejde na normální plyn, zvětší objem a nafoukne nepatrné částečky silikonového plastu na balónky o průměru kolem 40 nm. Působením ozónu a ultrafialového světla pak zcela rozloží polystyren a silikon zoxidují na oxid křemičitý, čímž získáme duté perličky o tloušťce stěny 2 nm.

Poslední geologické výzkumy ukazují, že výbuch sopky, ke kterému došlo před 3.600 lety na místě nynějšího ostrova Santorin 200 km severně od Kréty byl mnohem větší, než se původní předpokládalo. Zkoumání mořského dna ukázalo, že 80 m silná vrstva sopečné pemzy pokrývá dno kolem ostrova do vzdálenosti 20 až 30 km. Podle odhadů při této explozi vyteklo z kráteru asi 60 kubických kilometrů magmatu, což řadí tento sopečný výbuch na druhé místo v historii, dokonce i před notoricky známý výbuch sopky Krakatoa v Indonésii v roce 1883, při kterém se uvolnil „jenom“ 25 kubických metrů magmatu. Největší zaznamenanou sopečnou explozí byl výbuch sopky Tambora rovněž v Indonésii, ke kterému došlo v roce 1851 a kráter opustil 100 kubických km roztavených hornin.

Je velmi pravděpodobné, že výbuch Santorinu ukončil rozvoj takzvané minojské civilizace, protože obrovská cunami jistě zdevastovala přístavy na pobřeží celého Egejského moře. Usazeniny po této obrovské vlně se podařilo nalézt v Turecku a na Krétě. Vulkanologové odhadují, že vzhledem k množství sopečného popela se oblast o rozloze 300.000 km čtverečních octila v naprosté temnotě.

Všeobecně se věří, že jako katalyzátory chemických reakcí jsou enzymy těžko předstihnutelné. Nyní se však podařilo vědcům v Lancasteru v Pennsylvanii vložit do aktivního místa enzymu nitrátreduktázy nepřirozenou aminokyselinu, která zvýšila jeho účinnost při vazbě protirakovinné látky CB1954 až třicetkrát.

První komplexní analýza srovnávala celý proces výroby biodieselu ze sóji s výrobou bioetanolu z kukuřice. Výsledek ukazuje, že biodiesel má menší dopady na životní prostředí a mnohem vyšší energetický zisk než etanol. Studie, kterou uveřejnili výzkumníci z university v Proceedings of the National Academy of Sciences 11. července 2006, bere v úvahu veškerou energii spotřebovanou na pěstovaní kukuřice a sóji a na přeměnu plodiny na bioplivo. Byla zohledněna i spotřeba hnojiv a pesticidů, produkce skleníkových plynů, dusíku a fosforu a také škodlivin, které jsou díky pesticidům rozšiřovány do životního prostředí. Při kvantifikaci vkladů a přínosů během jejich „životního cyklu“ se ukázalo, že etanol z kukuřice i biodiesel ze sóji produkují mnohem více energie než jaká je třeba k jejich vypěstování a přeměně na biopalivo. Tyto poznatky se podstatně liší od dřívějších tvrzení. Studie ukazuje, že oba zdroje - etanol z kukuřice i biodiesel ze sóji - se vyplatí, i když energetické přínosy se značně liší. Biodiesel ze sóji poskytuje o 93% energie více než se spotřebovává, zatímco etanol z kukuřice jen o 25%.

Evropská asociace biotechnologických průmyslových firem – EuropaBio - uvítala, že Evropská komise založila technologickou platformu (Biofuels Technology Platform) na podporu rozvoje biopaliv. Biopaliva jsou nyní vnímána jako jeden z pilířů konkurenceschopnosti a trvalého rozvoje evropské ekonomiky postavené na rozvoji biologických věd, růstu objemu rostlinné produkce a tím obnovitelných zdrojů pro biopaliva. Předpokládá se využití jak produktů zemědělství, tak lesnictví. V rámci EuropaBio byla proto ustavena pracovní skupina (Biofuels Task Force), která bude koordinovat vstupy průmyslu, zajišťovat jejich provázanost, prosazovat výhodnou politiku a strategii, legislativu a její implementaci do výzkumu, financování a přístupu na trh.

převzato z bulletinu SVĚT BIOTECHNOLOGIÍ č.IV, srpen 2006, vydávaného sdružením Biotrin

Skupině amerických a kanadských chemiků se podařilo připravit nový emulgátor, které funguje jen do 65^oC. Jde o amidinium hydrogenuhličitan, který vzniká reakcí vhodného amidu s oxidem uhličitým. Chceme-li vytvořit homogenní směs např. oleje a vody, můžeme tak učinit pomocí emulgátoru, což je molekula, která má jednu svou část hydrofilní (např. dlouhý organický řetezec) a druhou hydrofobní (např. může nést elektrický náboj). Molekuly emulgátoru svými hydrofobními konci obklopí drobné kapičky oleje. To znamená, že zvnějšku celý povrch mastné kapky pokrývají hydrofilní části molekuly emulgátoru, takže bez problémů pronikne do vody, aniž by měla tendenci spojovat se s jiným kapičkami oleje, zatímco bez emulgátoru by k tomu rychle došlo. Nejznámější látkou tohoto typu je mýdlo, chemicky sodná sůl vyšších mastných kyselin. Nový emulgátor vzniká rovnou ve směsi zaváděním plynného oxidu uhličitého. Reakcí s vhodným amidem pak vzniká hydrogenuhličitan amidinia, který vykazuje právě ty žádané emulgační vlastnosti. Zahřátím na 65^oC anebo probubláním inertním plynem (dusík, argon, někdy postačí i vzduch) oxid uhličitý odstraníme a voda s olejem se od sebe opět samovolně oddělí. Emulgátor, který můžeme dle potřeby vratně připravovat anebo rozkládat přímo v reakční směsi, by v chemickém průmyslu měl velký význam.

Když v roce 1988 bylo nalezeno v noci nad Venezuelou obrovské množství methanu, málokdo věnoval údajům patřičnou pozornost. Teprve letos se nahromadila řada zjištění, která naznačují, že tropické savany mohou produkovat 30–60 milionů tun methanu ročně. I v laboratoři byla zjištěna tvorba methanu jednotlivými rostlinami, a to velmi různá podle druhu rostliny – produkce se lišila až 4000krát. Není však jednotný názor na to, jak methan v rostlinách vzniká. Bylo vyloučeno, že by jej tvořily bakterie na listech nebo enzymy v rostlinných buňkách. Zajímavý nápad je ten, že methan vzniká při tvorbě a degradaci pektinu, což je směs různých cukrů, které jsou rostlinou zpracovávány. Bude-li toto všechno potvrzeno, vyvstane otázka, zda celosvětová snaha snížit produkci skleníkových plynů omezením průmyslové činnosti má vůbec naději na úspěch.

DuPont a BP, dva známí zástupci chemického průmyslu, chtějí ve Velké Británii do konce příštího roku uvést výrobu bio-butanolu jako přídavku do benzínu. Spolu s firmou British Sugar pracují na přestavbě lihovarů a přípravě fermentace na butanol. Podle zástupců firmy DuPont má butanol díky své odlišné chemické struktuře několik výhod oproti etanolu, včetně nižšího tlaku vodní páry a toleranci ke kontaminaci vodou ve směsi s benzínem. To usnadňuje jeho využití v existujících dodavatelských a distribučních sítích. Biobutanol může být míchán do benzínu ve vyšší koncentraci než etanol. V první fázi má společné podnikání DuPont – BP využít existující technologie na přeměnu cukrové řepy na 30 000 tun biobutanolu ročně. V dalších krocích se uvažuje o jiných surovinách, např. cukrové třtině, kukuřici, pšenici nebo kasavě. Samozřejmě, pokud věda pokročí, přichází v úvahu suroviny obsahující celulózu jako je sláma, trávy atd. DuPont uvažuje o vybudování provozu na biobutanol v USA až bude k dispozici “organismus Gen 2”, předpokládá vývoj katalyzátoru “2. generace” do roku 2010. Hlavní však bude ekonomika. Výroba biobutanolu a jeho cena by měla být konkurenceschopná s cenou ropy.

převzato z bulletinu SVĚT BIOTECHNOLOGIÍ č.IV, srpen 2006, vydávaného sdružením Biotrin