Orální přijímání léků je nejpohodlnější, tudíž nejoblíbenější, ale řada účinných látek nepřežije průchod žaludkem. Injekční podání je obtížnější, ale účinnější a nehrozí při něm rozklad působením žaludečních šťáv. Zajímavou kombinaci obou postupů vyvinuli Giovanni Traverso, Avi Schroeder a Carl Schoellhammer z MIT spolu s kolegy a lékaři z Massachusetts General Hospital. Základem je dutý váleček z polyakrylonitrilu [-CH2-CH(CN)-] n dlouhý 2 cm o průměru 1 cm. Z něj vyčuhují na všechny strany desítky nerezových dutých jehel 5 mm dlouhých. Na vrcholu válečku se nachází nádržka pro aktivní látku. Zařízení vidíme na obrázku v porovnání s americkou jednocentovou mincí o průměru 19 mm (foto MIT). Celek pokrývá gel, který se po polknutí tobolky v žaludku rozpustí. Tím obnaží jehly, které během průchodu trávicím traktem mírně zraňují střevní stěnu. Do těchto míst proudí aktivní látka, kterou z nádržky vytlačuje peristaltický pohyb střev. Vypadá to drasticky, ale pokusy na prasatech s podáváním inzulinu ukazují, že k žádnému nebezpečnému poškození tkání během týden trvající průchodu nedojde. Účinek je rychlejší a vyšší než při podání podkožní injekcí. Tímto způsobem lze podávat všechny látky, které nepřežijí průchod žaludkem. Nicméně polknutí tak rozměrné tobolky jistě není bez problémů. Publikace rovněž nezmiňuje jakým způsobem tobolka s hroty čnícími na všechny strany opouští naše tělo.
