Od války proti Iráku v roce 1991 používá americká armáda u dělostřeleckých nábojů ráže 20 až 105 mm hlavici z uranu. Průrazné dělostřelecké granáty již desítky let explodují teprve krátký okamžik po dopadu. Během tohoto krátkého okamžiku proniknou hlouběji do cíle, takže třeba protitankový granát nevybuchne na povrchu tankového pancíře, avšak zaseknutý do něj, čímž jeho účinnost výrazně vzroste. Uran je zvláště vhodný materiál k tomuto účelu, protože má vysokou hustotu (19,1 g/cm3), takže střela má velkou hmotnost, odpálením získá velkou hybnost a tudíž schopnost proniknout před vlastním výbuchem hlouběji do zasaženého cíle. Rovněž jeho mechanické vlastnosti jsou k tomuto účelu vhodné, protože se při dopadu nerozplácne do šířky, ale má spíše tendenci pronikat otvorem hlouběji. Kvůli své nepatrně vyšší hustotě dané krystalovou strukturou by wolfram byl ještě vhodnější, avšak při nárazu se deformuje do plochy, což průraznost granátu snižuje. V americké Ames Laboratory zakončují vývoj speciálního wolframu, který bude tvořen střídajícími se vrstvami silnými jen několik atomů. Jedna bude krystalická, druhá amorfní. Wolfram této struktury získá vlastností dostačující k jeho použití v dělostřelecké munici.
Rád bych ještě podotkl, že hovoříme o standardní střelivu s klasickou trhavinou. Přestože obsahuje uran, v žádném případě nejde o jaderný výbuch. Nejde o obohacený, silně radioaktivní uran, nýbrž vlastně o látku ochuzenou, s bezpečnou úrovní radioaktivity, bez svých silně radioaktivních izotopů.
