Islanďané zjistili v rámci testovacího projektu CarbFix, který započal roku 2012, že oxid uhličitý napumpovaný s vodou do podzemních čedičových (bazaltových) vrstev, během dvou let s nimi zreaguje na neškodné uhličitany. Zdá se, že jde o vhodný způsob ukládání oxidu uhličitého CO2 z kouře tepelných elektráren. Na těsnosti podzemních rezervoárů v dlouhodobém výhledu nezáleží, protože pevné uhličitany se ani nehnou. Právě obavy z uniku takto skrytého CO2 zpět do atmosféry představují hlavní výhrady proti tomuto způsobu ukládání. Bazalty mají ve srovnání s jinými běžnými horninami poměrně nízký obsah oxidu křemičitého, nanejvýš něco přes 50%. Zato v nich najdeme hodně oxidu hořečnatého MgO (až 12%), oxidu vápenatého CaO (kolem 10%) a oxidů železa (až 14%), tedy sloučenin, která za vlhka s oxidem uhličitým ochotně reagují. Vznikající uhličitany jsou stabilní, pevné sloučeny. Problém nepředstavuje ani znečištění kouřových plynů sloučeninami síry, které vznikají při hoření méně kvalitního paliva. Experimenty proběhly v lokalitě Hellisheidi 25 km na východ od islandského hlavního města Reykjaviku. Bazalt s typickou sloupcovitou odlučností z lokality Panská skála u obce Prácheň v Českém Středohoří vidíme na obrázku.
