Čerstvý sníh obsahuje překvapivé množství buněk nebo jejich částí a ukazuje se, že pro tvorbu dešťových kapek a sněhových vloček je to záležitost zcela zásadní, Pracovníci Louisianské státní univerzity v Baton Rouge sbírali vzorky sněhu z vysokých zeměpisných šířek v Severní Americe, Evropě a Antarktidě a nalezli bez výjimky všude biologické částice, které sloužily jako krystalizační centra vody – šlo většinou o rostlinné patogeny, které urazí v atmosféře ohromné vzdálenosti několika set až tisíců kilometrů. Zdá se tedy, že změny v zalesnění a v zemědělské půdě mohou mít značný vliv na globální dešťové i sněhové srážky.

Pan Jan Jelínek 1.4.2008: A to opravdu existují mikrosnímky, že vločka krystalizuje kolem buňky nebo jejích zbytků? Ono je totiž několik typů krystalizace sněhu - např. náš jsou hvězdičky, kolem Bajkalu jehličky atp. ?

Tým profesora Abbase El Gamala ze Stanfordovy univerzity zhotovil speciální kameru s 12.616 čočkami. Funguje vlastně jako kombinace fotoaparátu a dálkoměru. Zároveň určí vzdálenost oblasti zobrazené jednou čočkou od přístroje, takže kromě obrázku získáme i jakýsi kotovaný technický výkres.

Konstrukcí kamery s větším počtem čoček se rovněž zabývá David Pollock z University of Alabama v Huntsville. Jeho cílem je širokoúhlá kamera s vysokým rozlišením vhodná např. pro špionážní satelity nebo průzkumné letouny. Při počtu 271 čoček dosáhl rozlišení asi 30 cm při snímání z výšky 5.000 m.

Aligátoři jsou velmi hbitými plavci, přestože nemají žádné ploutve. Prof.C.G.Farmer z University of Utah spolu se svým postdoktorálním studentem T.J.Urionou zjistili, že pomocí okolních svalů posouvají svoje plíce, takže při pohybu dokáží měnit vztlak částí svého těla. Právě to přispívá ke velké hbitosti jejich pohybu. Podle T.J. Uriony jde o možná o obecnější mechanismus pohybu nejen u plazů, ale i u obojživelníků a možná i vodních savců.

Družice Cassini při svém březnovém průletu nad oblastí jižního pólu Saturnova měsíce Enceladus upřesnila svá pozorování z roku 2005. Tehdy zjistila obrovské výtrysky mrznoucí vodní páry (akademon.cz 14.3.2007 a 17.5.2007). Nyní se pomocí hmotnostních spekter prokázalo, že kromě vody obsahují i jednoduché organické látky, oxid uhličitý a uhelnatý a jejich hustota je asi 20 x vyšší, než se původně předpokládalo.

Poslední výzkumy ukázaly, že západní část Grand Canyonu začal hloubit tehdejší tok, ze kterého později vznikla řeka Colorado, před 17 miliony let. Původně se předpokládalo, že tento proces započal před 6 miliony let, což se potvrdilo jen pro východní část. Zjistila to geoložka Carol Hill se svými kolegy z University of New Mexico studiem izotopů vzniklých při jaderném rozpadu stop uranu v materiálu kaňonu.

Bílkovinu, která „pumpuje“ do rostlinných buněk klíčový hormon, popsali vědci z Ústavu experimentální botaniky AV ČR

Mezinárodní tým vedený Klárou Hoyerovou a Lucií Perry z Ústavu experimentální botaniky AV ČR, v. v. i., identifikoval u třešně přenašečovou bílkovinu, která buňkami kontroluje příjem životně důležitého hormonu auxinu. Práce byla publikována v březnovém čísle renomovaného odborného časopisu Plant Physiology.

V těle živočichů i člověka se vytvářejí regulační látky, hormony. Všichni známe například inzulín, který kontroluje hladinu cukru v krvi. Své hormony mají rovněž rostliny. Jeden z nejvýznamnějších je auxin. Ovlivňuje především dělení a prodlužování buněk, a tím růst stonků, větví i kořenového systému. Do značné míry tedy řídí tvar rostliny. Má také bezprostřední praktický význam: podporuje například zakořeňování řízků.

Účinek auxinu je úměrný jeho koncentraci v buňce, a proto rostlina příjem a výdej auxinu jednotlivými buňkami přesně řídí. O to se starají mimo jiné speciální přenašečové bílkoviny, jakési „pumpy“, jež transportuje molekuly auxinu dovnitř nebo ven z buněk. Tyto bílkoviny jsou celkem dobře prozkoumány u huseníčku (který je oblíbeným „laboratorním modelem“ rostlinných biologů). U jiných rostlinných druhů jsou však znalosti velmi útržkovité. Vědci z ÚEB ve spolupráci s kolegy z dalších ústavů Akademie věd ČR, z Univerzity Karlovy a z britské University of Warwick se pokusili nalézt přenašeč auxinu do buněk u třešně ptačí.

Třešeň ptačí je planý předchůdce pěstovaných odrůd třešní a zároveň zajímavá lesní dřevina. Je ceněna pro vynikající dřevo, jehož kvalita je srovnatelná s tropickými stromy. Navíc je třešeň původní evropský listnáč, takže vysazování pomáhá udržovat druhovou rozmanitost lesů. Její množení řízkováním je však dosti problematické, protože řízky špatně zakořeňují. Biologové proto chtěli lépe porozumět regulaci hladiny auxinu, který má na zakořeňování výrazný vliv.

Autoři nejdříve našli v genetické informaci třešně gen, který byl vhodným kandidátem pro auxinovou „pumpu“ – byl totiž velmi podobný odpovídajícímu genu z huseníčku. U třešně však nelze použít další moderní metody molekulární biologie. Aby vědci mohli prozkoumat vlastnosti možného přenašeče, museli vnést jeho gen do dvou vhodnějších pokusných druhů, tabáku a huseníčku. Rostliny s přidaným genem produkovaly příslušnou bílkovinu třešně, rychleji přijímaly auxin z roztoku a jejich vzhled a růst potvrzovaly, že hladina auxinu uvnitř buněk je zvýšena. Biologové studovali také rostliny huseníčku, které nebyly schopny vytvářet svůj vlastní přenašeč a jejichž vývoj (hlavně růst kořene) tím byl silně narušen. Přidání genu z třešně do jejich genetické informace defekt odstranilo. „Naše výsledky prokazují, že dotyčná bílkovina opravdu přenáší molekuly auxinu do buňky. Především se nám jako prvním podařilo změřit tuto její biochemickou aktivitu u živých rostlinných buněk,“ říká jedna z autorek, doktorka Lucie Perry.

Poznatky výrazně pomohou pochopit složité osudy auxinu v buňkách a způsoby, jakými řídí nejen zakořeňování třešní, ale i vývoj rostlin obecně. Autoři článku z ÚEB pracují v Laboratoři hormonálních regulací u rostlin, kterou vede doktorka Eva Zažímalová, rovněž spoluautorka. Laboratoř se auxinem zabývá dlouhodobě, přenašečová bílkovina pro auxin z třešně je tedy pro ni dalším kamínkem do mozaiky hormonálních dějů v rostlinách.

Entomologové Benjamin Duval a Walter Whitford z New Mexico State University zjistili, že asi 13 mm velký brouk Oncideres rhodosticta z čeledi tesaříkovitých má devastující vliv na krajinu v poušti Chihuahua na americkém jihozápadě. Dospělí brouci totiž okusují pletivo starších výhonků křovin, čímž způsobují, že vyrážejí stále nové, mladé a křehké, jež slouží jako potrava jejich larvám. Nicméně křoviny tak vysají z chudé půdy více živin, takže nic už nezbude pro travní porosty. Před 150 lety celou oblast pokrývaly příslušné suchomilné trávy. Dnes po nich nenajdeme ani stopy.

Pan Jan Jelínek 28.3.2008: Ten Oncideres je ale nejspíš druh starší než zmíněných 150 let. Co DALŠÍHO spolupůsobilo s tím "malým broučkem na velkou změnu" (resp. co změnilo hustotu jeho výskytu)?

Větší část přenosu uhlíku z atmosféry do hlubin oceánů je zařizována mořským fytoplanktonem za použití karbonátdehydratázy při reverzibilní hydrataci oxidu uhličitého. Aktivní místo tohoto enzymu váže zinek, ale některé rozsivky obsahují místo zinku kadmium, jež je obecně považováno za toxický prvek. Analýza dehydratázy zjistila čtyři formy tohoto enzymu v rozsivce Thalassiosira weissflogii: vázající kadmium, vázající zinek, vázající acetát a bez vazebného elementu.

Tiskové prohlášení České astronomické společnosti a Astronomického ústavu AV ČR: Ve čtvrtek 27. března uplyne již 40 let od tragické smrti prvního kosmonauta světa Jurije Gagarina. Během zkušebního letu se jeho letoun MiG-15UTI z dosud nepříliš objasněných příčin zřítil a Jurij Gagarin, který se jako první člověk světa podíval 12. dubna 1961 do kosmu, zahynul. Spolu s ním zemřel v troskách cvičného stroje i jeho instruktor Vladimír Serjogin.

Jurij Alexejevič Gagarin se narodil 9. března 1934 v Klušinu a roku 1960 se stal členem prvního dvacetičlenného oddílu sovětských kosmonautů. Po svém 128 minutovém letu, při kterém v kosmické lodi Vostok-1 jednou oblétl Zemi, se stal symbolem sovětského dobývání kosmu a bylo mu z „bezpečnostních“ důvodů zakázáno dále samostatně létat. Sovětští vůdcové si totiž byli plně vědomi jeho nedozírné propagandistické ceny coby symbolu sovětské kosmické převahy. Nadále však zůstal členem oddílu sovětských kosmonautů. Stal se náhradníkem Vladimíra Komarova pro kosmický let Sojuzu-1, při němž Komarov zahynul, a byl zařazen i do skupiny sovětských kosmonautů, kteří se připravovali k letu na Měsíc.

Návrat do kosmu však byl v jeho případě velice nepravděpodobný. A nebylo to jen kvůli jeho propagandistické hodnotě. Po několika letech cestování po světě plném recepcí, jídla a alkoholu už to nebyl ten mladý pilot plný síly a energie – změna životosprávy a nedostatek pohybu se na něm výrazně podepsaly. Navíc Gagarin při jednom svém nepovedeném milostném dobrodružství (na podzim roku 1961) utrpěl při útěku oknem tak těžké poranění hlavy, že už jenom to, bez jakýchkoliv dalších propagandistických omezení, jej bezpečně diskvalifikovalo z jakékoliv další šance letět do vesmíru. Mohlo ho dokonce vyřadit i z jeho profese vojenského pilota! Možná ale nikdo neměl odvahu Gagarinovi říci, že do kosmu už nikdy nepoletí, možná si to nechtěl připustit ani on sám, každopádně situace byla v šedesátých letech taková, že se Gagarin „připravoval“ na svůj další kosmický let… létali ale jiní.

Začátkem roku 1968 Jurij Gagarin dokončil Žukovského vojenskou akademii. Vypracoval a obhájil svoji diplomovou práci a byl opět zařazen do letového výcviku. V březnu potom absolvoval téměř dvě desítky vzletů s instruktorem Serjoginem na podzvukovém proudovém stroji MiG-15UTI, což byla cvičná dvoumístná verze vyráběná licenčně v českém Aero Vodochody. Na 27. března 1968 byly plánovány poslední dva starty Gagarina společně s instruktorem a na stejný den i první dva samostatné starty na stroji MiG-17. To byl pro Gagarina významný den – vždyť sám neseděl ve vojenském letounu od okamžiku, kdy byl v roce 1960 zařazen do kosmonautického výcviku. Jen pro ilustraci – za necelé čtyři roky od začátku své letecké kariéry do chvíle, než přišel mezi kosmonauty (1957-1960), nalétal Gagarin na nejrůznějších strojích 253 letových hodin, velkou většinu z toho samostatně. Od té chvíle až do své tragické smrti (1960-1968) však pouze 78 hodin a to vždy bezvýhradně pouze s instruktorem.

Ve středu 27. března 1968 ráno je na ploše vojenského Čkalovsko-gromovského letiště nedaleko Moskvy a Hvězdného městečka připravován MiG-15UTI číslo 18 k letu 625. Během prvního vzletu má Jurij Gagarin předvést pouze relativně jednoduchou sestavu v letové zóně vzdálené zhruba 100 km od domovského letiště. Kdo by si však myslel, že nejslavnější sovětský kosmonaut bude mít k dispozici tu nejlepší leteckou techniku, byl by asi překvapen – Gagarinův MiG má za sebou 12 let provozu a dvě generálky, motor dokonce generálky čtyři a k další velmi blízko. Navíc byl stroj vybaven dvojicí přídavných nádrží. Proč tomu tak bylo, zatím nikdo přesně neobjasnil. K úkolu, který měl Gagarin provádět, rozhodně tyto přídavné nádrže zvyšující dolet stroje, nepotřeboval. Problémem těchto nádrží je, že výraznou měrou snižují aerodynamické vlastnosti stroje. A že to nejsou planá slova, dokazuje fakt, že chování MiGu-15UTI s těmito přídavnými nádržemi nebylo zkušebními piloty nikdy prověřováno v mezních a kritických situacích stroje (např. při vývrtce či prudkém klonění). Důvod? Bylo to příliš nebezpečné! Na druhou stranu je však nutno dodat, že při standardním letu byl stroj s těmito nádržemi bezpečný. Piloti věděli, že je na stroji mají a tudíž věděli, co jim mohou provést.

Gagarin se Serjoginem (ten byl mimochodem leteckým instruktorem téměř všech sovětských kosmonautů této éry) odstartovali v 10:18:45 místního času k plnění svého úkolu. V 10:25:50 hlásí Gagarin řídící věži vstup do cvičného prostoru a začátek plnění úkolu. Ale již v 10:30:10, po ukončení prvního okruhu nad určeným prostorem, žádá Gagarin, pravděpodobně z rozhodnutí instruktora Serjogina, o přerušení letu a o povolení návratu na základnu. Důvodem je špatná meteorologická situace v místě cvičení. Povolení dostává, přechází na návratový kurz a začíná klesat. Za necelou minutu se však jeho stroj zaboří po téměř střemhlavém letu do země nedaleko obce Novoselovo… letoun je zničen, posádka mrtvá.

Hlavní příčinu havárie je nutné hledat v té necelé minutě od okamžiku posledního radiového spojení s věží (kdy v Gagarinově hlasu nebyla znát žádná známka problémů). Dnes již nikdo přesně neobjasní, co se v poslední tragické minutě kolem událo. Jako výchozí fakt je brána teorie, že Gagarinův letoun se dostal do vývrtky po srážce nebo těsném přiblížení k neznámému předmětu někde ve výšce kolem 3 500 metrů. Předpokládá se, že Gagarin, aby zabránil srážce, strhl svůj stroj do prudké zatáčky a z ní se, především kvůli přídavným nádržím pod křídly, dostal stroj do vývrtky. Takovou situaci však musí pilot Gagarinova či Serjoginova formátu bezpečně zvládnout. Zdá se, že i oni bezchybně pracovali na jejím zvládnutí. Zradila je však jedna maličkost – podle meteorologické služby měli mít v okamžiku vyletění ze spodní vrstvy husté neprůhledné oblačnosti pod sebou zhruba 900 metrů prostoru, což byla výška postačující na vyvedení stroje na bezpečnou dráhu. Skutečnost byla však jiná. Pod sebou měli pouze necelých 600 metrů – předpověď byla den stará a chybná – a tato výška byla nedostačující. Modelováním posledních okamžiků letu bylo opravdu zjištěno, že letounu chybělo zhruba 200 výškových metrů na záchranu.

Samozřejmě, že se pátralo a spekulovalo o tom, s čím se mohl Gagarin srazit nebo co se k němu dostalo tak těsně, že ho donutilo udělat prudký úhybný manévr. Uvažovalo se o přístrojovém vybavení meteorologických balónů, řešila se i srážka s hejnem ptáků. Dalšími variantami byla pilotní chyba Gagarina nebo náhlý poryv větru, vzduchová kapsa či oblačný jazyk, který Gagarin omylem považoval za nebezpečnou překážku. Nic z toho se nepodařilo prokázat, ale ani s jistotou vyloučit. Jako nejpravděpodobnější zůstala varianta těsného přiblížení Gagarinova klesajícího stroje k jinému letadlu, které se náhle vynořilo v téměř neprůhledných mracích. V prostoru, kterým prolétal, se opravdu pohybovalo ještě několik dalších strojů, žádný z nich však neměl být tak blízko, že by mohlo k tomuto incidentu dojít. Všechna tato letadla navíc sledovala radarová kontrola. Kromě jednoho. Prostorem, kde se pohyboval Gagarin se Serjoginem, prolétalo přesně v čase havárie dodnes neznámé letadlo Suchoj SU-11 (občas je v literatuře uváděn i typ SU-15). Ví se o něm pouze tolik, že letělo z letiště Ramenskoje a mělo být ve výšce zhruba 10 000 metrů – tedy mnohem výše, než byl se svým strojem Gagarin. Ale podařilo se shromáždit několik svědeckých výpovědí místních obyvatel, kteří viděli letadlo „kterému šlehal z ocasu oheň“ jak se po přízemním letu prudce zdvíhá do mraků. Při identifikaci podle siluet šlo právě o v té tobě přísně tajný Suchoj SU-11. Kromě toho několik kosmonautů, kteří nedaleko místa nehody trénovalo s vrtulníky přistání na Měsíci (Leonov, Rukavišnikov, Dobrovolskij a Popovič), slyšelo charakteristický třesk přechodu letadla na nadzvukovou rychlost – a to tedy nemohlo jít o starý podzvukový MiG-15!

Po pádu letounu do vývrtky (podle simulací a výpočtů bylo vývrtek 3 až 5 a trvaly maximálně 35 sekund) zhodnotili oba zkušení piloti situaci – mají špatně ovladatelný letoun (přídavné nádrže!) a kvůli husté oblačnosti nevidí zemský povrch. Výsledkem bylo pravděpodobně rychlé – a nutno dodat, že asi správné – rozhodnutí pouze zastavit rotaci stroje a s jeho vyrovnáním počkat až uvidí zem a budou mít možnost přesně manévrovat. Podle meteorologického hlášení měly mít pod mraky ještě téměř 1 kilometr výšky, což je dostatečné pro zvládnutí situace. Když stroj řítící se téměř kolmo k zemi z oblačnosti vylétl, zjistili piloti krutou skutečnost – místa už bylo málo. Na všechno bylo pozdě, dokonce i na případnou katapultáž. O necelé 4 vteřiny později se stroj zabořil v rychlosti 680 km/hod (190m/s) pod úhlem dopadu 50 stupňů (piloti z téměř kolmého sestupu již skoro polovinu vyrovnali!) do země. V té chvíli byla svislá složka rychlosti (tedy rychlost klesání) 145 m/s a přetížení dosahovalo 10 až 11 G. Ze stroje zbyla pouze hromada ohořelého šrotu v hluboké jámě.

Ostatky obou pilotů byly s náležitými poctami pohřbeny u Kremelské zdi na moskevském Rudém náměstí. Po Juriji Gagarinovi je pojmenována planetka (1772) Gagarin a kráter na odvrácené straně Měsíce.

Robin Rogers z Queen's University v severoirském Belfastu navrhuje nové použití iontových kapalin, a to jako náplně do teploměrů. Nejsou jedovaté jako rtuť, rychleji reagují na změny teploty a fungují ve větším teplotním rozsahu i než ethanol. Iontové kapaliny jsou soli s velmi nízkou teplotou tání, zpravidla pod 100 stupňů Celsia. Např. 1-butyl-3-methylimidazolium tetrafluoroboritan taje při –80 ^oC a za normální teploty existuje jako viskózní bezbarvá kapalina. Je to způsobeno tím, že jejich kation či anion, někdy oba, tvoří organický ion. Jejich krystalová struktura je tudíž nepevná. Dosud se užívají v petrochemickém, potravinářském a papírenském průmyslu, jako aditiva barev a při extrakcích v jaderném průmyslu.

Široká analýza vziku a šíření infekčních chorob, kterou provedli vědci z Velké Británie a z USA, ukázala, že „nové“ infekční choroby vznikají především stykem se zvířaty (60,3 %), tzv. zoonózou, a to ze 71,8 % s divokými zvířaty (SARS, Ebola). 54,3 % těchto chorob je způsobeno bakteriemi a rickettsiemi. Oblasti vzniku těchto onemocnění jsou významně spojeny se sociálně ekonomickými, environmentálnímí a ekologickými faktory. Stejně tak je pravděpodobnost vzniku těchto chorob zřetelně vyšší v nižších zeměpisných šířkách, jako v subsaharské Africe, na indickém subkontinentu, v Číně. Indonésii atd. V Evropě je nejrizikovější Německo, Itálie, Anglie, Benelux a Polsko. Foto PLoS Biol 3/11/2005.

Ústav anorganické chemie AV ČR, v. v. i., ve spolupráci se společností Rokospol, a. s. dokončil vývoj produktu Detoxy Color, který byl 25. 3. uveden na trh. Detoxy Color je pečlivě vybraný obchodní název pro novou barvu, která svou aplikací umožňuje aktivní redukci koncentrací škodlivin v ovzduší. Mechanismus redukce využívá principu fotokatalytických reakcí. Barva Detoxy Color obsahuje aktivní látku – speciální fotokatalytický oxid titaničitý – na níž tento rozklad škodlivých látek v plynné fázi probíhá. Organické látky se ve styku s tímto fotokatalyzátorem redukují až na vodu a oxid uhličitý. Prezentací nového výrobku se tak završilo téměř tříleté společné úsilí odborníků ze základního, akademického výzkumu a aplikovaného výzkumu firmy Rokospol, a. s. Vznik barvy Detoxy Color má společné kořeny s vojenským výzkumem, kdy se hledaly látky, které by umožnily neutralizovat bojové plyny tak, aby proces dekontaminace nepoškodil složitou vojenskou elektroniku. Aktivní fotokatalytická látka připravená v nových výrobních provozech firmy Rokospol, a. s. prošla v Ústavu anorganické chemie AV ČR náročnými testy praktické účinnosti ve vysoce sofistikovaných experimentálních zařízeních – fotoreaktorech, a navíc byla ověřena i v praktických podmínkách.

I když je fotokatalytický efekt znám již léta, teprve nyní se podařilo tohoto efektu využít nejen pro exteriérové nátěrové hmoty aktivované ultrafialovým zářením, ale právě pro nátěrové hmoty interiérové, v nichž se aktivní fotokatalytická látka aktivuje viditelným světlem. Výsledkem je významná redukce koncentrace škodlivých látek v těchto uzavřených prostorách, jedinou podmínkou funkčnosti je přítomnost denního osvětlení. Priorita vědeckého výzkumu je chráněna průmyslovým vzorem a patentem. Výzkum využití fotokatalýzy byl financován akciovou společností Rokospol, a. s., a Ústavem anorganické chemie AV ČR, v.v.i.

Pavel 26.3.2008: Promiňte, ale organické látky neobsahují jen uhlík, kyslík a vodík (a zvláště ne bojové látky). V jako podobě skončí chlor, dusík, fosfor, fluor, síra a další prvky běžně se v průmyslově vyráběných organických látkách vyskytující?

Pan Jan Jelínek 26.3.2008: Ono to bohužel asi nebude jen tohle - jaká je absorbční kapacita nátěru za jednotku času, bude vůbec reagovat okolí mimo mezní vrstvu u nátěru ?

Prof. MUDr. Pavel Trávník, DrSc. 27.3.2008: Není to spíše tak, že se organické látky oxidují až na vodu a oxid uhličitý?

Nový koncept nákladní lodi, která pro vyvažování nebude potřebovat balastní tanky, testují na University of Michigan. Neveze-li náklad, načerpá posádka do balastních nádrží svého plavidla mořskou vodou, aby zůstalo správně vyváženo a stabilní. V přístavu, kde nakládají náklad ji prostě vypustí. A spolu s ní množství nejrůznějších organismů, jež se tak dostanou třeba na druhou stranu Zeměkoule. Voda z balastních tanků patří k velmi silným činitelům při zavlékání cizích druhů na nová teritoria. Tým Michaela Parsonse nyní na dřevěném, pět metrů dlouhém modelu testuje svůj nový koncept vyvažování, při kterém okolní voda pouze proudí v trubkách skrz trup lodi. Jde rozhodně o elegantnější a levnější řešení než palubní sterilizační systém, založený na filtrech, ultrafialovém záření a chemikáliích, jehož povinné zavedení zvažuje americký Kongres.

Americká společnost Raytheon provedla úspěšný test tandemové hlavice, která je určena k ničení bunkrů. Tvoří ji explozivní hlavice následovaná druhou náloží, která vybuchuje o něco později, až pronikne hlouběji do cíle. Při testech v lednu tohoto roku se podařilo prakticky rozbít přes šest metrů silný železobetonový blok o váze 330 tun.

Je pravděpodobné, že teroristé při svých útocích budou stále častěji využívat výbušniny založené na peroxidech, jak tomu bylo již při útocích v Londýně 7.7.2005. Rovněž německá policie odhalila v loňském roce zásobu asi 700 kg peroxidu vodíku pro výrobu výbušnin. Ty nejsou sice tak silné, jako standardní průmyslově vyráběné látky, avšak dají se lehce připravit podomácku ze snadno dostupných surovin. Jde o dosti nestabilní látky, které je lepší přechovávat v chladu. Potenciální útočníci je však skladovat nechtějí. Připraví si je a ihned udeří. Vysoké riziko při přípravě nebo transportu jim rovněž může být lhostejné, protože stále častěji jde o sebevražedné útoky. Výhodu naopak mohou spatřovat v tom, že výbušniny založené na peroxidech neuvolňují oxidu dusíku, na rozdíl od průmyslově vyráběných třaskavin. Naprostá většina detektorů, které mají zjistit přítomnost výbušnin, totiž zjišťuje právě přítomnost oxidů dusíku. Tento problém řeší na University of California, San Diego. Tým tamních chemiků a fyziků zhotovil malý integrovaný senzor, který přítomnost peroxidů zjišťuje na základě změn vodivosti filmů z ftalocyaninu vizmutitého, měďnatého, nikelnatého nebo kobaltnatého. Ftalocyaniny jsou složité cyklické organické látky, podobné našemu krevnímu barvivu hemoglobinu, které mohou tvořit soli s kovovými kationy.

Naše představy o složení největšího Saturnova měsíce Titanu se neustále vyvíjejí. Tým vědců vedený Dr.Ralphem Lorenzem z Johns Hopkins University doplnil naše starší představy (akademon.cz 16.10.2006). Z přesného rozboru rotace měsíce vyvozují, že kdesi v jeho hlubinách leží oceán kapalné vody, nejspíš překrytý ledovým krunýřem. Na jeho povrchu sice panuje vražedný mráz –180 stupňů Celsia, avšak uvnitř může být o něco tepleji. Navíc bod tuhnutí s rostoucím tlakem klesá, takže uvnitř tak velkého tělesa (průměr okolo 2.575 km) může být dostatečný, aby udržel vodu v kapalném stavu.Povrch Titanu na snímku sondy Cassini-Huygens ze 14.ledna 2005 (Foto REUTERS/ESA/NASA/JPL/University of Arizona).

Termiti z čeledi Kalotermitidae mají kusadla tvrdší než kterákoli v oblasti hmyzu. Tajemství tkví vtom, že na jejich povrchu je vrstva kovového zinku, který termiti získávají ze dřeva, které požírají.

Pan Jan Martinek 8.5.2008: to je tedy opravdu zajímavé. Mít nejtvrdší kusadla v hmyzí říši je rozhodně fajn, ale docela by mě zajímalo k čemu jim to ve skutečnosti je? potřebují mít pozinkovaná kusadla z nějakého konkrétního důvodu? živí se extrémně tvrdým dřevem? proč jim nestačí mormální chitinová jako každému slušnému termitovi? docela by mě zajímalo proč se v evoluci tato "nerezová" kusadla vyvinula a udržela, jestli byly jedinci s extrémně tvrdými kusadli skutečně něčím zvýhodněni a čím. máte k tomu ještě nějaké podrobnosti, ten příspěvek je bohužel docela strohý na to o jak zajímavou věc se jedná...

Až donedávna byl tento pojem neznámý. Teprve před necelými dvaceti lety se objevily první práce o ATPázách s P-smyčkou, které byly spojeny s alternativní činností (ATPases Associated with Alternative Activities). Od té doby zájem o tuto skupinu dramaticky vzrostl a ukazuje se, že jde o vůbec nejhojnější proteiny (10–18 % předpokládaných genových produktů). Tyto ATPázy hrají roli vedle membránového transportu i v regulaci replikace DNA, rekombinaci, funkci molekulárních motorů, transkripci, v roli molekulárních šaperonů u prokaryot i eukaryot, v biogenezi peroxisomů a mitochondrií, kotvení a fúzi membrán i ve funkcích endoplasmatického retikula a jaderného obalu. Je jasné, že tyto funkce mohou být spojeny s řadou onemocnění; zájem se soustřeďuje na neurodegenerativní choroby a nemoci svalů a kostí.

Cestu z Asie do Ameriky využívali naši předci dávno předtím, než jí přišli předchůdci Indiánů. Paleontolog Christopher Beard z pittsburghského Carnegie Museum of Natural History odhalil ve státě Mississippi 55,8 milionů let staré zbytky malinkého primitivního primáta, který nese jméno Teilhardina magnoliana. Neměřil ani deset centimetrů, vážil okolo 30 g a pojídal hmyz a bobule. Do Ameriky velmi pravděpodobně dorazil ze Sibiře.

Praovníci univerzity v Illinois provedli obšírnou analýzu architektonických domén 185 proteinů, kdy zkoumali sled událostí v evoluci za 3,5 miliard let. Byl přibližně tento: metabolický „velký třesk“, translace, replikace, rozvoj archebakterií, rozvoj eubakterií, vznik tří superříší organismů, vznik vícebuněčných organismů. Analýza tzv. superrodin stavebních prvků ukázala, že unikátních superrodin u archebakterií je 8, u eubakterií 38 a u eukaryí 86. Archaea a Bacteria jich sdílejí 21, Archaea a Eukarya 18 a Bacteria a Eukarya 309. Všechny tři superříše jich pak sdílejí 779.

Střevní bakterie Oxalobacter formigenes výrazně snižuje riziko ledvinových kamenů. Dokáže totiž metabolizovat šťavelany (COO)₂^2- a snižuje tak jejich obsah v našem organismu. Vzhledem k tomu, že ledvinové kameny tvoří z 80% šťavelan vápenatý Ca(COO)₂, jejich činnost jistě není bez významu. Výzkumníci z Boston University při vyšetření asi 500 lidi zjistili závislost mezi obsahem šťavelanů a množství této baktérie v jejich tělech.

Mastné kyseliny, esenciální složka biomembrán, vykazují vysokou strukturní i funkční variabilitu. Dochází k ní působením dvou typů enzymů, elongáz a desaturáz. První z nich jsou zodpovědné za prodlužování uhlíkatého řetězce kyseliny, zatímco druhé umožňují vznik dvojných vazeb v tomto řetězci. Skupina významných japonských vědců zkoumala 56 eukaryontních genomů a zjistila v nich 275 různých desaturáz a 265 elongáz. Desaturázy bylo možno rozdělit do čtyř podrodin, elongázy do dvou podrodin. Ukázalo se, že i blízce příbuzné organismy jsou schopny syntetizovat různé enzymy a tedy i různé mastné kyseliny. Jde tu zřejmě o vlivy prostředí a schopnost syntetizovat určité metabolity.

Prof.Naoto Saito z japonské Shinshu University pozoroval blahodárný vliv uhlíkových nanotrubic na léčení zlomenin. Předpokládá, že vytvářejí skelet, který výrazně urychluje hojení poškozených kostí. Experimenty zatím proběhly při léčení zlomeniny myší holení kosti, avšak výsledky jsou natolik povzbudivé, že výzkum bude určitě pokračovat.

Britští vědci, konkrétně Lucy Bosworth a Sandra Downes (University of Manchester) spolu s Peterem Cleggem (University of Liverpool) vyvinuli polykaprolaktonová nanovlákna, která používají při léčení přetržených šlach. Polykaprolakton [-O-(CH₂)₅-CO-]_n je biodegradabilní polymer již v lékařství používaný pro různá vylepšení lidského těla. Hojení velkých šlach, jež ke kostem připojují důležité svaly, představuje velký problém kvůli jejich nízkému prokrvení a stálému napětí. A právě skelet z polymerních nanovláken celý proces usnadní.

Pan Jan Jelínek 17.3.2008: biodegradabilní polymer již v lékařství používaný pro různá vylepšení lidského těla....(viz text).Znamená to tedy, že zbytky po depolymeraci mají prokázanou neškodnost???

Pan Jan Jelínek 18.3.2008: Omlouvám se, měl jsem to asi rovnou napsat pořádně: jde o to, zda zbytky po biodestrukci mohou buď spotřebovat okolní buňky (jako třeba prasklou buňku po apoptóze)nebo je tkáňové mechanizmy umí vyloučit podobně jako únavové látky (např. kyselinu mléčnou). Jsou-li vyloučeny, pak jde o to, zda je umí rozpoznat ledviny a jiné zachycovače ???

NASA se pomocí spektroskopických zařízení Hubbleova teleskopu podařilo detekovat methan na planetě mimo Slunečné soustavu. Jde o první organickou látku zjištěnou na exoplanetě.

Doc.John Badding z Pennsylvani State University se svým americko-britským týmem zakončili vývoj technologií, která umožňuje integrovat polovodičové čipy přímo do optického vlákna. V roce 2006 propojili amorfní a polykrystalické polovodiče, v letošním roce vypěstovali monokrystal polovodivého křemíku přímo v dutině optického vlákna. Nejprve dutinu z jedné strany zacpali vrstvou zlata. Ta vznikla rozkladem par vhodné sloučeniny zlata laserovým paprskem. Do dutiny pak vpouštěli proud helia se stopami silanu SiH₄, který se katalytickým působením zlata za tepla rozkládal, takže v dutině pomalu narůstal krystal křemíku.

Pád laviny na Marsu se podařilo zachytit americké družici Mars Reconnaissance Orbiter. Na obrázku vidíme asi 700 m vysoký útes se sklonem 60 stupňů tvořený zleva nejprve vrstvami ledu, níže směsí ledu a marsovské půdy. A právě tání způsobilo uvolnění laviny, jíž doprovázel oblak prachu, který vidíme v pravé části obrázku. Jde o první pozorování pádu laviny mimo Zemi. Foto NASA.

Spoluprací vědců z amerického National Institute of Standards and Technology a University of Maryland vznikl nový detektor neutronů, který může pracovat v mnohem větším rozsahu intenzit záření než dosavadní přístroje. Při nárazu neutronu na jádro helia-3 dojde k jeho štěpení a vznikne jeden atom vodíku a jeden atom tritia (vodík-3), které odlétají z místa srážky velkou rychlostí. Srážkami s okolními atomy helia dojde k vybuzení jejich elektronů, které při přechodu na základní energetické hladiny vyzařují fotony. Jako nejvhodnější pro měření se jeví tzv.Lymanova alfa čára, ultrafialové záření vlnové délky 121,567 nm. Při zachycení jediného neutronu vznikne až 40 fotonů této vlnové délky a navíc helium je nepohlcuje.

Stefan Franzen se svými kolegy z North Carolina State University v Raleigh studuje možnosti využití virů při podávání léků přímo do buněk. Každou virovou částici chrání pevný bílkovinný obal. Najdeme v něm i vápenaté a hořečnaté kationy, které ho stabilizují. Odstraníme-li je, v neprostupném obalu vzniknou póry, jimiž může ven proniknout všechno, co se nachází uvnitř a naopak. Jde o reverzibilní proces, takže po jejich dodání se otvory opět uzavřou. Franzenův tým tak úspěšně přemisťoval dovnitř a ven molekuly barviva.

Běžná soudní praxe přikládá svědectví různých osob odlišnou váhu, dle uvážení soudce. Svědectví dětí se pokládají za méně důvěryhodná než výpovědi dospělých. Výzkumy profesorů Valerie Reyna a Chucka Brainerda z Cornell University přinesly zajímavé výsledky. Dospělí si pamatují spíše smysl té které události a podle něj pak mozek rekonstruuje její skutečný průběh. Leckdy tak může vzniknout zcela falešná vzpomínka, která však odpovídá smyslu pozorovaného. Zatímco děti vnímají, co se opravdu stalo.

Družice Cassini pomocí speciálních přístrojů detekovala prstenec okolo druhého největšího Saturnova měsíce Rhea. Tvoří ho drobné valounky a do vzdálenosti několika tisíc kilometrů od jejího povrchu zasahuje prach. Jde o první pozorovaný prstenec okolo měsíce. K vlastnímu měření došlo v listopadu 2005, kde sonda prolétla poblíž tohoto měsíce, ale vyhodnocení výsledků chce svůj čas. Potvrdili se tak starší modely astronomů, kteří předpokládali, že gravitační pole Rhey v kombinaci s gravitačním polem Saturnu by mohlo vést ke vzniku prstence. Fotografie se získat nepodařilo, protože je v něm příliš málo materiálu. Průměr měsíce Rhey přesahuje 1.500 km a obíhá po dráze s větší poloosou 527.108 km za 4 a půl dne. Původní Rhea podle řecké mytologie patřila mezi Titany, byla sestrou a manželkou Krona.

Mezinárodní tým vědců pod vedením Pierra Rouzého a Yves Van de Peera z Gentské univerzity odhalil tajemství spolupráce stromů a hub. Prozkoumali genom houby Lakovka dvoubarvá (Laccaria bicolor) a zjistili, že kromě jiného je v něm zakódována struktura mnoha nevelkých peptidů nazvaných SSP (small secreted proteins). Tyto látky nijak nepůsobí na rostlinné buňky, zato vážně poškozují buněčné stěny nejrůznějších patogenů, jež stromy napadají. Proto stromy, v jejichž kořenech žijí vhodné houby, prospívají mnohem lépe. Na oplátku jim poskytují fosforečnany a dusík. Nedá se říci, že tímto objevem by vztah mezi oběma skupiny organismů byl popsán úplně. Zmíněným vědcům se podařilo identifikovat i geny, které se ne zcela jasným způsobem účastní komunikace mezi organismy během růstu stromu. Foto lakovky dvoubarvé Lawrence Livermore National Laboratory.

Velmi jemné emulze olejů ve vodě, které nejprve nalezly své uplatnění v kosmetických přípravcích, se možná uplatní i při výrobě očkovacích přípravků. Kapičky tuků o průměru okolo 200 nm totiž snadno a rychle pronikají přes sliznice do nitra těla. Tam je zachytí buňky imunitního systému. Narazí-li v nich na vhodnou očkovací látku, jejich schopnost imunitní odezvy se posílí. Místo injekcí by bylo možné očkování provádět třeba pomocí nosního spreje. James Baker z Michigan Nanotechnology Institute for Medicine and Biological Sciences při University of Michigan, který se vývojem těchto přípravků zabývá deset let, soudí, že očkovací látku proti viru HIV by bylo neúčinnější podávat v podobě krému, jež by se aplikoval přímo v oblasti genitálii. Virus HIV se totiž v místě infekce začne okamžitě rychle množit, takže včasný zásah je nejúčinnější. Pokusy na myších jeho domněnku potvrzují.

Automobilový průmysl je v současnosti jedním z tahounů českého průmyslu. Nejenom v tomto odvětví se však v České republice začíná projevovat akutní nedostatek technicky vzdělaných specialistů. Na tento nedostatek reagují vysoké školy nabídkou nových studijních programů a oborů zaměřených na rozličné aspekty konstrukce, výroby a provozu automobilů. Dobrým příkladem je Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, která od nadcházejícího školního roku nabízí zcela nový studijní obor Chemie materiálů pro automobilový průmysl. Tento obor odráží neustále rostoucí poptávku po odbornících, kteří mají jak chemické tak materiálové vzdělání. Posluchači oboru absolvují řadu odborných předmětů zaměřených na výrobu, zpracování a vlastnosti materiálů používaných při výrobě automobilů. Seznámí se s kovovými slitinami, plasty, kaučuky, skelnými a keramickými materiály i s moderními lehkými kompozity. Rovněž získají informace o důležitých průmyslových technologiích využívaných při výrobě automobilů, kterými jsou odlévání, tváření a tepelné zpracování kovových součástí, lisování a vstřikování plastů, svařování kovových a plastových dílů a další. Důraz je kladen rovněž na povrchové úpravy materiálů, jako jsou například galvanické pokovování a organické povlaky. Na jejich kvalitě totiž zcela závisí odolnost automobilů proti působení vlhkosti a agresivních látek v ovzduší. Posluchači nového oboru si dále osvojí metody analýzy materiálů a postupy měření jejich mechanických a fyzikálních vlastností, což je velmi důležité z hlediska funkčnosti a bezpečnosti konstrukcí automobilů. Vedle samotného automobilového průmyslu tak najdou uplatnění v dodavatelských firmách zaměřených na syntézu a zpracování plastů, kaučuků, na výrobu, zpracování a povrchové úpravy kovových slitin, skel a keramických součástí. Řada takových firem má v České republice již dlouholetou tradici.

akademon.cz 6.3.2008: Počin Vysoké školy chemicko technologické je jistě chvályhodný, čím víc vzdělaných odborníků, tím lépe! Nicméně letošní ženevský autosalón ukázal trendy rozvoje automobilového průmyslu, které by mohly být velmi nebezpečné pro malou středoevropskou zemi, jejíž blahobyt do značné míry závisí právě na tomto průmyslovém odvětví. V Indii a Číně vyrůstá nebezpečná konkurence, která může v nejbližších desetiletích zcela změnit současnou podobu automobilového průmyslu. Indická Tata Nano stojí 45.000,- Kč! Je to samozřejmě miniaturní stroj. Čínské automobily zpravidla nesplňují evropské bezpečnostní normy. Bude tomu tak napořád? Sotva! Co budeme dělat, až nesrovnatelně méně placení Indové a Číňané zvládnou výrobu automobilů na úrovni srovnatelné s naší? A u výroby malých aut samozřejmě nezůstanou navěky.

Venda 6.3.2008 :Až zvládnou technologii tak už to nebudou ti levní Číňané a Indové. Tenhle strašák je již přežitý. Mimochodem Čína a Indie je tak obrovský a nenasycený trh, že se jich nemusíme vůbec bát. Stačí aby si místní pohlaváři uvědomili, že pustí-li peníze mezi místní lidi, pak mohou profitovat mnohem rychleji než je tomu nyní.

akademon.cz 6.3.2008: Vaši jistotu bych chtěl mít. Spíš mi to přijde jako strkání hlavy do písku.

Pavel 7.3.2008 :Já bych souhlasil s Vendou, a to na základě osobních zkušeností. Naše firma se rozhodla převést část produkce do Indie, že to bude levnější. Udělal se nábor, na sto míst se přihlásilo 30 000 uchazečů papírově splňujících požadavky, ale nenašlo se mezi nimi ani sto, kteří potřebné znalosti opravdu měli. A ti byli dražší, než našinec sedící v Praze.

Optomechanický jev u měďnaté soli organického anionu TCNQ (7,7,8,8-tetrakyano-1,4-chinodimethanu) pozoroval pomocí elektronového mikroskopu tým držitele Nobelovy ceny za rok 1999 Ahmeda H.Zewaila z California Institute of Technology v Pasadeně. Za normálního stavu jsou záporně nabité aniony TCNQ srovnány tak, že jejich šestičlenné cykly leží rovnoběžně na sobě. Absorpce fotonu vyvolá přenos náboje, důsledku čehož se změní jejich uspořádání. Silný laserový puls způsobí protažení celého krystalku v jednom směru. Protože nanotechnologie jsou velmi populárním až módním oborem, hovoří vědci ihned po prvních pozorováních o možné aplikaci tohoto jevu v nanoelektronice. Uvidíme.

Americká společnost NION, k jejímž zakladatelům patří i Ondrej Krivanek českého původu, ve spolupráci s Cornell University vyrobila nový typ elektronového mikroskopu, který umožňuje pozorovat jednotlivé atomy a způsob vazby mezi nimi. Jeho princip spočívá v tom, že pomocí speciální technologie se elektronový paprsek zaostří na plošku, která je mnohem menší než rozměry atomů.

Pan J.Jelínek 7.3.2008 :To ale už je spíš "laueograf" než mikroskop (akorát s menší vlnovou délkou než rtg).

Pan Petr 22.3.2008 :Poraďte mi někdo, kde bych snad mohl vidět foto skutečného atomu, natož elektronu, aby to nebyla žádná mystifikace, či počítačová "rekonstrukce" obrazu. Zatím jsem se totiž s ničím jiným nesetkal. Kdo mi to ukáže, tomu budu čistit boty příštích deset let.

akademon.cz 23.3.2008 :Rozměry atomu jsou mnohem menší, než vlnová délka světla, které vnímá naše oko. Nemůžeme je tedy vidět, aniž bychom signál získaný nějakým jiným způsobem netransformovali do vlnových délek, jež naše oko vnímá. Váš požadavek je tedy nesplnitelný.

Genetici z Queensland University of Technology rozsáhlou genetickou manipulací zvýšili obsah železa, provitaminu A a vitaminu E v banánech. Cílem těchto modifikací je vylepšit odrůdy banánů pěstované hlavně v Ugandě. Pro zvýšení obsahu železa využili genu z divoké sóji, který kóduje bílkovinu odpovídající za uchování tohoto prvku v buňkách. Pro zvýšení obsahu vitaminu E sáhli po genech z rýže huseníku alpského, který zahrádkáři znají jako nenáročnou alpinku. U provitaminu A použili kukuřici, rovněž huseník a bakterie Erwinia. V únoru letošního roku podali žádost o omezené pěstování ve volné přírodě.

Velmi zajímavou metodu přípravy nanotrubic z jílu vyvinula skupina v Ústavu věd a technologií v jihokorejském městě Gwangju pod vedením Kurta Geckelera. Pro jejich stabilizaci využívají DNA, kterou nejprve semelou v kulovém mlýně s jílovým minerálem halloysitem, chemicky Al₂Si₂O₅(OH) ₄, který je již sám o sobě je tvořen z válcovitých útvarů o průměru 30 nm a délce do 10 mikrometrů. Extrakcí rozemleté směsi vodou pak získají halloysitové nanotrubice pokryté molekulami deoxyribonukleové kyseliny. Objevitelé sami nemají úplně jasno, jak nové produkty využít, nicméně jde o velmi zajímavou metodu přípravy. Obrázek halloysitu pochází od Davea Dyeta.

Kohesin je velký kruhový proteinový komplex, představující významný podíl chromosomálních proteinů v jaderných buňkách. Funguje jako chromosomální „lepidlo“, které zřejmě obklopuje a zachycuje páry replikovaných chromosomů, tzv. sesterských chromatid. To umožňuje rozpoznání takových chromatid pro segregaci při jaderném dělení. Nové důkazy však svědčí o tom, že kohesin též reguluje genovou expresi a že mutace v lidském kohesinu mohou způsobit vážné vývojové poruchy, jako jsou Robertsův syndrom a syndrom Cornelie de Lange. Ve hře je tu zejména CCCTC-vazebný faktor, protein obsahující vazebné místo pro zinek a potřebný pro transkripční izolaci.

Singapurský obchodní řetězec nasadí na podzim v jednom ze svých supermarketů displejem vybavené nákupní vozíky, které budou průběžně zjišťovat svou polohu v krámě a podle toho spouštět reklamy na zboží, kolem něhož právě projíždíte. Rovněž se ho budete moci zeptat, kde se nachází zboží, které chcete koupit, a vozík vás k němu dovede. Není jistě, povede-li vás nejkratší cestou, anebo podél předem určených regálů. Co bude dál? Bude nás zboží časem samo chytat za šosy a dožadovat se zakoupení? Budou se třeba oplatky vyznačovat zvláštní úporností a nebudou se nás chtít vůbec pustit?

Jednobuněčná Choanoflagellata čili truběnky se ukázaly být nejbližšími příbuznými nás mnohobuněčných. S cílem najít takového příbuzného sekvenovalo a analyzovalo genom truběnky Monosiga brevicollis 36 vědců z různých amerických univerzit. Zjistili, že genom obsahuje 9200 genů bohatých na introny, mnoho z nichž kóduje buněčnou adhezi a signální molekuly, které se běžně vyskytují pouze u metazoí. Ukazuje se, že se fyzikální vazby mezi proteinovými doménami liší mezi M. brevicollis a vícebuněčnými živočichy a že tady došlo k výrazným přesunům po rozdělení linií choanoflagellat a metazoí. V každém případě se však ukazuje, že mezi jednobuněčnými organismy jsou to právě truběnky, které jsou nám geneticky nejbližší.