Svět biotechnologií červen 2014: Nová genová terapie na časté příčiny oslepnutí může ukončit invasivní léčbu očí injekcemi v měsíčních intervalech. Uvádějí to výzkumníci z Lions Eye Institut (LEI) v Perthu v Západní Austrálii. Léčba se soustřeďuje na vlhkou formu věkem podmíněné makulární degenerace (Aged-Related Macular Degeneration = ADM), která je nejběžnější příčinou slepnutí ve vyspělých zemích světa. AMD vede k rychlé ztrátě vidění a představuje obrovské finanční náklady každý rok.

Prof. Ian Constable a jeho LEI tým podrobil 40 pacietů klinickému testování a vyjádřil se, že genová terapie byla dobře snášena a je slibná. Vlhká forma ADM se objevuje, když dochází k nadprodukci proteinu VEGF (vascular endothellial growth factor) v sítnici. Současná léčba používá aplikaci injekcí s anti-VEGF lékem v měsíčních intervalech. Genová terapie spočívá v jedné injekci modifikovaného a neškodného viru, který obsahuje specifický gen. Ten stimuluje dodávání proteinu, který blokuje nadprodukci VEGF.

Výzkum byl zahájen před 20 léty, pokusy byly vedeny na myších a psech. Prof. Constable řekl, že i přes slibné dosavadní výsledky bude třeba další testování. Po ukončení výzkumného projektu v Perthu budou pokračovat studie ve Spojených státech a bude třeba usilovat o povolení FDA. Autoři věří, že jsou na dobré cestě a že terapie u více pacientů potvrdí bezpečnost a účinnost této metody. Pak by mohla být k dispozici v širokém měřítku.

Analýza fosilizovaných výkalů neandertálců ze španělské lokality El Salt nedaleko Alicante potvrdila naše předpoklady o složení jejich stravy. Její převážnou část tvořilo maso, což dokládá množství koprostanolu ve zkoumaných výkalech. U vyšších savců vzniká působení střevních bakterií z cholesterolu. Přítomnost 5beta-stigmastanolu dokládá, že příjem rostlinné potravy nebyl zanedbatelný. Ainara Sistiaga, Carolina Mallol, Bertila Galva (všichni Universidad de La Laguna, Tenerife) a Roger Everett Summons (MIT) nalezli a prozkoumali celkem pět fosilizovaných výkalů z odlišných vrstev starých přibližně 50 tisíc let (viz obr, Sistiaga A, Mallol C, Galva´n B, Summons RE (2014) The Neanderthal Meal: A New Perspective Using Faecal Biomarkers. PLOS ONE 9(6): e101045. doi:10.1371/journal.pone.0101045). Vzorky extrahovali rozpouštědly a analyzovali plynovou chromatografií. Jde o nejstarší nálezy tohoto druhu patřící rodu Homo.

Svět biotechnologií červen 2014: Banány bohaté na vitamin A se dostávají v USA do fáze testování na lidech. Cílem je schopnost bojovat s nedostatkem vitaminu A. Banány mají oranžovou barvu, protože obsahují karoten, který se v lidském organizmu transformuje na vit. A. Tyto geneticky modifikované banány byly vyvinuty na Technické universitě v Queenslandu (QUT) ve snaze zastavit epidemii, která v některých afrických zemích zabíjí stovky tisíc dětí nebo způsobuje jejich slepotu. Testování bude trvat 6 týdnů a je podporováno nadací Billa a Melindy Gates. Výsledky mají být k dispozici koncem roku 2014 a komercializace se předpokládá v roce 2020 v Ugandě. Transfer technologie se chystá také do dalších afrických zemí včetně Rwandy, Konga, Keni a Tanzanie.

Až půjdete na podzim sbírat houby, dejte si pozor na čirůvky. Během devadesátých let se ve Francii otrávilo čirůvkou zemní (Tricholoma equestre) dvanáct lidí, z nichž tři zemřeli. Ve všech případech šlo o houby sebrané v borovicovém porostu na písčitém pobřeží. Důkladný výzkum, který provedl tým francouzských lékařů pod vedením Pierra Godeaua z pařížské fakultní nemocnice Pitié–Salpetričre, vyloučil jinou možnost. Toxicita extraktu z hub byla prokázána i na laboratorních myších. U všech otrávených propukla těžká rhabdomyolýza, což je rozklad tkáně příčně pruhovaných svalů. Vyvolat ji může mechanické rozdrcení svalů při úrazu, jejich poškození při nadměrném fyzickém výkonu, infekční onemocnění nebo otrava. Produkty rozpadu mohou způsobit selhání ledvin. Otrava se objevila až po konzumaci tří po sobě následujících jídel z čirůvky zemní, 24 až 72 hodin po pozření posledního z nich. Identifikovat toxické sloučeniny se podařilo až nyní týmu prof. Jikai Liua z Kunmingského botanického ústavu Čínské akademie věd. Jde o saponaceolid B a saponaceolid M. Jejich LD₅₀ je po řadě 88.3 a 63.7 mg/kg, což je na jed dosti vysoká dávka. K vyvolání otravy je zřejmě třeba jejich současné působení a opakované pozření. LD₅₀ značí dávku, při které 50% jedinců, zpravidla laboratorních myší, umírá. Jedovaté látky se Liuovým lidem podařilo nalézt i v čirůvce zelánce (T. equestre), nicméně výsledky ještě nebyly publikovány. Zdá se, že otrava těmito houbami způsobila v Číně otravu dvou set lidí. Oba druhy hub se u nás i jinde ve světě pokládají za jedlé. Ve Spojených státech čirůvku zelánku pokládají za houbu jedovatou. Na obrázku nahoře vidíme čirůvku zemní z okolí Paříže, foto Strobilomyces, dole čirůvka zelánka, foto Matthias Renner , oboje Creative Commons 3.0., Wikimedia Commons.

Rychlý únik mušky octomilky (Drosophila melanogaster) před hrozícím nebezpečím zajišťuje několik procesů (viz akademon.cz 28.10.2012). Výzkumný tým z Howard Hughes Medical Institute pod vedením Gwyneth Card zjistil, že přes jednoduchou nervou soustavu a malý počet neuronů, kterými muška disponuje, má dokonce dva únikové mechanismy. Jeden standardní a druhý nouzový, o osm milisekund rychlejší, ale mnohem méně stabilní. Blíží-li se nebezpečí, které při experimentech představoval přibližující se černý kotouč, nejprve se aktivují neurony pro pomalejší, stabilnější únik (akademon.cz 29.8.2008). Překročí-li přibližování kotouče určitou rychlost, aktivuje se odlišný pár neuronů a muška uniká rychle za cenu ztráty stability letu. Výzkumný tým analyzoval přes 4.000 vzletů snímaných rychlou kameru. K určení konkrétních nervových drah využili geneticky modifikovaných octomilek, u kterých byly zkoumané nervové buňky blokovány.

S domovní odpadní vodou odtéká i teplo. Pračky a myčky vypouštějí do odpadu vodu teplo desítky stupňů Celsia, rovněž tak my při pravidelné hygieně. V rakouském městě Amstetten se rozhodli, že ho využiji. Instalovali těsně kolem odpadních rour trubky s proudící vodou. Tento tepelný výměník ji teplem z odpadu na 42 metrech délky ohřeje až na 27^oC. Pomocí tepelného čerpadla se získaná energie využívá k vytápění 4.000 m² budov. Celková investice dosáhla 240 tisíc euro a její návratnost se předpokládá od jedenácti let. Podle Floriana Kretschmera z Universität für Bodenkultur Wien (BOKU) by ochlazování odpadních vod mohlo vést ke snížení účinnost jejích čističek Navrhuje teplo odebírat až po vyčištění.

Zajímavým způsobem utvářenou zkamenělou larvu popsal mezinárodní antropologický tým, na jehož práci se hlavně podíleli Jun Chen (Linyiská univerzita), Bo Wang (Universität Bonn) a prof.Michael S Engel (University of Kansas). Larva Qiyia jurassica žila před 165 miliony let v tehdejší jezernaté krajině Vnitřního Mongolska. Patřila mezi dvoukřídlé (Diptera), řád hmyzu, jehož příslušníky většinou označujeme jako mouchy. Na obrázku (eLife 2014;3:e02844 , DOI: http://dx.doi.org/10.7554/eLife.02844) vlevo dole vidíme velký otvor na spodní část její hrudi (thorax), což je sací ústrojí. S jeho pomocí sála krev tehdy hojných obojživelníků. Dolů směřující drobný růžek zcela vlevo je hlava s ústním otvorem. Rekonstrukce živočicha byla provedena z pěti dobře zachovaných zkamenělin z lokality Daohugou.

Ode dneška můžete na Düsseldorfském letišti požádat robota, aby vám zaparkoval automobil. Nesedne si místo vás za volant, ale pomocí dvou párů vidlic auto naloží a odveze na jedno z 249 míst vyhrazených pro robotí parkování. Robot vypadá jako rozpláclý manipulační vozík. S nosností 3,31 tun zvládne každý osobní automobil. Služba stojí 29 euro a pro zákazníkům přináší významnou úsporu času při parkování.

I v Jupiterově stínu odrážejí jeho čtyři galileovské měsíce, Europa, Ganymed, Callisto a Io, infračervené záření o vlnové délce 1,5 mikrometru. Zpozoroval to Kohji Tsumura z japonské Severovýchodní (Tohoku) univerzity. Na práci se podílela řada dalších japonských astronomů a využili při tom Hubbleův teleskop a dalekohled Subaru se zrcadlem o průměru 8,2 m. Přestože jde o největší dalekohled japonské Národní hvězdárny, nachází se na havajské hoře Mauna Kea. Jasnost měsíce sice poklesne při vstupu do stínu své mateřské planety asi milionkrát, přesto trochu infračerveného záření stále odrážejí. Je velmi pravděpodobné, že jde o sluneční světlo rozptýlené oblaky v nejhornějších vrstvách Jupiterovy atmosféry. Na obrázku (K.Tsumura et al., Astrophysical Journal, July 10, 2014) se můžeme přesvědčit, že zastíněný Ganymed skutečně nějaké infračervené záření odráží. Velikost strany obrázku je 4 úhlové sekundy. Zmíněné měsíce nazýváme galileovskými proto, že jejich objev jako první publikoval Galileo Galilei v roce 1610. Jde o první nebeská tělesa objevená dalekohledem.

Diostratos 24.6.2014: Jupiter preci nejakou energii vyzaruje. Odhad ohledne puvodu zareni bych bral s rezervou.

Nejstaršího člověka napadeného rozšířenou parazitickou motolicí krevničkou nalezli na 6.500 až 6.000 starém pohřebišti v údolí Eufratu v severní Syrií na lokalitě Tell Zeidan archeologové pod vedením Pierse D. Mitchella z University of Cambridge. Velmi pečlivě prozkoumali sedimenty v pánevní oblasti 26 nalezených koster. Prosili je síty s oky 300, 160, a 20 mikrometrů a prohlédli pod mikroskopem. Nalezená vajíčka byla velká 132 x 56 mikrometrů a patřila buď druhu Schistosoma haematobium nebo Schistosoma intercalatum. Jejich nález v pánevní oblasti znamená, že za živa se nacházela ve střevech nebo močovém měchýři pohřbených. V kontrolních vzorcích z oblasti hlavy a končetin se žádná vajíčka krevniček nalézt nepodařilo, protože by se tam skutečně vyskytovat neměla. V teplých oblastech se vyskytující krevničky způsobují závažné onemocnění schistosomózu (dříve bilharzióza), kterým trpí na 200 milionů lidí.

Důkazy, které shromáždil John M.Grady se svými kolegy z týmu prof. Felisy A. Smith z University of New Mexico v Albuquerque, ukazují, že pravěcí ještěři nebyli ani teplokrevní (endotermní) ani studenokrevní (ektotermní), ale něco mezi, tzv. mezotermní. Svou vnitřní teplotu sice regulovali, ale ne na stálou úroveň jako dnešní savci a ptáci. Kolísala, ale nebyla určována pouze okolím jako u studenokrevných. V současnosti tak regulují svou teplotu např. tuňáci, lamnovití žraloci či kožatkovité želvy.

Konzervační přísady v potravinách možná nahradí filmy z jedlých rostlinných olejů, které budou chránit jejich povrch. Nilda de F. F. Soares se svým týmem z brazilské Universidade Federal de Viçosa připravil jemnou emulzi hřebíčkového (Syzygium aromaticum) nebo dobromyslového (Origanum vulgare) oleje v methylcelulóze. Touto směsí pokryli plátky chleba, na jejichž povrchu tak vznikl tenký ochranný film. Rostlinné oleje se často vyznačují antimikrobiálními účinky. I v teplém a vlhkém brazilské klimatu trvalo 15 dní, než si na takto ošetřeném chlebu začala pochutnávat plíseň. Konzervační film je velmi tenký, takže se na chuti, vzhledu nebo vůni vůbec neprojeví a pro nás je naprosto neškodný. Rostlinné oleje se získávají lisováním, destilací nebo extrakcí částí rostlinných těl a vyznačují se typickou vůní. Na obrázku vidíme strukturu eugenolu (nahoře), hlavní složky hřebíčkového oleje, a karvakrolu (dole), hlavní složky dobromyslového oleje. Rostlinné oleje se proti mikroorganismům využívají stále častěji.

Nevelký pavouk Zodarion cyrenaicum z rodu mravčíků se takřka výhradně živí lovem až čtyřikrát většího mravence Messor arenarius. Tým Stana Pekára z brněnské Masarykovy univerzity na základě svých pozorování v Negevské poušti popsal, jak se trpaslíkovi podaří ulovit obra. Dospělé samičky pavouka si troufnou i na největší exempláře loveného mravence dlouhé až 17 mm. Po rychlém útoku, během kterého jediným kousnutím vpustí do mravenčího těla jed, se stejně rychle stáhnou. Vyhnou se tak zničujícímu protiútoku a stranou vyčkají, až jed zapůsobí. Nedospělí jedinci mravčíka útočí na menší mravence stejného druhu. Svou kořist identifikují nejspíš na základě jejích feromonů. Průběh útoku si můžeme prohlédnout na sérii obrázků (Stano Pekár et al., Naturwissenschaften, DOI: 10.1007/s00114-014-1189-8). Na obrázku A zahajuje mravčík útok, na obr.B leží otrávený mravenec v charakteristické prohnuté poloze, která je typická pro použitý jed. Na obr.C mravčík hoduje na své kořisti.

Materiálů, které se samy po poškození opraví, známe celou řadu a další výzkumy probíhají. Nicméně doposud jsme se nedostali dále než k zacelení prasklin. Oprava rozsáhlejší poškození, kde část materiálu chybí, je zatím doménou jenom živých organismů. S konceptem, který je napodobuje, přišli S. R. White a R. C. R. Gergely se svými kolegy z University of Illinois at Urbana-Champaign. Zhotovili plastovou desku, v níž se nacházejí oddělené trubičky jednak s vhodným monomerem, jednak s iniciátory reakce. Při větším poškození začnou vytékat do díry. Nejprve vlivem nižšího pH během několika vteřin vznikne gel. Postupně zaplní celý objem poškození a během minut zpolymeruje a vytvrdí se. Celý proces si můžeme prohlédnout na obrázku (S. R. White et al., Restoration of Large Damage Volumes in Polymers, Science 344, 620 (2014); DOI: 10.1126/science.1251135). Úsečka na obrázku A je dlouhá 5 mm a všechny obrázky jsou ve stejném měřítku. Experimenty proběhly s různými monomery, na obrázku vidíme testování 2-hydroxyethylmetakrylátu. Stejný pokus si můžeme prohlédnout i na videu.

19.5.2016: S jiným konceptem samoopravitelného plastu založeném na vrstveném materiálu přišli Scott R. Zavada a Timothy F. Scott se svými kolegy z University of Michigan. Dvě polymerní vrstvy mezi sebou svírají vrstvu monomerů. Při poškození pronikající vzdušný kyslík reaguje s tributylboranem B(CH₂CH₂CH₂CH₃)₃ za vzniku radikálů, které spustí thiol-enovou polymeraci. Při ní thiol R¹SH reaguje s alkenem R²-CH=CH₂ za vzniku polymeru. Makroskopický průběh reakce najdeme na tomto videu.

V pralesích Nové Guineje chytily studentky Catherine Hughes a Julie Broken-Brow z University of Queensland 25.7.2012 do pasti neznámého drobného netopýra s velkýma ušima. Došlo k tomu v nížinném pralese asi 200 km jihovýchodně od Port Moresby. V březnu letošního roku ho Harry Parnaby z Australian Museum v Sydney identifikoval jako druh Pharotis imogene, který byl naposled spatřen roku 1890. Od té doby jsme ho pokládali za vyhynulého. Eticky usmrcený exemplář si můžeme prohlédnout v National Museum and Art Gallery v Port Moresby.

Zásadní překážkou rozvoje elektromobilů je, že nedisponujeme dostatečně lehkým a výkonným akumulátorem. O snížení hmotnosti kombinací akumulátoru a vlastní nosné konstrukce elektromobilu se snaží Eric Jacques se svými kolegy ze švédského KTH (Královské technické vysoké učení). Spojovacím prvkem by měla být uhlíková vlákna, běžný konstrukční materiál. Chtějí je využít jako jednu z elektrod lithiového článku. Jeho standardní součástí je uhlíková elektroda, do níž během reakce pronikají lithné ionty. Dochází sice ke změně jejich mechanických vlastností, nicméně vlastní uhlík se nespotřebovává. Nehrozí nám tedy, že během příliš dlouhé cesty se nosné části vozidla přemění na elektřinu a rozpadnou se. Ve prospěch této myšlenky svědčí i skutečnost, že mnoho materiálu je v elektrickém článku navíc, nepotřebujeme ho pro vlastní výrobu elektřiny. Je nutný pro to, aby se proudová hustota pohybovala v hodnotách přijatelných pro reálné materiály. Při příliš velké proudové hustotě by se článek mohl roztavit uvolňujícím se Joulovým teplem. Konečné provedení vůbec není jasné a bude zapotřebí ještě mnohých výzkumů. Myšlenka možná vypadá fantasticky, to ale létající stroje těžší vzduchu před 150 lety taktéž.

Noel Hidalgo Tan, dobrovolník z výzkumné expedice Australian National University, nalezl v kambodžském chrámovém komplexu Angkor Vat dosud neznámé nástěnné malby. Najdeme na nich zvířata, božstva, čluny i chrám samotný. Jejich stáří se odhaduje na pět set let. Nejspíš pocházejí z doby vlády krále Ang Čana, který nařídil rozsáhlé restaurační práce v té době tři sta let staré stavby. Malby se sice podařilo nalézt již roku 2010, ale původně byly pokládány jen za návštěvnické grafity. Nějaký čas si rovněž vyžádal jejich průzkum. Na obrázku (foto Noel Hidalgo Tan) vidíme jednu z nalezených maleb, která znázorňuje dvojici slonů.

Prvek brom (Br), páchnoucí hustá leptavá červenohnědá kapalina, je nezbytný k životu, alespoň octomilek. Scott McCall, Christopher Cummings a Gautam Bhave z Vanderbilt University zjistili, že odstraní-li tento prvek z potravy mušek octomilek, hynou. Brom se tak stal dvacátým osmým prvkem nezbytným pro život. Jako anion Br^- se vyskytuje v enzymu peroxidazinu, který zodpovídá za vytváření speciálních vazeb mezi atomy síry a dusíku v některých bílkovinách. Lze předpokládat, že brom potřebují nejen octomilky, ale všichni živočichové. Pokusy probíhaly na octomilkách (Drosophila melanogaster), protože jsou oblíbenými a levnými pokusnými živočichy.

Všichni známe obrázek vačnatce koaly medvídkovitého (Phascolarctos cinereus) jak se tiskne k silné větvi nebo kmeni stromu. Natalie J. Briscoe a Michael R. Kearney z University of Melbourne spolu s dalšími australskými i americkými kolegy objasnili, proč ji často najdeme v této nepříliš pohodlné poloze. V horkém australském létě se koala o strom chladí. Teplota kmene a jeho větví může být až o několik stupňů nižší, než okolní horký vzduch. Záleží i na druhu stromu. Na obrázku vidíme infračervený snímek koaly na stromě (foto Stephen R. Griffiths, Biol. Lett. June 2014 vol. 10 no. 6, doi: 10.1098/rsbl.2014.0235).

Významný průlom při léčbě depresí se možná podařil týmu prof. Gustava Tureckiho z montrealské McGill University a Douglas Mental Health University Institute. Zjistili, že molekula ribonukleové kyseliny zvaná miR-1202, se v mozcích lidí s depresí nachází v podstatně menším množství než u jedinců bez potíží. Molekula miR-1202 reguluje receptory pro neurotransmiter glutamát (viz obr.). Nacházíme ji pouze u primátu včetně člověka. Patří mezi mikroribonukleové kyseliny (miRNA). Jde o krátké jednovláknové molekuly RNA, obsahující 21 - 23 nukleotidů, které fungující při ladění genové exprese. V lidském organismu jich známe asi tisíc druhů. Nový objev umožní lepší testování antidepresiv i jejich vývoj.

Samice brazilské jeskynní mušky Neotrogla curvata je vybavena orgánem, který vypadá jako samčí penis. Správné označení je gynozom. Strčí ho do speciálního otvoru v těle samečka, pevně se v něm uchytí a vysaje z něj spermie, které slouží i jako zdroj živin. Jejich spojení trvá desítky hodin. Mušku objevil Rodrigo Ferreira z brazilské Universidade Federal de Lavras roku 2010. Charles Lienhard ze švýcarského Muséum d'histoire naturelle de la Ville de Geneve rozpoznal, že jde o nový živočišný druh. Zvláštní způsob kopulace popsali spolu se dvěma japonskými entomology Kazunorim Yoshikazawou z Hokkaidské univerzity a Yoshitakou Kamimurou z Univerzity Keio. Jako samici obecně označujeme to pohlaví, které produkuje větší, méně pohyblivé pohlavní buňky se zásobou živin. Mimojaderná dědičnost je zcela záležitostí samic. Z těchto důvodu nemůžeme u druhu Neotrogla curvata prostě prohodit označení pohlaví a uvést tak vše do normálu. Kopulující pár Neotrogla curvata se samičkou nahoře si můžeme prohlédnout na obrázku, foto K.Yoshikazawa et al, Current Biology, Volume 24, Issue 9, p1006-1010, 5 May 2014.

Petr Novotny 9.6.2014: Mimojaderna dedicnost neni ovsem vyhradne zalezitosti samici bunky. Pomer mitochondrii je vsak v radu tisicu vuci jednotkam.

Pavel Trávník 10.6.2014: Nevím, jak je to u jiných taxonů, ale u člověka určitě se mimojaderná (mitochondriální) DNA přenáší jen od matky, mužské mitochondrie, pocházející ze spermií, jsou aktivně zničeny.

Petr Novotny 25.6.2014: Mate pravdu a take radu oponentu: http://en.wikipedia.org/wiki/Paternal_mtDNA_transmission.

Pavel Trávník 26.6.2014: Článek, na nějž odkazujete, nijak to co jem napsal nevyvrací, naopak. Dokonce přináší spoustu zajímavých údajů, které svědčí o tom, že jde o biologický princip platný napříč taxony. Samozřejmě jak je v biologii obvyklé, existují výjimky u některých taxonů (např. ve článku zmiňované banány či sekvoje) nebo možné individuální výjimky, jako případ nalezené heteroplasmie u jednoho člověka se současným výskytem mateřské i otcovské mtDNA ve svalech. To bych považoval za typickou ukázku výjimky potvrzující pravidlo a přispívající k objasnění mechanizmů, jimiž eliminace otcovských mitochondrií probíhá.

Kavliho cenu v oblasti neurověd obdrželi pro letošní rok Brenda Milner (McGill University), John O’Keefe (University College London) a Marcus E. Raichle (Washington University) za svůj objev specializovaných mozkových spojení pro paměť a rozpoznávání. V oblasti nanověd cenu obdržel sir John Pendy (Imperial College London), Thomas W. Ebbesen (Université Louis Pasteur, Université de Strasbourg) a Stefan W. Hell (Das Max-Planck-Institut für biophysikalische Chemie) za své průlomové práce týkající se optické mikroskopie a zobrazování. Podařilo se jim dosáhnout při pozorování viditelným světlem rozlišení 200 nm, tedy pod vlnovou délkou světla. Doposud jsme to nepokládali za možné. Za astrofyziku cenu obdrželi Alan H. Guth (Massachusetts Institute of Technology), Andrei D. Linde (Stanford University) a Alexej A. Starobinskij (Landaův ústav teoretické fyziky v Moskvě) za průkopnické práce o inflaci vesmíru. Kavliho cena je spojena s vysokým finančním ohodnocením. Financuje ji Kavliho nadace založená roku 2000 norským podnikatelem a filantropem Fredem Kavlim za účelem rozvoje věd a zvýšení jejich porozumění a podpory veřejností. Uděluje ji ve spoluprácí s Norskou akademií věd a literatury a norským Ministerstvem pro výzkum a vzdělávání v uvedených třech oblast každý druhý rok od r.2008.

Americký start-up Infinium Metals zahajuje v massachusettském Naticku výrobu kovů elektrolýzou z taveniny za použití anody z oxidu zirkoničitého. Doposud se běžně užívá elektroda uhlíková, např. při výrobě hliníku. Za nezbytné teploty taveniny několik set stupňů Celsia ubývá a reaguje na oxid uhličitý. Kromě něj unikají do atmosféry další škodlivé plyny vznikající rozkladem chloridové taveniny a její reakcí s uhlíkem anody. Oxid zirkoničitý je dražší, ale jeho vodivost způsobují pouze kyslíkové anionty O^-. Z taveniny se na této elektrodě uvolňuje pouze kyslík. Dalším zlepšením, které Infinium Metals zavádí, je nové složení elektrolytu. Standardně užívaný kryolit Na₃AlF₆ nahrazují novým, který vyvinul prof.Uday Pal z Boston University. Jeho složení se zjistit nepodařilo a Infinium zřejmá má dobré důvody, proč ho nezveřejňuje. Podmínky na něj kladené jsou dosti náročné. V jeho tavenině se musí dobře rozpouštět oxidy kovů, které chceme připravit, musí vodit elektřinu a nesmí se rozkládat. Další novinky využili i při konstrukci elektrolyzéru. Nová technologie umožňuje připravit hořčík, titan, hliník a lanthanoidy. Společnost se zatím soustřeďuje kvůli velké státní zakázce na výrobu neodymu a dysprosia. Celosvětově po nich panuje velká poptávka, protože se užívají pro výrobu magnetů i jinde v elektrotechnice.

Palivový článek pro užití v domácnostech testuje společnost Vaillant spolu s drážďanským Fraunhofer-Institut für Keramische Technologien und Systeme IKTS. Jde o zařízení podobné klasickému kotli na zemní plyn, které kromě tepla z něj vyrábí i elektřinu. Uvnitř najdeme sérii palivových článků s pevnými oxidy (SOFC). V nich probíhá vlastní oxidace zemního plynu na oxid uhličitý a vodu za teploty několika set stupňů Celsia. Jednotlivé palivové články a jejich montáž vidíme na obrázku (foto Fraunhofer IKTS). Z chemického pohledu probíhá v palivových článcích stejná reakce jako při hoření, avšak bez jakéhokoli plamene. Jde vlastně o řízené spalování na elektrodách. Jde bezpochyby o zajímavý počin, byť přesná koncepce mi zatím uniká. Bezpochyby by domácí palivový článek nalezl uplatnění v místech, kde není rozvod elektřiny, avšak jsou napojena na plyn... Kolik takových míst najdeme? Zemní plyn můžeme uskladnit v nádržích, které už běžně vydáme u řady nemovitostí. Nevýhodou je, že získáme stejnosměrný proud, zatímco všechny domácí přístroje jsou na střídavý. Avšak uvnitř většiny z nich se skrývá stejnosměrný vnitřek, pro které musíme proud ze sítě usměrňovat: veškerá digitální technika, žárovky LED...

nalezl německo-čínský tým pod vedením Mayke Wagner z Deutsches Archäologisches Institut při průzkumu hrobů v Tarimské pánvi v nitru Asie. Podle radiokarbonového datování pocházejí ze 13. až 10. století před naším letopočtem. Tvoří je tři sešité kusy vlněné látky utkané na míru do požadovaného tvaru. Na obrázku si je můžeme prohlédnout (foto Deutsches Archäologisches Institut/Mayke Wagner). Kalhoty nejspíše vynalezli středoasijští kočovníci, protože přímý kontakt lidské a koňské kůže může při dlouhých jízdách způsobovat podráždění.

Rostliny využívají polysacharid celulózu jako stavební materiál svých těl, protože jde o velmi pevnou sloučeninu. Její pevnost je srovnatelná s kovy. Slabé místo, které brání jejímu rozsáhlejšímu využití pro konstrukční účely, představují spoje jednotlivých vláknitých molekul. Aby byly pevné, je třeba vlákna uspořádat co nejvíc rovnoběžně. Papír, neuspořádá změť celulózových vláken, se vysokou pevností nevyznačuje, přestože jednotlivá vlákna pevná jsou. Prof. Fredrik Lundell se svým týmem zejména ze švédského KTH (Královské technické vysoké učení - Kungliga Tekniska högskolan). navrhl pomalu se zužující trysku, jež jednotlivé molekuly uspořádá. Proudí-li skrze ni za přesně kontrolovaných podmínek směs celulózových vláken ve vodě, paralelně se uspřádají a vytvoří pevný materiál.