Amrika Deonarine z Duke University dlouhou sérií laboratorních pokusů ukázala, jak se rtuť v životním prostředí může přeměnit na velmi jedovatou methylrtuť. Organické znečištění vody nebo usazenin, zejména sloučeniny obsahují síru, se adsorbují na povrchu rtuti. Usnadňují tak vznik malých klastrů, které jsou mnohem rozpustnější ve vodě než kovová rtuť. Přichytávají se na povrch mikroorganismů a ty je přeměňují na methylrtuť CH₃Hg⁺, která způsobuje těžké neurodegenerativní potíže. Tato reakce může probíhat pouze v prostředí bez přítomnosti kyslíku, což v odpadních vodách nepředstavuje žádnou výjimku. Velmi jedovatá látka proniká do organismu ryb a měkkýšů, kde se kumuluje, protože neexistuje metabolická cesta, jíž by se tato hydrofobní sloučenina dostávala ven z těla. Po jejich pojídání může dojít i k otravě lidí. První takový rozsáhlý případ s několika tisíci postižených byl zaznamenán v roce 1956 v japonském pobřežním městečku Minamata. Do životního prostředí se rtuť dostává při spalování uhlí, z rafinace zlata a některých dalších neželezných kovů a ze sopečných plynů.