Extrémně rychlý vznik nových druhů mořské hvězdice popsal Jon Puritz se svými kolegy z Hawaii Institute of Marine Biology. Analýza DNA ukazuje, že druhy Cryptasterina hystera a Cryptasterina pentagona se od sebe oddělily před 6.000 až 22.000 lety. Na pohled neodlišitelné hvězdice se liší rozmnožováním. C. pentagona má samčí a samičí jedince, kteřé do vody uvolňují spermie popřípadě vajíčka. Po oplodnění se vylíhnou larvy, z nichž po čase vyrostou dospělí jedinci. C. hystera je hermafrodit a k vývoji larev dochází uvnitř jejich těl, takže do mořské vody se dostávají až malí dospělci. Žijí u severovýchodního australského pobřeží, přičemž C. hystera se vyskytuje jen na několika ostrovech a plážích na nejjižnější hranici výskytu C. pentagona. Jejich oddělení proběhlo asi 100x rychleji, než je běžné u vzniku nových mořských druhů. Nejspíš ho způsobily změny v oceánském proudění. Tyto výzkumy ukazují, že původní představa pozvolné evoluce druhů je nejspíš mylná. Dle nových teorií dochází k rychlým změnám v malých izolovaných skupinkách. Pro zájemce o tuto problematiku doporučuji knihu prof.Jaroslava Flegra Zamrzlá evoluce. Foto Jon Puritz/University of Hawaii v Manoa.

Kdyby tyto informace znal proslulý paleontolog Georges Cuvier, možná bychom za zakladatele vývojové teorie dnes pokládali jeho. Hypotézu o vývoji organismů zavrhl, protože pro ni nenalezl žádné důkazy. Porovnával mumie staroegyptských koček s kočkami současnými a nepodařilo se mu najít žádný rozdíl. Jeho teorie kataklyzmat, podle které přírodní katastrofy vyhladí živočichy, aby pak vznikli noví, jiní, byla vlastně nouzovým řešením, jak vyrovnat nálezy četných zkamenělin s neexistencí vývoje živých organismů.

Prof. Dr. Arnošt Kotyk, Fyziologický ústav, AV ČR 19.8.2012: Po staletí přijímaný systém evoluce, v němž se mezi placentálními savci objevuje separátně slon, následovaný psem, krávou, člověkem, králíkem, morčetem, krysou a myší, byl nyní nahrazen systémem založeným na mikroRNA (viz akademon.cz 25.2.2008). Tady se nejdříve oddělují krysy, pak myši, morčata, králíci, lidé, sloni, psi a krávy.

Knihu Zamrzlá evoluce od Jaroslava Flegra můžete koupit zde.

Nejen teroristé, ale i termiti druhu Neocapritermes taracua vrhají proti svým nepřátelům živé bomby. Přemění se v ně staří a nepotřební jedinci. Ve váčcích na jejich tělech se ukládá speciální bílkovina s obsahem mědi. V případě jejich napadení a poškození těla dojde ke styku této látky s obsahem jejich slinných žláz. Následuje prudká reakce spojená s rozstřikování kapiček jedovaté látky do okolí. Tento neobvyklý způsob obrany odhalila česko-japonsko-belgická skupina badatelů pod vedením Y.Roisina z Université Libre de Bruxelles. Za českou stranu se práce účastnili vědci z Karlovy i Masarykovy univerzity a Ústavu organické chemie a biochemie. Foto R.Hanus.

Výběr proti agresi zřejmě proběhl přirozeně u některých živočichů a vedl k výsledkům podobným jako při zdomácnění. Šimpanz Bonobo (Pan paniscus) je méně agresivní a více společenský než jeho blízký druh šimpanz učenlivý (Pan troglodytes), jediný další příslušník rodu šimpanz (Pan). Hranici jejich rozšíření tvoří řeka Kongo, na jih od ní žije jen bonobo. Pracovníci z Duke University v Durhamu v Severní Karolině navrhují, že tyto rozdíly, spolu s řadou fyzických rozdílů, jako jsou menší dětská hlava, světlejší rty a ocasy, jsou podobné jako u zdomácnělých zvířat, jako jsou psi a morčata. Bonobové jsou tedy přírodně zdomácnělí lidoopi. Domestikace, vedle toho že jde o lidský vynález, mohla proběhnout i spontánně v přírodě. Kromě toho bylo zjištěno, že genom bonoba i šimpanze se podobají více geonomu lidskému než sobě navzájem. Foto Evanmaclean 2008.

Po dvou letech vedení Číny a Japonska se na první místo s 16,3 petaflopy za sekundu dostávají USA, následované s 10,5 petaflopy Japonskem a 8,5 petaflopy opět USA, 2,9 petaflopy Německem, 2,6 petaflopy Čínou, 1,7 petaflopy Itálií a 1,4 petaflopy Německem (1 petaflop = 1015 čili tisíc bilionů úkonů či operací za sekundu).

Nick Hand z University of California v Berkeley Spolu s 58 členným týmem z Atacama Cosmology Telescope v Chile a v rámci projektu Baryon Oscillation Spectroscopic Survey poprvé sledovali pohyb vzdálených klastrů galaxií pomocí změn teploty reliktního záření. Tento jev předpověděli již před čtyřiceti lety ruští fyzikové Rašid Suňajev a Jakov Zeldovič. Spočívá v interakci elektronů s vysokou energií s reliktním zářením, což elektromagnetické vlnění milimetrových vlnových délek, které přichází ve vesmíru ze všech směrů a nejspíš je pozůstatkem z období nedlouho po velkém třesku. Projeví se nepatrným snížením vlnové délky záření v miliardtinách metru, pokud se klastr galaxií pohybuje směrem k nám. Velkou výhodou tohoto slabého jevu je, že jeho velikost nezávisí na vzdálenosti od pozorovatele, takže můžeme sledovat pohyb i velmi vzdálených objektů. O reliktním záření viz též akademon.cz 4.1.2003, 9.2.2003 a 27.12.2010. Foto Ahincks, Wikimedia Commons.

Archeologové pod vedením prof. Vernona Scarborougha z University of Cincinnati odhalili v severní Guatemale poblíž ruin starého mayského města Tikal dosud největší přehradu vybudovanou tímto národem někdy v sedmém až devátém století n.l. 80 m dlouhá hráz zadržovala až 75 tisíc kubických metrů vody. Z našeho pohledu jde spíše o nevelký rybník. Objem vody zadržované v největším českém rybníku Rožmberk přesahuje 6 milionů kubických metrů. Zajímavé je, že nádrž byla součástí celého systému hospodaření s vodou, který kromě dalších nádrží, kanálů někdy vylámaných i ve skále, ochranných hrází pro hloubení nádrže a stavidel, zahrnoval i pískové filtry pro zlepšení kvality vody. Vznikal během několika staletí a zajišťoval zásobování vodou města Tikal, jež v době jeho největšího rozkvětu v osmém až devátém století n.l. obývalo až 90 tisíc lidí. V celé oblasti žilo na pět milionů lidí, což je mnohem více než dnes. Studium mayských systémů hospodaření s vodou a obdělávání půdy může přinést cenné informace pro tropické zemědělství i dnes. Rozhodně jde o zajímavější informace než blábolení o konci světa, které údajně na konec letošního roku předpovídá mayský kalendář (viz akademon.cz 21.6.2012). Foto National Academy of Sciences.

Hrozí nám v důsledku zvýšení teploty Země uskutečnění apokalyptických vizí o zatopení pobřežních nížin vodou z tajících ledovců? Přijdou obrovské hurikány a tajfuny, povodně nevídaných rozměrů, vyschnou rozsáhlé zemědělské oblastí a nakazí nás zákeřné tropické nemocí i tam, kde se jich dosud nemusíme obávat?

Vojtěch Razima 29.7.2012: Skvěle napsáno. Poklona a poděkování autorovi.

Plný text najdeme zde.

Ulrich Wortmann z University of Toronto se svými kolegy možná odhalil příčinu výrazného ochlazení před 45 miliony let. Náraz Indie na Eurasii, ke kterému došlo asi před 50 miliony let, vystavil působení mořské vody rozsáhlé usazeniny sádrovce CaSO₄.2H₂O, jež se táhnou od Ománu až do západní Indie. Stopy této události můžeme najít v pohoří Zagros v západním Íránu. Část sádrovce se rozpustila a výrazně tak vzrostl obsah síranů v mořské vodě. V důsledku toho narostlo množství síranového aerosolu v atmosféře, což vedlo ke snížení množství dopadajícího slunečního záření a k ochlazení Země. Vliv síranů na vznik aerosolů v atmosféře je již delší dobu známý a spolehlivě potvrzený jev. Každý, kdo kdy pracoval se sádrou, může namítnout, že síran vápenatý není ve vodě rozpustný. Ve skutečnosti trochu rozpustný je, takže v mořské vodě vzhledem k jejímu velkému objemu, se může rozpustit obrovské množství této látky. Pro upřesnění, sádra, kterou můžeme koupit v obchodě, obsahuje menší množství vody než minerál sádrovec, pouze jednu molekulu vody na dvě molekuly CaSO₄. Vzniká ze sádrovce zahříváním na 130 až 150 stupňů Celsia. Právě menší množství vody umožňuje její tuhnutí. Po smíchání s vodou vzniká opět sádrovec. Nadbytečná voda se pohltí a kašovitá směs ztuhne. V přírodě se v suchém prostředí sádra zřídka vyskytuje jako minerál bassanit CaSO₄.1/2H₂O, nejčastěji ve formě mikroskopických jehličkovitých transparentních krystalů. Ve vlhku hydratuje na sádrovec. Foto NASA.

Někteří žraloci a rejnoci rodí živá mláďata bez placenty a pupeční šňůry. Pracovníci z Hakodate v Japonsku použili ultrazvuk ke zkoumání březích samic rejnoka Manta alfredi a zjistili, že jejich embrya rytmicky zvedají a snižují čelist a tím pumpují pupeční tekutinu do tlamy a do otvorů za očima zvaných spirakuly. Po narození se tyto otvory zavřou, když rejnok dokáže tlačit vodu přes žábry plaváním.

Systém 192 synchronizovaných laserů v Lawrence Livermore Laboratory Nation Iginition Facility dne 5.července vytvořil dosud nejsilnější laserový záblesk vůbec. Špičkový výkon činil 500 terrawatů, což je pět set tisíckrát více než výkon jednoho jaderného reaktoru elektrárny Temelín. Protože záblesk byl jen kratinký, celkové množství vyzářené energie dosáhlo 1,85 MJ. Tolik energie vyrobí již zmíněný reaktor za 1,85 ms při plném výkonu. Spojené státy se na výzkum laserů soustředí více než Evropa, protože s jejich pomocí chtějí dosáhnout jaderné fúze anebo vybudovat moderní zbraňové systémy. Evropské státy se spíše soustředí na zapálení jaderné fůze pomocí plazmatu, a pokud jde o zbraně, spoléháme, že nás ubrání Spojené státy. Foto J. Kasparian, et al,. copyright 2012 IOP Publishing Ltd.

akademon.cz 18.7.2012: Ani s pádem komunismu jsme se nevzdali myšlenky poroučet větru a dešti. Rozprašování drobných krystalků jodidu stříbrného AgI, je již desítky let známou a více či méně fungující technologií. Podstatně jednodušší by mohlo být využití laseru. Kondenzaci vodních kapek ve vzduchu vyvolanou ultrakrátkým laserovým pulsem studuje německo-švýcarský tým z Université de Geneve a Freie Universität Berlin pod vedením J.-P.Wolfa.

Martin Přeček 22.7.2012: Jenom malá drobnost, elektrický výkon jednoho reaktorového bloku v Temelíně je 1000 MW = 1000 MJ/s. Z toho vyplývá, že 1.85 MJ se vyrobí jednou za 1.85 tisícin sekundy. Tepelný výkon je třikrát větší, a to je ve skutečnosti výkon, jenž bychom měli poměřovat, ale to je méně důležité.

nuclear 23.7.2012: Na jednom pracovišti AVČR je vyvíjen odstředivý zdroj tuším kyslíku, který je určen pro jódový laser, právě do leteckého laseru pro americkou armádu (zástavba do Boeingu 747). Dosavadní zařízení byla závislá na gravitaci. Avšak vývoj raket je daleko levnější než vývoj štítů. Například rusové nedávno namontovali naváděcí systém rakety Iskander na mezikontinentální nosič Topol M. Pokusný let z krasnodarské oblasti byl natočen na video v Jordánsku, a byly tam k vidění nepravidelné odskoky, které "autopilot" Iskanderu dělá v terminální fázi. Taková schopnost podle časopisu ATM předbíhá možnosti štítů o generaci.

Koncentrace ¹⁴C v letokruzích je indikátorem aktivity kosmického záření, protože se produkuje interakcí vzdušného dusíku s kosmickými neutrony. Tato analýza provedená na dvou japonských cedrech z období 750-820 našeho letopočtu ukazuje prudký vzrůst 12 ‰ ¹⁴C v letech 774-775, což je dvacetinásobek běžných hodnot. Příčina tohoto jevu však zůstává neznámá, protože nejsou důkazy žádné exploze supernovy nebo velkého slunečního výbuchu z té doby.

akademon.cz 17.7.2012: Bylo by jistě zajímavé provést stejnou analýzu i u jiných srovnatelně starých stromů, což nemusí být úplně snadné. Jednak jich je málo, jednak by jejich majitelé odběrem vzorků pro analýzu nemuseli být vůbec nadšeni.

nuclear 23.7.2012: Jeden americký diskutér našel v jakési kronice zmínku o "červeném kříži" na obloze, byl viditelný jen velmi krátce v tom roce. Vyrojila se spekulace, že to mohla být hypernova, kterou záhy zakrylo na delší čas Slunce.

Podstatně zlepšit využití větru při plachtění mohou nové senzory vyvinuté v berlínském Heinrich-Hertz-Institut. Tvoří je optická vlákna, jejichž povrch pokrývají rýhy o rozměrech srovnatelných s vlnovou délkou světla, takže ovlivní jeho index lomu. Jde o obdobu přes sto let známých interferenčních mřížek. Tato vlákna se zabudují do materiálu, v němž chceme sledovat mechanické pnutí – např. do plachty, ale třeba i do lodního trupu. Technologie byla původně vyvinuta pro sledování pnutí v lopatkách větrných turbin. Mechanické napětí způsobí drobné změny ve vzdálenostech rýh na optickém vláknu, takže jeho optické vlastnost se mění, a tím i spektrum procházející světla. Z těchto změn lze usuzovat, kde je optické vlákno, a tedy i materiál kolem něj, silně mechanicky namáhán a kde nikoliv.

Chudé matky v severní Keni poskytují tučnější mléko svým dcerám než svým synům, zatímco bohaté matky dávají přednost svým synům. Pracovníci ze státní univerzity v Michiganu (East Lansing) měřili obsah tuku v mléce 83 matek žijících ve vesnicích, kde muži mohou mít více manželek. Zjistili, že matky vlastnící menší území a méně dobytka poskytovaly tučnější mléko svým dcerám než svým synům.

Redukce oxidu uhličitého na průmyslově využitelné látky je energeticky velmi náročný proces. Kdybych k tomu využívali stávající infrastruktury, museli bychom vynaložit více energie, než získáme během jeho vzniku spalováním uhlíku nebo jeho sloučenin. Vědci z George Washington University a Howard University, obě ve státě Washington, pod vedením prof.Jasona Ganleyho (HU) studují možnosti přímého využití sluneční energie k redukci oxidu uhličitého na oxid uhelnatý i na uhlík. Základem je elektrolytická redukce roztaveného uhličitanu lithného na oxid lithný, oxid uhelnatý, uhlík a kyslík. Energii k roztavení reakční směsi a jejímu udržování při teplotě 750 až 950 stupňů Celsia dodá sluneční záření. Elektřina pro elektrolýzu pochází z fotovoltaických článků. Zatím je tedy dost drahá. Uvážíme-li rychlý a stálý pokles cen slunečních baterií v posledních letech, možná se dočkáme příjemného překvapení, že tato elektřina bude konkurence schopná i bez dotací. Největší slabinu popsané technologie představují elektrody. V tak agresivním prostředí přečkají bez úhony pouze platinové, jež jsou velmi drahé.

Nedávný průzkum ukázal, že virus poliomyelitidy je nejrozšířenější v Nigérii, Nigeru, Čadu. Demokratické republice Kongo a dále v Tádžikistánu, Afghánistánu a Pákistánu. Endemický je virus pouze v Nigérii, Pákistánu a Afghánistánu.

Tým profesora Unty K. Laineho z finské Aaltovy univerzity potvrdil dřívější předpoklady, že polární záře je spojena i se zvukovými efekty. Pomocí citlivých směrových mikrofonů určili, že zvuk vzniká asi ve výši 70 m nad zemským povrchem. Přesný mechanismus jeho vzniku není doposud znám. Abychom ho odlišili od pozadí, musíme bedlivě naslouchat, takže zdaleka nejde o tak výrazný akustický jev jako třeba hrom. Vzniká, když magnetické pole urychlí nabité částice ze slunečného větru. Srážkami pak excitují molekuly atmosféry, jež nadbytečnou energii vyzáří jako světlo. Foto Joshua Strang, USAF.

Zde si můžeme poslechnout polární záři.

Podíl amerického obyvatelstva, které se domnívá, že lékařské testování zvířat je morálně nesprávné, vzrostl za posledních deset let z 12 % na 38 %. Za stejnou dobu podíl těch, kdo s testy souhlasili, poklesl z 65% na 55 %. Většinou se to týkalo populace mezi 18 a 29 lety věku.

Přenosný analyzátor dechu, který je schopen odhalit rakovinu plic, zkonstruovali experti z Georgia Institute of Technology pod vedením Charlene W. Bayer a z Winship Cancer Institute na Emory University pod vedením Geethy D. Vallabhaneni. Nejprve vytipovali 75 nevelkých organických molekul, které vznikají pouze při určitém typu rakoviny plic a jsou dostatečně těkavé, abychom je nalezli ve vydechovaných plynech. Základním problémem takových analyzátorů je, že v přirozeném prostředí je látek příliš mnoho, takže navzájem ovlivňují odezvu senzoru, ať je jakýkoli. Proto nový senzor využívá nejprve plynové chromatografie k oddělení jednotlivých látek, které pak identifikuje pomocí hmotnostní spektrometrie. Foto Gary Meek, Georgia Tech.

Čeleď pavoukovitých, která obývá tropické oblasti na obou stranách Pacifiku, vznikla ve Střední Americe přibližně před 82 miliony let. Pracovníci z Harvardovy univerzity sekvenovali a analyzovali DNA ze 147 vzorků superčeledí Zalmoxoidea a Samooidea a došli k závěru, že studované druhy se rozšířily z amazonské nížiny přes Tichý oceán a usadily se na ostrovech v západní části oceánu. Zřejmě k tomu nedošlo díly rozpadu superkontinentu Gondwany, nýbrž prostě plavením pomocí zbytků vegetace oceánskými proudy.

Fosfolipidy, estery kyseliny fosforečné, jsou důležitou součástí buněčných membrán. Protože jedna jejich část je hydrofilní a druhá hydrofobní, vytvářejí ve vodném prostředí tzv. micely (viz akademon.cz 25.10.2004), kulovité útvary s dutinkou uvnitř. Chemici z Ženevské univerzity zjistily, že pokud místo esterické vazby mezi kyselinou fosforečnou a zbytkem molekuly (P-O-CO-) použijeme amidovou (P-NH-CO-) zaujímají výsledné micely čočkovitý tvar místo kulovitého. Ty jsou mnohem citlivější na nesymetrické působení sil, které na ně působí. Pracovníci Ženevské univerzity a její fakultní nemocnice testují možnosti využití těchto micel pro selektivní uvolnění léků v těch částech cév poškozených aterosklerózou. V důsledku ukládání tukových částic v jejích stěnách dojde k zúžení tepen, což se projeví vznikem nepravidelného proudění krve v těchto místech. To roztrhá amidové micely a uvolní jejich obsah, zatímco zdravými úseky proplouvají bez poškození.

Mořské hadice Ophiuroidea, hvězdicím velmi podobní živočichové, používají svých pěti ramen bilaterálním způsobem, i když jejich symetrie je středová. Pracovníci univerzity v Providence (Rhode Island) sledovali pohyb hadice Ophiocoma echinata a zjistili, že pohyb je tu centrálně koordinován směrem centrálního ramena buď vpředu nebo na zádi těla. Hadice se otáčejí nikoli obratem celého těla, nýbrž přeřazením „velitelského ramena“ na jiné z nich. Obr. hadice Ophiocoma erinaceus, foto Scott Godwin, National Park of American Samoa.

Pohyb hadic si můžeme prohlédnout zde.

Pracovníci Nizozemského ekologického ústavu (Nederlands Instituut voor Ecologie) a Wageningenské univerzity zjistili již před několika lety, že rostlina napadená larvami, které požírají její kořeny, uvolňuje z listů do vzduchu jiné látky než její zdravá kolegyně. Housenky, které se živí rostlinnými listy, si raději najdou nějakou jinou oběť. Poslední výzkumy Martijna Bezemera a Olgy Kostenko z Nizozemského ekologického ústavu s vytrvalou bylinou starček přímětník ukázaly, že toto poselství přetrvá v půdě i uhynutí původní napadené rostliny. Soužití larev s rostlinou ovlivní složení půdních hub, které změní chemické procesy nově vyrostlé rostliny.

Práci prof. Pulickela Ajayana a jeho kolegů z Rice University v texaském Houstonu jsme zmiňovali již několikrát (11.2.2004, 24.1.2008, 29.9.2008 a 24.3.2011). Nejnovějším výsledkem jejich práce je sada nátěrů, jejichž aplikací ve správném pořadí vznikne lithiový akumulátor prakticky na jakémkoli povrchu. Nejspodnější vodivý podklad tvoří směs uhlíkových nanotrubic a klastrů v N-methylpyrrolidonu. Na něj se nanese katoda z oxidu kobaltito-lithného, jejíž vodivost je zvýšena přídavkem grafitu. Následuje separační vrstva z organických polymerů, vhodného rozpouštědla a oxidu křemičitého. Anodu tvoří oxid titanito-lithný překrytý vrstvou komerčně běžně dostupného vodivého nátěru s obsahem mědi. Výkon akumulátoru odpovídá použitým sloučeninám. Otázkou zůstává jeho dlouhodobá stabilita, protože zatím byl testován pouze pro 60 nabíjecích cyklů beze změny kapacity. Takové netradiční zdroje proudu by mohly přinést pokrok i na poli elektromobilů, protože současné elektrochemické články jsou příliš těžké, než aby mohly reálně konkurovat strojům se spalovacími motory. Propojení akumulátoru s vlastní konstrukcí automobilu by mohlo napomoci alespoň částečně tento problém řešit.

Už ve škole jsme se učili, že bobovité rostliny (např.fazol, sója, hrách, vojtěška, arašíd) získávají dusík prostřednictvím bakterií rodu Rhizobium žijících ve speciálních hlízkách na jejich kořenech. M. J. Bidochka se svými kolegy z Brock University v kanadském Ontariu zjistili, že rostliny mohou přijímat dusík z hmyzu prostřednictví houby Metarhizium anisopliae z čeledi paličkovicovitých. Tato houba běžně žije v půdě a napadá nejrůznější hmyz, protože obsahuje enzymy, jež dokážou proleptat jeho chitinovou vnější kostru. Pak už ho nic nezachrání a je houbou nemilosrdně sežrán. Existenci tohoto způsobu získávání dusíku rostliny vědci prokázali tak, že nejprve vpravili do půdy hmyz obsahující izotop dusíku ¹⁵N, který se v přírodě běžně nevyskytuje. Když do půdy přidali spory houby Metarhizium anisoplia, po nějaké době nalezli ¹⁵N i v rostlinách. Výsledky pokusů naznačují, že v rostlinné říši může jít o dosti rozšířený způsob získávání dusíku. Foto Chengshu Wang a Yuxian Xia, PLoS Genetics, January 2011, via Wikipedia. Licence Creative Commons Attribution 2.5 Generic.

Časopis Nature je považován za seriozní vydavatelský počin už téměř 150 let, protože pokrývá všechny obory od astronomie po virologii a protože je celosvětově citován. Koncem roku 2011 provedla jeho redakce podrobný průzkum publikační aktivity zejména v jihovýchodní Asii. Mezi 200 pracovišti, která za poslední tři roky v Nature publikovala, se na první místo řadí pracoviště Japonska (je jich 71), na druhé místo pak Čína (celkem 53 včetně Taiwanu), potom Jižní Korea (26), Austrálie (25), Indie (pouze 7!), Singapur (4), Nový Zéland (4) a Indonésie (1). Mezi čínskými institucemi obecně vládne Čínská akademie věd, pak Čínská univerzita pro vědu a techniku a Pekingská univerzita. V celosvětovém měřítku je v Nature pořadí přispěvatelů toto: Harvardská univerzita (USA), Stanfordská univerzita (USA), Ústavy Maxe Plancka (Německo), Národní zdravotní ústavy (USA), Tokijská univerzita (Japonsko), Francouzské národní středisko pro vědecký výzkum (Francie), Kalifornská univerzita v Berkeley (USA), Yaleova univerzita (USA), Kalifornská universita v San Diegu (USA) a Kalifornská univerzita v San Franciscu (USA). Z čínských pracovišť je čínská akademie věd na 23. místě.