Se stále širším využíváním nanotechnologií budeme vystavování stále většímu množství nanočástic v našem okolí. Mnoho vědců se proto zabývá otázkou, zdali nemohou škodit našemu zdraví. Mohou přece pronikat do buněk (akademon.cz 4.4.2007) a víme také, že existuje mechanismus jejich transportu rostlinnými těly. Nicméně výzkumy z poslední doby ukazují, že mnoho nanočástic v našem okolí je zcela přirozeného původu. Dříve jsme o nich nevěděli, protože je nikdo nehledal. Takže obecně jako takové zřejmě škodlivé nejsou. To však neznamená, že by zdraví nemohly ohrozit některé konkrétní typy, jako třeba uhlíkové nanotrubice, kterých se vyrábí stále více a v přírodě přirozenou cestou nevznikají. Očekává se, že objem obchodu s nimi naroste z dnešní jedné miliardy dolarů na dvojnásobek do roku 2014. Vincent Castranova, ředitel výzkumného patologického oddělení amerického National Institute for Occupational Safety and Health upozorňuje na možnou podobnost mezi nimi a azbestovými vlákny, která mohou vyvolat těžké plicní onemocnění známé jako azbestóza. Plíce může poškodit jakékoli dostatečně tenké vlákno delší než 20 mikrometrů, jež se v nich nerozpustí. Buňky našeho imunitního systému pevné částice odstraňují tím, že je pohltí (fagocytóza). Pokud je však částice delší než 20 mikrometrů, tento proces nefunguje dobře, protože buňce se nezdaří celé vlákno obalit membránou. Zdá se, že něco podobného bude platit i pro uhlíková nanovlákna. Při pokusech na myších vyvolala zánět břišní dutiny jen delší vlákna. Strukturu uhlíkových nanotrubic vidíme na obrázku (obr. Institute of Physics).

Neznamená to však, že bychom okamžitě měli propadat panice a obávat se nanotechnologií, i když řada katastrofických proroků bude nepochybně něco takového tvrdit. Katastrofické vize spíše nacházejí své stoupence než optimistické výhledy do budoucnosti, jak můžeme vidět třeba u geneticky modifikovaných organismů. Nicméně zdravý rozmysl a bedlivé posouzení možných dopadů na životní prostředí a na naše zdraví je zcela na místě.