Zájem veřejnosti o jednotlivé kategorie památek staroegyptské kultury se v čase mění. Zhusta je přitom ovlivňován právě probíhajícími výzkumy odborníků, a to jak při archeologické práci v Egyptě, tak při zkoumání památek uložených v muzeích a sbírkách doslova po celém světě. Jednou z kategorií památek staroegyptské kultury, která prochází střídavými vlnami zájmu i zapomnění, jsou mumifikované pozůstatky dávných obyvatel nilského údolí. V nedávné době vzbudil pozornost nález mumie v Sakkáře, která byla ohlášena jako jedna z vůbec nejstarších dosud nalezených staroegyptských mumií (viz AKADEMON, 4.4.2003). V letních měsících tohoto roku vyvolalo velké vzrušení ohlášení nálezu mumie královny Nefertiiti, proslulé staroegyptské krásky a manželky náboženského reformátora Amenhotepa IV. - Achnatona. V tomto případě vlastně ani nešlo o objev nové památky, ale o určení toho, čí pozůstatky představuje jedna z mumií objevených v roce 1898 v jedné z vedlejších komor hrobky krále Amenhotepa II. v Údolí králů. Ztotožnění této mumie s tělesnými pozůstatky královny Nefertiiti, jak je navrhla bristká egyptoložka Joan Fletcher vzbudilo sice mimořádnou pozornost sdělovacích prostředků, ale naprostá většina odborníků, mimo jiné i představitelé Nejvyší rady pro památky EAR, tento názor odmítla jako nepodložený. Zřejmě poněkud ukvapené oznámení nálezu mělo dohru i mimo svět vlastní odborné diskuse, a to včetně nepříznivých následků pro britskou egyptoložku. Velkou diskusi lze očekávat i kolem další staroegyptské mumie, která údajně představuje tělesné pozůstatky zakladatele 19. egyptské dynastie Ramesse I., jenž vládl asi dva nebo tři roky těsně před rokem 1300 př.n.l. Tato mumie se před více než sto lety dostala do soukromé sbírky v USA, přesněji řečeno v oblasti Niagarských vodopádů, a odtud byla před krátkou dobou zakoupena pro Michael J. Carlos Museum v Atlantě. Vedení této instituce se rozhodlo navrátit tuto mumii do Egypta - k oficiálnímu předání mumie představitelům Nejvyší rady pro památky Egypta by mělo dojít koncem října. I v tomto případě není ovšem zcela nepochybně prokázané, že tato mumie skutečně představuje tělesné pozůstatky zmíněného staroegyptského panovníka. Poměrně podrobné zkoumání, jemuž byla tato mumie podrobena před několika lety, nepřineslo zcela jednoznačné závěry. Definitivně by mohlo rozhodnout srovnání DNA této mumie s DNA Ramessových potomků, jeho syna Setchiho I. a vnuka Ramesse II., jejichž mumie se dodnes dochovaly. K tomu ovšem prozatím nedošlo. K různým překvapivým objevům a zjištěním, které přitahují pozornost veřejnosti, může docházet i při zkoumání mumií běžných staroegyptských smrtelníků. Moderní metody, včetně pořítačové tomografie, přitom umožňují, aby zkoumaná mumie zůstala neporušena, tedy ve stavu, v jakém ji ponechali dávní mumifikátoři, nebo konzervátoři, kteří se v 19. a 20. století snažili zabránit jejich rozpadu v muzejních sbírkách. Poměrně charakteristickou ukázkou jsou v tomto směru osudy staroegyptské mumie uložené dnes ve sbírkách Burkeho Musea of Natural History and Culture, které je součástí Washingtonské univerzity v Seattlu v severozápadním cípu USA. Při zkoumání této mumie, kterou místní důvěrně nazývají Nellie, se ukázalo, že jí chybí značná část kostí, včetně kostí chodidel. Ta byla nahrazena chodidlem pocházejícím z jiné mumie a jeho zrcadlovým odlitkem ze sádry. Zkoumání počítačovou tomografií navíc ukázalo, že při konzervování této mumie, k němuž došlo někdy v 60. letech minulého století, byla její hrudní dutina vyplněna pěnovým polyuretanem a zpevněna drátem, což jsou metody dnes samozřejmě už nepoužívané. Tato mumie má být jedním z hlavních exponátů výstavy o starověkých pohřebních zvycích, která bude v muzeu probíhat od 2. října 2003 do 22. února 2004.
Při obrovském počtu dochovaných staroegyptských mumií dochází k podobným překvapením častěji. Zejména v ptolemaiovské době (3.-1. stol př.n.l.), z níž pochází i mumie v Burkeho Museu, byla přitom mnohem větší pozornost než vlastnímu uchování tělesné schránky věnována pečlivému zavinutí mumie do desítek metrů dlouhých a pracně aranžovaných obinadel. Není tedy nijak ojedinělé, že mumie z této doby, ale i z doby starší, nejsou úplné, nebo že chybějící části byly nahrazeny tím, co bylo právě po ruce, ať to byly kosti zvířat nebo i kusy dřeva.
