Rozklad vody slunečním zářením na vhodném katalyzátoru by mohl být šikovným zdrojem levného vodíku. Ten se zatím vyrábí hlavně ze zemního plynu, takže jeho užití jako paliva spalovacích motorů místo paliv fosilních je nesmyslné. Pouze malou část ho získáváme elektrolýzou vody, což je velmi drahý postup. Využití sluneční energie by ho mohlo podstatně zlevnit. Zároveň těžko můžeme upustit od elektrochemického uspořádání dvou elektrod, kdy je fyzicky odděleno místo vývoje vodíku a kyslíku. Pokud by tomu tak nebylo, vznikala by třaskavá směs vodíku a kyslíku ve stechiometrickém poměru. Zvláště v průmyslovém měřítku by i nepatrné zajiskření mohlo způsobit obrovskou explozi. Tým prof.Michaela Gratzela z Ecole Polytechnique Fédérale de Lausanne použil jednu elektrodu z polovodivého perovskitu, což je kosočtverečný titaničitan vápenatý CaTiO₃. V současnosti se jeví jako velmi slibný materiál a jeho výzkumu se věnuje mnoho laboratoří. Druhou elektrodu tvořil hydroxid železnato-nikelnatý FeNi(OH)₄. Účinnost celého zařízení dosáhla 12,3%, což není špatný výkon.