Háďátko obecné (Caenorhabditis elegans) z kmene hlístic (Nematoda) je oblíbeným modelovým organismem vědců, kteří na něm zkoušejí kde co. Jeho nejrozšířenější laboratorní kmen obsahuje dvojici úzce spolupracujících genů sup-35 a pha-1. První z nich odpovídá za produkci toxinu a druhý za protilátku proti němu. Toxin háďátko nevyužívá proti kořisti ani při obraně, nýbrž pouze proti svým příbuzným. Kříží-li se jedinci, kteří neobsahují stejný pár genů, části jejich potomstva chybí pha-1. Toxin produkovaný genem sub-35 zabrání řádnému vývoji trávicí trubice, takže háďátko umírá. Rozdíl můžeme vidět na mikroskopickém snímku zdravého (nahoře) a otráveného (dole) jedince (E. Ben-David, A. Burga, L. Kruglyak). Trávicí trubice je tenká linie v ose tvorečka. Její poškození na dolním snímku je naprosto zřetelné. Totéž můžeme shlédnout na videu. Dvojici genů sup-35 a pha-1 můžeme pokládat za typický příklad tzv. sobeckých genů, kteří zajišťují své vlastní přežití a množení, v tomto případě bez ohledu na prospěch vlastního druhu. Na druhou stranu možná jde o rafinovaný regulační mechanismus zabraňující přemnožení háďátek a upřednostňující bližší příbuzné před vzdálenějšími.

Nový, modernější způsob recenzování odborných příspěvků testuje vědecký časopis Synlett, který publikuje odborné články o chemické syntéze. Doposud se všeobecně odborné příspěvky před zveřejněním předkládají k recenzi zpravidla dvěma nezávislým odborníkům, kteří autorům zůstávají neznámí. Editor Synlettu Benjamin List se svým asistentem Denisem Höflerem začali loni testovat nový přístup. Předkládají obdržený příspěvek po omezenou dobu najednou zhruba stovce předem vybraných anonymních recenzentů, kteří mohou komentovat nejenom článek, ale i poznámky ostatních recenzentů. Předběžné výsledky jsou zatím nadějné. Nový způsob je minimálně podstatně rychlejší ne klasický. Kdo se nevyjádří od 72 hodin, má smůlu. Nicméně i tak editoři dostávají dostatek kvalifikovaných komentářů.

Pronikne-li vzestupný teplý vzdušný proud do oblasti s teplotou kolem - 8 ^oC, vzniknou v ovzduší ledové krystalky velmi zvláštního tvaru. Vypadají jako koule o průměru 100 - 700 mikrometrů na tyčince dlouhé 250 až 1400 µm mikrometrů (viz obr.). Nejvíce připomínají miniaturní lízátko. Nejprve v chladnější oblasti o něco výše vzniknou tzv. Hallett-Mossopovým (H-M) procesem cylindrické krystalky ledu, a to rozpadem velmi rychle zmrzlých vodních kapek. Rychlé ztuhnutí vede ke vzniknu pnutí, které způsobuje rozpad větších tvarů na jednotlivé protáhlé válcovité tyčinky, držáčky budoucího lízátka. Když se pří pádů dolů dostanou do oblasti teplejšího vzduchu, přimrznou k nim kapičky vody, a podivný tvar je na světě.

Paleontologové studiem fosilií identifikovali dosud neznámé vymírání velké mořské fauny na konci pliocénu před 2,58 miliony let. Z mořských savců a ptáků, želv i žraloků se následujícího pleistocénu nedožilo 36% rodů. Konkrétně mořských savců zmizelo přes polovinu druhů, 43% mořských želv, třetina druhů ptáků a o něco méně než desetina druhů žraloků. I když nešlo o tzv.hromadné vymírání, při kterém během geologicky krátké doby vymizí více než tři čtvrtiny druhů, na podobu současné velké mořské fauny mělo významný vliv. Uvolněný prostor umožnil v následujícím geologickém období pleistocénu vývoj nových druhů, ke kterým patří např. lední medvěd (Ursus maritimus) , buřňáčci (rod Oceanodroma), tučňáci (rod Megadyptes) a velká řada dalších. Pliocénní rozmanitosti dosaženo nebylo.

Hromadných vymírání známe celkem pět: (1) v ordoviku před 443 miliony let, kdy vyhynulo 86 % druhů, (2) v devonu před 359 miliony let, kdy vyhynulo 75 % druhů, (3) v permu před 251 miliony let, kdy vyhynulo 96 % druhů, (4) v triasu před 200 miliony let, kdy vyhynulo 80 % druhů, a (5) v období křídy před 65 miliony let, kdy vyhynulo 76 % druhů. Na obrázku vidíme tučňáka nejmenšího (Eudyptula minor), fosilie jehož předků nacházíme až v pleistocenních vrstvách (foto Tanya Dropbear (originally posted to Flickr as Blue penguin) [CC BY 2.0 (http://creativecommons.org/licenses/by/2.0)], via Wikimedia Commons).

Standardní stlačování běžné plynné průmyslové chemikálie amoniaku NH₃ lze provést s účinností kolem 65%. Elektrochemicky lze dosáhnout až 93%, bohužel doposud jsme neznali technologii, jak to provést a plyn nerozložit. Chemici z University of Maryland využili vodíku, což je zatím jediný plyn, který umíme elektrochemicky stlačovat. Nejprve nechali amoniak reagovat s vodíkem na elektrodě za vzniku amonného iontu NH₄⁺. Pomocí elektrického napětí 200 mV ho protlačili skrze nafionovou membránu, která je dobrými vodičem amonných iontů. Reakční schéma vidíme na obrázku. Nafion je polytetrafluorethylen [-CF₂-CF₂-]_n se zavedenými sulfonovými skupinami -SO₃H. Konkrétně použili typ Nafion 115, což značí, že při tloušťce 0,005 palce (127 mikrometrů) má EW (equivalent weight) = 1100 g/mol. EW označuje molární hmotnost nafionové membrány připadající na jeden mol sulfonových skupin.

Rostliny při napadení hmyzem vypouštějí do ovzduší rozličné chemické signály, kterými se snaží přilákat jeho přirozeného nepřítele. Jak ukázaly analýzy pomocí plynové chromatografie a hmotnostní spektrometrie, jde o směs různých těkavých sloučenin, jejíž složení je typické pro okusující hmyz a která přilákala toho správného nepřítele, často různé druhy parazitických vos. Pokusy s evropskou brukví řepákem (Brassica rapa) ukázaly, že si poradí i s neznámým, zavlečeným druhem. Pustí-li se do něj housenky severoamerického kovolesklece cizokrajného (Trichoplusia ni) nebo asijské blýskavice červcovité (Spodoptera exigua), vytvoří pro ně nové signály. Oba zmínění škůdci pocházejí z čeledi můrovitých (Noctuidae) řádu motýlů (Lepidoptera). Na obrázku vidíme housenky běláska zelného (Pieris brassicae), kterak si pochutnávají na listu brukve řepáku (foto Nicole Van Dam).

Světelné záření atmosféry je vcelku běžný jev, v dnešních civilizací přesvětlených nocích nepozorovatelný. Jde o slabé vyzařování způsobené různými chemickými a fyzikálními procesy v horních vrstvách atmosféry. Vzniká např. při rekombinaci iontů kyslíku a dusíku ionizovaných během dne ultrafialovým zářením Slunce nebo reakcí hydroxylových iontů s molekulami kyslíku a dusíku. Přispívá i luminiscence vyvolaná kosmickým zářením. Ojediněle dosáhne nebývalé intenzity, při níž je možné i číst uprostřed noci. Již staří Římané tento jev znali a nazývali ho půlnočním sluncem. Konkrétně ho zmiňuje Plinius Starší k roku 113 př.Kr. V Evropě bylo pozorováno roku 1783, 1908 a 1916. Nebývalé zesílení světelného záření atmosféry způsobuje zvýšení intenzity vlnění v horních vrstvách atmosféry. Vyplývá to z dat naměřených přístrojem WINDII (Wind Imaging Interferometer) neseného v letech 1991 - 2005 družicí NASA Upper Atmosphere Research Satellite. Na obrázku vidíme světelné záření atmosféry ve výšce 95 km na fotografii pořízené z Mezinárodní kosmické stanice (foto NASA). Zelené záření vzniká při vzniku molekuly O₂ ze dvou atomů kyslíku O vzniklých během dne rozštěpením molekuly O₂ UV zářením.

pochází, jak jinak, ze starověkého Egypta a vidíme ji na obrázku (University of Basel, LHTT. Image: Matja Kačičnik). Dosahuje stáří zhruba 3.000 let a pochází z ženského hrobu v nekropoli Sheikh ´Abd el-Qurna poblíže Luxoru. Jde o umělý palec nohy ze dřeva, zhotovený pro dceru kněze. Jeho provedení dokládá jak zručnost tehdejších mistrů, tak velmi dobré znalosti fungování lidských těl. Shlédnout ji můžeme v káhirském Egyptském muzeu.

Po 3D tisku přicházejí vědci s další novinkou, která naň logicky navazuje. Pracují na postupech, při kterých objekty vzniknou samovolným uspořádáním molekul. Chemici z nizozemské Delftské univerzity využívají reakci mezi deriváty benzaldehydu a hydrazonu v kyselém prostředí. Strukturu výchozích sloučenin, produktu a průběh reakce vidíme na obrázku. Vzniklé molekuly se samostatně uspořádávají do vláken, z nich vznikají větší struktury. Celý proces řídí difuze jednotlivých složek k sobě a jejich chemická reakce v zóně kontaktu. Složitější útvary vznikají reakcí výchozích látek difundujících z nádržek rozmístěných v agarové matrici, jak vidíme na tomto videu.

S novým zařízením pro léčení glaukomu, zvýšeného nitroočního tlaku, přichází společnost Bionode LLC, spin-off Purdue University. Magnetické pole z generátoru v podobě brýlí indukuje proud ve zlaté cívce zapuštěné do kontaktní čočky. Jeho působením relaxují svaly v okolí Schlemmova kanálku v rohovce, který odvádí nitrooční kapalinu do krevních vlásečnic. Průtok se zlepší a množství nitrooční kapaliny se zmenší, čímž poklesne i tlak uvnitř oka. Glaukom představuje velmi závažné onemocnění, protože dlouhodobý nárůst nitroočního tlaku vede k neuropatii zrakového nervu a tím k nevratnému poškození vidění. Léčící kontaktní čočku v pouzdře vidíme na obrázku (Purdue Research Foundation/Vince Walter).

neboli Nejjasnější republika benátská za tisíc let své existence nahromadila, jakožto velmi bohatý stát, neuvěřitelné množství archivních dokumentů. V bývalém františkánském klášteře zaplňují plných 80 kilometrů regálů. Mnohé z nich doposud žádný historik nečetl. K zachování archivních materiálů v takovém rozsahu přispělo, že vlastní město nepostihly četné války, které Nejjasnější republika sv. Marka vedla. Frédéric Kaplan, odborník na umělou inteligenci, spolu s historičkou Isabellou di Lenardo rozběhli gigantický projekt digitalizace celého archivu. Samotné skenování takového množství dokumentů představuje náročný úkol. Nasadili rotační skener o šířce 2 metry a roboty na otáčení stránek vázaných archiválií. Pomocí počítačové tomografie přečetli některé folianty bez nutnosti listování. Na digitalizaci ručně psaných dokumentů nestačí současné standardní programy pro čtení textu. Sáhli po samoučícím softwaru pro rozpoznávání tvarů. Další fází projektu je vytvoření sociální sítě středověkých Benátek. Propojují jména jednotlivých osob v různých dokumentech. Lze tak získat přehled o nemovitém majetku a jeho změnách, jak vlastnických, tak konstrukčních. Propojení s mapami, středověkými malbami i moderními fotografiemi přináší informace o přesné poloze i vzhledu budov. Výsledkem je např. video zobrazující vývoj benátského čtvrti Rialto zhruba od roku 950 do současnosti. Lékařské záznamy přinášejí informace o šíření chorob, účetní umožňují podrobně rekonstruovat ekonomiku středověké obchodní republiky. Novou technologii digitalizace archiválií lze pochopitelně použít i v jiných městech. Na obrázku současný letecký snímek historického centra Benátek (foto Horst-schlaemma, public domain, via Wikimedia Commons).

Ota Nik 26.6.2017: Ano, důležité jsou vztahy.

10.1.2020: Nejstarší zobrazení Benátek pochází z popisu cesty do Jeruzaléma od italského poutníka Niccola da Poggibonsiho. Pochopitelně cestoval přes Benátky, takže si pořídil obrázek. Pouť proběhla v letech 1346 - 1350 a rukopis vznikl nejspíš krátce poté. Zajímavé je, že v liniích kresby nachází četné probodané malé otvůrky. Objevitelka kresby Dr.Sandra Toffolo ze skotské University of St Andrews o tom soudí: „Přítomnost špendlíkových dírek je silným důkazem, že tento pohled na město byl kopírován. Opravdu existuje několik obrázků v rukopisech a časně tištěných knihách, které jasně vycházejí z obrázku v rukopisu ve Florencii. Objev tohoto pohledu na město má velké význam pro naši znalost zobrazování Benátek, protože ukazuje, že město Benátky již od velmi raného období současníky fascinovalo.“

Analýza dopadů pěstování geneticky modifikovaných plodin od Petera Barfoota a Grahama Brookese z britské zemědělské poradenské společnosti PG Economics Ltd přináší řadu zajímavých informací. Studovali důsledky jejich využití od roku 1996 v 26 zemí světa, kde se GMO pěstují nejvíc. Jednoznačně lze uzavřít, že nasazení GMO zvyšuje úrodu a zisky farmářů, oproti tomu snižuje množství chemických postřiků a emisí oxidu uhličitého. Plný text analýzy najdeme zde. Zralý geneticky modifikovaný bavlník vidíme na obrázku (foto David Nance, US Agricultural Research Sevice).

Zajímavý systém vzájemně komunikujících nanočástic vytvořil Ramón Martínez-Mánez z Valencijské univerzity spolu s dalšími kolegy. Tvoří ho disperze dvou typů nanočástic z porézního oxidu křemičitého pojmenované S1_gal a S2_gox ve vodě. Po přidání sacharidu laktózy ji chemicky navázaný enzym ß-galaktozidáza (beta-Gal) na prvním typu nanočástic hydrolyzuje na galaktózu a glukózu. Enzym glukozoxidáza (GOx) navázaný na druhém typu nanočástic ji přeměňuje na glukonovou kyselinu. pH prostředí tudíž klesá a otevírají se póry v nanočástici vyplněné N-acetyl-L-cysteinem, který uniká ven. Póry uzavírá čepička z beta-cyklodextrinu, kterou na místě drží benzimidazolová skupina navázaná přímo na povrch nanočástice. Snížení pH jejich spojení uvolní. Póry na nanočásticích S1_gal uzavírají rovněž molekuly beta-cyklodextrinu, avšak připojené disulfudickým můstkem -S-S-. Uvolněný N-acetyl-L-cystein je přeruší, čímž pór otevře. Volně z něj uniká barevná chemická komplexní sloučenina, v důsledku čehož roztok změní barvu. Schéma celého procesu najdeme na obrázku. Jako barevné sloučenina posloužil tris(bipyridyl)ruthenatý kation [Ru(bpy)₃]²⁺. Oba enzymy k povrchu nanočástice poutal přes atom síry klastr atomů zlata, což je standardní metoda.

Při nestandardním propojení tepen a žil hovoříme o vaskulárních malformacích. Vyskytují se u necelých 5% populace. Na jejich vznik v mozku má kupodivu vliv složení tělních bakterií. Gramnegativní bakterie nebo přímo některé lipopolysacharidy aktivují receptor TLR4 v buňkách mozkového endotelu, což je jednovrstevná vystýlka vnitřního povrchu krevních i lymfatických cév a srdce. Množí se více, než by měly, což vede ke vzniku vaskulárních malformací. Kvůli nim mohou nastat cévní mozkové příhody nebo epileptické záchvaty. Zároveň nové objevy, potvrzené zatím experimenty na laboratorních myších, ukazují cestu k dalším metodám léčby i prevence.

Na Mezinárodní kosmické stanici proběhly experimenty s regenerací ploštěnců (kmen Platyhelminthes), konkrétně druhu Dugesia japonica. Jejích střední části po amputaci hlav a ocasních částí pobývaly v kosmu po dobu pěti týdnů. Během této doby dorostly do původní podoby. Nicméně v porovnání s kontrolní skupinou na Zemi jevili vesmírní ploštěnci řadu odlišností. Lišili se jejich střevní bakterie i reakce na světlo. V beztíží dorostlí ploštěnci nebyl tak světloplaší. Velkým překvapením byly dvě hlavy, které narostly jednomu z kosmických ploštěnců. Na každém konci těla se objevila jedna. Na Zemi k tomu dochází velmi, velmi zřídka nebo pod vlivem praziquantelu, léku proto parazitickým červům. Je zajímavé, že dvouhlavost si uchoval i po návratu na Zem. Po opětovné amputaci hlav znovu obě narostly na původních místech. Zdá se, že regenerace je složitý proces citlivě uzpůsobený pozemským podmínkám. Nezastupitelnou roli v něm zřejmě hrají i gravitace či silné magnetické pole, které chemicko-biologické procesy standardně neovlivňují. Na obrázku vidíme dvouhlavého ploštěnce D.japonica, jak narostla na palubě ISS (foto Junji Morokuma, Tufts University).

Společnost PolarityTE Inc. ze Salt Lake City dokončila preklinické testy svého produktu, kůže vypěstované z kmenových buněk, která obsahuje vlasové folikuly i póry. Největší problém představovalo zvládnutí asymetrického množení a růstu buněk, protože kůže je plochá vrstevnatá struktura. Během hojení narostou na správných místech všechny tři vrstvy kůže: pokožka (epidermis), škára (dermis) i podkožní vazivo (hypodermis). Experimenty zatím proběhly na prasatech, která vědci pokládají za obstojný model člověka i díky podobné velikosti. Vypěstované kožní implantáty z vlastních buněk velmi uspokojivě posloužily při hojení spálenin třetího stupně nebo hlubokých odřenin. Společnost je připraví z vlastních buněk poraněného během 24 hodin. Pokusy s lidskou kůží začnou ve třetím čtvrtletí tohoto roku. Průběh hojení rány najdeme na těchto obrázcích.

Fosfolipidy, chemicky diestery kyseliny fosforečné, samovolně vytvářejí uspořádané sférické struktury. Vznikají interakcemi hydrofilních a hydrofobních částí dlouhých lineárních molekul fosfolipidů. Klíčovou roli hrají i při vytváření buněčných membrán. Nepatrné chemické změny způsobí, že řídící silou při vzniku sférických měchýřků z fosfolipidů (vezikulů) přestává být pouze povrchové napětí. Zavedení skupin -NH- místo atomů kyslíku -O- způsobí vznik vodíkových vazeb, díky kterým je fosfolipidová struktura mnohem méně elastická. Nevzniknou sférické vezikuly s minimálním povrchových napětím, nýbrž útvary s ploškami a hranami, které se svým tvarem mohou blížit až krychli. Na obrázku vlevo najdeme příklad chemické struktury běžné molekuly fosfolipidu. Vpravo chemicky mírně pozměněný fosfolipid vytvářející vezikuly s plochami a hranami. Červeně je vyznačena poloha aminoskupin -NH- zaměněných za kyslíkové atomů -O-. Nahoře mezi oběma molekulami vidíme schematické znázornění tohoto vezikulu s řezem (Frederik Neuhaus et al. Vesicle Origami: Cuboid Phospholipid Vesicles Formed by Template-Free Self-Assembly, Angewandte Chemie International Edition (2017), DOI: 10.1002/anie.201701634).

Přímo v centru mexické metropole odhalili archeologové zbytky dávného aztéckého chrámu a hřiště pro rituální míčovou hru ullamaliztli, původně 50 m dlouhé. Chrám boha větru a bouřky Ehecatla vyrostl v letech 1486 až 1502. Tvořila ho kruhová stavba o průměru 34 m na čtvercové terase o celkové výšce 4 m. Aztécké ruiny nalezl v roce 1985 majitel hotelu, který stál nad nimi. Krátce po tehdejším zemětřesení je uviděl v troskách svého hotelu. Na fotografii vidíme mexického archeologa Raula Barerru u paty chrámu.

Podle tiskové zprávy Astronomického ústavu AV ČR může v blízké budoucnosti dojít k nebezpečné strážce Země s meteroidem z meteorického roje Taurid. Na základě analýzy drah 144 bolidů (jasných meteorů) z tohoto roje usuzují astronomové, že obsahuje přinejmenším dvě planetky o velikosti 200 – 300 metrů a nejspíš i mnoho dosud neobjevených planetek o rozměrech minimálně desítek metrů. Studované bolidy zachytila v roce 2015 Evropská bolidová síť řízená z observatoře v Ondřejově.

Z tiskové zprávy AÚ AV ČR: Meteorický proud Taurid způsobuje na Zemi přinejmenším čtyři meteorické roje. Dva jsou aktivní v noci od konce září do začátku prosince a dva ve dne od konce května do poloviny července. Ačkoliv nejpravděpodobnějším mateřským tělesem je kometa 2P/Encke, existuje teorie, že tato kometa je jen úlomkem mnohem větší komety, která se rozpadla před tisíci let a vytvořila celý komplex těles, včetně řady planetek. Je ale také dobře možné, že řada planetek má podobnou dráhu jako Tauridy čistě náhodou.

Plný text tiskové zprávy Astronomického ústavu AV ČR.

Na obrázku vidíme část celooblohového snímku s nejjasnější Tauridou ze zmíněné tiskové zprávy. Fotografii pořídila digitální automatická kamera na stanici Polom v Orlických horách dne 31. října 2015 v 18:05:20 UT (délka expozice 35 sekund). Autor: Oddělení MPH AsÚ.

Pavel 8.6.2017: Kde jste v té tiskové zprávě vyčetli, že "může v blízké budoucnosti dojít k nebezpečné strážce Země s meteroidem z meteorického roje Taurid." Tam se nic takového nepíše. Co se tam píše, je, že každé tři roky je zvýšená pravděpodobnost srážky, ovšem bez jakékoliv bližší specifikace této pravdcěpodobnosti. Takže to klidně může znamenat, že se ta pravděpodobnost zvýší třeba z jedné kvintiliardtini na jednu kvintilióninu, což je sice tisícinádobné zvětšení, nicméně je stále ta pravděpodobnést tak malá, že za zbývající dobu existence Země ke srážce téměř jistě nedojde. Popravdě, na tomto serveru (a ani v té tiskové zprávě) jsem podobné statistikulistické výlevy nečekal. Jen neseriózní media straší tím, že cosi výtazně zvýší pravděpodobnést, aniž by dodala, že ta pravděpodobnost je nula, nula, nic, a její zvýšení je zase jen nula, nula, nic. P.S. Statistikulistika je věda zabývající se znužíváním statistiky k propagandě a oblbování mas.

9.6.2017: V tiskové zprávě se píše toto: „Během tohoto období je pravděpodobnost srážky s rozměrnějším tělesem (řádově desítek metrů v průměru) významně zvýšená“. Lze předpokládat, že autoři tiskové zprávy AV ČR chápou rozdíl mezi významným a nevýznamným zvýšením pravděpodobnosti. Ke srážce tedy dojít může, ale nemusí. Aktualita vznikla na základě původní vědecké publikace nazvané „Discovery of a new branch of the Taurid meteoroid stream as a real source of potentially hazardous bodies“, v překladu „Objev nové větve meteorického proudu Taurid jako skutečného zdroje potenciálně nebezpečných těles“. Nebezpečí spočívá v možnosti existence dosud neznámých velkých tělech na kolizních drahách. A to tu je, dokud astronomové nezískají více údajů a určí pravděpodobnost srážky. Skutečnost, že neseriózní media milují senzacechtivé psaní o srážce Země s asteroidem, neznamená, že by k této události nemohlo dojít.

Pavel 12.6.2017: Tak tedy co autoři článku vyzkoumali. Našli novou větev Taurid a prokázali, že tam jsou tělesa o velikosti do jednoho metru. Dále prozkoumali dráhy známých planetek a zjistili, že tři z nich MOŽNÁ také patří k tomuto proudu, přičemž "významná" pravděpodobnost, že tam patří, je jen u jedné z nich, ty ostatní jsou tam spíše do počtu. (Od těchto planetek nám zcela jistě žádné nebezpečí nehrozí, protože seznam planetek potenciálně ohrožujících Zemi je stále prázdný.) Na základě toho usoudili, že v tom proudu MOŽNÁ budou u jiné planetky a tedy že při průchodu Země tímto proudem je MOŽNÁ zvýšené riziko srážky. Není tam těch MOŽNÁ až příliš? Naproti tomu můžeme postavit fakt, že Země tímto proudem Taurid prochází každé tři roky už desetitisíce let, ne-li mnohem déle, a zatím v historických záznamech o žádné takové srážce (které by si naši předci zcela jistě všimli) není ani zmínka. Tedy v během posledních několika tisíců průchodu tímto proudem se Země s ničím větším než pár metrů nesetkala. A nejspíš asi není důvod si myslet, že by v příštích pár desítkách let (což je můj výklad pojmu "blízká budoucnost") mělo k nějaké srážce dojít. A stále trvám na tom, že i významně zvýšená zanedbatelná pravděpodobnost je stále zanedbatelná pravděpodobnost. O skutečné velikosti pravděpodobnosti to, že se "významně zvýšila" neříká vůbec nic.

15.6.2017: Možná. Protože Vaše výhrady směřují k vlastní publikaci a závěrům jejích autorů, možná by bylo lepší celou záležitost prodiskutovat s nimi a se závěry čtenáře akademonu seznámit.

na geologické procesy na zemském povrchu odhalili izraelští geologové při hloubkovém vrtu v pánvi Mrtvého moře. Usazeniny ve vrstvách starých zhruba 11.500 let naprosto neodpovídají tehdejším klimatickým nebo tektonickým procesům. Zřejmě jde o důsledek zvýšené eroze, kterou spustili lidé v rámci neolitické revoluce. Přechod od lovu a sběru k zemědělství v Palestině proběhl právě v té době.

založený na sodíkových iontech, na rozdíl od dnes nejvíce rozšířeného lithia, zhotovil Guihua Yu z University of Texas v Austinu se svými kolegy. Základech obou jeho elektrod je porézní poly(dimethylsiloxan) připravený polymerací v kostce cukru, která posloužila jako templát. Strukturu poly(dimethylsiloxanu) vidíme na obrázku nahoře. Po rozpuštění cukru povrch polymeru pokryli z roztoku plátečky oxidovaného grafenu. Částečnou redukcí jodovodíkem HI vznikl ohebný materiál s požadovanou vodivostí. Pokrytím povrchu nanočásticemi fosforečnanu oxidu vanadičného VOPO₄ (obr. uprostřed) vznikla katoda, modifikací povrchu uhlíkem anoda. Jako elektrolyt slouží gel z poly(vinylidenfluoridu-co-hexafluoropropylenu) (PVD-HFP, obr.dole) nasáklý roztokem chloristanu sodného NaClO₄ v propylenkcarbonátu.

Parazitické vosy rodu Apocrypta (čeleď Agaonidae - fíkovnicovití) kladou svá vajíčka do larev příbuzných fíkovnicovitých vos, které se vyvíjejí v rostoucích fících, plodech fíkovníku (Ficus). Jak vidíme na obrázku, používají k tomu dlouhé kladélko, kterým musí proniknout tuhou tkání nezralého plodu. Experimenty naznačují, že špička kladélka slouží jako čichový smyslový orgán, který vose Apocrypta umožní podle vydechovaného oxidu uhličitého najít cíl. Nejčastěji napadají larvy vos rodu Ceratosolen, které opylují některé fíkovníky a při té příležitosti kladou vajíčka. Na obrázku vidíme samičku vosy A. guineensis s kladélkem na povrchu nezralého fíku (JMK (vlastní práce) [GFDL (http://www.gnu.org/copyleft/fdl.html) or CC BY-SA 3.0 (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0)], via Wikimedia Commons).

Index lomu monomolekulárních vrstev sulfidu molybdeničitého MoS₂ a wolframičitého WS₂ a selenidu wolframičitého WSe₂ lze elektrikým polem ovládat v dosud netušeném rozsahu. Reálnou část indexu lomu, která zodpovídá za lom světelných paprsků, až o více než 20%. U imaginární části indexu lomu, jež popisuje absorbci (utlumení) světla v materiálu, lze elektrickým polem dosáhnou změn až o více než 60%. Schéma experimentálního uspořádání vidíme na obrázku. Na stříbrném zrcadle (Ag) leží izolační a ochranná 700 nm silná vrstva oxidu hlinitého Al₂O₃. Na ní najdeme elektrody z nitridu galitého GaN 140 nm vysoké pokryté izolační vrstvou oxidu hafničitého HfO₂ o síle 10 nm. Na nich leží 0,62 nm silná monovrstva zkoumaného WS₂ nebo jiné testované sloučeniny. Změnou napětí V mezi elektrodou z GaN a slitinou titanu se zlatem Ti/Au úplně nahoře lze měnit odrazivost a absorbanci povrchu v širokém rozmezí.

Naučíme-li se číst, dojde ke změnám nejen v naší mozkové kůře, ale neočekávně i v přilehlých podkorových oblastech. Nový poznatek přineslo zobrazování mozku původně negramotných dospělých pomocí magnetické rezonance. Překvapivě způsobuje znalost čtení nárůst propojení mezi kůrou týlního laloku, středním mozkem a thalamem (součást mezimozku). Na obrázku nahoře vidíme oblast mozku změněnou znalostí čtení na řezu v mediánní (předozadní) rovině, dole v rovině pravolevé neboli frontální (M.A.Skeide et al., Learning to read alters cortico-subcortical cross-talk in the visual system of illiterates, Science Advances 24 May 2017: Vol. 3, no. 5, e1602612, DOI: 10.1126/sciadv.1602612).