Schopnost jazyka rozeznávat chuťové vjemy je dávno známa a již Aristoteles okolo 359 př. Kr. popsal sladkost a hořkost, spolu se slaností a kyselostí. Ke čtyřem běžně známým chutím (sladké, kyselé, hořké a slané) byla v roce 1908 přidána chuť umami podle chuti glutamátu sodného. Skutečné receptory chuti byly popsány s použitím označení TIR v roce 2000 pro hořkost (T2R), v roce 2001 pro sladkost (TIR2 a TIR3), v roce 2002 pro umami (TIR1 a TIR3), v roce 2006 pro kyselost (PKD2L1) a v roce 2010 pro slanost (ENaC). Díky snaze nahradit sacharosu (nebo fruktosu a glukosu) v dietě umělým sladidlem byla objevena řada látek, které se v mnoha případech osvědčily jako „náhražka cukru“, konkrétně v roce 1879 sacharin (400x sladší než cukr), v roce 1931 steviosid či stevia (350x sladší), v roce 1937 cyklamát (30x sladší), v roce 1965 aspartam (200x sladší), v roce 1967 acesulfam draselný (200x sladší), v roce 1976 sukralosa (600x sladší) a v roce 1998 neotam (8000x sladší než cukr).
Jan Konečný 2.8.2012: Kromě základních pěti chutí už na konci 70. let byla navržena chuť šestá - kovová. (Bartoshuk, 1978) Nedávné studie na myších a krysách ukazují, že k těmto chutím lze přidat rovnou další dvě - vápníkovou chuť a tučnou chuť. Chuť vápníku na jazyku detekují dva buněčné receptory. CaSR (calcium-sensing receptor) je přítomen i v některých vnitřních orgánech, na jazyku ale detekuje vápníkovou chuť - nelibost některých zelenin, jako kapusty či hořkého melounu, dokonce koreluje s obsahem vápníku. V mléku vápník tolik necítíme, protože je vázán na molekuly tuku a bílkovin. Druhý receptor T1R3 se účastní i čití sladkého. Tordorf, Michael G. (2008) Na rozpoznání tučné chuti se nejspíše podílí receptor CD36 (Cluster of Differentiation 36). Má velmi široké buněčné působení, jako buněčně-povrchový protein váže kolagen přes lipoproteiny po mastné kyseliny. Mimojiné je exprimován i chuťovými pohárky. Receptor tuku v ústní dutině má vliv na rozpoznání tučného i na přípravu zažívacího traktu na exkreci trávicích šťáv a tedy trávení tuků. Besnard et al (2011)
bodomil 25.9.2012: Ještě mi tu chybí chuť: trpká, pálivá (ostrá, štiplavá) a chuť salmiaku (lékořicová, pendreková). Máte výborné internetové stránky - perfektní a tručné, věcné pravé informace. S těmi chutěmi - nejde o pocit pálení na jazyku ale o to nutkání sníst určitou chuť či si ji pravidelně dopřávat. Časem vědci určí zodpovědné receptory. S tím salmiakem - do finských pendreků se přidává a kupují jej speciální sorta zákazníků "závislých" na pendreku. Napoprvé nechutná nic moc, ale proč se k tomu pořád vrací?
akademon.cz 25.9.2012: Opravdu věřím, že salmiak nechutná nijak zvláštně ?. S vnímáním chutí je to složitější. Jde totiž o kombinovaný vjem z chuťových receptorů na jazyku a vůně, jíž vnímáme nosem. Existuje jen několik základních opravdových chutí (sladká, slaná…) , pro něž známe receptory. Samozřejmě je docela dobře možné, že nevíme úplně o všech a v budoucnu se podaří objevit i další. Tento základním vjem pak doladí vůně do konečné podoby. Pálivou chuť vnímáme receptory bolesti. Pokud jde o závislost, ta může vzniknout na základě působení na úplně jiné než chuťové receptory. Drogy nemají libé chutě, a přesto na ně závislost vzniká.
