Soužití vrabce domácího (Passer domesticus, angl. house sparrow) s člověkem je tak těsné, že zanechalo stopy i v genomu. Konkrétně gen COL11A zodpovídající za vývoj lebky a AMY2A důležitý pro trávení většího množství škrobových polysacharidů jsou aktivnější u poddruhu Passer domesticus domesticus než u na Blízkém Východě divoce žijícího poddruhu Passer domesticus bactrianus. Naše těsné soužití započalo s počátkem neolitické revoluce v zemědělství před 11.000 roky. Vrabci obsadili nově vzniklou niku spojenou se vznikem polí a spolu s člověkem pronikli na všechny kontinenty kromě Antarktidy. V důsledku rozšíření zemědělství došlo ke genetickému přizpůsobení na větší obsah polysacharidů ze zrní v potravě u tří odlišných druhů - lidí, psů a vrabců. Možná bychom podobnou adaptaci našli i u křečka polního (Cricetus cricetus), jehož životní styl je úzce spjat s existencí polí.
