na 80 milionů ústních bakterií. Zdá se to jako neuvěřitelné číslo. Nicméně naše tělo tvoří příbytek pro zhruba sto bilionů bakterií. Je jich více než našich vlastních tělních buněk. Spíše než na individuality bychom na sebe měli hledět jako na pohyblivé ekosystémy. I když naprostá většina našich tělních bakterií žije ve střevech, i v ústech najdeme na 700 druhů, překvapivě z velké části anaerobních.

Odhadnout počet přenesených bakterií pomohl probiotický jogurtový nápoj, který po pozření zvýšil množství bakterií rodu Lactobacillus a Bifidobacterium v ústech pouze jednoho z partnerů. Po desetisekundovém polibku s kontaktem jazyků (tzv.francouzák, angl. intimate kiss) vyhodnotili vědci odpovídající nárůst zmíněných snadno stanovitelných bakterií v ústech druhého a odhadli celkový počet přenesených. Časté líbání vede ke sblížení složení bakterií ústní dutiny. Remco Kort z Amsterdamské univerzity k tomu uvádí: „Čím častěji se pár líbá, tím podobnější je společenství.“

Vznik supervulkánu pod Yellowstonským národním parkem velmi netradičním způsobem objasňuje Ying Zhou z Virginia Polytechnic Institute and State University (známá jako Virginia Tech): „Neexistují důkazy o teplu proudícím ze zemského jádra, které by dodávalo energii sopce v Yellowstonu. Místo toho naše představa o podzemí ukazuje, že Yellowstonský vulkán vznikl v důsledku zanoření obrovské oceánské desky pod západní Spojené státy před 30 miliony let.“ V hloubce 400 až 650 km pod současnou linií sopek leží abnormální podzemní struktura. Standardně vznikají sopky díky vzestupu teplejšího materiálu ze zemského jádra k povrchu.

Zanořená oceánská deska, zvaná Farallonská (Farallon Plate) se rozpadla na kusy, z nichž některé začaly klesat hlouběji do zemského pláště a vytlačovat horké horniny nahoru. Díky vzhůru proudící energii vznikly před 16 miliony let první vulkány. Posun kontinentální kry oblast vulkanické aktivity přesunul postupně až do dnešního Yellowstonu, jak vidíme na obrázku (Virginia Tech). Současná neobvykle rozlehlá Kaldera Yellowstone o rozměrech 55 x 72 km vznikla při posledním výbuchu před 630 tisíci lety. K oběma předchozím explozím došlo před 2,1 a 1,3 milionu let.

Nejrychleji rotor na světě dosáhne jedné miliardy otáček za sekundu. Jde o miniaturní tělísko o průměru 170 nm tvořené dvěma spojenými kuličkami z oxidu křemičitého SiO₂. V hlubokém vakuu levituje pomocí laserového paprsku, přičemž na polarizaci závisí, zda bude rotovat nebo kmitat. Při lineární polarizaci laseru pouze kmitá, kruhová polarizace ho roztočí zmíněnou neuvěřitelnou rychlostí. Oboje vidíme na animaci, kde šipka označuje polarizaci (směr elektrického vektoru).

Podobné experimenty nejsou jen zajímavou hříčkou, ale poslouží ke studiu chování materiálu v extrémních podmínkách. Jde vlastně o extrémně malé a tudíž citlivé torzní váhy, které využívají k měření velmi malých sil změny rotačního momentu. Roku 1798 jimi Henry Cavendisch měřil gravitační konstantu, proto hovoříme o Cavendishových torzních vahách. Možnosti využití nového zařízení ke studiu vakua vysvětluje prof. Tongcang Li z Purdue University: „My fyzikové víme, že vakuum není ve skutečnosti prázdné. Obsahuje mnoho virtuálních částic, které se na chvilku objeví a zase zmizí. Rádi bychom pochopili, co se tam doopravdy děje, a proto chceme zhotovit co nejcitlivější torzní váhy.“

Světlo můžeme popsat jako navzájem kolmé kmitající vektory elektrického a magnetického pole. Za normálních okolností může elektrický vektor zaujmout v prostoru libovolnou orientaci. O lineárně polarizovaném světle hovoříme, pokud kmitá pouze v jediné rovině. Opisuje kružnici, jak vidíme na obrázku, hovoříme o polarizaci kruhové. Polarizace světla můžeme dosáhnout lomem, odrazem nebo pomocí speciálních filtrů. Nejběžnějším zdrojem částečně polarizovaného světla jsou sluneční paprsky odražené od povrchu Měsíce.

Rostliny nezískávají všechen dusík z atmosféry, jak jsme doposud mylně předpokládali. Až 26% prvku důležitého pro syntézu bílkovin pochází z podloží, vztaženo k hodnotám před průmyslovou revolucí. Minerály dusíku nejsou příliš hojné, nicméně existují. Celkem jich je 87, což není příliš mnoho. Známe 5.300 nerostů a každý rok k přibude zhruba stovka dalších. Ve větším množství nalezneme dusík pouze ojediněle jako minerál nitronatrit NANO₃, též chilský ledek. Soli dusíkatých kyselin jsou ve vodě dobře rozpustné, takže v přírodě je nacházíme pouze v extrémně suchých oblastech. Jinde je dávno spláchnul déšť. Pro uvolňování amonných iontů do půdy, odkud je skrze kořeny přijímají rostliny, je důležité zvětrávání usazenin se stopami organických sloučenin dusíku a křemičitanových hornin s amonnými ionty.

Většinu dusíku, který rostliny nezbytně potřebují pro syntézu bílkovin, získávají zprostředkovaně z atmosféry procesem zvaným biologická fixace, učeně diazotrofie. Některé půdní bakterie a sinice umí enzymaticky přeměnit velmi stabilní molekulu dusíku N₂ na amonný iont NH₄⁺ podle rovnice

N₂ ---> HN=NH ---> H₂N-NH₂ ---> 2 NH₃ ---> 2 NH₄⁺

Některé dusík fixující mikroorganismy, tzv. hlízkovité bakterie, např. rod Rhizobium, žijí v symbióze s rostlinami z čeledi bobovitých (Fabaceae). Takto v půdě vzniknou sloučeniny dusíku, kde jsou k dispozici všem rostlinám.

akademon.cz 3.5.2016: Fixace dusíku jinak

akademon.cz 1.7.2012: Houby získávají rostlinám dusík

Stavba kostry jednoznačně ukazuje, že náš dávný předek Australopithecus chodil vzpřímeně po dvou nohách a lezení ve větvích nebylo jeho doménou. Ohledání vzácného nálezu 3,32 milionu let starých kostí nohy asi tříletého děvčete druhu A. afarensis (nález DIK-1-1f z etiopské Dikity) ukázalo, že lezení ji nebylo cizí. Tvar vnitřní kosti zánártní (medial cuneiform) umožňoval větší pohyblivost palce u nohy a výběžek patní kosti (calcaneal tuber) byl útlejší než u dospělých (viz obr.). S dospíváním tyto rysy vymizely. „Kdo žil před třemi miliony let v Africe bez ohně, infrastruktury a prostředků k obraně, udělal dobře, když při západu Slunce zmizel v koruně stromu,“ komentuje nově objevenou dovednost dětí australopitheků jeden z autorů výzkumu Jeremy M. DeSilva z Dartmouth College v americkém Hanoveru.

Tvar povodí vodního toku (river basin) závisí na klimatu v době vzniku, alespoň u malých povodí na území Spojených států, kde výzkum proběhl. Povodí kilometrových rozměrů jsou krátká a široká,vznikla-li ve vlhkém prostředí. V sušším klimatu vznikají malá povodí podlouhlého tvaru. Povodí o rozměrech ve stovkách kilometrů jsou vždy delší než širší. „To je poprvé, kdy tvar říční sítě byl dán do souvislosti s klimatem. Výzkum jako tento pomůže vědcům odvodit typ klimatu při počátku vymílání říční sítě,“ objasňuje pro Daniel Rothman z MIT, který se na výzkumu podílel. Na území Spojených států najdeme přes milion povodí, od obrovského povodí řeky Mississippi, které pokrývá 2.981.076 km², až po úplně miniaturní.

Pálivou chuť paprik způsobuji deriváty alkaloidu kapsaicinu (8-methyl-N-vanillyl-6-nonenamid) drážděním receptorů TRPV1 na povrchu buněk citlivých na bolest. Ostrou příchuť jídel nevnímáme chuťovými receptory. Při špatném strávení pociťujeme pálení i v konečníku, kde žádné chuťové pohárky nemáme. Na rozdíl od savců ptáci pálení kapsacinoidů nevnímají. Plody paprik (rod Capsicum) pojídají bez problémů a semena roznášejí na mnohem větší vzdálenosti, než by savci doběhli. Občas narazíme na pověru, že pálení paprik způsobují semínka uvnitř plodů. Semena pálivá nejsou, mohou však být potřísněna pálivými deriváty kapsaicinu, které nacházíme v drobounkých měchýřcích uvnitř plodů. Plod papriky je bobule, nikoliv lusk, jak se leckdy mylně uvádí.

Jediná známá výjimka je poddruh tany severní Tupaia belangeri chinensis (angl. tree shrew). Mutace struktury receptoru TRPV1 způsobuje nízkou citlivost vůči derivátům kapsaicinu. Vysvětlení je podle Yalana Hana z Čínské akademie věd prosté: „Domníváme se, že tato mutace představuje evoluční přizpůsobení, kdy taně severní poddruh chinensis odolnost vůči kapsaicinu umožňuje rozšířit možnosti stravy.“ Tany žijí v lesích jihovýchodní Asie. I když vypadají jako hlodavci, jde o samostatný řád příbuzný primátům.

současně dva signály po témže nervovém vlákně, obdobně jako multiplexní systémy v elektronice. Experimentátoři nechali makaky rhesus (Macaca mulatta, angl. rhesus monkey) naslouchat dvěma různým pro ně významným současným zvukům. Některé neurony z části mozku zvané spodní párový hrbolek (inferior colliculus, viz obr.) střídavě přenášely chvíli signály odpovídající jednomu zvuku a chvíli druhému.

„Zajímalo nás, jak neuron uchovává informaci o dvou rozdílných současných vnějších stimulech. Zjistili jsme, že existují časové úseky, během kterých jeden neuron reaguje na první stimul a jiné, během kterých reaguje na druhý. Vypadá to, že mezi nimi přeskakuje,“ vysvětluje detaily svého výzkumu prof. Jennifer Groh z Duke University.

dávný aztécký chrám. 19.září 2017 postihlo Mexiko silné zemětřesení. Spadlo mnoho budov a více než 200 lidí v troskách nalezlo smrt. Zřítila se i pyramida ve známé aztécké archeologické lokalitě Teopanzolco ve státě Morelos 70 km jižně od města Mexiko. Propadl se střed vrcholové plošiny mezi na ni stojícími chrámy boha deště Tlaloca a kmenového boha Huitzilopochtliho. Jaké bylo překvapení archeologů, když při radarovém průzkumu kvůli stanovení rozsahu škod nalezli v hloubce dvou metrů po podlahou pozůstatky dalšího, doposud neznámého chrámu.

Stavba o rozměrech 4 x 6 m se štukovým pokrytím zdí a průčelím z podlouhlých kamenů připomíná vzhledem oba zmíněné chrámy nahoře na terase. Uvnitř nalezli archeologové kamennou lavici, kadidelnici a zbytky sloupů. Chrám vznikl kolem roku 1150, mnohem dříve než všechny ostatní známé stavby v Teopanzolco. Možná soužil jako vzor pro další výstavbu. Mohl být zasvěcen rovněž bohu deště Tlalocaovi. V tom případě můžeme očekávat, že vnitřek pyramidy skrývá ještě jeden chrám, což by odpovídalo hornímu párovému uspořádání chrámů na terase na vrcholu pyramidy.

Archeoložka Barbara Koniecza z mexického Národní institutu pro antropologii a historii (Instituto Nacional de Antropología e Historia, zkráceně INAH) vysvětluje: „Velká pyramida v Tenochtitlanu (Templo Mayor) mohla později vyrůst podle téhož vzoru. Zároveň to vysvětluje, proč nově objevený chrám leží hlouběji ve struktuře pyramidy. U Aztéků nebylo výjimkou, vztyčit jednu posvátnou stavbu na druhé.“

Pečené těsto je 14.400 let staré. Chemická a mikroskopická analýza 24 zuhelnatělých drobečků z lokality Shubayqa 1 v Černé poušti v severovýchodním Jordánsku potvrdila, že jde o zbytky pečeného těsta z vody a mouky z plodů ječmene, jednozrnné pšenice, ovsa a kamyšníku jižního (Bolboschoenus glaucus). I když v této souvislosti často narazíme na pojem chléb, v dnešní terminologii by nejspíš šlo o nekvašené placky. V anglické odborné literatuře najdeme termín bread-like product. Velikost pórů určená rastrovacím elektronovým mikroskopem naznačuje, že kvašení (kynutí) neproběhlo.

V sídlišti obývaném před 14.600 až 11.600 nalezli archeologové kromě ruin dvou staveb, množství kamenných nástrojů, zvířecích kostí a rostlinných zbytků, také ohniště, kde nejstarší známé pečivo vzniklo (viz obr.). Upekli ho příslušníci natúfijské kultury v době kamenné asi 4.000 let před rozmachem zemědělství na východním pobřeží Středozemního moře. „Zájem o získání většího množství tohoto speciálního jídla pravděpodobně přispěl k rozhodnutí začít rostliny pěstovat,“ doplňuje jeden z archeologů, prof. Dorian Fuller z University College London.

Orientační schopnosti průzkumníků mravence Megaponera analis (angl.Matabele ants) jsou podivuhodné. Specializuje se na lov termitů. Před každou loveckou výpravou o počtu 200 až 600 jedinců vyběhnou napřed průzkumníci, kteří hledají cestu ke kořisti. Před nejkratší cestou upřednostňují rychlejší pohyb po nezarostlém terénu, jak vidíme v horní části obrázku. Dobu potřebnou k překonání nezbytné vzdálenosti zkrátí zhruba o třetinu.

„O ostatních druzích mravenců víme, že používají různé způsoby navigace, aby určili nejkratší cestu mezi mraveništěm a zdrojem potravy. Rovněž jsme získali první důkaz o časové optimalizaci cesty prováděné jedincem v celé mravenčí říši,“ dodává Erik Frank ze švýcarské Université de Lausanne. Lovecká výprava putuje po cestě vytýčené jediným průzkumníkem. Navigační schopnosti M.analis jsou mnohem komplexnější, než jsme u mravenců předpokládali. Na obrázku vidíme šťastný návrat z výpravy s kořistí.

Tvar psího čenichu je jedna z příčin vynikajícího čichu. Základem je samozřejmě 300 milionů čichových receptorů v nose oproti našim 15 milionům. Jak vidíme na obrázku, vydechovaný vzduch proudí k břichu a bokům, čímž nasává vzduch od zdroje zápachu vpředu. Počet molekul pachu, které dosáhnou povrchu čichové sliznice, výrazně narůstá. Pro zdroj vzdálený kolem 10 cm zhruba 18 krát.

„Neuvěřitelná účinnost při zachycování vzorků vzduchu je jedním z důvodů, proč jsou psi takovými úžasnými chemickými detektory. Je to stále jen část jejího tajemství. Můžeme se toho od psů naučit mnohem víc. Podle jejich vzoru se nyní snažíme dále zlepšit citlivost, přesnost a rychlost detekce pachů, což by mohlo zlepšit možnosti nalezení výbušnin, narkotik, patogenů a dokonce i rakoviny,“ objasňuje svůj výzkum Matthew E.Staymates z NIST (National Institute of Standards and Technology).

Hadolog 26.8.2018: Obdobně užívají jazyk hadi. Nemají na něm žádné čichové ani chuťové receptory. Jeho kmitáním ženou vzduch do svého čichového orgánu.

Podivuhodné technické dílo raného středověku představuje plavební kanál Fossa Carolina vybudovaná roku 793 na příkaz Karla Velikého. Propojoval přítok Rýna řeku Rezat a přítok Dunaje Altmühl přes evropské rozvodí. Byl-li dokončen, o čemž panují pochybnosti, umožňoval plavbu lodí z Rýna do Dunaje. Oba veletoky propojil v moderní době dnes již rovněž opuštěný Ludwig Canal, který na příkaz krále Ludvíka I.Bavorského vznikl v letech 1836 až 1846. Vede od Kelheimu na Dunaji k Bambergu na přítoku Rýna Mohanu (Main).

Až do současnosti zůstávalo záhadou, proč Fossa Carolina má výrazně esovitý a nikoliv přímý průběh. Odpověď přinesla digitální rekonstrukce původního vzhledu terénu pomocí historických map a LIDARu, což je metoda dálkového průzkumu založená na přesném měření vzdálenosti na základě odražených laserových paprsků o vlnové délce 1.064 - 1.540 nm. Tímto způsobem lze odhalit terénní struktury i pod příkrovem husté vegetace. Důkladné zmapování umožnilo vyhodnotit pozdější člověkem způsobené změny. Ukázalo se, že trasa zvolená Karlovými inženýry odpovídala nejmenšímu objemu výkopových prací s drobnými odchylkami (viz obr.), které způsobila přílišná vlhkost terénu. Záhadou zůstává, jak technici v 8.století dokázali průběh kanálu navrhnout.

„Karolínští inženýři měli impozantní znalosti o krajině, vodním stavitelství, organizaci rozlehlých stavenišť a vhodném průzkumu. Výkony tehdejších inženýrů a plánovačů zdaleka předběhly svou dobu,“ říká Johannes Schmidt z Lipské univerzity. Při délce 2 km se šířka kanálu pohybovala mezi 5 až 7 metry a hloubka kolísala od 60 do 80 cm, což není ve srovnání se současnými průplavy mnoho. Nicméně pro přepravu až tunových nákladů tehdejšími obchodními bárkami to stačilo.

LIDAR dnes patří k cenným pomocníkům archeologů.

Přes veškerý pokrok zůstává velkým problém protéz, že neposkytují zpětnou vazbu. Mozek má jasnou představu o poloze jednotlivých částí těla právě na základě informací, které dostává prostřednictvím nervů. I když zavřeme oči, víme přesně, kde a v jaké poloze máme ruce a nohy. Vyřešit tento problém by mohlo zařízení zvané Agonist-Antagonist Myoneural Interface (AMI), což znamená agonisto-antagonistní nervosvalové rozhraní. Agonista a antagonista nazýváme dvojici svalů, které vykonávají pohyby v opačných směrech. Například trojhlavý sval pažní ohýbá ramenní kloub a natahuje loketní kloub. Jeho antagonista, dvojhlavý sval, ramenní kloub natahuje a loketní ohýbá. Když se agonista stahuje, antagonista povoluje a naopak.

AMI tvoří chirurgicky vytvořená dvojice svalů spojená šlachou za sebe. Napnutí jednoho znamená natažení druhého. Informaci o pohybech posílají do mozku. Na jejich povrh jsou napojené elektrody přinášející impulsy podle pohybů nožní protézy, které vyvolávají odpovídající stažení nebo povolení. Funkci zařízení vysvětluje Hugh Herr z MIT, jeden z autorů: „Když se agonisté a antagonisté pohybují, posílají o tom skrze nervy informace do mozku. To umožňuje pacientům cítit pohyb svalů, jejich pozici, rychlost a zatížení.“ Animaci schematicky znázorňující fungování AMI shlédneme zde. Zatím vytvořili chirurgové dvě AMI třiapadesátiletému muži ze svalů zbylé části nohy amputované pod kolenem. Napojení AMI na protézu umožňuje pacientovi vnímat její polohu.

Biologové Erica L.Morley a Daniel Robert z University of Bristol potvrdili, že pavoukům při létání pomáhá elektrostatické pole v atmosféře. Přestože pavouky (řád Araneae, angl. spiders) jako letce nevnímáme, některé drobné druhy pomocí vláken pavoučího hedvábí doletí stovky kilometrů a vystoupají až do 4 km výšky. Narazíme na ně zejména během tzv. babího léta. Ve vzduchu pavoučky udržuje nejen atmosférické proudění, ale i elektrické pole Země, které hraje nejdůležitější roli při startu.

Na obrázku vidíme pavouky v okamžiku startu, (c)Michael Hutchinson/naturepl.com. Pro sledování letových podmínek využívají speciální smyslové receptory zvané u bezobratlých setae (jednotné číslo seta). Vypadají jako obyčejné chlupy, ale mají k zanořené části připojené nervové zakončení. U pavoukovců (Arachnida) včetně pavouků jim říkáme trichobothria (j.č. trichobothrium). Změnou polohy detekují jak změny vzdušného proudění, tak elektrického pole. Pavoukovci patří do kmene klepítkatců a zahrnují kromě pavouků řadu jiných druhů, např. roztoče, štíry a sekáče a další.

Nejstarší veterinární zákroky prováděli obyvatelé dnešního Mongolska na koních před 3.000 lety. „Veterinární péči pokládáme za součást západní vědy. Ale mongolští pastevci dodnes provádějí poměrně složité zákroky pomocí jednoduchého vybavení. Výsledky našeho výzkumu ukazují, že důkladné pochopení anatomie koní a tradice péče vznikly nikoliv v usedlých civilizacích Číny a Středomoří, ale o staletí dříve mezi nomády, jejichž existence závisela na blahu koní,“ objasňuje William Taylor z Max-Planck-Institut für Menschheitsgeschichte v Jeně.

Kočovníci obývající území dnešního Mongolska v letech 1.300 až 700 př.Kr po sobě zanechali mnoho kamenů s rytinami jelenů (deer stone, viz obr.) obklopené až tisícovkami mohyl s řádně pohřbenými koňmi (khirigsuurů). Studijního materiálu mají archeologové k dispozici dostatek. Důkladné ohledání koster koní ukázalo, že dentální zákroky byly vcelku běžná záležitost. Chovatelé jednak trhali hříbatům špatně rostlé zuby, které jim působily bolest nebo problémy při krmení, jednak vytrhávali zuby drážděné udidlem. Jde o nezbytnou součást uzdění umístěnou v ústech koně, která umožňuje jezdci přesné ovládání oře.

Náplast, která drží na vlhkém povrchu, např. v ústech, zhotovil z polymerů britsko-malajsko-dánský vědecký tým. Adhezní vrstvu, která přilne a udrží se na vlhké sliznici, tvoří nanovlákna ze směsi kopolymeru ethylakrylátu, methylmethakrylátu a chloridu trimethylammoniuethylmethakrylátu s polyvinylpyrrolidonem. Nanovlákna připravili metodou elektrostatického zvlákňování (electrospinning), při níž vytahuje nanovlákna z polymerní taveniny nebo roztoku elektrické pole. Ke zvýšení přilnavosti slouží částice z polyethyelenoxidu vpravené mezi nanovlákna. Adhezní vrstvu chrání před rozpuštěním z vnější strany krycí folie z polykaprolaktonu.

Do adhezní vrstvy lze vpravit různé aktivní látky, které pomáhají hojit vředy nebo léze. Dobré výsledky vykazuje kortikosteroid klobetasol-propionát. Kortikosteroidy jsou hormony odvozené od cholesterolu, které vznikají v kůře nadledvin. Mají silné protizánětlivé účinky. Chemickou strukturu všech zmíněných sloučenin najdeme na obrázku.

Aktivní vulkán ohřívá zespodu ledovec Pine Island (Pine Island Glacier) v Antarktidě, čímž přispívá k jeho tání a usnadňuje klouzání do moře. Prostřednictvím splazu tohoto ledovce odchází celá čtvrtina úbytku antarktického ledu. Prof. Karen Heywood z University of East Anglia v Norwichi, vědecká vedoucí výpravy, upřesňuje: „Objev sopky pod antarktickým ledovým pokryvem znamená, že existuje další zdroj tepla, který taví led a dělá jeho cestu k moři kluzčí, čímž přispívá k ohřevu oceánských vod. Je důležité to zahrnout do našich odhadů, zdali se antarktický ledový pokryv stane nestabilní a dále přispěje k vzestupu hladiny moří.“

Vulkanologové určili výkon sopky na 2.500 ±1.700 MW. Přesně určit podíl vulkanického tepla na tání ledovce zatím nelze, protože na ní leží zhruba 2 km ledu. Záleží totiž nejen na výkonu, ale i na velikosti a tvaru ohřívané oblasti. V roce 2008 zjistili experti z British Antarctic Survey, že vulkán naposled vybuchl před 2.200 lety. Sopečným popelem pokryl rozsáhlé plochy ledovce, které později překryl sníh a nové vrstvy ledu. Existenci sopky dokládá přítomnost izotopu ³He v mořské vodě. Jeho přítomnost je typická při vulkanickou činnosti v oblasti.

Ovlivnit chování nenakažených ryb v hejnu koljušek tříostných (Gasterosteus aculeatus, angl. three-spined stickleback) umí parazitická tasemnice Schistocephalus solidus (angl. tapeworm, třída Cestoda). Během svého složitého vývojového cyklu nakazí larva tasemnice nejprve buchanku (řád Cyclopoida, angl.cyclopoid), asi 1 mm velkého vodního planktonní korýše, který žijí ve sladkých i slaných vodách. Když koljuška buchanku sežere, pronikne parazit střevní stěnou a v tělní dutině ryby doroste až 50% její hmotnosti. Koljuška tříostná je nevelká, asi 10 cm dlouhá rybka. Dokončit vývojový cyklus může tasemnice S.solidus, pokud koljušku sežere rybožravý pták. V něm dospěje a naklade vajíčka, která s trusem padají do vody. Z nich vylíhlé larvy nakazí nejbližší buchanku, čím uzavřou cyklus. Na obrázku nahoře vidíme koljušku tříostnou a vpravo dole tasemnici S.solidus (foto WWU/Jörn Scharsack), vlevo dole zvětšenou buchanku (EPA, public domain).

Čím více koljušek ptáci sežerou, tím lépe pro parazita. Ovlivňuje proto chování svého hostitele, což není neobvyklé. Nakažené kolujšky jsou méně opatrné a zdržující se více ve svrchních, prosvětlených vrstvách vody, kde jsou snazší kořistí. Je-li v hejnu většina ryb infikovaných, přizpůsobí jim své chování i zdravé. „Příslušnost k hejnu svádí nenakažené ryby ke špatnému rozhodnutí. Pud zůstat pohromadě převažuje nad ostražitostí před útokem ptáků,“ doplňuje Jörn Peter Scharsack z Westfälischen Wilhelms-Universität v Münsteru.

Za zmínku stojí i experimentální akvárium pro testování ostražitosti koljušek. Náčrtek vidíme na obrázku. Šedé obdélníky při dně představují umělé vodní rostliny, které vytvářejí bezpečnou oblast. Nad čárkovaně vyznačenou hranicí leží nebezpečná zóna. Kroužky na hladině představují potravu. Vpravo nahoře vidíme model zobáku, s jehož pomocí vědci simulovali útok dravého ptáka (obr. N.Demandt et al., Parasite-infected sticklebacks increase the risk-taking behaviour of uninfected group members, Proceedings of the Royal Society B 285: 20180956, CC BY 4.0, http://creativecommons.org/licenses/by/4.0/).