Jde o organely nalézané v některých anaerobních a mikroaerofilních organismech jako Entamoeba histolytica nebo Giardia intestinalis. Podobně jako mitochondrie mají dvojitou membránu a proteiny se do nich dopravují pomocí cílové sekvence aminokyselin stejně jako do mitochondrií. Detailní studie byla nyní provedena na mikrosporidiích, což jsou specializovaní intracelulární paraziti různých eukaryontních organismů včetně člověka. Dlouho byly považovány za rané stadium evoluce jaderných buněk před nástupem mitochondrií. Výzkum však ukázal, že genom mikrosporidií kóduje několik složek mitochondriálního Fe-S-aparátu. Ve dvou analyzovaných mikrosporidiích se složky tohoto aparátu vyskytují v mitosomech, jiné jsou přítomny v cytosolu. Zdá se, že hlavní rolí mitosomů je biosyntéza cytosolových Fe-S-proteinů, včetně Nar1 a Rli1, které jsou esenciální pro přežití buněk.

Rostliny, podobně jako všechny živé organismy, po dosažení dospělosti stárnou. Protože díky svému přisedlému způsobu života musí rostliny dobře hospodařit se živinami, stavební složky nevýkonných a tudíž nepotřebných orgánů recyklují. Recyklace probíhá v závěrečné fázi vývoje – senescenci, která je geneticky programovaná a dochází při ní k řízené degradaci a přesunu živin z odbourávaných makromolekul starého orgánu, zejména listu, do nových orgánů, ať už mladých listů, květů, semen nebo zásobních orgánů. Senescence je řízena mnoha faktory, jak vnitřními, tak vnějšími. Z vnitřních jsou to růstové hormony, zejména cytokininy a etylén, vnější stresové podmínky mohou vyvolávat senescenci nezávisle na věku. Na její iniciaci se také podílejí volné kyslíkové radikály, které vznikají během metabolismu a jejichž koncentrace v buňce roste s věkem.

Otázky mechanismů regulace stárnutí mají základní biologický význam. V současnosti je nejvíce přijímanou teorie stárnutí založená na působení volných radikálů. Jejich úloha při stárnutí rostlin je však prostudována mnohem méně. Pro její objasnění jsme sledovali hladiny a charakteristiky produktů volných radikálů a aktivity antioxidačního systému (enzymového a nízkomolekulárního). Stárnutí rostlinných orgánů doprovází snížení antioxidační ochrany a zvýšená produkce volných radikálů (kyslíku i dusíku), a tím i vyšší tvorba produktů radikálových reakcí. Oxidační poškození při stárnutí rostlin vykazovalo v některých směrech analogii s radikálovým poškozením pozorovaným při stárnutí živočichů.

Skupina třiceti španělských vědců popsala podrobně nálezy kosterních zbytků našich předků v lokalitě Sima del Elefante v horách Atapuerca nedaleko Burgosu v severním Španělsku, které podle všeho mohou být připsány druhu Homo antecessor a jsou staré 1,1–1,2 milionu let. Jsou tedy nejstarším dokladem hominidů v Evropě.

V jádře lidských buněk se nachází mnoho rozmanitých tělísek a struktur, jejichž funkce je v mnoha případech nejasná. Často je přítomnost (či naopak nepřítomnost) některých jaderných organel indikátorem zdravotního stavu buňky či dokonce celého organismu. Jednou z těchto struktur jsou Cajalova tělíska, která byla nalezena v buněčném jádře mnoha organismů včetně člověka. Ačkoliv tato tělíska slavný španělský biolog Ramón y Cajal poprvé popsal před více než sto lety, jejich funkce zůstávala po dlouhou dobu záhadou. Na začátku 90. let minulého století byl objeven protein coilin, který se koncentruje v Cajalových tělískách, a tento nález výrazně urychlil jejich výzkum. Krátce nato se ukázalo, že kromě coilinu se v Cajalových tělískách akumulují i komplexy, které jsou nezbytné pro sestřih RNA.

Sestřih RNA je jedním ze základních kroků genové exprese, při kterém se informace přenesená z DNA do RNA (obsahující až 90 % „zbytečných“ údajů) upravuje tak, aby ve výsledné RNA zůstaly jen údaje nutné pro výrobu funkčních bílkovin. Na rychlosti a přesnosti RNA sestřihu tak závisí osud celé buňky. RNA sestřih je katalyzován tzv. sestřihovými komplexy, které se po ukončení reakce rozpadají, a je nutné je regenerovat, aby se mohly účastnit dalšího kola katalýzy.

Vědci z Ústavu molekulární genetiky AV ČR ve spolupráci s kolegy z Ústavu Maxe Plancka pro buněčnou biologii v Drážďanech zjistili, že k regeneraci sestřihových komplexů dochází právě v Cajalových tělískách, která tak fungují jako recyklační centra buněčného jádra. Dále ukázali, že Cajalova tělíska citlivě reagují na hladinu RNA sestřihu v buňce. V poslední době se ukazuje, že velká část mutací způsobujících dědičná onemocnění ovlivňuje právě RNA sestřih. Cajalova tělíska by se tak mohla stát indikátorem různých genetických poruch, při kterých se sestřih RNA mění.

Obchod s africkou žábou drápatkou vodní (Xenopus laevis), často pro vědecké účely, zřejmě vedl k rozšíření patogenní houby Batrachochytrium dendrobatidis z podtřídy Oomycetes, která ničí populace obojživelníků. Houba nyní postihuje přes 100 jejich druhů a její vliv na vymírání obojživelníků byl zaznamenán na Aljašce a několika státech na severozápadě USA, v celé Jižní Americe kromě oblasti na západ od And, ve Velké Británii, Španělsku, Jihoafrické republice, Tanzánii, Japonsku, Austrálii, na Filipínách a na Novém Zélandě. Je ovšem pravděpodobné, že k vymírání žab dochází i v dalších zemích, kde není prováděn dlouhodobý systematický výzkum.

8.3.2016: Deuknam Am a Bruce Waldman ze Soulské národní univerzity zjistili, že houba Batrachochytrium dendrobatidis podstatně ovlivňuje chování infikovaných samečků rosničky japonské (Hyla japonica). Nakažení samci vydávají delší a častější kopulační volání, takže se snáze páří. Problém je, že při tom samičku nakazí a pro obojživelníky smrtelná parazitická houba se tak šíří dál. Zatím není jasné, jak je tomu u ostatních nakažených druhů obojživelníků.

Rosničku japonskou (Hyla japonica) a její volání uvidíme a uslyšíme na tomto videu.

Arsen je toxický a karcinogenní prvek běžně se vyskytující v zemské kůře. Velké lidské populace (například v jihovýchodní Asii asi 60 milionů lidí) jsou ohroženy kontaminací pitné vody arsenem z přírodních nebo průmyslových zdrojů. Epidemiologické studie v této i dalších oblastech prokázaly vliv chronické expozice arsenem na zvýšený výskyt různých forem rakoviny (např. rakoviny kůže, močového měchýře, jater a plic) a jiných nemocí, včetně chorob cévních a kardiovaskulárních, hypertenze a cukrovky.

Speciační analýza As, t. j. analýza toxikologicky významných forem arsenu - arsenitanů a arseničnanů a jejich methylsubstituovaných derivátů vznikajících v organismu při jejich metabolizaci, ve stopových koncentracích je jedním ze žhavých problémů analytické chemie. Laboratoř stopové prvkové analýzy Ústavu analytické chemie AV ČR, v. v. i., vyvinula ve spolupráci s University of North Carolina v Chapel Hill, metodiku pro tuto analýzu v relativně složitých biologických vzorcích, například v buněčných kulturách nebo v moči.

Metoda je založena na chemickém generování příslušných methylsubstituovaných těkavých arsenovodíků z jednotlivých forem As ve vzorku, a to selektivně v závislosti na jejich oxidačním čísle. Různé arsenovodíky jsou pak zachyceny a prekoncentrovány při teplotě kapalného dusíku a následně postupně uvolňovány podle bodů varu do atomového absorpčního spektrometru. Výhodou je vedle poměrně jednoduché instrumentace i minimální potřeba předběžné úpravy vzorků, což je nezbytné pro zachování distribuce sloučenin As, a možnost kalibrace proti standardu pouze jediné formy As (některé z anorganických sloučenin As, jež jsou stabilní a snadno dostupné). Dosažené detekční limity se pohybují na úrovni pikogramů As na mililitr vzorku.

Pan Jan Jelínek 26.4.2008: Platí pořád ještě ten vyšší obsah As v kutnohorském vodovodu, o čemž se za předchozího režimu moc nesmělo mluvit (způsoboval m.j. zvýšenou citlivost dětí na onemocnění horních cest dýchacích)?

Ing.Jan Kocián, vedoucí odboru životního prostředí MÚ Kutná Hora 28.4.2008: Dobrý den, o tomto problému slyším poprvé. Žádné informace o zvýšeném obsahu arsenu v pitné vodě z veřejné vodovodní sítě nemám a ani jsem nikdy o nich v Kutné Hoře neslyšel. Kvalitu vody dozoruje KHS pracoviště Kutná Hora, kde by Vám k tomuto tématu řekli více (tel.: 327 580 251). Pitná voda z veřejného vodovodu musí splňovat veškeré limity povolené vyhláškou a nevěřím, že by to někdo zastíral či by zkresloval rozbory, které provádí akreditovaná laboratoř. Něco jiného může být studniční voda z různých míst v Kutné Hoře, která byla zasažena starou důlní činností, protože se zde arsen vyskytuje ve zvýšených hodnotách – viz internetové stránky Města Kutná Hora.

Průduchy (stomata) na spodní straně listů regulují výměnu oxidu uhličitého a vody mezi rostlinou a ovzduším. Otevření průduchových pórů je dáno transportem iontů a metabolitů přes membrány strážních buněk. Ale překvapivě nebyl dosud žádný iontový kanál detailně popsán a teprve nyní se ukázalo, že homologické živočišné aniontové kanály nemají společnou strukturu s kanály rostlinnými. Dvě nezávislé skupiny vědců, jedna z Japonska, druhá z Finska, Estonska, USA a Velké Británie, identifikovaly protein, který je základní složkou pro funkci aniontového kanálu S-typu (podle slow, tedy pomalý přenos) a který je citlivý k různým fyzioologickým a stresovým stimulacím. Jde o protein SLAC1, což je vzdálený příbuzný plísňových a bakteriálních membránových přenášečů pro dikarboxyláty a malát.

Nizozemská ekoložka Roxina Soler odhalila zajímavý způsob komunikace mezi podzemními a nadzemními býložravými druhy hmyzu. Při požírání kořenů uvolňuje hmyz chemikálie, které pronikají do rostlinných těl a stoupají až do listů. Z nich unikají do ovzduší a signalizují nadzemním druhům, že už je obsazeno. Ty skutečně dávají přednost dosud nenapadeným rostlinám.

Světová spotřeba energie se zvětšuje rychlým tempem. Tento nárůst je třeba alespoň zčásti pokrýt pomocí nových, rozsáhlých a obnovitelných zdrojů energie, které neprodukují škodliviny. Příspěvkem k řešení nastolených otázek by mohl být rozvoj vodíkové energetiky.

V této souvislosti je zapotřebí vyřešit problém skladování a separace vodíku. Vhodným materiálem pro tyto účely se jeví polymerní pěny s nekomunikujícími póry (tj. s uzavřenými buňkami). Každá buňka představuje miniaturní tlakový zásobník, který je plněn pronikáním plynů skrze svou stěnu. Přitom různé plyny procházejí stěnou různě rychle, a ta tak současně působí jako separační membrána. Blok extrudovaného pěnového polystyrenu (XPS) s paralelními kanály je schopný separovat vodík ze směsi plynů a současně jej skladovat. Pěnový membránový zásobník tohoto typu by měl vyrovnávat rozdílnou rychlost produkce (biotechnologicky vyráběného) vodíku a jeho spotřeby v palivovém článku. Struktura expandovaného polystyrenu (EPS) tvořená vzájemně slepenými perličkami umožňuje absorbovat vodík z jeho směsí. Směs plynů protéká mezi perličkami, přičemž vodík, jenž se vyznačuje nejvyšší permeabilitou, přednostně plní uzavřené buňky uvnitř perliček a jeho koncentrace ve směsi klesá. Vodík je v perličkách zadržen do doby, než jeho parciální tlak vně perliček poklesne. Po snížení tlaku v zařízení se absorbovaný vodík uvolňuje z polymerní pěny a je možné ho jímat pro další použití, přičemž je jeho koncentrace vyšší než v původně přiváděné plynné směsi.

Takovéto moduly z polymerních pěn integrujeme do aparátu, který je schopen biotechnologicky produkovat vodík, zkoncentrovat jej a pak z něj vyrábět elektřinu v palivovém článku. Tento aparát by mohl být s výhodou využíván v autonomních jednotkách, jako je osamělá farma nebo kosmická stanice. Zpracovával by biologický odpad a poskytoval elektrickou energii.

26. února 2008 přivezla skupina politiků, vědců a novinářů první příspěvek do tzv. Svalbard Global Seed Vault, tedy Špicberského globálního úložiště semen. Objekt je umístěn nedaleko Longyearbyenu, jakéhosi hlavního města Špicberků, kde žije okolo 2000 horníků, hoteliérů a arktických badatelů. Počítá se s tím, že ve sklepení, kde je stálá teplota –18 °C, bude časem umístěno tolik semen kultivovaných rostlin, kolik je v současnosti v 1400 národních a oblastních semenných bankách po celém světě. Jde například o 100 000 odrůd rýže, jejichž spotřeba ve světě představuje plných 20 % pozřených kilojoulů. Mimochodem, v britské botanické zahradě Kew jsou uložena při pokojové teplotě semena 24 000 druhů divokých i pěstovaných rostlin. Avšak i v součtu obou institucí jde pouze o zlomek světových rostlinných druhů.

Mezi genetické modifikace se kupodivu neřadí ozařování semen RTG a gama paprsky, i když při něm nastává nekontrolovaná mutace spousty genů. T.zv. radiační mutanty jsou považovány za produkty klasického šlechtění, protože se tato metoda provádí už řadu let. Rostliny vypěstované z nově získaných semen se pak vybírají podle nejvhodnějších vlastností, např. s vyššími výnosy. Nepodléhají však tak přísným kontrolám jako odrůdy získané genetickou modifikací, netestují se na alergenicitu, neexistují obavy ekologů z šíření neznámých genů v životním prostředí, nikdo se nebojí eventuálních toxinů, které by mohly vzniknout neznámými změnami v genofondu rostliny, prostě se takto získané plodiny a potraviny z nich vyrobené považují za bezpečné.

Výroční zpráva IAEA z roku 2000 uvádí, že v tomto roce existovalo 2252 radiačních odrůd oficiálně povolených k pěstování a růst o 291 oproti roku minulému. Radiace byly použity u 163 druhů rostlin a jsou používány v 62 zemích. Nutno uvést, že mezi nimi je celá řada okrasných rostlin. Pokud jde o rýži, ve Vietnamu se podařilo vyvinout nový mutant CM6, která je tolerantní k vyššímu obsahu soli v půdě, má dlouhé zrno a vyšší výnosy. Její cena je 1,5x vyšší než běžně používaná radiací získaná odrůda rýže CM1, která je rovněž ke koncentraci soli tolerantní.

Zephir 22.4.2008: Bodové mutace vzniklé ozařováním zpravidla nemají za následek tvorbu cizorodých látek, se kterými by evoluce a naše imunitní systémy nepočítaly.

Martin Prostredník 2.5.2008: Neodvažoval bych se tvrdit, že bodovou mutací (otázné zůstává kolik těchto bodových mutací jednoho genu může vzniknout) nemůže dojít ke vzniku pro nás toxické (nebo minimálně dráždivé) látky. Evoluce není rozhodně proces, který by měl s něčím počítat. Jediné co lze tvrdit je, že člověk se snaží vnést do nahodilosti dějů spolupodílejících se na procesu evoluce druhů jistou předvídatelnou a záměrnou složku. Otázkou zůstává, jestli jí již nevnáší tísíce let intenzivním selektivním tlakem na produkci rostlin a živočichů s vyšším obsahem živin, atd. Osobně nebezpečí spatřuji v manipulativním zvyšování odolnosti kulturních rostlin, u kterých hrozí riziko přenosu genetické informace na jejich "příbuzné" ve volné přírodě. Následná zvýšená konkurenceschopnost by mohla být (a zřejmě by i byla ) kontraproduktivní.

Další informace najdeme na stránkách sdružení Biotrin.

Je jasné, že dostatečná vlhkost půdy je základní podmínkou pro její zemědělské a tedy i obživové využití. Tři světové instituce, totiž Ústav Maxe Plancka v Německu, americké Národní centrum pro výzkum atmosféry a Hadleyovo centrum v Exeteru ve Velké Británii, provedly prognostický výzkum atmosférické a půdní vlhkosti na světě do konce století. Výsledky se shodují v tom, že budou vydatnější deště po celém světě, ale mezi nimi delší období sucha, než je tomu v současnosti. Ačkoliv v detailech se výsledky prognóz liší, shodují se v tom, že více půdní vlhkosti bude v Kanadě a na Aljašce, na Sibiři až po Kamčatku, v severní Číně, v Etiopii a Somálsku a na jihu Jižní Ameriky. Zřetelně sušší půda pak bude v Mexiku, výrazně v severovýchodní části Jižní Ameriky, v celé oblasti Středomoří, na Blízkém východě, v severní Indii, Tibetu, v jižní Africe a střední oblasti Austrálie. V některých z těchto oblastí se půdní vlhkost sníží až o 40 % proti dnešku.

V Ústavu fyziky plazmatu AV ČR, v. v. i., je instalován plazmový reaktor PLASGAS pro zplynování pevných organických látek a vitrifikaci anorganických látek s novým typem plazmatronu s hybridní stabilizací oblouku, který rovněž vyvinul a patentoval tento ústav. Vysoká účinnost plazmatronu se ověřila při pyrolýze organických látek. Pyrolýzou biomasy byl získán syntetický plyn s vysokým obsahem vodíku a CO a velmi nízkým obsahem CO₂ a vyšších uhlovodíků.

Experimentálně se prokázalo, že výhodnější je zplynění biomasy s využitím plazmatu vytvářeného ve vodním plazmatronu ve srovnání s dosud používanými technologiemi. Vlastnosti vysokoentalpického plazmatu generovaného v plazmatronu vedou k vysoké kvalitě a výhřevnosti produkovaného plynu a umožňují využít pro oxidaci přebytečný uhlík CO2 nebo vodní páru. Výhřevnost generovaného plynu je až 3,5krát vyšší než příkon plazmatronu, navíc se nabízí možnost recyklace CO₂ na CO.

Vyvinutý proces je vhodný pro pyrolýzu a zplynování odpadů a biomasy, které nelze zpracovat klasickými metodami. Je podána přihláška evropského patentu.

17. dubna 2008, Praha – České vysoké učení technické v Praze se zapojuje do studentské konstrukční soutěže seriálu Formula Student/SAE. CTU CarTech, plným názvem Czech Technical University CarTech Formula Student/SAE Team, je nově vzniklý univerzitní tým na ČVUT v Praze, který vyvíjí závodní formuli pro víkendového řidiče dle pravidel seriálu Formula SAE.

Cílem projektu je vyvinout a vyrobit malý jednomístný závodní vůz. Konstrukce rámu a motoru vozidla je limitována znalostmi, kreativitou, invencí a představivostí studentů a bezpečnostními pravidly. Vývoj závodních vozů vrcholí každoročně na mezinárodních soutěžích, kde spolu jednotlivé univerzitní týmy z celého světa zápolí v různých disciplínách o titul nejlépe navrženého vozu. CTU CarTech má v plánu poprvé vyjet na závodní okruhy seriálu Formula Student/SAE v srpnu 2009 na okruhu Hockenheim v Německu.

Každý student účastnící se konstrukce, stavby, testování, závodu a dalších událostí spojených s projektem uplatní v praxi své technické, lidské a jazykové dovednosti a znalosti. Účast v projektu studentům přinese kromě vítězství v závodu především nenahraditelnou zkušenost, kterou zúročí v pozdějším zaměstnaní jako inženýři.

„Vůz CTU CarTech FS.01 se teprve rodí na papíře a vítězství v závodě zatím není ničím jiným než snem. Tento sen se ale lehce může stát realitou. Protože v CTU CarTech si plníme své sny,“ uvedl člen univerzitního týmu ČVUT Ing. Radek Tichánek, Ph.D.

Více informací o projektu CTU CarTech naleznete na webových stránkách projektu http://cartech.cvut.cz.

Stromatolity jsou živé vrstevnaté struktury v mělkých vodách, tvořené z větší části sinicemi. Dnes nejsou hojné, ale od jejich vzniku před 3,5 miliardou let si po celou dobu zachovaly původní vzhled i vlastnosti, jak prokázal obšírný výzkum bakteriofágních komunit v moderních stromatolitech od západního pobřeží Austrálie přes Highborne Cay na Bahamách až po sladkovodní Rio Mezquites v Mexiku. S mírnou nadsázkou lze říci, že jde o organismy s nepřetržitou rodovou linií starou tři a půl miliardy let.

Ze studie, jejíž výsledky uvádí gmocompass. org na svých webových stránkách vyplývá, že bavlník patří ke čtyřem nejčastěji pěstovaným GM plodinám. Jedná se především o odrůdy odolné proti škůdcům, do kterých byl vnesen gen Bacillus thuringiensis. Rostlina je pak schopná se sama více bránit škodlivému hmyzu a má vyšší výnosy. Z tabulek, které studie uvádí, je zřejmé, jak se zvyšovalo procento GM bavlníku vůči celkovému množství pěstovaného bavlníku v :

Když to shrneme, pohybuje se procentické zastoupení GM bavlníku v základních pěstitelských zemích mezi cca 60 – 95%. Co to znamená pro běžného spotřebitele? Považuji se za normálního průměrného lidského tvora. Přesto mi připadá nepochopitelné, proč se začínáme setkávat s tím, že různé firmy prodávající textil upozorňují „Prodáváme výrobky z „ BIOBAVLNY“ tedy z bavlníku, který nebyl geneticky upraven. Naposledy jsem to viděla v CČM na výkladní skříni CA. Je to mistrný tah na nalákání nevědomého spotřebitele a následné zdražení výrobků? Co budou dělat vyznavači BIO až bude bio-bavlna téměř nedostupná nebo tak drahá, že si jí bude moci dovolit jen velmi dobře situovaný člověk? Kromě USA a Austrálie jsou hlavními pěstiteli chudé a lidnaté země a ty budeme těžko přesvědčovat, že mají používat tradiční negeneticky modifikovaná osiva, když budou pro ně nevýhodná.

Osobně jsem předpokládala, že se lidé obávají GM potravin, protože tím se krmí, GM potraviny se jim dostávají dovnitř jejich těla. Ale co má společného tento strach s bavlnou na tričku? Všechny GM plodiny jsou přece přísně testovány, aby byly bezpečné a nealergenní.

Podle mého názoru je vidět, jak PR manažeři firem dokáží využívat lidskou hloupost ke své reklamě. Ale jak daleko se ještě dostaneme s různými uměle vytvořenými fobiemi?

A ono to má ještě horší stránku: BIO tj. chemicky neošetřený nemodifikovaný bavlník znamená také, že při jeho pěstování má zemědělec až 60% ztrát. Je to pro něho pohroma, takže většinou proti hmyzu stříká insekticidem, obvykle pyrethroidy. Ty jsou toxické a chudý pěstitel nemá na ochranné pomůcky. Proto WHO (Světová zdravotnická organizace) registruje ročně stovky otrav. No, hlavně že má Evropan starost o koupi BIO-trička!

Zephir 12.4.2008: Funkce GMO bavlníku je založena na tom, že obsahuje ve všech částech rostliny toxiny baktérií, blízce příbuzných anthraxu. Ty mohou ve styku s pokožkou jako každá cizorodá bílkovina působit imunitní reakce, čili alergie a v případě, že si na ně organismus navykne naopak ztrátu imunitní odezvy na infekce skutečných baktériím. Jde o významné zahýbání biologickými rovnováhami na molekulární úrovni.

Prof.RNDr.Jaroslav Drobník, CSc. 21.4.2008:

Další informace najdeme na stránkách sdružení Biotrin.

Holandskému chemikovi Keesovi Baldému se podařilo vyřešit problém pomalého uvolňování vodíku z hybridů. Sloučeniny hydrid borito-sodný NaBH₄a hydrid hlinito-sodný NaAlH₄ představují zajímavou alternativu pro skladování vodíku (akademon.cz 12.12.2001). Jde o sloučeniny, které se snadno rozkládají za uvolnění vodíku, nicméně praktickému užití pro skladování tohoto plynu brání kinetika tohoto procesu. Je prostě příliš pomalý pro systémy většího rozsahu. Řešení představuje evergreen dnešní doby – nanočástice. Dopujeme-li částice NaAlH₄ o průměru 20 až 30 nm titanem, získáme velmi vhodné medium pro skladování vodíku.

Pan Jan Jelínek 11.4.2008: "...nicméně praktickému užití pro skladování tohoto plynu brání kinetika tohoto procesu. Je prostě příliš pomalý pro systémy většího rozsahu." To všechno sice jsou pravdivá zjištění, měli bychom ale také hospodařit se svoji duševní kapacitou (když už ne s penězi). Náklady na klasický hydrid vápníku nebo elektrolýzu vody jsou pravděpodobně menší.

Pan Petr Juřík 11.8.2008: Hydrid vápníku neuvolňuje vodík nijak snadno a elektrolýza je na nic pro použítí v přenosných zařízeních, kde se dnes vodík jako palivo hlavně využívá. Je potřeba skladovací medium, z nějž dostaneme vodík s vynaložením menší energie než získáme jeho "spálením" v palivovém článku. Elektrolýza je samozřejmě plně využitelná při výrobě vodíku pro přípravu skladovací "směsky" nebo do fůzních reaktorů.

V chemii se obecně uvažuje o vzájemném přitahování opačně elektricky nabitých atomů či jejich skupin, ale nyní se na univerzitě v Bloomingtonu v Indianě podařilo sestrojit neutrální organickou molekulu, která je schopna přitahovat záporně nabité ionty. Nově sestrojené prstencové molekuly pevně drží chloridový anion uprostřed otvoru a snad by mohly podobně držet i anionty fluoridové. Spojení se uskutečňuje vodíkovými můstky. Dá se uvažovat o tom, že se metodou podaří odstraňovat nežádoucí anionty z roztoku.

akademon.cz 1.9.2010: Amar Flood a jeho student Yuran Hua, chemici z Bloomingtonu, pokračovali ve svém výzkumu a připravil organický polymer z azobenzenu, který váže chloridový ion. Při ozáření ultrafialovým zářením se molekula napřímí a ion uvolní.

Tisková zpráva Středočeského kraje: Unikátní projekt vědeckotechnologického parku připravují České vysoké učení technické (ČVUT), Česká zemědělská univerzita (ČZU) a Vysoká škola chemicko technologická Praha (VŠCHT). Hlavním partnerem projektu je Středočeský kraj.

„Máme zájem na tom, aby se Středočeský kraj rozvíjel jako svébytný silný region. Vybudování výzkumného centra národního významu může v tomto směru významně pomoci. Chceme, aby se kraj mohl v budoucnu opírat více o vysoké školy a přímo na jeho území vznikaly zajímavé počiny a objevy. Řada lidí by tak nemusela dojíždět za prací či za vzděláním do Prahy. Podařilo by se tak znovu částečně splatit dluh, kdy do středočeské infrastruktury a na rozsáhlé projekty plynulo historicky málo peněz,“ uvedl hejtman Středočeského kraje Ing. Petr Bendl.

Náplní centra bude vědeckovýzkumná činnost, technologický výzkum a vývoj ve spolupráci s technologickými a hi-tech firmami a transfer pokročilých technologií do praxe. Na výzkumné centrum budou navazovat další projekty, zaměřené na vybudování výukových prostor, transfer technologií, patentovou kancelář, inkubátor začínajících technologických firem a rozvojový prostor pro malé a střední podnikání. Projekty pod společným pracovním názvem Středočeský vědeckotechnický park budou financovány z evropských strukturálních fondů, zejména Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace (VaVpI) a Operačního programu Podnikání a inovace (OPPI).

Projekt s názvem „Technologie pro udržitelný rozvoj a zdraví člověka“ je zaměřen na aplikovaný výzkum a vývoj na špičkové evropské úrovni s řadou výstupů do průmyslu. Zaměření projektu reflektuje existující oblasti excelence tří zúčastněných technických univerzit, jejichž efektivní spojení v rámci projektu umožní výrazný rozvoj v následujících oblastech:

Na základě provedených studií byl jako optimální pro umístění projektu vybrán kladenský region, a to jak z hlediska jeho výborné dopravní dostupnosti (vč. blízkosti letiště, rychlodráha), vhodných pozemků v bývalých, dnes nevyužívaných a těžko využitelných, průmyslových prostorech (tzv. „brownfields“), tak existujícího zázemí a občanské vybavenosti. Projekt významně přispěje k postupnému přerodu bývalého hutnicko-hornického regionu na centrum vzdělanosti, techniky, výzkumu a moderních technologií. Vysoké školy již v regionu působí, zejména velmi rychle se rozvíjející fakulta biomedicínského inženýrství ČVUT, která v Kladně vznikla před několika lety.

Pražské technické univerzity ČVUT, ČZU a VŠCHT Praha, zapojené do projektu Technologie pro udržitelný rozvoj a zdraví člověka, představují celkem 6 000 zaměstnanců a více než 50 000 studentů. Zahrnují 16 fakult (stavební, strojní, elektrotechnická, jaderná a fyzikálně inženýrská, dopravní, architektury, biomedicínského inženýrství, fakulta agrobiologie, přírodních a potravinových zdrojů, fakulta provozně-ekonomická, fakulta technická, životního prostředí, lesnická a dřevařská, chemické technologie, technologie ochrany prostředí, fakulta potravinářské a biochemické technologie a fakulta chemicko inženýrská) a řadu vysokoškolských ústavů a vědeckých pracovišť.

Nově vyvinutá metoda charakterizace methylomu, tedy typů methylace DNA v genomu, byla nyní použita pro pořízení mapy methylovaných cytosinů v huseníčku Arabidopsis thaliana. Procedura se nazývá BS-Seq a používá působení hydrogensiřičitanu na genomickou DNA spolu s ultra-výkonnou sekvenací DNA. Methylace DNA je důležitým faktorem v regulaci genové exprese a použití nové metody na její zjišťování slibuje pokrok i ve zkoumání methylomu myší i vyšších savců. Huseníček rolní je 5 – 30 cm vysoká jednoletá dvouděložná rostlina z čeledi brukvovitých, která je velmi oblíbená jako modelový organismus v molekulární genetice. Má krátkou vegetační dobu a na rostlinu malý genom. Tvoří ho 27 tisíc genů, což je srovnatelné s člověkem. Jde o první rostlinu, jejíž genom byl plně sekvenován. Foto Wikimedia Commons, GNU Free Documentation License.

Studium vlivů sluneční aktivity na atmosférickou cirkulaci v troposféře (tj. vrstvě atmosféry přiléhající k povrhu Země, v níž se „odehrává počasí“) bylo dlouho považováno spíše za součást ne-vědy nebo dokonce pavědy. Výsledky získané v posledním desetiletí však ukazují, že tento vliv je překvapivě silný. Náš výzkum vedený v rámci loni skončeného čtyřletého projektu a navazujícího dalšího čtyřletého projektu (oba financovány Grantovou agenturou AV ČR) ukázal, že vliv 11letého cyklu sluneční aktivity na různé charakteristiky atmosférické cirkulace na severní polokouli v zimě je robustní a statisticky významný. Hlavním projevem tohoto vlivu je, zjednodušeně řečeno, tendence k silnějšímu západnímu proudění v naší oblasti při maximu sluneční aktivity.

Pan Jan Jelínek 7.4.2008: Zmíněné jsou jen zaznamenané korelace mezi prouděním atmosféry a sluneční aktivitou nebo už se předpokládá i některý hrubší úvodní model?

Victor M. Elner a Howard R. Petty z University of Michigan zjistili, že benigní nitrolební hypertenze způsobuje, že jeden z očních flavoproteinů se stane fluorescenční. Zároveň sestrojili přístroj, který fluorescenci umožňuje zjistit přímo v oku a ve velmi ranném stádiu tak diagnostikovat toto onemocnění, které kromě neurologických poruch může vést až k oslepnutí.

diostratos 9.4.2008: To by me zajimalo, zda to lze pozorovat pouhym okem. (Ikdyz amaterskou operaci lebky bych asi nedelal 8-)

Rentgenovo záření skvěle zobrazuje kosti a jejich defekty, hůře již měkké tkáně. Chemik Lon Wilson z Rice University v texaském Houstonu navrhuje pro zvýšení kontrastu použít uhlíkové nanotrubice naplněné atomy jodu a pokryté vrstvou bílkoviny, která by zajišťovala jejich připojení na vybrané typy buněk. Čím těžší atom, tím více rentgenové záření rozptýlí, takže tkáně, ve kterých by se tyto nanočástice hromadily, by při rentgenovém zobrazení vypadaly světlejší. Dosavadní látky, které zvyšují kvalitu rentgenových snímků, se totiž přidávají pouze do krve a pobudou v organismu pouze krátkou dobu.

Jinou metodu vyvíjí tým prof. Sanjiva Sama Gambhira ze Stanford University. Využívá zlaté nanočástice, na něž připojil rovněž vhodnou bílkovinu, aby zajistil jejich připojení na žádaném místě, např. v nádoru. K jejich detekci pak využívá Ramanova rozptylu silného laserového paprsku. Výhodou této metody je její veliká citlivost, která umožňuje zobrazit mnohem větší detaily než dosavadní postupy.

Pan Jan Jelínek 6.4.2008: "zlaté nanočástice" ... Z dřívějších terapií revmatismu, kloubních potíží atp. jsou ale známy případy, kdy pacienti nesnášeli injekce koloidního zlata - a teď bych to měl dostat, aby ze mě šel dělat laueogram? Jak se toho pak tkáně zbaví?

akademon.cz 6.4.2008: Mezi koloidním zlatem a nanočásticemi zlata je velký rozdíl. Obecně jsou nanočástice velmi malé, nanometrových rozměrů, jak název napovídá. Mají odlišné vlastnosti a jinak působí na okolí než větší částečky téže látky. Nanočástice zlata tedy mohou na organismus působit odlišně než koloidní zlato. Působení nejrůznějších nanočástic na živé organismy je samozřejmě předmětem intenzivních výzkumů.

V rámci společného projektu MIT a Columbia University probíhá testování fúzního reaktoru LDX. Jde o obměnu nejrozšířenějšího fuzního reaktoru tokamak, který udržuje stabilní plazmu v toroidální komoře pomocí soustavy magnetů. Plazma, v níž dochází ke slučování jader lehkých atomů za uvolnění energie (termojaderná fúze), dosahuje teploty až 50 milionů stupňů. Reaktor LDX využívá jednodušší konstrukce magnetů, kdy jeden nadnáší druhý.

Udržování plazmatu ve stavu, kdy v něm může probíhat termojaderné fúze je energeticky velmi náročné, proto dosavadní reaktory více energie spotřebují než vyprodukují. Předpokládá se, že klíčem k řešení tohoto problému je velikost zařízení. Větší reaktor by na své fungování měl spotřebovat relativně méně energie. Připravovaný tokamak ITER o vnějším průměru 20 m a výšce 15 m by již měl mít kladnou energetickou bilanci.

V letošním roce by měl vyprodukovat svou první plazmu fúzní reaktor tokamak COMPASS, který nám darovala Velká Britanie. V současné době se připravuje jeho spuštění v Ústavu fyziky plazmatu v areálu AV ČR Mazanka v Praze 8.

Mezinárodní vědecký tým pod vedením Christopha Strunka z Řezenské univerzity pozoroval velmi neobvyklé chování tenkého filmu nitridu titanitého TiN v magnetickém poli 0,9 T při 70 mK. Ačkoliv tento materiál patří k supravodičům, za těchto podmínek jeho elektrický odpor neklesá k nule, ale naopak, roste k extrémne vysokým hodnotám. Jde tedy o jakýsi superizolátor. Do tohoto stavu se nitrid titanitý dostane při přechodu z normálního vodiče na supravodič. Látka se stane supravodivou, pokud se v ní mohou pohyboval elektrony ve zvláštním kvantovém stavu jako tzv. Cooperovy páry. Za jistých podmínek však magnetické pole pronikající do materiálu může jejich volnému pohybu zabránit. Tak se supravodič přemění na superizolátor. I když jde o bezesporu velmi zajímavý jev, od jeho praktického využití jsme zatím velmi daleko.

Letadlo hnané elektromotorem, který napájel vodíkový palivový článek, vyrobené společností Boeing podniklo tři krátké léty jižně od španělského Madridu. Šlo o jednomotorový vrtulový letoun o rozpětí 16,3 m, délce 6,5 m a váze 800 kg. Během letu se na jeho palubě nacházel pouze pilot. Během dvacetiminutového letu při rychlosti 100 km/hod vystoupalo do výše 1.000 m. Žádné převratné výsledky, ale i první let letadla bratří Wrightů měřil pouhých 50 m.

Britští vědci vytvořili embryo spojením lidské kožní buňky a vajíčka skotu. Postupovali podobně jako při tvorbě klonu. Z vajíčka odstranili veškerou jadernou dědičnou informaci a tu nahradili jádrem lidské buňky. Vznikl tak cytoplasmatický hybrid čili cybrid, který spojuje jádro lidské buňky s cytoplasmou skotu. V cytoplasmě se nacházejí i mitochondrie s jejich vlastní dědičnou informací. Ta obsahuje 37 genů. Lidská jaderná dědičná informace obsahuje zhruba 23 000 genů. Poměr genů v cybridu je tedy jasně ve prospěch člověka. Vzniklé embryo je mnohem více člověkem než skotem.

Cybridy jsou určené k tvorbě embryonálních kmenových buněk. Tyto buňky lze vypěstovat z embrya. K jejich základním vlastnostem patří neomezená možnost dělení a všestranná schopnost specializace na nejrůznější typy tělních buněk – od krvinky po neuron. Výzkum diferenciace (specializace) embryonálních kmenových buněk může přinést cenné poznatky o vzniku závažných onemocnění a přispět k vývoji nových léků a léčebných postupů. Víme například, že mutace genu pro bílkovinu dystrofin vyvolává Duchenneovu svalovou dystrofii. Pacientům postiženým touto dědičnou chorobou odumírají svalové buňky, což s sebou nese velké utrpení a výrazné zkrácení života. Vědci by mohli získat buňku od pacienta s Duchenneovou svalovou dystrofií a tu spojit s vajíčkem. Vzniklo by embryo, z kterého by vědci vypěstovali embryonální kmenové buňky. Z těch by pak dále v laboratoři pěstovali buňky kosterního svalu. Přitom by mohli pozorovat, co je ve svalových buňkách s poškozeným genem pro dystrofin špatně, proč nejsou stejně životaschopné jako buňky zdravého člověka. Mohli by testovat látky, které chorobný proces ve svalové buňce brzdí nebo zastavuje.

Podobných onemocnění je mnoho. Navíc může být gen různých pacientů různě poškozen a chorobný proces se může u různých typů mutace lišit. Je zřejmé, že pro důkladný výzkum bude zapotřebí obrovského množství embryí. Zajištění dostatku výchozích tělních buněk nepředstavuje problém. Dají se odebrat pacientovi, následně množit v laboratoři a nakonec uskladnit na neomezeně dlouhou dobu v tekutém dusíku. Horší je to s vajíčky. Lidská vajíčka lze získat jen od dobrovolných dárkyň, které se podrobí hormonální kúře. Ta s sebou nese nejen nepříjemné stavy, ale dokonce i nemalá zdravotní rizika. Hrozí například vznik krevních sraženin a následná embolie. Proto se hledá za lidská vajíčka náhrada. Pro výzkumné účely se zkouší vajíčka zvířat, např. králíka nebo skotu. To je levný a vydatný zdroj.

Neznámou zůstává, jak se na kvalitě získaných buněk podepíše fakt, že v nich žije v jedné buňce jádro člověka a zvířecí mitochondrie. Ty si spolu nemusejí dokonale rozumět. Přitom je jejich spolupráce nutná. Mitochondrie vyrábějí pro buňky energii a pro svou funkci potřebují i geny uložené v buněčném jádru.

Britský počin není první svého druhu. Již před několika lety zvládli čínští biologové tvorbu embryonálních kmenových buněk z cybrida vytvořeného spojením lidské tělní buňky a vajíčka králíka.

Výzkum bývá kritizován především křesťanskými věřícími. Například britský kardinál Keith O´Brien označil tvorbu cybrida za „monstrózní útok na lidská práva, lidskou důstojnost a lidský život“. Obává se, že se podobnými experimenty otevírá možnost pokusů „frankensteinovských proporcí“.

Britská legislativa dovoluje tvorbu cybridů jen týmům, které na to získají licenci. V žádosti musí tým doložit vysokou vědeckou kvalifikaci, významný přínos plánovaného experimentu a navíc musí doložit, že výsledky nelze získat jiným způsobem. To tým z Newcastle University splnil. V České republice podobné experimenty stávající legislativa nepovoluje.

Pan Jan Jelínek 3.4.2008: "neomezená možnost dělení" ... půjde tahle permanentní oprava telomer kmenovou buňkou zarazit při zamýšleném medicinálním použití?

Asi 500 druhů brouků z čeledi střevlíkovitých dokáže zaútočit pomocí oblaku horké toxické kapaliny, již vystříkne na svého protivníka. Přestože naprostá většina z nich žije v teplejších končinách, u nás můžeme narazit na známého prskavce obecného, 6,0-10,5 mm dlouhého brouka. Teprve nyní se podařilo objasnit mechanismus tohoto chemického útoku. V páru speciálních dutin na spodní části broučího těla zreaguje nepatrné množství hydrochinonu s peroxidem vodíku za katalýzy enzymy katalázou a peroxidázou. Vzniká při tom benzochinon a velké množství tepla, jež zahřeje reakční směs až k varu, takže prudce vystříkne ven. Přesný způsob, jakým brouk zaměřuje, doposud znám není.

Pan Sobotník 22.4.2008: Nic nového. Tyto "horké novinky" jsou známy (včetně mnohem podrobnějších detailů funkce této neobvyklé obranné žlázy) už přes 40 let z výzkumu Dr. Eisnera a jeho týmu. Pro zájemce doporučuji knihu For love of Insects.

Chlor jako chloridový aniont je pro lidský organizmus nezbytný. Jeho nejběžnějším zdrojem je kuchyňská sůl, chlorid sodný. Také rostliny potřebují pro své buňky malé množství chloridu. Jeho nadbytek, způsobovaný zasolením půdy, jim ovšem škodí. Chlor je obsažen rovněž v mnoha průmyslově vyráběných chemikáliích (pesticidech, rozpouštědlech a dalších), které mohou znečišťovat životní prostředí. Podle nových poznatků se však některé organické sloučeniny chloru vyskytují i přirozeně.

Donedávna nebylo detailněji známo, jak tyto látky v přírodě vznikají a jak působí. Proto začaly Ústav experimentální botaniky AV ČR spolu s Mikrobiologickým ústavem AV ČR a Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti studovat v ekosystému jehličnatého lesa – v rostlinách i v půdní organické hmotě. Zjistili, že chlorid přijatý porostem (například ze srážek) je z velké části zabudován do organických látek především činností půdních mikroorganizmů a rostlin. Spektrum těchto sloučenin je překvapivě pestré. Vytváří se tak mimo jiné trichloroctová a dichloroctová kyselina, což se týmu podařilo prokázat jako prvnímu na světě.

Chlor má vliv i na koloběh uhlíku v ekosystému. Spolupůsobí při rozkladu organické hmoty, navíc některé vznikající chlorované sloučeniny jsou dobře rozpustné nebo těkavé, takže část uhlíku se v nich šíří do vodních toků i do ovzduší.

Porozumění procesům, kterých se chlor v přírodě účastní, je důležité také pro ochranu životního prostředí. Do ovzduší se například dostává perchloretylén. To je rozpouštědlo používané zejména k odmašťování (ve strojírenství či v čistírnách oděvů); vzniká i při bělení celulózy nebo spalování uhlí a plastů. Objevili jsme, že v jehlicích smrku se z perchloretylénu tvoří trichloroctová kyselina, která vážně poškozuje fotosyntetický aparát v buňkách jehlic.

Solení komunikací podle našich analýz zvyšuje obsah chloridů v lesní půdě i v rostlinách, což jsme předpokládali. Zároveň ovšem způsobuje změnu skladby půdních mikroorganizmů a zvyšuje tvorbu organických sloučenin chloru. Některé jsou přitom značně problematické: těkavý metylchlorid poškozuje ozonovou vrstvu, jiné jsou jedovaté (např. chloroform). Negativní vlivy zimního solení se tak neomezují jen na zasolení půdy. Pro jejich lepší posouzení však bude nutný další výzkum.

Tři skupiny vědců a techniků spolu soutěží o to, kdo dříve sestrojí největší obří teleskop na světě. První z nich, zabývající se projektem 25imetrového obřího Magellanova teleskopu, jej hodlá postavit v Chile do roku 2017 za cenu 600 milionů dolarů. Druhá skupina pracuje na projektu 30imetrového teleskopu za cenu 750 milionů dolarů; bude stát buď na Havaji nebo v Mexiku nebo také v Chile, a to do roku 2016. Třetí z nich pak pracuje na projektu tzv. Evropského extrémně velkého teleskopu o průměru 42 m a za cenu 1,37 miliardy dolarů. Ten má stát buď na Kanárských ostrovech nebo v Maroku, v Argentině či v Chile. Dokončen má být do roku 2017.

Široké použití léků pro kontrolu patogenních škrkavek u hospodářských zvířat je nyní znehodnocováno šířením rezistence ke všem třem typům anthelmintik běžně používaným. Za posledních 25 let se vyvinula pouze skupina cyklodepsipeptidů, které byly užitečné u koček, ale nikoli u dobytka. Švýcarští badatelé ve spolupráci s Pobřežím slonoviny nyní vyvinuli skupinu derivátů amioacetonitrilu, které napadají acetylcholinové receptory hlístic, což je příslibem nejen pro hosporářská zvířata, ale i pro lidské pacienty.