Italský tým z Boloňské univerzity pravděpodobně nalezl kráter po dopadu zbytků tunguzského meteoritu. K této události došlo 30.června 1908, kdy ve výšce 5 až 10 km nad řídce obydlenou tajgou v povodí sibiřské řeky Podkamennoj Tunguzky (pravobřežní přítok Jeniseje) došlo k obrovskému výbuchu, který svou silou 1000 x převýšil hirošimskou bombu. Pravděpodobně se jednalo o kometu, která pronikla až do zemské atmosféry. Zbytky po výbuchu pak mohly vytvořit 300 m široké jezero Čeko, jež leží přibližně 8 km od epicentra ve směru předpokládaného letu explodujícího tělesa (přibližně 102 ° v.d. a 61 °s.š.). Svědčí proto i v místě neobvyklé strmé břehy jezera a jakási geologická anomálie pod jeho dnem. Nicméně pro potvrzení této hypotézy jsou nezbytné další výzkumy přímo v terénu.

Sanjeev Gupta a Jenny Collier z britské Imperial College London zkoumali sonarem dno Lamanšského kanálu a podařilo se jim odhalit desítky kilometrů dlouhé až 50 m hluboké údolí zaryté do křídové podloží, které zde tvoří mořské dno. Něco takového mohlo vzniknout jen při gigantické záplatě, ke které došlo před stovkami tisíc let. V té době leželo v jižní části dnešního Severního moře obrovské jezero. Na severu je lemovaly ledovce a na jihu křídová tabule, která propojovala území dnešní Francie a Anglie. Řeky Rýn a Temže do něj přiváděly mnoho vody. Jeho hladina stoupala a stoupala, až došlo k protržení jižní hráze a voda se valila po několik měsíců ven, přičemž sebou strhávala vše, co se jí postavilo do cesty. Tímto způsobem došlo k oddělení Britanie od kontinentu a ke vzniku současného Lamanšského kanálu. Katastrofy se zřejmě na utváření zemského povrchu podílejí častěji, než si myslíme. Je možné, že při obdobné záplavě vznikla americká Velká jezera.