To, že vnímáme zvuk, je dáno podivuhodným zařízením ve vnitřním uchu, kde tzv. vláskové buňky jsou pokryty dlouhými výběžky, zvanými stereocilia. Tyto výběžky jsou uspořádány v řadách různé výšky, kde vyšší výběžek je spojen s nižším proteinovým vláknem a je upevněn na víčku membránového kanálu. Dolehne-li do ucha zvuk, rezechvěje se tím tzv. tektoriální membrána umístěná nad stereocilii a narazí tak na nejvyšší stereocilia, která odkloní od kolmé polohy, čímž zatáhnou za vlákno a otevřou kanál, kterým proudí draselné a vápenaté ionty. Tím se změní membránový potenciál buňky a do nervového centra je vyslán příslušný signál. Jde tu o mechanismus vpravdě nanotechnologický, dokonce subnanotechnologický, protože stačí odklon nejvyššího stereocilia o stovky pikometrů, aby byl vyslán nervový impuls o tom, že něco slyšíme.

Nyní se podařilo detailně popsat jednotlivé složky tohoto pochodu. Aktinová filamenta ve stereociliu vážou přes několik proteinů kanálový komplex (ten se skládá ze čtyř proteinů) a zároveň jakési ankyrinové péro, které umožňuje pružné otvírání kanálového víčka – zřejmě obsahuje alfa-helikální oblasti, které jsou pružné. Samotné vlákno spojující stereocilia určité výšky obsahuje jako hlavní složku kadherin 23, což je pevná bílkovina, známá z mezibuněčných spojů, kde udržuje tkáňové buňky pohromadě.