O 3D tisknutí a 3D tiskárnách přinejmenším slyšel skoro každý. Ale co je 4D tištění? Novou technologii vyvinul výrobce 3D tiskáren, společnost Stratasys Ltd. z Minneapolis, ve spolupráci s Self-Assembly Laboratory MIT podvedením Skylara Tibbitse. 4D tištění znamená, že na 3D tiskárně vytiskneme objekt ze speciální hmoty, který po tisku samovolně změní svůj tvar požadovaným způsobem. Jeho změnu spustí jednoduchý impuls, např. ponoření do vody. Na vývoji tiskařské hmoty se podílela i izraelská společnost Objet.

akademon.cz 6.4.2013: Tým prof.Hagana Bayleyho z Oxford University využívá 3D tiskáren pro vytváření objektů z tisíců drobných vodních kapiček o průměru okolo 50 mikrometrů oddělených lipidovou dvojvrstvou. Napodobují strukturu živých tkání. V budoucnu bude snad možné takto vytvářet umělé tkáně vhodné pro nahrazení poškozených míst. Jejich nejbližším cílem je jednotlivé kapičky navzájem propojit membránovými proteiny.

8.9.2013: Způsob, jak modifikovat povrch předmětů vytištěných na 3D tiskárnách, vynalezl Xiaolong Wang z Lanzhouského ústavu chemické fyziky Čínské akademie věd ve spolupráci se skupinou Juna Yanga z University of Western Ontario. Připravili tiskový polymer tak, aby na jeho koncích byly vinylové skupiny -CH=CH₂. Díky jejich reaktivitě lze povrch vytištěného předmětu modifikovat další chemickou reakcí.

25.3.2018: Dr.H Jerry Qi z Georgia Institute of Technology na 225.Národní konferenci a výstavě Americké chemické společnosti (255th National Meeting & Exposition of the American Chemical Society) předvedl prototyp integrované 3d tiskárny, která zvládne tisk pomocí tuhých i pružných plastů. Pomocí inkoustu s částicemi stříbra vytváří vodivé prvky. Do 4d oblasti pronikne pomocí tisku z polymerů s tvarovou pamětí (shape memmory polymers). Tak mnohoúčelové zařízení zvládne tisk dosti složitých výrobků.

Video, na kterém vidíme skládání vytištěné tyčinky po ponoření do vody, si můžeme prohlédnout zde.

Podstatně zlepšit vlastnosti akumulátoru založeného na reakci lithných iontů se sírou se podařilo vědeckému týmu ze Stanford University pod vedením prof.Yi Cuie. Nejprve zjistili, proč velmi rychle ztrácejí svou kapacitu, což je jejich hlavní nedostatek. Elektrodu akumulátoru netvoří kapalná síra, nýbrž uhlíkové nanotrubice sírou vyplněné. Ta reaguje s lithnými ionty za vzniku sulfidu lithného Li₂S. Při této reakci vznikne mezi vnitřní stěnou uhlíkové nanotrubice a jejím obsahem mezírka, která podstatně zvyšuje vnitřní odpor akumulátoru a zhoršuje tak jeho vlastnosti. Přidáním vhodného polymeru tomuto procesu zabráníme. Kapacita poklesne o 20% během 300 nabíjecích cyklů, což není špatný výsledek, byť ne úplně špičkový. Vylepšený akumulátor lithium-síra by mohl nahradit zatím velmi rozšíření lithné akumulátory, protože je levnější a může poskytnout větší výkon.

Bakterie způsobující malomocenství se šíří přeprogramováním infikovaných buněk na buňky kmenové, jež jsou schopny produkovat jiné typy buněk. Malomocenství je způsobeno bakterií Mycobacterium leprae, která infiltruje Schwannovy buňky obklopující neurony. Po umělé infekci myších Schwannových buněk tyto buňky exprimovaly geny typické pro dřívější vývojový stupeň. Po injekci do myšího svalu tyto kmenovým buňkám podobné buňky se přeměnily na svalové buňky a bakterie se rozšířily do sousedních svalů. Tyto jakoby kmenové buňky též přenášely bakterie do imunitních buněk zvaných mikrofágy, a tím se infekce šířila dále.

Provozovatelé wi-fi sítí budou jistě štěstím bez sebe, až k nim zavítá německý student Dennis Siegel z Hochschule für Künste Bremen. Sestrojil přenosnou nabíječku běžných AA baterií, která získává energii z elektromagnetického záření. Zařízení velikosti krabičky cigaret tak může zcela nenápadně zhoršovat parametry bezdrátových sítí či jakéhokoli jiného typu bezdrátového spojení, např. bluetooth anebo rozhlasu. S bezdrátovým přenosem elektřiny experimentoval již Nikola Tesla. Do praxe bylo uvedeno v Německu, a to mnohem dříve než Dennis Siegel sestrojil svou nabíječku. V roce 1915 byla na okraji městečka Königs Wusterhausen, které leží nedaleko od Berlína jihovýchodním směrem, zahájena výstavba velkého vysílače elektromagnetických vln, původně pro vojenské, později i pro civilní účely. Tvořilo ho několik vysílačů o výšce 210 m kolem centrální vysílací věže vysoké 243 metrů. Po dlouhou dobu nebylo možné dosáhnout projektovaného výkonu. Způsobili to zahrádkáři v okolí. Přišli na to, že když ve svých zahradních domcích uzemní jednoduchou přijímací anténu přes žárovku, bude jim hezky svítit.

Tisková zpráva AV ČR: Způsob, pomocí kterého se mohou leukemické buňky uvolňovat z kostní dřeně do krevního oběhu, popsal na konci loňského roku v předním světovém vědeckém časopisu Oncogene vědecký tým RNDr. Michala Dvořáka, CSc., z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR. Objev podstatně přispívá k porozumění zásadně důležitého principu biologie leukemických buněk. O mimořádném významu této práce svědčí i fakt, že na její výsledky upozornil letos v únoru také jeden z nejprestižnějších vědeckých časopisů Nature Reviews Cancer. Primární nádor neustále komunikuje se svým bezprostředním okolím. To je důležité pro jeho budoucí vývoj, pro případné uvolňování nádorových buněk do krevního oběhu a tvorbu metastáz. Místem vzniku různých nádorových onemocnění je i kostní dřeň neboli tkáň, která vyplňuje vnitřky kostí. Je to místo krvetvorby, tvoří se v ní červené krvinky, krevní destičky a lymfocyty. Kromě krvetvorné tkáně je tvořena také stromatem, což je podpůrná vazivová tkáň obsahující mesenchymální kmenové buňky. Buňky stromatu společně s krevními vlásečnicemi, které kostní dřeň zásobují, představují bariéru, která zabraňuje nezralým krevním buňkám kostní dřeň opustit. Toto je umožněno pouze zralým, které mají na svém povrchu správné proteiny, jež slouží jako vstupenky do krevního oběhu.

V kostní dřeni vzniká mimo jiné i onemocnění akutní myeloidní leukemie (AML), a to přeměnou zdravých kmenových krvetvorných buněk. Tyto buňky se přestanou normálně vyvíjet, začnou se pouze nekontrolovaně dělit a hromadit se v kostní dřeni. Ve chvíli, kdy nemoc přechází do akutní fáze, se tyto buňky dostanou z kostní dřeně do krevního řečiště a začnou se usazovat v lymfatických uzlinách a dalších orgánech. Jak se ale leukemické buňky dokážou uvolnit z kostní dřeně, není doposud objasněné.

Vědci z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR popsali způsob, jak k tomu může docházet. U kuřat infikovaných virem AML (je to běžně používaný zvířecí model při výzkumu akutní myeloidní leukemie) pozorovali poškození kostní dřeně, přičemž stupeň poškození byl přímo úměrný délce infekce a množství leukemických buněk uvolněných do krevního oběhu. Zjistili, že leukemické buňky vypouštějí do okolí jakousi toxickou látku, která ničí strukturu kostní dřeně a zabíjí v ní přítomné zdravé buňky. Ukázalo se, že touto toxickou látkou překvapivě není nic jiného než kousky DNA pocházející z leukemických buněk, pronikající do okolních buněk, které posléze likvidují. Leukemické buňky si tak s jejich pomocí proklestí cestu do krevního oběhu. Tým dr. Dvořáka ukázal, že buňky kostní dřeně, které jsou napadené kousky DNA z leukemických buněk, vnímají tuto DNA jako svou vlastní poškozenou DNA. Spustí tak opravné mechanismy s cílem tuto poškozenou DNA opravit. V případě, že této poškozené DNA je ale velké množství, opravné mechanismy napadených buněk selhávají a buňky umírají. Důležitost role fragmentů DNA uvolňovaných z nádorových buněk v procesu tvorby metastáz byla pozorována i jinými laboratořemi, mechanismus jejich účinku však až dosud popsán nebyl.

Saze uvolňované do atmosféry spalováním pohonných hmot a biomasy představují vyšší přínos celkovému oteplování, než se dříve předpokládalo. Tím se „černý uhlík“ stává po oxidu uhličitém největším oteplovačem klimatu. Pracovníci Illinoiské univerzity v Urbaně-Champaign zjistili, že oteplení z černého uhlíku, který pohlcuje sluneční záření a ohřívá atmosféru, stejně jako rozpouští sníh a led, je přibližně dvakrát vyšší, než se dříve uvádělo.

Existuje řada látek, které se při vystavení vnějšímu tlaku nesmršťují, jak bychom intuitivně očekávali, ale v jednom rozměru naopak expandují. Skupina expertů na pevné látky z Université Montpellier 2, cášského Institut für Kristallographie a University of Oxford pod vedením Andrewa L. Goodwina (UO) připravila a otestovala sloučeninu, jejíž expanze pod tlakem je v jednom směru extrémní. Jde o dikyanozlatnan zinečnatý Zn[Au(CN)₂]₂. Při tlaku 1,78 GPa se protáhne v jednom směru až o 10%. Může za to jeho struktura, ve které zinečnaté ionty propojené můstky -CN^--Au⁺-CN^-- vytvářejí šroubovici.

Sulfid germanatý GeS vytváří podivuhodné mikrokrystalické útvary. Po útvaru připomínajícím květ z plochých krystalů (akademon.cz 17.10.2012) připravil Dr.Linyou Cao se svými kolegy z North Carolina State University nanokrystalický útvar, který vypadá jako několik plátků GeS napíchnutých na rožeň. Postup je přesně opačný. Nejprve připraví nanodrát o délce 100 nm. Krátce jej vystaví kyslíku, čímž na jeho povrch vzniknou zoxidovaná krystalizační centra. V parách sulfidu germanatého na nich vyrostou jednotlivé plátky.

Oproti tomu nepředstavují trojúhelníčky ze sulfidu wolframičitého WS₂ nic až tak zvláštního. Připravil je tým Mauricia Terronese a Vincenta Crespiho z Pennsylvania State University. Na rozdíl od větších kusů stejného materiálu vykazují luminiscenci a možná by se daly využít jako diody LED. Vznikají, pokud vystavíme 1 nm silnou vrstvu oxidu wolframičitého WO₂ sírovým parám za teploty 850 stupňů Celsia.

Současná technika umožňuje konstrukci protéz končetin, které se mohou aktivně pohybovat podle pokynů z našeho mozku. Větší problém představuje zpětná vazba, tedy informace o poloze, kontaktu a jeho síle, která přichází z končetiny do mozku. Sklenici uchopíme jinou silou než železnou traverzu, byť zvednout potřebujeme obě. Uchopení sklenice stejnou silou jako kusu železa by vedlo nejspíš k jejímu rozdrcení. Experti se to snaží řešit pomocí tlakových čidel na povrchu protézy. Viz též akademon.cz 13.9.2005. Zcela jinou cestou kráčí neurobiolog Miguel Nicolelis se svými lidmi z Duke University. Informace o poloze protézy a dokonce o struktuře povrchu, s nímž je v kontaktu, získává pomocí infračerveného senzoru, který je laboratorním krysám voperován do hlavy a pomocí jemných elektrod napojen přímo na příslušná centra mozku. Je otázka, zdali Nicolelisovy výzkumy skutečně povedou k novému typu protéz nebo spíš ke konstrukci nového smyslu pro infračervené záření.

Genetická mutace spojená s duševní neschopností a autismem způsobuje předčasnou tvorbu funkčních spojů mezi mozkovými buňkami při zásadním úseku vývoje v raném životě. Mutace, které inaktivují jednu kopii genu SYNGAP1, často vedou k intelektuálnímu postižení u lidí. Pracovníci Scrippsova výzkumného ústavu v Jupiteru na Floridě zjistili, že myši s podobnou mutací produkují neurony zrající příliš rychle po narození a stávají se hyperaktivní v oblasti mozku důležité pro kognitivní funkce. Myši s jednou kopií SYNGAP1 mají potíže s pamětí a jsou postihovány záchvaty, podobně jako je tomu u lidí s podobnými mutacemi. Oprava mutace myší po tomto období neměla vliv na symptomy a vložení mutace do dospělých myší neovlivnilo funkci neuronů, takže aktivita proteinu SYNGAP1 během této vývojové fáze má dlouhodobé účinky.

V pátek předvedla společnost Toshiba ve svém technickém centru v Yokohamě robota, který je určen pro dekontaminaci vnitřku poškozené jaderné elektrárny ve Fukushimě. Vyvinul ho Tadasu Yotsuyanagi. Jde o výkonný vysavač na pásech. Důkladného očištění povrchu dosahuje tím, že ho nejdříve otryská vločkami zmrzlého oxidu uhličitého (suchý led), který okamžitě sublimuje. Vznikající plyn, který sebou odnáší radioaktivní prach, okamžitě vysavač nasaje. Množství kontaminovaného materiálu nenarůstá. Očista je důkladná, robot zvládne metr čtvereční za půj hodiny, pak si musí doplnit zásoby oxidu uhličitého. S nasazením ve Fukushimě se počítá letos v létě, po dalších testech. Robotický vysavač o váze 65 kg a výšce jeden metr je navržen tak, aby se zvládl pohybovat i v náročném terénu.

Naprostá většina elektřiny se dnes vyrábí elektromagnetickou indukcí, objevenou Michaelem Faradayem roku 1831. Pohybujeme-li vodičem v magnetickém poli, vzniká v něm elektrický proud. Takto se vyrábí elektřina v mamutích jaderných či tepelných elektrárnách i v dynamku na vašem bicyklu. Energií uhlí či jiného paliva, vody, jádra nebo svalů nakonec vždy roztočíme vodivý rotor uvnitř magnetického pole generátoru. Jiným způsobem než elektromagnetickou indukcí vyrábíme elektřina jen ve fotovoltaických a chemických článcích (bateriích). Novou metodu testuje tým prof.Hyuk Kyu Paka z Pusanské národní univerzity v Jižní Koreji. Mechanicky rozkmitává dvě elektrody spojené kapkou roztoku elektrolytu. Na každé z nich vzniká na styku s elektrolytem samostatný kondenzátor, jehož kapacita se mění v závislosti na pohybu elektrod a plochou jejich kontaktu s elektrolytem. V důsledku toho mezi nimi protéká střídavý proud.

Časopis Nature uvádí tato čísla:

Polyaromatickou sloučeninu z molekul benzenu C₆H₆ a triazinu C₃N₃H₃ jako elektrodový materiál testuje tým prof.Jürgena Eckerta z Leibniz-Institut für Festkörper- und Werkstoffforschung Dresden (IFW Dresden). Její strukturu vidíme na obrázku. Výhodou je, že může sloužit jako materiál pro výrobu katody i anody. Liší se pouze tím, zda v dutinách o průměru 1,4 nm, které sloučenina vytváří, se nacházejí či nenacházejí sodné ionty. Materiál je velmi stabilní, po 7.000 nabíjecích cyklů si podrží 80% své původní kapacity, která činí 1.800 kJ/kg. Lithium je teoreticky mnohem vhodnější materiál pro výrobu elektrochemických článků, protože je lehčí a při reakci předá stejné množství náboje jako sodík. Výhodou sodíku je jeho nižší cena.

Nezisková organizace PureMadi založená University of Virginia uvádí do praxe koncepčně novou tabletu pro dezinfekci vody v nerozvinutých oblastech světa. Tvoří ji porézní keramika impregnovaná nanočásticemi stříbra nebo mědi. Zacházení s ní je velmi jednoduché – vhodí se do nádoby s vodou, která se pak pořádně promíchá. Lze ji používat opakovaně po dobu asi šesti měsíců. Běžné přípravky pro dezinfekci pitné vody, ať už tablety nebo roztoky uvolňující chlor nebo peroxidy, se použitím spotřebují. Převáření vody je energeticky náročné. Baktericidní účinky kovů známe dlouho, ale rozpustné sloučeniny těžkých kovů jsou jedovaté i pro člověka, takže pro dezinfekci pitné vody se nehodí. Síran měďnatý se využívá např. k dezinfekci domácích bazénů, v nichž se voda nespotřebovává a zpravidla jí nepijeme. Stříbrnou dezinfekční vložkou byly vybaveny i domácí filtry pro úpravu pitné vody, u nás velmi populární počátkem devadesátých let. Dosud nebylo možné těchto vlastností využívat v primitivních podmínkách.

Součástku, která by mohla být stavebním prvkem kvantových počítačů, sestrojili v kalifornských Hewlett-Packard Laboratories pod vedením Raymonda G Beausoleila. Základem je monokrystal diamantu s dusíkovou vakancí umístěný v diamantovém rezonátoru. Dusíková vakance znamená, že jeden z atomů uhlíku v krystalové mřížce diamantu je nahrazen atomem dusíku a sousední atom uhlíku chybí úplně. Tato struktura vykazuje luminiscenci, to značí, že při ozáření zeleným světlem neprodleně vyzáří foton s nižší energií. Za teploty pod 10 K je vyzářený foton kvantově provázán s dusíkovou vakancí. Celé zařízení je umístěno na 300 nm silné diamtové membráně a k jeho propojení s dalšími součástkami slouží optický kabel. Vývoj kvantových počítačů pokračuje rychlým tempem a mohou tu být rychleji, než očekáváme. Velké problémy to může přinést bankovním domům a vůbec všem, kteří využívají šifrování. Většina současných šifrovacích metod využívá kódů, které jsou současným počítači nerozluštitelné v reálném čase. Počítače rychlejší o mnoho řádů je snadno vyluští.

21.12.2016: Tým Marko Lončara z Harvard University pokročil o něco dále. Na základě dusíkových vakancí v diamantu sestrojil jednoduchý přijímač 2,8 GHz elektromagnetických vln, který se dá ladit magnetickým polem v rozsahu 300 MHz. Při osvícení zeleným laserovým světlem o vlnové délce 532 nm začne diamantová vrstvička s dusíkovými vakancemi pohlcovat mikrovlnné záření. Energie se zbavuje vyzařováním (fluorescencí) červeného světla. Jeho modulace odpovídá modulaci pohlcovaných mikrovln.

Astronomové objevili kvasar, který vyvrhuje materiál desetkrát rychleji než kterýkoli dříve objevený. Jasný střed galaxie poháněné superhmotnou černou dírou vyvrhne každý rok materiál o hmotnosti 400 Sluncí. Objekt byl objeven v dubnu 2011 a označen jako SDSS31106+1939.

Nové, zajímavé využití mobilního telefonu vynalezli chemici ze španělské Burgoské univerzity pod vedením prof. Josého M. Garcíy. S jeho pomocí dokážou určit obsah rtuti ve vodě. Vlastní čidlo není součástí mobilního telefonu. Tvoří ho plastová membrána, v níž je chemicky navázáno rhodaminové barvivo. Tato vazba zároveň pozměňuje jeho strukturu, takže přestává fluoreskovat. Rtuťnatý kation Hg²⁺ tuto vazbu oxiduje. Obnoví tak původní strukturu barviva, čímž naroste jeho fluorescence. A nyní vstupuje na scénu mobilní telefon. Zabarvenou membránu vyfotografujeme a na displeji si můžeme přečíst, kolik rtuti obsahuje zkoumaná voda. K orientačnímu stanovení stačí vyhodnotit fialové zabarvení membrány pouhým okem.

Čínský vědecký tým vedený prof.Tao Dongem z beijingské Metropolitní lékařské univerzity ve spolupráci s britskými vědci z Oxfordské univerzity odhalil genetickou mutaci, která způsobuje těžký průběh prasečí chřipky viru H1N1 u části asijské populace. Při infekci nadměrně stimuluje imunitní systém, takže dochází až k poškození orgánů. Zatímco u indoevropské populace nalezneme tuto mutaci asi u 1% jejích příslušníků, u asijské ji nese celých 25%. Jde o zajímavou paralelu se španělskou chřipkou akademon.cz 18.1.2007 a akademon.cz 1.5.2009, jejíž smrtící účinek byl způsobem autoimunním napadením plicní tkáně.

Slušný výkon předvedli v laboratoři prof.J.Davida Robertsona z University of Missouri. Připravili strukturované nanočástice o čtyřech vrstvách. Jadérko z radioaktivního aktinia ²²⁵Ac obklopuje směsný fosforečnan lanthanito-gadolinito-aktinitý La_0,5Gd_0,5²²⁵Ac(PO₄)₂. Obaluje ho ochranná vrstva z fosforečnanu gadolinitého GdPO₄. Stabilitu v biologickém prostředí zajišťuje svrchní zlatý povlak. Aktinium 225 je radioaktivní alfa zářičem. Vyzářením jedné částice alfa se mění na francium 221. Již delší dobu se testují možnosti využití alfa záření k léčbě rakoviny. Zatím se k tomu účelu běžně využívá beta nebo gama záření, které má výrazně menší energii, tudíž je méně účinné. Dělící se a rostoucí buňky, což jsou v dospělém těle převážně buňky nádorové, jsou na ozáření mnohem citlivější než běžné tělní buňky. Problém je, že alfa částice, které mají větší léčebný potenciál, se dají velmi snadno odstínit třeba i listem papíru, takže je obtížné jimi působit z vnějšku těla, což je dosud standardní postup. Oproti tomu vhodný zářič alfa musíme vpravit přímo do nádoru. Pokusy s chloridem radnatým ²²³RaCl₂ při léčbě rakoviny kostí poskytly velmi nadějné výsledky. Nicméně radnatý kation je podobný kationtu vápenatému, takže se velmi snadno může chemicky vázat v kostech. Nově připravená nanočástice by měla fungovat univerzálněji. V biologickém prostředí je stálá, takže nehrozí rozpuštění. Na vhodném místě se přichytí pomocí protilátek navázaných na vnější zlatou vrstvu, což je zvládnutá technologie.

Na včerejší tiskové konferenci oznámili archeologové z University of Leicester pod vedením Richarda Butlera, že ostatky nalezené při stavbě městského parkoviště v britském Leicestru patří anglickému králi Richardu III., který padl roku 1485 v bitvě na nedalekém Bosworthském poli. Údajně ho pohřbili františkáni v kostele svého kláštera v Leicestru. Klášter byl Jindřichem VIII. při jeho náboženské reformě zrušen roku 1538 a včetně kostela rozbořen tak důkladně, že i místní zapomněli, kde stával. Místo posledního odpočinku krále Richarda III., kterého Shakespeare ve své stejnojmenné hře vykreslil jako hrbatou stvůru bažící po krvi, zůstalo po 500 let neznámé. Mistrovsky napsaná pro-tudorovská agitka má s historickou skutečností jen málo společného. Král Richard se neodlišoval od svých současníků a jeho krátká vláda (1483 – 1485) byla spíše liberální. Povolil knihtisk a zavedl právo na propuštění na kauci. Shakespeare si stěží mohl dovolit psát jinak, protože žil za vlády Alžběty I., vnučky Jindřicha VII., Richardova protivníka a vítěze od Bosworthského pole. Poněkud jiný pohled na jeho vládu nabízí zápis v kronice města Yorku z 23.sprna 1485 (den po bitvě): „Tento den bylo oznámeno, že král Richard, který nám dříve milostivě vládl, byl žalostně ubit a zavražděn, k velkému zármutku tohoto města.“ Citováno podle Robin Neillands, The War of Roses, Cassel Book, London 1992, v překladu PhDr.Jana Pečírková, Naše vojsko, spol. s r.o., 1994.

20.9.2014: Tým expertů na forenzní zobrazování z University of Leicester pod vedením prof.Sarah Hainsworth a prof. Guye Ruttyho při důkladném průzkumu královy kostry nalezl na jeho lebce stopy po devíti ranách. Smrtelné byly dvě na spodní straně lebky. Jedna sečná od širokého ostří meče nebo halapartny, druhá od hrotu. Vzhledem k tomu, že na zbytku těla se nacházejí jen stopy po dvou ranách, vypadá to, že Richard skutečně opustil svého koně a bojoval pěšky. Nepřítomnost obranných zranění na rukách naznačuje, že v době smrti měl na sobě kromě přilby úplnou zbroj.

Je známo několik desetiletí, že lidské tělo, podobně jako tělo jiných živočichů, obsahuje ohromné množství buněk mikroorganismů, které jsou jen výjimečně patogenní, naopak však jsou užitečné pro příjem potravy, udržování imunitního systému a ochranu proti škodlivým organismům. Ukazuje se, že lidský mikrobiom obsahuje osm milionů genů, což je 300krát více, než je genů v buňkách vlastního lidského těla. Celkem se dá říci,že pouze jedna z deseti buněk člověka jako takového náleží skutečně buňkám Homo sapiens. V jednotlivých částech těla je přítomno 2260 druhů mikroorganismů v nose, 2379 druhů na kůži za ušima, 4159 druhů v krku, 7950 druhů na jazyku, 2000 druhů ve vnitřku lokte, 2060 druhů v poševním otvoru a 33 600 druhů v lidském střevě.

Proziravost 5.2.2013: No ale to by pak asi znamenalo ze lide ziji v symbioze s mikroorganismy a ze antibiotika a jine praskovani jsou zbrane hromadneho niceni postradajici logiku v hledani primarni priciny asi jako uz se to v historii nekolikrat opakovalo: hon na carodejnice, holokaust, klimaalarmismus, emisni povolenky,...

Pozorování se Spitzerovým vesmírným dalekohledem v oblasti IC348 v souhvězdí Persea odhalila mladou protohvězdu L54361, která vyvolává periodické výrony ve střední infračervené oblasti. Její luminozita narůstá desetkrát za týden každých 25,34 dní. Tato variabilita je připisována pulzovanému nárůstu spojenému s nespatřenou binární družkou. Síla a pravidelnost tohoto signálu může být ve vztahu k věku systému, který činí 100 000 let, což je přibližně desetina věku dříve sledovaných pulzně narůstajících hvězd.

Pavel 5.2.2012: Tomu nerozumím: "Její luminozita narůstá desetkrát za týden každých 25,34 dní."Nejsou tam slova "za týden" navíc?

Prof. Dr. Arnošt Kotyk 5.2.2012: Za týden se změní desetkrát, 25,34 dne roste, dalších 25,34 dne klesá.