Obrovskou haldu podivné želatinovité hmoty vyvrhly vlny Pacifiku na chilské pobřeží. Původně se mělo za to, že jde o mršinu velryby v pokročilém stádiu rozkladu, ale pozdější dobrozdání expertů, kteří si prohlédli dvanáct metrů dlouhý pruh zahnívajícího masa, znělo: "Byl to mimo jakoukoli pochybnost bezobratlý živočich!" Bioložka Elsa Cabrerová z Centra pro ochranu kytovců v Santiagu prohlásila: "Nikdy předtím jsme nic tak divného neviděli. Nevíme, jestli je to obří kalmar, kterému chybí některé části těla. Možná je to úplně nový živočišný druh." Zároveň Elsa Cabrerová popřela, že by mohlo jít o kůži nějakého kytovce. "Nemá tu správnou velikost a také páchne úplně jinak," tvrdila chilská bioložka a zároveň požádala o pomoc při identifikaci neznámého tvora jak chilské, tak i zahraniční instituce. Zprávu o nálezu "obří sépie" přinesly všechny sdělovací prostředky. Pozdější rozuzlení záhady už zřejmě pány redaktory a paní redaktorky tolik nenadchlo, a tak jsme se o něm mnoho nedozvěděli. Záhadu rozřešili sami Chilané, konkrétně vědci z Přírodovědného muzea v Santiagu. "Nepotřebovali jsme ani provádět analýzy DNA," řekl Sergio Letelier. "V záhadné mase jsme našli kožní žlázy, které jsou zcela typické pro vorvaně tuponosého." Vědce zmátla masa tuku zvaná spermacet, která vyplňuje podstatnou část lebky vorvaních samců. Vorvani ji používají zřejmě k podobným účelům jako páv svůj pověstný pestrobarevný ocas. Tuk uložený do lebeční dutiny je pro zvíře metabolicky nedostupný. Je to obrovské množství energie, kterého se vorvaň dobrovolně vzdává. Samec tak dokazuje samicím, jaký je "frajer". I s takovou masou tuku v lebce stále ještě hravě zvládá nástrahy života. Velikost tukového tělesa ovlivňuje výrazně "hlas" vorvaního samce, protože spermacet slouží tomuto druhu velryb jako "rezonanční těleso". Samice tedy podle hlasu bezpečně poznají, který samec má v hlavě nejvíce spermacetu. I proto zřejmě roste spermacetové těleso po celý život. Vorvaní samec dorůstá délky přes 20 metrů a váží 50 tun. Takový "macek" si již druhové jméno "tuponosý" obvykle nezaslouží, protože mu "přerostlé" tukové těleso vyklene vpředu "nos" do okrouhlé boule. Když vorvaň uhyne, začne se jeho tělo rozkládat. Nakonec zůstane z mršiny jen žok tvořený kůží a vyplněný tukem a rozloženými vnitřnostmi a svalovinou. V tom všem "plave" kostra, která nakonec kůži protrhne a klesne ke dnu. Vlny oceánu pak unášejí jen zbytky kůže a především tuku, v němž si spermacetová výplň lebky ještě dlouho udrží svůj původní tvar. Stačí, aby mořské proudy zanesly tuto nechutnou masu ke břehům a na "záhadu" je rázem "zaděláno".
Rozkládající se mořští tvorové mohou nabývat nejpodivuhodnějších tvarů i konzistence. Například mršina velkého žraloka v pokročilém stádiu rozkladu zachycená do sítí japonských rybářů je v mnoha publikacích lovců senzací opakovaně vydávána za plesiosaura. Ostatně i o chilské mršině vorvaně se možná s odstupem času dočteme v nějaké pseudovědecké publikaci jako o "záhadném obřím mořském tvorovi, jehož totožnost nedokázala věda určit."
