Experimenty s posunováním dvou průhledných akrylátových bloků po sobě ukazují, že tření závisí nejen na aktuálních podmínkách, ale i na způsobu, jak současný stav povrchu nastal. Třoucí se plochy vykazují paměť. Vyplývá to z vyhodnocení závislosti změn kontaktní plochy a koeficientu tření (friction coefficient) na náhlých změnách kolmo působící síly a času. Kontaktní plochou myslíme oblast v mikroskopickém smyslu, kde dochází ke dotyku povrchovým molekul obou bločků. Experimentální uspořádání vidíme na obrázku v okamžiku, kdy probíhá měření skutečné kontaktní plochy zeleným světlem. V místech těsného kontaktu povrchovým molekul světlo lépe prochází, jinde se více odráží (foto S. Dillavou and S. Rubinstein/Harvard Univ).

Naměřené výsledky neodpovídají již dříve popsanému procesu stárnutí (ageing) povrchů během tření, kdy narůstá skutečná kontaktní plocha v logaritmické závislosti na působící kolmé síle. Je zajímavé, že změřený koeficient tření a skutečná kontaktní plocha spolu nejsou v úplné korelaci. Některé části povrchu v mikroskopických rozměrech přispívají ke koeficientu tření více než jiné. Vypadá to, jakoby se jednotlivé části povrchové vyvíjely samostatně.

Výsledky svého výzkumu vysvětluje Sam Dillavou Harvard University: „Teorie je fenomenologická, což znamená, že nezahrnuje jediný fyzikální proces, ale spíše skupinu. Plastické tečení (plastic creep), adhezní vazby nebo jakýkoli analogický tepelně aktivovaný proces mohou přispět ke stárnutí, obnovení a pozorovaným paměťovým jevům. Proces, který způsobuje všudypřítomné chování, může být vlastně několik procesů.“